Meryl Streepová

Zdrženlivá hvězda s dráždivým charismatem

Letos v lednu získala čestný Zlatý glóbus a ve své děkovné řeči se opřela do xenofobních postojů Donalda Trumpa. „Hollywood je plný cizinců a lidí, kteří přišli odjinud. Když je všechny vyhodíme, budete se moct dívat jenom na fotbal a na bojová umění, což není umění,“ prohlásila Meryl Streepová. Ve svém emotivním projevu se zastala také handicapovaného novináře, kterého Trump ostudně zesměšňoval. Reakce nově zvoleného prezidenta přišla vzápětí: označil Meryl za jednu z nejpřeceňovanějších amerických hereček. Tento dehonestující žvást snad ani nelze brát vážně. Jen málokterá hvězda je totiž uznávanější, pracovitější a kreativnější než právě ona.

 

streepjpg.jpg
Fotografie Annie Leibovitzové pro časopis Rolling Stone z roku 1981

 

 

Schopnost úchvatného převtělování dokázala ve svém nejnovějším filmu, biografickém retru BOŽSKÁ FLORENCE (2016), kde hrála skutečně existující postavu Florence Foster Jenkinsové (1868–1944). Tato pohádkově bohatá, legračně marnivá, ale i empatická a velkorysá mecenáška si umínila, že se stane operní divou, ačkoli postrádala elementární pěvecký talent. A s podporou svého milujícího partnera to dotáhla až ke koncertu v newyorské Carnegie Hall. „Musela jsem se naučit zpívat mimo rytmus. A špatně. Na začátku jsem si myslela, že to bude hračka, ale nebyla. Stálo mě to mnoho hodin tvrdé práce s mým hlasovým koučem, abych se naučila všechny ty výkřiky a pištění,“ poznamenala o své roli, v níž střídá odzbrojující naivitu s vášnivou touhou po naplnění svého snu.
Film režiséra Stephena Frearse se díky jeho bizarní hrdince podobá jinému známému příběhu o proslulém antitalentu – Burtonově snímku ED WOOD o nejhorším režisérovi všech dob. Ten své slátaniny natáčel s podobně nakažlivým entuziasmem, s jakým Florence kvílela v nahrávacím studiu a na pódiu. „Při každé klapce je úplně jiná. Nepřemýšlí tak, že by jen zopakovala totéž a pokusila se to vylepšit. Pokaždé přichází s novou myšlenkou, což na mě v jejím projevu udělalo asi největší dojem,“ uvedl Merylin filmový partner Hugh Grant.
Chválou na její kreativitu nešetří ani Zlata Adamovská, která ji pravidelně dabuje. „Je to ohromně proměnlivá herečka. Scenáristé jí píší role na tělo, každá její role je velmi odlišná. A já na ní nejvíc obdivuju právě tu proměnlivost. Je dost těžké ji dabovat, protože to, co předvedla v minulém filmu, už neplatí v tom současném,“ tvrdí Adamovská. „To, co dělá se zpěvem v BOŽSKÉ FLORENCE, je přímo excelentní. Když má někdo hudební sluch, je pro něj těžké zpívat falešně. Ale ona to předvádí naprosto dokonale,“ upřesňuje její dabérka.

 

streep2jpg.jpg
Ďábel nosí pradu, 2006

 

 

Proměny ženského údělu
V dramatu BLÍZKO OD SEBE (2013) excelovala jako psychicky rozvrácená matka tří dospělých dcer, jejíž závislost na prášcích ústí do výbuchů jízlivé zloby. Ve scéně smuteční večeře tato zahořklá ženština s nevzhledným chumáčem vlasů – rozleptaná životní mizerií i chemoterapií – pozuráží své nejbližší. Jediná, kdo se jejím výpadům razantně vzepře, je nejstarší Barbara (ve znamenitém podání Julie Robertsové). A právě ona nakonec zoufalou matku opustí, aby osvobodila sebe samu… Obě protagonistky byly za své výkony nominovány na Oscary. A Julia Robertsová po boku obdivované kolegyně znovu dokázala, že není jen pohlednou ikonou, ale i pozoruhodnou herečkou.
V počtu oscarových nominací je Streepová absolutní rekordmankou: nasbírala jich celkem devatenáct a není vyloučeno, že té dvacáté se dočká letos právě za BOŽSKOU FLORENCE. Třikrát Oscara získala – naposled před pěti lety, kdy byla oceněna za roli bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové v biografické kronice ŽELEZNÁ LADY (2011). Herečka byla mimořádně autentická ve ztvárnění obou jejích podob. Ukázala ji jako mentálně uvadající stařenku, jež bloudí ve vzpomínkách, stále si však uchovává zbytky přirozené inteligence i názorové pevnosti. „Železnou lady“ však vykreslila také v plné síle: jako kurážnou a hrdou vládkyni, která oživí rozvrácenou ekonomiku své země a vyhraje válku o Falklandy.
Image jedné z nejstabilnějších osobností stříbrného plátna vyjadřuje její portrét od věhlasné americké fotografky Annie Leibovitzové. Tvář Meryl Streepové je na něm překryta bílou šminkou. Herečka si popotahuje kůži na obličeji, jako by si chtěla sundat pomyslnou masku. Důmyslný portrét naznačoval, že přemítavá herecká osobnost a její vnitřní inspirace jsou pro tvorbu postav důležitější než sebeefektnější make-up.
Slavná fotka vyšla na obálce časopisu Rolling Stone v době premiéry filmu FRANCOUZOVA MILENKA (1981). Streepová v něm hrála tajuplnou viktoriánskou „femme fatale“ s cejchem zavrženíhodné poběhlice. V současné rovině vyprávění ztělesnila emancipovanou herečku, mající pletky se svým kolegou. V obou časových vrstvách této skvostné adaptace románu Johna Fowlese byla skvělá: v protichůdných postavách, jež navenek vypadaly stejně, demonstrovala proměny ženského údělu během uplynulých staletí.

 

the-iron-ladyjpg.jpg
ŽELEZNÁ LADY, 2011

 

 

Budu spát v Ritzu
Mary Louise alias Meryl Streepová pochází z městečka Summit v New Jersey (nar. 22. června 1949) z rodiny úředníka farmaceutické firmy a reklamní výtvarnice. „Rodiče mě i oba bratry podporovali ve všem, co jsme si usmysleli. Jeden bratr tancoval, druhý měl rockovou kapelu, já hrála divadlo. Po vysoké jsem se vypravila do Evropy, jen tak s báglem. Bylo mi jednadvacet a poprvé v životě jsem opustila hranice New Jersey. Bylo to trochu větší dobrodružství, než jsem si původně představovala. Chvílemi to byl docela horor,“ zavzpomínala v rozhovoru s Darinou Křivánkovou.
„V Londýně jsem v jedné hospodě myla nádobí, ale stačilo to tak na jídlo, hotel jsem si nemohla dovolit. Spala jsem v Green Parku pod stromem, kde jsem měla úžasný výhled na hotel Ritz. Tehdy jsem si umínila, že jednou budu tak slavná, abych v něm mohla nocovat, kdy budu chtít,“ dodala ke svému výletu na „starý kontinent“.
„V Evropě jsem po té dobrodružné zkušenosti nezůstala. Vrátila jsem se do Ameriky a přidala se k nevelké herecké společnosti ve Vermontu. Kočovali jsme s takovou malou dodávkou, užívali jsme si, pořád byla legrace, bylo to fajn. Ale já si říkala, že tohle mi přece nestačí. Celé to byla jenom hra na divadlo, a já ho chtěla dělat doopravdy a se vším všudy. Tehdy jsem si uvědomila, co opravdu chci, a přihlásila jsem se do divadelní školy v Yale,“ poodhalila své herecké počátky.
Po studiích na prestižní univerzitě rozvíjela svůj talent na newyorských divadelních scénách. Před filmovou kamerou se poprvé objevila v drobné roli biografického retra JULIE (1977). „Měla jsem na sobě červenobílou večerní róbu, ale ta nedokázala zamaskovat pot, který se mi řinul snad ze všech pórů,“ prozradila o prvním natáčecím dnu. „Neměla jsem nejmenší ponětí, jak si počínat před kamerou. Na starost si mě vzala Jane Fondová a přiblížila mi filmovou abecedu,“ shrnula hvězda, která ovládá hru na několik hudebních nástrojů, včetně klavíru a kytary.
Užitečnou zkušenost získala také od kameramana Miroslava Ondříčka, jenž snímal drama SILKWOODOVÁ (1983) režiséra Mika Nicholse. Meryl v něm zosobnila kurážnou odborářku, jež odhalí nepořádky v továrně na plutonium a pak za nejasných okolností zemře. „Mirek mě naučil, že nemusím pořád dávat pozor na to, kde je kamera, a otáčet se k ní obličejem. Říkal, že někdy je dobré otočit se ke kameře zády. Protože to, co je skryté, často může odhalit víc, než to viditelné,“ přiznala uznávaná herečka, jejíž kariéru zdobí řada originálních děl nejrůznějších žánrů.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 31. 1. 2017

 

 XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

Jan Foll, foto Gettyimages a archiv

XANTYPA 02/17 - výběr z článků

Video k únorové Xantypě

Video k únorové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

David Koller: Většina politiků jsou psychopati

David Koller: Většina politiků jsou psychopati

David Koller žije v Mikulově, kde má dům a dvě děti. Do Prahy už jen dojíždí. Účinkovat, za kamarády nebo dělat rozhovory. Za ta léta už si zvykl. A ostatní také. Jelikož jsme kolegové z branže a dlouho jsme byli takřka sousedé, nepředstírali jsme vykání. Povídali jsme si o životě na jižní Moravě, o jeho dětech a také o skupině Lucie a MeetFactory.

Turkana

Turkana

Největší pouštní jezero představuje symbiózu nehostinné krajiny, rostlin, zvířat a lidí. Jeho příběh je bohužel také důkazem toho, jak i zdánlivě nezranitelný ekosystém může člověk svou ignorací lehce sprovodit ze světa.

Ondřej Gregor Brzobohatý: Filmovou muziku jsem chtěl dělat odmalička

Ondřej Gregor Brzobohatý: Filmovou muziku jsem chtěl dělat odmalička

Od našeho prvního setkání s Ondřejem uplynulo už jistě víc než deset let. Během té doby se stačil stát vyhledávaným a uznávaným skladatelem filmové a scénické hudby, autorem dvou muzikálů, četně oslovovaným aranžérem a producentem, široce oblíbeným moderátorem, hercem a především zpěvákem a interpretem vlastních písní na pomezí jazzu, popu a funky. Spolu se svou druhou ženou Taťánou, Miss World 2006, se nevyhnul ani dychtivému zájmu nevybíravého bulváru, jehož lačnosti ani jeden z nich nevychází právě vstříc.

Skvosty evropské přírody

Skvosty evropské přírody

Nedělá vám dobře let nad oceánem, ale přesto toužíte objevovat neobvyklé přírodní scenérie? Pro dobrodružné zážitky není třeba překročit hranice Evropy.

Jackie

Jackie

Druhého února vstupuje do kin snímek JACKIE, dlouho očekávané drama režiséra Pabla Larraína. Od své loňské premiéry na filmovém festivalu v Benátkách snímek posbíral řadu ocenění od kritiků i festivalových porot, včetně nominace na Zlatý glóbus nebo čerstvé nominace na cenu BAFTA pro představitelku titulní role Natalii Portmanovou.

Prodaná nevěsta

Prodaná nevěsta

Kdo se chce v Africe oženit, musí si připravit peněženku, aby vyvolenou od její rodiny vykoupil. Dřívější symbolická tradice se změnila v odírání ženicha, který však po svatbě může manželku považovat za svůj majetek.

Petra Špalková

Petra Špalková

Dvacet pět písmen, dvacet pět slov a přibližně stejný počet vět. Dost na to, aby na sebe člověk prozradil, co chce. Mnohdy i to, co nechce. Okamžité stručné slovní asociace jsou často upřímnější než dlouho cizelované obsáhlé odpovědi. Abecedu Xantypy můžete brát jako „psychohrátku“ i jako výpověď. Je to pouze na vás, protože počítá s vaší účastí. Závěry – jaká vlastně je abeceda života zpovídaných osobností – si totiž děláte sami.

Benedict Cumberbatch

Benedict Cumberbatch

Na civilních fotografiích připomíná vedoucího skautského oddílu nebo alespoň kladnou postavičku z nějakého komiksového seriálu, třeba RYCHLÝCH ŠÍPŮ. Brity fascinuje až groteskní podobnost jeho tváře a výrazu s chráněným bobrem.

Hawkingův život se singularitami

Hawkingův život se singularitami

Kosmolog Stephen Hawking zkoumá černé díry, které dosud nikdo neviděl, popsal záření, jež by z nich mělo vycházet, ale v dohledné době se nám ho nepodaří detekovat, a marně se snaží spojit teorii gravitace s kvantovou mechanikou. Přesto patří k nejslavnějším vědcům současnosti, protože porozuměl převratnému pokroku v kosmologii ve 20. století a napsal o něm knihu STRUČNÁ HISTORIE ČASU, kterou mnoho lidí dočetlo do konce a uvěřilo jejímu obsahu. Tento výjimečný autor oslavil 8. ledna 2017 pětasedmdesátiny.

Osobnosti - výběr z článků

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 02/17

XANTYPA XANTYPA 02/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne