Jakub S. Trojan

Palachova oběť byla čistá

Karla a Jakub Trojanovi žijí ve sborovém domě Českobratrské církve evangelické v pražské Libni. Jejich klidný a laskavý způsob komunikace, kdy si navzájem doplňují vzpomínky a formulace, je svým způsobem přírodní úkaz, který může vzniknout snad jen za více než šedesát osm let manželství a hlavně sdílením základních a upřímně žitých hodnot. Původně jsem chtěla mluvit s Jakubem S. Trojanem, evangelickým teologem, chartistou a bývalým děkanem Evangelické teologické fakulty o jeho vzpomínkách na pohřeb Jana Palacha, ale když se hovor stočil k praktickým dopadům Trojanových občanských postojů, které vedly k jeho perzekuci ze strany komunistického režimu, vzpomínky jeho ženy Karly se zcela přirozeně staly součástí našeho dialogu.

 

text Anna Huliciusová, foto čtk a archiv

 

trojan1jpg.jpg

 

Kdo a kdy vás požádal o to, abyste vedl pohřeb Jana Palacha?
To byla věc rodiny, byli evangelíci. Jan Palach se církevního života v Libiši příliš často ne­účastnil, ani při pastoračních návštěvách jsem ho nezastihl, protože už bydlel na ko­leji v Praze, ale několik dnů před svým činem se objevil na bohoslužbě. Zaujala mě jeho tvář, díval se velmi soustředěně, vyměnili jsme si několik vět. Svěřil se mi, že je zaražen tím, jak se lidé přizpůsobují podmínkám invaze, že se vzdávají. V tom jsem s ním souhlasil, že přílišná přizpůsobivost je pro náš národ neblahá. Zmínil i to, že církve by se měly jasně k situaci postavit, i s tím jsem musel souhlasit.
Nenapadlo vás někdy později, jestli jste nemohl nějak vytušit, k čemu se chystá, a odradit ho od toho?
Vyměnil jsem si s ním pár vět, když lidé vycházeli z kostela, kdy nebyl příliš prostor pro dlouhé rozhovory, ale nabyl jsem dojmu, že je to velmi jemný a odpovědný mladý člověk, to bylo patrné. Ale o tom, k čemu se snad chystá, se vůbec nezmínil.
Jaké jsou vaše vzpomínky na samotný pohřeb?
Palachova rakev byla nejprve vystavena na nádvoří Karolina, odkud se šlo pěšky k Národnímu muzeu, pak nás odvezli autem na Olšanské hřbitovy. Od Karolina jsem šel s rodinou, ale v civilu, do taláru jsem se převlékl až na hřbitově, nechtěl jsem strhávat pozornost na sebe.
Byl jsem opravdu překvapen, jak důstojně se lidé s Palachem rozloučili. Průvod šel skutečně dlouho, účastnit se ho byl mimořádný zážitek, v ulicích byly desetitisíce lidí, kteří stáli tiše, s vroucnou účastí. Někteří plakali, hluboce soustředěni na tu událost. Pamatuji si, jak jsem si živě uvědomoval, jak silně Palach pohnul celým národem. Myslím, že to byl jeden z podstatných motivů pro jeho čin. Chtěl vyburcovat lidi z jisté letargie, což se mu podařilo.

 

trojan2jpg.jpg
Pohřeb Jana Palacha na Olšanských hřbitovech

 


Vy jste se určitě musel mnohokrát vracet k rozhovoru, který jste s Palachem měl těsně před jeho smrtí…
Jistě, zejména jsem si musel uvědomit, že Palachův akt nebyla sebevražda, ale sebeoběť. Sebevražda obvykle bývá ze zoufalství, ale Palach to neudělal z bezvýchodnosti, nýbrž chtěl, abychom si uvědomili závažnost té oběti.
Kdy jste si spojil tento rozhovor se zprávami o upáleném mladém muži, který byl v tisku označen pouze iniciálami J. P.?
Dcera Blanka chodila do třídy s Palachovým bratrancem, který jí řekl, že se jedná o něj; v tu chvíli jsem si to spojil a velmi mě to rozrušilo.
Jak reagovala na Palachův čin církev?
Žádná církev (hovořili jsme o tom i s katolickými biskupy) tehdy nepokládala Palachův čin za sebevraždu, ale za promyšlený čin, projev určitého hrdinství a odporu proti systému. I na představitele režimu to zapůsobilo, byli úplně vyvedeni z míry, projevili svým způsobem cudnost, nevydali žádné prohlášení, které by jeho čin odsoudilo, naopak bylo vidět, že jsou také otřeseni. Už jen to, že povolili pohřeb… Velikost Palachova činu tenkrát zasáhla i komunisty.
Přesto Palachovo sebeupálení nevedlo k žádné změně…
Já myslím, že mezi mladými lidmi Palachův čin velmi rezonoval. Vždyť ho následovali další. Také odezva ze světa byla velmi silná, ale přizpůsobování pokračovalo. Roli hrálo jistě i to, že lidé byli okupací silně otřeseni. Naděje, která se objevila během pražského jara, byla zmařená.
Zvažoval jste, jaké důsledky pro vás a pro vaši rodinu bude mít účast na Palachově pohřbu? Vaší dceři bylo patnáct, synovi třináct, čekalo je přijetí na střední školy…
Přemýšlel jsem hlavně o tom, jak Palachův čin uchopit, jak ho pro sebe definovat. V žádném případě bych neodmítl účast na pohřbu proto, že bych se bál následků. I kdybych tyto pochyby měl, musel bych je překonat. Navíc i představitelé režimu byli mimořádným charakterem Palachova činu zasaženi a zpočátku se chovali celkem zdrženlivě.
Takže vás Státní bezpečnost nekontaktovala?
Hned ne, až za několik týdnů. Musím ale říct, že ani při výsleších se policisté nechovali cynicky. Pár dnů po pohřbu se mě na farářském kursu kdosi na Palacha zeptal a já mu řekl, jak mne zaujala jeho tvář, že jsem zrovna kázal na téma „proto jsem na svět přišel, abych vydal svědectví pravdě“ z Janova evangelia.
Do rozhovoru vstupuje manželka Karla Tro­janová: Ty jsi ještě dodal, že jsi uvažoval nad tím, jestli jsi ho tím kázáním nepodpořil, a ve mně tenkrát hrklo a říkala jsem si, že to jsi říkat neměl, že by to mohlo být snadno režimem zneužito. Tenkrát jsi totiž také říkal, že kde se sejdou k rozhovoru alespoň tři lidé, jeden z nich se určitě zavázal ke spolupráci. A zřejmě toto byl skutečně podnět k tvému předvolání.
Navazuje Jakub Trojan: Při výslechu mi řekli, že mají svědky na to, že jsem Palacha k činu připravil. Že o tom svědčí i důstojnost toho aktu. Já jim odpověděl: „Tak je přiveďte, já jsem v té věci úplně klidný.“ To prý nemohou, že kdyby se ukázalo, že lhali, že by je museli obvinit. „To je zajímavé,“ řekl jsem jim, „vy máte hlavní starost o to, abyste uchránili lživé svědky, a ne o to, že mohu být křivě obviněn.“ Pak to vyšumělo. Ale zvali si mě dál. Výlučně k Palachovi nebyly ale víc než tři výslechy. Pět let nato, v den výročí Palachovy smrti, mi odebrali státní souhlas k výkonu duchovenské služby, dávám to do souvislosti s pohřbem. Oficiální důvod jsem se pochopitelně nikdy nedozvěděl, když jsem se po něm ptal, odpověděli: „Však vy víte.“

 

baner-clanek

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA 01/2019 - výběr z článků

Slavný hotel opět na výsluní

Slavný hotel opět na výsluní

Šlechta, státníci, umělci a další významní hosté se vydali roku 1893 do Tater, aby slavnostně otevřeli Hotel Lomnica, který se měl stát chloubou nově vzniklé osady Tatranská Lomnica. A skutečně tomu tak bylo, stavba navržená „dvorním architektem Tater“ Gedeonem Majunkem (1854–1921) si s příchodem nového investora vysloužila přízvisko První dáma Tater. Návštěvníci se z terasy kochali výhledem na majestátní Lomnický štít, hráli tenis, golf a v zimě sáňkovali. První dáma Tater přestála obě světové války, i když neunikla rabování, přežila i éru komunismu. Osudovou ránu jí zasadilo až období po revoluci. Stavba s výjimečnou atmosférou se proměnila na čtvrt století ve vybydlenou ruinu. Před časem ale povstala jako fénix z popela.

A na desce se točí Nipper…

A na desce se točí Nipper…

Obraz nazvaný HIS MASTER’S VOICE (HLAS JEHO PÁNA), na němž pejsek Nipper soustředěně naslouchá hlasu vycházejícímu z gramofonu, se stal jednou z nejslavnějších firemních značek.

Olivova dětská léčebna

Olivova dětská léčebna

Místo na konci Říčan nebylo vybráno před více než sto dvaceti lety náhodně. Olivova dětská léčebna stojí v nadmořské výšce čtyři sta deset metrů a malé pacienty, kteří to mají, co by kamenem dohodili k říčce Rokytce, jezírku a lesoparku, léčí i zdejší klima.

Anna Gregor

Anna Gregor

Nedlouho po okupaci v roce 1968 odcestovala z Prahy do Velké Británie. Nejprve žila v Londýně, později se usadila v Edinburghu. Byla hlavní onkoložkou Skotska, objevila nový princip komunikace s pacienty, za což obdržela Řád britského impéria. Doktorka Anna Gregor.

Jakub Klecker

Jakub Klecker

Brněnský dětský pěvecký sbor Kantiléna, spjatý se jménem sbormistra Ivana Sedláčka, je zřejmě zvláštní místo na Zemi, v jehož atmosféře zrají výrazné osobnosti hudební kultury. Jednou z nich je současný hudební ředitel opery Národního divadla moravskoslezského Jakub Klecker.

Jan Lichtenberg

Jan Lichtenberg

To, že slyšel správnou muziku od raného dětství všude okolo sebe, zní sice jako tisíckrát použitá fráze, ale co s tím, když to tak skutečně bylo. Dnes je Jan Lichtenberg velký zjev na tuzemské rockové scéně.

Desetiletý DOX

Desetiletý DOX

Centrum současného umění DOX slaví 10. narozeniny! Pro ohromnou řadu profesionálů i laiků je DOX autoritou, která jim nejen pomáhá formovat a dokreslovat názor na současné české i světové umění, ale nutí je zamýšlet se nad dnešním turbulentním světem a pokoušet se hledat alespoň dílčí řešení – každý sám pro sebe, pro komunitu i pro celou společnost. Proto je DOX nepostradatelný!

Věra Křesadlová

Věra Křesadlová

Byla sexsymbolem šedesátých a sedmdesátých let. V době, kdy jsem nastoupila do Semaforu jako desetileté škvrně, ona už zářila po boku Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra coby subreta. Fascinovaly mě nejen její dlouhé, nazrzlé, vždy splývavé vlasy, ale taky její i v mrazu rozepnutý vyšívaný kožíšek a vysoké barevné kozačky. „Křesadlici“ prostě nikdy nešlo přehlédnout.

První památník „živé pochodni“

První památník „živé pochodni“

Postava mladého muže zvedajícího ruce k nebi obklopená plameny. To je památník Jana Palacha v Římě. Uprostřed stejnojmenného náměstí Piazza Jan Palach. Bronzová plastika na travertinovém podstavci. Čtyři a půl metru vysoký monument připomínající českého studenta, jehož mezní čin se zapsal do dějin.

Beautiful Boy

Beautiful Boy

Jak se vyrovnat s tím, že si vaše milované dítě zvolilo život s drogami a o pomoc nestojí? Drama natočené podle skutečného příběhu Davida a Nica Sheffových vstoupí 3. ledna do českých kin. Emotivní snímek o závislosti a nezlomném poutu mezi otcem a synem BEAUTIFUL BOY je nový film režiséra Felixe van Groeningena. V hlavních rolích doslova září Steve Carell a Timothée Chalamet, kteří se díky vynikajícím hereckým výkonům okamžitě po zářijové premiéře na MFF v Torontu těšili z pozitivních ohlasů diváků i kritiků.

Osobnosti - výběr z článků

Miloš Fikejz

Miloš Fikejz

Na pultech našich knihkupectví je momentálně možné najít jedinečný počin – třídílný slovník českých filmových herců a hereček. Bez něj se neobejde žádný český filmový novinář či historik, ale ocení jej i každý filmový fanoušek. Autorem monumentálního díla, čítajícího více než dva tisíce stran, je dlouholetý pracovník Národního filmového archivu Miloš Fikejz, který se vedle životopisů českých filmových tvůrců věnuje i jejich fotografickému portrétování.

Jakub Klecker

Jakub Klecker

Brněnský dětský pěvecký sbor Kantiléna, spjatý se jménem sbormistra Ivana Sedláčka, je zřejmě zvláštní místo na Zemi, v jehož atmosféře zrají výrazné osobnosti hudební kultury. Jednou z nich je současný hudební ředitel opery Národního divadla moravskoslezského Jakub Klecker.

Věra Křesadlová

Věra Křesadlová

Byla sexsymbolem šedesátých a sedmdesátých let. V době, kdy jsem nastoupila do Semaforu jako desetileté škvrně, ona už zářila po boku Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra coby subreta. Fascinovaly mě nejen její dlouhé, nazrzlé, vždy splývavé vlasy, ale taky její i v mrazu rozepnutý vyšívaný kožíšek a vysoké barevné kozačky. „Křesadlici“ prostě nikdy nešlo přehlédnout.

Amy Winehouse

Amy Winehouse

Příběh nevšedního talentu a zá­ro­veň nelítostné sebedestrukce. Zpěvačka, autorka a kytaristka suverénně propojující jazz, rhythm and blues a soul. Nositelka řady nejprestižnějších hudeb­ních cen, jejíž nahrávky patřily – i přes hudební náročnost a často smutné až depresivní ladění textů – k těm komerčně nejúspěšnějším. A ode dne své smrti další členka pochmurného klubu 27: Amy Winehouse.

Forman Sisters

Forman Sisters

Málokdo se může pochlubit takovou výjimečností jako Josefína, Emílie a Antonie. Jejich tatínek Petr Forman je známý divadelník, maminka Klára je scenáristka, dědeček Miloš Forman byl jeden z největších světových filmových režisérů, dědeček Jiří Stránský je věhlasný scenárista a spisovatel a babička Věra Křesadlová je známou herečkou.

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Jan P. Muchow

Jan P. Muchow

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková v šestnácti letech onemocněla rakovinou. Dlouhé měsíce trávila sama doma a nudila se. Tak zkusila ilustrovat fotografie. Její obrázky se o několik let později líbily i americkým médiím a slavnému kuchaři Jamiemu Oliverovi. Eliška oslnila Ameriku. Mladá výtvarnice dál maluje své fotografie, pomáhá malým onkologickým pacientům a brání ty, ke kterým patří – lesby a homosexuály.

Ozzy Osbourne

Ozzy Osbourne

Před sedmdesáti lety se počátkem prosince v dělnickém předměstí Birminghamu, ve čtvrti Aston, narodil John Michael Osbourne. Proslul jako Ozzy Osbourne, jeden z nejznámějších, nejobdivovanějších a zároveň nejkontroverznějších představitelů světové rockové scény. Vydatně k tomu přispívá i jeho démonická prezentace.

James Pfaus

James Pfaus

Čím je Mick Jagger v rockové muzice, tím je James Pfaus pro sexuologii – žijící legendou. Ví, co se vám děje v mozku, pokud máte sex ve stanu a dovnitř se začne sápat medvěd. Vyzkoumal, že vaše první sexuální zkušenost určí to, co budete po zbytek života považovat za atraktivní. Je přesvědčený, že sex a duševní zdraví se navzájem ovlivňují. A tabuizace sexu a jeho kontrola je podle něj politická a mocenská záležitost.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/2019

XANTYPA XANTYPA 01/2019

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne