Jakub S. Trojan

Palachova oběť byla čistá

Karla a Jakub Trojanovi žijí ve sborovém domě Českobratrské církve evangelické v pražské Libni. Jejich klidný a laskavý způsob komunikace, kdy si navzájem doplňují vzpomínky a formulace, je svým způsobem přírodní úkaz, který může vzniknout snad jen za více než šedesát osm let manželství a hlavně sdílením základních a upřímně žitých hodnot. Původně jsem chtěla mluvit s Jakubem S. Trojanem, evangelickým teologem, chartistou a bývalým děkanem Evangelické teologické fakulty o jeho vzpomínkách na pohřeb Jana Palacha, ale když se hovor stočil k praktickým dopadům Trojanových občanských postojů, které vedly k jeho perzekuci ze strany komunistického režimu, vzpomínky jeho ženy Karly se zcela přirozeně staly součástí našeho dialogu.

 

text Anna Huliciusová, foto čtk a archiv

 

trojan1jpg.jpg

 

Kdo a kdy vás požádal o to, abyste vedl pohřeb Jana Palacha?
To byla věc rodiny, byli evangelíci. Jan Palach se církevního života v Libiši příliš často ne­účastnil, ani při pastoračních návštěvách jsem ho nezastihl, protože už bydlel na ko­leji v Praze, ale několik dnů před svým činem se objevil na bohoslužbě. Zaujala mě jeho tvář, díval se velmi soustředěně, vyměnili jsme si několik vět. Svěřil se mi, že je zaražen tím, jak se lidé přizpůsobují podmínkám invaze, že se vzdávají. V tom jsem s ním souhlasil, že přílišná přizpůsobivost je pro náš národ neblahá. Zmínil i to, že církve by se měly jasně k situaci postavit, i s tím jsem musel souhlasit.
Nenapadlo vás někdy později, jestli jste nemohl nějak vytušit, k čemu se chystá, a odradit ho od toho?
Vyměnil jsem si s ním pár vět, když lidé vycházeli z kostela, kdy nebyl příliš prostor pro dlouhé rozhovory, ale nabyl jsem dojmu, že je to velmi jemný a odpovědný mladý člověk, to bylo patrné. Ale o tom, k čemu se snad chystá, se vůbec nezmínil.
Jaké jsou vaše vzpomínky na samotný pohřeb?
Palachova rakev byla nejprve vystavena na nádvoří Karolina, odkud se šlo pěšky k Národnímu muzeu, pak nás odvezli autem na Olšanské hřbitovy. Od Karolina jsem šel s rodinou, ale v civilu, do taláru jsem se převlékl až na hřbitově, nechtěl jsem strhávat pozornost na sebe.
Byl jsem opravdu překvapen, jak důstojně se lidé s Palachem rozloučili. Průvod šel skutečně dlouho, účastnit se ho byl mimořádný zážitek, v ulicích byly desetitisíce lidí, kteří stáli tiše, s vroucnou účastí. Někteří plakali, hluboce soustředěni na tu událost. Pamatuji si, jak jsem si živě uvědomoval, jak silně Palach pohnul celým národem. Myslím, že to byl jeden z podstatných motivů pro jeho čin. Chtěl vyburcovat lidi z jisté letargie, což se mu podařilo.

 

trojan2jpg.jpg
Pohřeb Jana Palacha na Olšanských hřbitovech

 


Vy jste se určitě musel mnohokrát vracet k rozhovoru, který jste s Palachem měl těsně před jeho smrtí…
Jistě, zejména jsem si musel uvědomit, že Palachův akt nebyla sebevražda, ale sebeoběť. Sebevražda obvykle bývá ze zoufalství, ale Palach to neudělal z bezvýchodnosti, nýbrž chtěl, abychom si uvědomili závažnost té oběti.
Kdy jste si spojil tento rozhovor se zprávami o upáleném mladém muži, který byl v tisku označen pouze iniciálami J. P.?
Dcera Blanka chodila do třídy s Palachovým bratrancem, který jí řekl, že se jedná o něj; v tu chvíli jsem si to spojil a velmi mě to rozrušilo.
Jak reagovala na Palachův čin církev?
Žádná církev (hovořili jsme o tom i s katolickými biskupy) tehdy nepokládala Palachův čin za sebevraždu, ale za promyšlený čin, projev určitého hrdinství a odporu proti systému. I na představitele režimu to zapůsobilo, byli úplně vyvedeni z míry, projevili svým způsobem cudnost, nevydali žádné prohlášení, které by jeho čin odsoudilo, naopak bylo vidět, že jsou také otřeseni. Už jen to, že povolili pohřeb… Velikost Palachova činu tenkrát zasáhla i komunisty.
Přesto Palachovo sebeupálení nevedlo k žádné změně…
Já myslím, že mezi mladými lidmi Palachův čin velmi rezonoval. Vždyť ho následovali další. Také odezva ze světa byla velmi silná, ale přizpůsobování pokračovalo. Roli hrálo jistě i to, že lidé byli okupací silně otřeseni. Naděje, která se objevila během pražského jara, byla zmařená.
Zvažoval jste, jaké důsledky pro vás a pro vaši rodinu bude mít účast na Palachově pohřbu? Vaší dceři bylo patnáct, synovi třináct, čekalo je přijetí na střední školy…
Přemýšlel jsem hlavně o tom, jak Palachův čin uchopit, jak ho pro sebe definovat. V žádném případě bych neodmítl účast na pohřbu proto, že bych se bál následků. I kdybych tyto pochyby měl, musel bych je překonat. Navíc i představitelé režimu byli mimořádným charakterem Palachova činu zasaženi a zpočátku se chovali celkem zdrženlivě.
Takže vás Státní bezpečnost nekontaktovala?
Hned ne, až za několik týdnů. Musím ale říct, že ani při výsleších se policisté nechovali cynicky. Pár dnů po pohřbu se mě na farářském kursu kdosi na Palacha zeptal a já mu řekl, jak mne zaujala jeho tvář, že jsem zrovna kázal na téma „proto jsem na svět přišel, abych vydal svědectví pravdě“ z Janova evangelia.
Do rozhovoru vstupuje manželka Karla Tro­janová: Ty jsi ještě dodal, že jsi uvažoval nad tím, jestli jsi ho tím kázáním nepodpořil, a ve mně tenkrát hrklo a říkala jsem si, že to jsi říkat neměl, že by to mohlo být snadno režimem zneužito. Tenkrát jsi totiž také říkal, že kde se sejdou k rozhovoru alespoň tři lidé, jeden z nich se určitě zavázal ke spolupráci. A zřejmě toto byl skutečně podnět k tvému předvolání.
Navazuje Jakub Trojan: Při výslechu mi řekli, že mají svědky na to, že jsem Palacha k činu připravil. Že o tom svědčí i důstojnost toho aktu. Já jim odpověděl: „Tak je přiveďte, já jsem v té věci úplně klidný.“ To prý nemohou, že kdyby se ukázalo, že lhali, že by je museli obvinit. „To je zajímavé,“ řekl jsem jim, „vy máte hlavní starost o to, abyste uchránili lživé svědky, a ne o to, že mohu být křivě obviněn.“ Pak to vyšumělo. Ale zvali si mě dál. Výlučně k Palachovi nebyly ale víc než tři výslechy. Pět let nato, v den výročí Palachovy smrti, mi odebrali státní souhlas k výkonu duchovenské služby, dávám to do souvislosti s pohřbem. Oficiální důvod jsem se pochopitelně nikdy nedozvěděl, když jsem se po něm ptal, odpověděli: „Však vy víte.“

 

baner-clanek

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA 01/2019 - výběr z článků

Slavný hotel opět na výsluní

Slavný hotel opět na výsluní

Šlechta, státníci, umělci a další významní hosté se vydali roku 1893 do Tater, aby slavnostně otevřeli Hotel Lomnica, který se měl stát chloubou nově vzniklé osady Tatranská Lomnica. A skutečně tomu tak bylo, stavba navržená „dvorním architektem Tater“ Gedeonem Majunkem (1854–1921) si s příchodem nového investora vysloužila přízvisko První dáma Tater. Návštěvníci se z terasy kochali výhledem na majestátní Lomnický štít, hráli tenis, golf a v zimě sáňkovali. První dáma Tater přestála obě světové války, i když neunikla rabování, přežila i éru komunismu. Osudovou ránu jí zasadilo až období po revoluci. Stavba s výjimečnou atmosférou se proměnila na čtvrt století ve vybydlenou ruinu. Před časem ale povstala jako fénix z popela.

A na desce se točí Nipper…

A na desce se točí Nipper…

Obraz nazvaný HIS MASTER’S VOICE (HLAS JEHO PÁNA), na němž pejsek Nipper soustředěně naslouchá hlasu vycházejícímu z gramofonu, se stal jednou z nejslavnějších firemních značek.

Olivova dětská léčebna

Olivova dětská léčebna

Místo na konci Říčan nebylo vybráno před více než sto dvaceti lety náhodně. Olivova dětská léčebna stojí v nadmořské výšce čtyři sta deset metrů a malé pacienty, kteří to mají, co by kamenem dohodili k říčce Rokytce, jezírku a lesoparku, léčí i zdejší klima.

Anna Gregor

Anna Gregor

Nedlouho po okupaci v roce 1968 odcestovala z Prahy do Velké Británie. Nejprve žila v Londýně, později se usadila v Edinburghu. Byla hlavní onkoložkou Skotska, objevila nový princip komunikace s pacienty, za což obdržela Řád britského impéria. Doktorka Anna Gregor.

Jakub Klecker

Jakub Klecker

Brněnský dětský pěvecký sbor Kantiléna, spjatý se jménem sbormistra Ivana Sedláčka, je zřejmě zvláštní místo na Zemi, v jehož atmosféře zrají výrazné osobnosti hudební kultury. Jednou z nich je současný hudební ředitel opery Národního divadla moravskoslezského Jakub Klecker.

Jan Lichtenberg

Jan Lichtenberg

To, že slyšel správnou muziku od raného dětství všude okolo sebe, zní sice jako tisíckrát použitá fráze, ale co s tím, když to tak skutečně bylo. Dnes je Jan Lichtenberg velký zjev na tuzemské rockové scéně.

Věra Křesadlová

Věra Křesadlová

Byla sexsymbolem šedesátých a sedmdesátých let. V době, kdy jsem nastoupila do Semaforu jako desetileté škvrně, ona už zářila po boku Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra coby subreta. Fascinovaly mě nejen její dlouhé, nazrzlé, vždy splývavé vlasy, ale taky její i v mrazu rozepnutý vyšívaný kožíšek a vysoké barevné kozačky. „Křesadlici“ prostě nikdy nešlo přehlédnout.

První památník „živé pochodni“

První památník „živé pochodni“

Postava mladého muže zvedajícího ruce k nebi obklopená plameny. To je památník Jana Palacha v Římě. Uprostřed stejnojmenného náměstí Piazza Jan Palach. Bronzová plastika na travertinovém podstavci. Čtyři a půl metru vysoký monument připomínající českého studenta, jehož mezní čin se zapsal do dějin.

Beautiful Boy

Beautiful Boy

Jak se vyrovnat s tím, že si vaše milované dítě zvolilo život s drogami a o pomoc nestojí? Drama natočené podle skutečného příběhu Davida a Nica Sheffových vstoupí 3. ledna do českých kin. Emotivní snímek o závislosti a nezlomném poutu mezi otcem a synem BEAUTIFUL BOY je nový film režiséra Felixe van Groeningena. V hlavních rolích doslova září Steve Carell a Timothée Chalamet, kteří se díky vynikajícím hereckým výkonům okamžitě po zářijové premiéře na MFF v Torontu těšili z pozitivních ohlasů diváků i kritiků.

Osobnosti - výběr z článků

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Juraj Herz

Juraj Herz

Lidský život je román, energie z něj vycházející věčná. Ten jeho obsahoval vše, co doba přinášela, koncentrovaně. Vévodil mu šarm a kouzlo osobnosti, byl vášnivý, plný lásky, něhy, vzdoru i hněvu, měl své chvíle klidu, míru i bouří.

Věčný tulák Charlie

Věčný tulák Charlie

Zná ho celý svět. S buřinkou, hůlkou a groteskní chůzí. Neodolatelně komický i dojemný – melancholický klaun, gentleman, snílek, antihrdinský hrdina i osamělý človíček věčně doufající v nějaké romantické dobrodružství. Tulák Charlie. Snad nejslavnější postava v dějinách filmu. Od narození jeho stvořitele sira Charlese Spencera Chaplina uplyne 16. dubna už 130 let, jeho tulák opanoval stříbrná plátna bouřlivě se rozvíjejícího nového fenoménu – tehdy ještě němého – filmu před 105 lety.

Dvojrole Jiřího Dostála

Dvojrole Jiřího Dostála

Na okraji Příbrami, ve Lhotě, za mostem na soutoku řeky Litavky a Obenického potoka, stojí Kovohutě a v nich na tři sta lidí, především hutníků-olovářů, pomáhá svou prací každý měsíc XANTYPĚ na svět. Kovohutě jsou jejím donátorem a vydavatelem, a v jejich čele stojí Ing. Jiří Dostál, generální ředitel se srdcem personalisty.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Jiří Hrzán

Jiří Hrzán

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

Radim Špaček

Radim Špaček

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

Taťána Kovaříková

Taťána Kovaříková

S několikaměsíčním synem Maxem v náručí ozdobila první číslo měsíčníku Xantypa. Psal se rok 1995 a už tehdy patřila ke špičce tuzemských návrhářů. Jak dnes tvoří úspěšná Taťána Kovaříková? Proč ji její profese neustále baví a jak vznikají dámské kolekce, jimiž podtrhuje ženskost a rafinovanost? O tom hovořila s XANTYPOU v prostorách svého útulného butiku TATIANA v Praze na Starém Městě.

Paul McCartney a jeho Martha

Paul McCartney a jeho Martha

„Víte, Martha byla jedinečná, my dva jsme byli pro sebe stvořeni,“ řekl Paul McCartney v roce 1999 v jednom rozhovoru. A po chvíli, očividně přemožen vzpomínkami, dodal: „S Marthou mi prostě bylo dobře.“ Takže radši hned, aby nedošlo k omylu: není řeč o žádné Paulově dvounohé ctitelce, ale o fence bobtaila neboli staroanglického ovčáka, která v té době už byla v psím nebi. Martě Paul věnoval svoji písničku MARTHA MY DEAR z dnes již legendárního BÍLÉHO ALBA Beatles, které vyšlo 22. listopadu 1968.

Alena Mihulová

Alena Mihulová

Zlomem se pro ni stala v sedmnácti letech role ve filmu SESTŘIČKY, při jehož natáčení se zamilovala do muže svého života – režiséra Karla Kachyni. Druhým významným bodem se stal snímek DOMÁCÍ PÉČE, za nějž získala na festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus a v americkém Palm Springs Cenu pro nejlepší herečku.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/2019

XANTYPA XANTYPA 01/2019

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne