V obyčejnosti je krása

Když se řekne Izrael, mnozí si pod dojmem titulků v médiích představí konflikt, raketové nálety, sebevražedné útoky. To všechno se občas děje, ale ve skutečnosti je to jen velmi úzká výseč reality. Je-li nějaká země, která se umí dlouhodobě efektivně bránit a dokázala – do určité, možné míry – porazit zlo terorismu, pak je to právě Izrael. Statisticky vzato nemáte v Izraeli větší šanci přijít k úhoně než třeba při dovolené v Paříži nebo Londýně a určitě se tam budete cítit bezpečně.

 

Text Lukáš Přibyl, foto Aleš Formánek

 

izrael1jpg.jpg

 

To samozřejmě neznamená, že tam nezažijete horké chvilky. Například na místních plážích nebo při výletu do pouště – slunce je na Středním východě neúprosné. Napínavé to bude i za volantem, jezdí se jak o život, velká dobrodružství s nejistým koncem zažijete vždy při hledání parkovacího místa. Dramatické bývá také rozhodování, kam se vydat na večeři, protože místní špičkoví kuchaři o chuťové buňky milovníků kulinářského umění dennodenně svádějí neúprosné souboje na ostří nože.
Novinovým titulkům se ale vlastně ne­lze divit. Izrael totiž opravdu je zemí extrémů, krajností, skutečně je to místo, kde je možné všechno, a to všechno je dokonce možné najednou. Kde jinde si v jeden den ráno zalyžujete na hoře o pár set metrů vyšší než Sněžka a odpoledne se necháte nadnášet slaným roztokem pár set metrů pod úrovní mořské hladiny? Kolik je zemí, kde se používá přes sto jazyků, ale všichni se navzájem domluví jedním prastarým? Kde jinde se budete procházet v Ježíšových stopách po staletími ohlazených dlažebních kamenech a nad hlavou vám najednou zaduní přelétající stíhačky páté generace?

 

izrael2jpg.jpg


Někdy se zpěv muezzina, vyzvánění kostelních zvonů a hudba a smích linoucí se z vždy plných barů a restaurací smísí v jedinečnou kakofonii, kterou uslyšíte asi jen tady. Zeleninu si nakoupíte na trhu, jenž se od doby osmanské nadvlády skoro nezměnil, nebo si ji objednáte na mobilu přes jednu z nespočtu aplikací, které Izraelci ne­uvěřitelným tempem vyvíjejí. Na stejné ulici můžete natrefit na potetovanou hipsterku, od hlavy k patě zahalenou Arabku, drúza s majestátním knírem a pytlovitými kalhotami, krásnou etiopskou Židovku s tváří jak vyřezanou z ebenu, potkat ortodoxního rabína v kaftanu, který se nosil už v 18. století ve východoevropském štetlu, nebo třeba dva statné vojáky se samopaly ležérně přehozenými přes rameno, láskyplně se držící za ruce. A v zemi z velké části tvořené pouští všude najdete zelený park, protože Izraelci si tu vodu prostě vyrobí.

 

izrael3jpg.jpg


Směs starého a nového, demokracie a tolerance v moři nenávisti, obdivuhodné invence a schopnosti najít řešení v každé situaci, a zároveň dennodennosti a obyčejnosti je to, co dělá Izrael tak zajímavým. Jsou to nicméně zpravidla extrémy, které přitahují pozornost, málokdo si všímá oné obyčejnosti – přitom zdravá obyčejnost je to, co činí jakoukoli společnost dlouhodobě udržitelnou, žádná země nemůže prospívat bez normálního, běžného života.
Proto jsou fotografie Aleše Formánka příjemnou procházkou mezi lidmi, jejichž snímky se příliš často nepořizují a nepublikují. Kromě úsměvu nemají žádné zbraně, nedělají nic „zajímavého“, prostě žijí svoje životy. Prodávají okurky na trhu, chodí do kadeřnictví (kterých je v Izraeli snad největší koncentrace na metr čtvereční na planetě), pracují, sledují své mobilní telefony. Někdy na nich ani není poznat, kdo z nich je Žid a kdo Arab. A ono je to právě úplně jedno, protože většina obyvatel Izraele, ať už je jakéhokoli původu nebo vyznání, žije naprostou většinu času bez problémů spolu, nebo alespoň vedle sebe. Tyto snímky ukazují, že i v rozmanité, multikulturní a multietnické společnosti se dá docela dobře žít.

 

baner-clanek

 

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

XANTYPA 01/2019 - výběr z článků

Slavný hotel opět na výsluní

Slavný hotel opět na výsluní

Šlechta, státníci, umělci a další významní hosté se vydali roku 1893 do Tater, aby slavnostně otevřeli Hotel Lomnica, který se měl stát chloubou nově vzniklé osady Tatranská Lomnica. A skutečně tomu tak bylo, stavba navržená „dvorním architektem Tater“ Gedeonem Majunkem (1854–1921) si s příchodem nového investora vysloužila přízvisko První dáma Tater. Návštěvníci se z terasy kochali výhledem na majestátní Lomnický štít, hráli tenis, golf a v zimě sáňkovali. První dáma Tater přestála obě světové války, i když neunikla rabování, přežila i éru komunismu. Osudovou ránu jí zasadilo až období po revoluci. Stavba s výjimečnou atmosférou se proměnila na čtvrt století ve vybydlenou ruinu. Před časem ale povstala jako fénix z popela.

A na desce se točí Nipper…

A na desce se točí Nipper…

Obraz nazvaný HIS MASTER’S VOICE (HLAS JEHO PÁNA), na němž pejsek Nipper soustředěně naslouchá hlasu vycházejícímu z gramofonu, se stal jednou z nejslavnějších firemních značek.

Olivova dětská léčebna

Olivova dětská léčebna

Místo na konci Říčan nebylo vybráno před více než sto dvaceti lety náhodně. Olivova dětská léčebna stojí v nadmořské výšce čtyři sta deset metrů a malé pacienty, kteří to mají, co by kamenem dohodili k říčce Rokytce, jezírku a lesoparku, léčí i zdejší klima.

Anna Gregor

Anna Gregor

Nedlouho po okupaci v roce 1968 odcestovala z Prahy do Velké Británie. Nejprve žila v Londýně, později se usadila v Edinburghu. Byla hlavní onkoložkou Skotska, objevila nový princip komunikace s pacienty, za což obdržela Řád britského impéria. Doktorka Anna Gregor.

Jakub Klecker

Jakub Klecker

Brněnský dětský pěvecký sbor Kantiléna, spjatý se jménem sbormistra Ivana Sedláčka, je zřejmě zvláštní místo na Zemi, v jehož atmosféře zrají výrazné osobnosti hudební kultury. Jednou z nich je současný hudební ředitel opery Národního divadla moravskoslezského Jakub Klecker.

Jan Lichtenberg

Jan Lichtenberg

To, že slyšel správnou muziku od raného dětství všude okolo sebe, zní sice jako tisíckrát použitá fráze, ale co s tím, když to tak skutečně bylo. Dnes je Jan Lichtenberg velký zjev na tuzemské rockové scéně.

Desetiletý DOX

Desetiletý DOX

Centrum současného umění DOX slaví 10. narozeniny! Pro ohromnou řadu profesionálů i laiků je DOX autoritou, která jim nejen pomáhá formovat a dokreslovat názor na současné české i světové umění, ale nutí je zamýšlet se nad dnešním turbulentním světem a pokoušet se hledat alespoň dílčí řešení – každý sám pro sebe, pro komunitu i pro celou společnost. Proto je DOX nepostradatelný!

Věra Křesadlová

Věra Křesadlová

Byla sexsymbolem šedesátých a sedmdesátých let. V době, kdy jsem nastoupila do Semaforu jako desetileté škvrně, ona už zářila po boku Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra coby subreta. Fascinovaly mě nejen její dlouhé, nazrzlé, vždy splývavé vlasy, ale taky její i v mrazu rozepnutý vyšívaný kožíšek a vysoké barevné kozačky. „Křesadlici“ prostě nikdy nešlo přehlédnout.

Jakub S. Trojan

Jakub S. Trojan

Karla a Jakub Trojanovi žijí ve sborovém domě Českobratrské církve evangelické v pražské Libni. Jejich klidný a laskavý způsob komunikace, kdy si navzájem doplňují vzpomínky a formulace, je svým způsobem přírodní úkaz, který může vzniknout snad jen za více než šedesát osm let manželství a hlavně sdílením základních a upřímně žitých hodnot. Původně jsem chtěla mluvit s Jakubem S. Trojanem, evangelickým teologem, chartistou a bývalým děkanem Evangelické teologické fakulty o jeho vzpomínkách na pohřeb Jana Palacha, ale když se hovor stočil k praktickým dopadům Trojanových občanských postojů, které vedly k jeho perzekuci ze strany komunistického režimu, vzpomínky jeho ženy Karly se zcela přirozeně staly součástí našeho dialogu.

První památník „živé pochodni“

První památník „živé pochodni“

Postava mladého muže zvedajícího ruce k nebi obklopená plameny. To je památník Jana Palacha v Římě. Uprostřed stejnojmenného náměstí Piazza Jan Palach. Bronzová plastika na travertinovém podstavci. Čtyři a půl metru vysoký monument připomínající českého studenta, jehož mezní čin se zapsal do dějin.

Reportáže - výběr z článků

Návrat vlků do Česka

Návrat vlků do Česka

Fotografie divokého vlka, pořízená fotopastí nedaleko Loučovic v roce 2015, jako by po stočtyřicetileté pauze odstartovala šumavské vlčí hemžení. Vlk byl loni prokazatelně spatřen v Boleticích. V posledních měsících byli zpozorováni ne­jen jednotliví vlci, ale po sto pa­desáti letech dokonce první divoké vlčí smečky. Na přítomnost vlků si zkrátka musíme začít v šumavských a lipenských lesích zvykat.

Viktoriiny vodopády - plnou parou vpřed!

Viktoriiny vodopády - plnou parou vpřed!

„Postavte most tak, aby na vlaky projíždějící přes propast dopadala voda z Viktoriiných vodopádů…“ Slova, která patřila železničním inženýrům, vyslovil vlivný britský koloniální podnikatel a politik Cecil Rhodes. Mocný jihoafrický magnát jimi inicioval vznik nejznámějšího mostu Afriky, dokončení svého nápadu se ovšem nedožil…

Rumunskými horskými silnicemi

Rumunskými horskými silnicemi

Bylo časné ráno. Snášeli jsme po schodech dolů do auta věci na náš měsíční šestitisícikilometrový okruh po Balkánu. Kristýna pak usedla za volant, já vedle ní a obtěžkáni očekáváními i předsudky o Rumunsku jsme vyrazili na D jedničku. Stále dostatečně brzo na to, abychom se stačili vyhnout zácpám, které tvoří její neodmyslitelný kolorit každý den.

Na koloběžce po světě

Na koloběžce po světě

Před rokem jsem si vzal batoh, koloběžku a s pár kamarády jsme se vydali za oceán. Naplánovali jsme trasu, která měla vést přes celou Střední Ameriku až do Jižní Ameriky a skončit v dalekém São Paulu. Cesta na koloběžkách trvala bezmála osm měsíců.

Dobrodružství poznání v keňské divočině

Dobrodružství poznání v keňské divočině

Při natáčení svého celovečerního debutu ARCHA SVĚTEL A STÍNŮ se mladí čeští dokumentaristé, režisér Jan Svatoš a kameramanka Romi Straková, vypravili do odlehlých oblastí Afriky. Zavítali také do nejslavnějšího filmového archivu na světě – do knihovny Kongresu ve Washingtonu. Film spojuje silný životní příběh manželů Martina a Osy Johnsonových s nadčasovými tématy, jež dodnes hýbou civilizovaným světem. Originální filmové svědectví bude mít premiéru na březnovém FEBIOFESTU.

Thajsko

Thajsko

Je 26. října 2017. Náměstí před Královským palácem Sanam Luang se pomalu probouzí z nočního spánku a s ním i davy lidí oděných do černého. Mnozí sem přišli již před několika dny z dalekého venkova, aby si zajistili místo a mohli při pohřebním obřadu doprovodit thajského krále Pchúmipchona Adundéta neboli Rámu IX. na jeho poslední cestě.

Zóna kontaktu

Zóna kontaktu

Prázdné silnice. Přízraky rozstřílených budov. Ulice a domy bez lidí. Hypnotizující opuštěnost. Bezčasí. Jakási neurčitá hrozba smrti na obzoru. Když v roce 1979 dotočil ruský režisér Andrej Tarkovskij svůj slavný film STALKER, jistě netušil, jak se jeho bezútěšné vizi filmové Zóny bude podobat „zamrzlá“ ukrajinská fronta na podzim roku 2017. Jak vypadá každodenní život v ochromení, které nevyřešený konflikt přinesl?

Pelikáni z Walvis Bay

Pelikáni z Walvis Bay

Tolikrát už jsem městečkem Walvis Bay v Namibii projel a zatím se v něm nikdy nezastavil. Maximálně tak na doplnění paliva nebo výměnu či opravu kola po defektech v náročném terénu soutěsky Soros. Dnes jsem si poprvé udělal přestávku. A jsem rád, protože tato změna byla skvělým zpestřením. Příště tu zůstanu déle, aspoň dvě noci.

Lo Manthang

Lo Manthang

Existuje vůbec někde na světě ono bájné a tajemstvími opředené údolí Šangri-la? Tahle otázka se znovu a znovu vynořuje, snad aby důkladně potrápila náruživé cestovatele, stejně jako neúnavné hledače dobrodružství.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/2019

XANTYPA XANTYPA 01/2019

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne