Amy Winehouse

Sama sobě nepřítelem

Příběh nevšedního talentu a zá­ro­veň nelítostné sebedestrukce. Zpěvačka, autorka a kytaristka suverénně propojující jazz, rhythm and blues a soul. Nositelka řady nejprestižnějších hudeb­ních cen, jejíž nahrávky patřily – i přes hudební náročnost a často smutné až depresivní ladění textů – k těm komerčně nejúspěšnějším. A ode dne své smrti další členka pochmurného klubu 27: Amy Winehouse.

 

text Leoš Šedo, foto čtk, profimedia.cz a archiv

 

amy1jpg1.jpg

 

Amy Jade Winehouse se narodila 14. září 1983 v severním Londýně, v židovské rodině s rusko-polskými kořeny. Otec Mitch montoval na stavbách okna, což později vyměnil za pohodlnější práci taxikáře, matka pracovala v lékárně. Pro životní příběh budoucí hudební hvězdy však byla rozhodující rodinná láska k hudbě, především jazzové. Doma ji poslouchala odmalička, měla ráda nahrávky jazzových hvězd Sarah Vaughanové a Dinah Washingtonové. Ale taky tu byl táta, který dokázal suverénně zazpívat songy z repertoáru Sinatry či jiných swingařů, a v širším příbuzenstvu z jeho i matčiny strany bylo několik profesionálních muzikantů.
Když bylo Amy devět let, její rodiče se rozvedli. Bydlela od té doby s matkou, s otcem se vídala o víkendech. A když na dveře zaťukala puberta, začala se drát na povrch její až příliš nezávislá povaha. Sama později vzpomínala, že si v té době dělala, co chtěla: kouřila, popíjela, vodila si domů kluky. A pořídila si také první kérky. Ani jeden z rodičů s tím tenkrát příliš mnoho nesvedl, sama Amy jim to rozhodně neusnadňovala.
Hudba však brzy poněkud zastínila pu­bertální rebelantství a dala jejímu životu rozhodující směr. Asi největší zásluhu měla v tomto případě babička Cynthia, dříve také jazzová vokalistka: přihlásila devítiletou Amy do hudební a taneční školy; ta zde postupně vstřebala základy pěveckých a jevištních dovedností. Kytaru si zpočátku půjčovala od staršího bratra, ve čtrnácti si pořídila vlastní a v patnácti napsala první písně. To už bylo celkem jasné, že Amy směřuje ke kariéře v šoubyznysu.

 

amy2jpg.jpg
Na večeru hudebních cen Brit Awards v Londýně vystoupila 20. února 2008 britská zpěvačka Amy Winehouse s americkým hudebníkem Markem Ronsonem, který získal cenu Brit Award jako nejlepší sólový umělec.

 

baner-clanek

 

Let vzhůru…
V sedmnácti byla hlavní zpěvačkou Národního mládežnického jazzového orchestru a během dalších dvou let kolem ní probíhaly manažerské a producentské manévry. Nakonec se smluvně zavázala nahrávací společnosti Island, která v říjnu roku 2003 vydala její debutové album FRANK. Amy se na většině písní podílela autorsky, jako producent spolupracoval americký muzikant Salaam Remi, který později aranžoval i její další album.
Převážně obdivné a pochvalné kritiky šly ruku v ruce s komerčním úspěchem, což neomylně signalizovalo, že nová hvězda vychází. Úspěch je pozoruhodný i tím, že se jedná o hudebně sofistikovanou kolekci písní silně ovlivněných jazzem, rozhodně nic prvoplánově přístupného nebo snad podbízivého. Nahrávka STRONGER THAN ME z alba FRANK byla v roce 2004 dekorována britskou cenou Ivora Novella jako „nejlepší soudobá píseň“.
Zájem médií o novou slibnou osobnost rychle sílil, přibývaly koncerty, včetně účinkování na několika významných festivalech. Amy zároveň se svými spolupracovníky připravovala materiál pro nové album, které se na trhu objevilo přesně po třech letech od debutu, v říjnu roku 2006. Neslo název BACK TO BLACK a hudebně se hlásilo ke stylu amerických dívčích skupin padesátých a šedesátých let. Američtí byli i producenti a v převážné většině i doprovodní hudebníci.
Zároveň Amy v té době dotváří svou image: typický účes, výrazné líčení a nepřehlédnutelné tetování. Úspěch alba byl po všech stránkách ohromný, dočkalo se několika významných ocenění a i jednotlivé písně z kolekce se staly hity. Amy s odzbrojující upřímností na několika místech při­­znává narůstající problémy s alkoholem a droga­mi, nejtypičtěji v úvodní písni REHAB (Léčebna): „Říkají mi, že bych se měla jít léčit, ale já na to – né, né, né…“

 

amy3jpg.jpg
Blake Fielder-Civil a Amy

 

 

Pohroma jménem Blake
Blake Fielder-Civil se s Amy poprvé potkal v jedné z hospod v londýnské čtvrti Camden v roce 2005. Byl o rok starší a vydělával si jako poslíček při natáčení hudebních videí. Do mladíka s tváří neškodného jelimánka se Amy bezhlavě zamilovala a za­čala nezadržitelně padat do propasti, jakou je nevyhnutelně každý vztah dvou závislých.
Fielder-Civil byl feťák se sklonem k se­bepoškozování a Amy přivedl k užívání heroinu a kokainu – cracku. Později se to snažil korigovat prohlášením, že už byla závislá před jejich seznámením.
Jejich vztah byl lačně sledován a vytěžován bulvárními médii, dvojici na každém kroku pronásledoval nějaký ten paparazzi. Veřejnost se tím pádem mohla každou chvíli pokochat záběry opilého či zdrogovaného páru, který se v tomto stavu občas dopouštěl i násilí – buď na někom, kdo se jim zrovna znelíbil, případně jeden na druhém. Hádali se a občas se na kratší čas rozcházeli, Amy ovšem svého Blakea stále vášnivě a bezvýhradně milovala. Dokola o něm mluvila i v rozhovorech s žurnalisty, jejich vztah se zrcadlí i v textech alba BACK TO BLACK.
V letech 2007–2009 byli Amy a Blake manželé. Vzali se v květnu 2007 v Miami na Floridě a po dvou letech bouřlivého soužití poháněného drogami a alkoholem se na společný nátlak rodičů rozvedli. Amyin otec Mitch se o svém zeti v té době veřejně vyjadřoval s maximálním odporem a znechucením. Nevole znovu vyrazila na povrch v roce 2010, když se Amy vyjádřila, že by se snad chtěli s Blakem vzít podruhé…

Sestup do záhuby
Léta 2007–2011 představují v životě a umělecké kariéře Amy Winehouse cosi jako let meteoritu. Hvězdy zářící jasně na hudebním nebi, kterou však čeká neodvratný pád. V roce 2007 přišlo ocenění Brit Award – britská hudební cena pro nejlepší umělkyni roku, přičemž na album roku bylo nominováno BACK TO BLACK. V témže roce zároveň předčasně ukončila několik koncertů, když ji přemohla nervozita a psychika rozhozená užíváním povzbuzujících substancí. Pokaždé se dočkala nespokojeného pískotu a bučení od zklamaného publika.
V roce 2008 si došla celkem pro pět amerických cen Grammy za BACK TO BLACK. Historicky nejvíc ocenění najednou pro britskou umělkyni znamenalo i zápis do Guinessovy knihy rekordů. Úspěch doprovázela značná kontroverze, neboť s ohledem na své drogové skandály nedostala americké vízum a její vystoupení se přenášelo satelitem z Londýna.
Celkově za svou krátkou kariéru získa­la šedesát nominací na nejprestižnější ceny, z nichž nakonec třiadvacet proměnila v sa­motná ocenění. Odzpívala několik velmi vydařených koncertů, hostovala na řadě velkých festivalů včetně jazzových, v Glastonbury 2007 si pohostinsky zazpívala s Rolling Stones. Vedle toho byly i koncerty, řekněme neobvyklé – příkladně čtyřicetiminutové vystoupení pro ruského oligarchu na soukromém večírku v Moskvě. Koncem roku 2010 se dočkala znovu bučení při předčasném konci koncertu v Dubaji – byla viditelně indisponovaná. Katastrofálně pak skončilo evropské turné začátkem léta 2011, kdy se opilá potácela po scéně, aniž si byla pořádně schopna vybavit texty písní či jména svých doprovodných muzikantů. Poslední nahrávky – velmi dobré – pořídila se swingovým veteránem Tonym Benettem pro jeho album DUETS II, které vyšlo dva měsíce po její smrti.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

XANTYPA 01/2019 - výběr z článků

Slavný hotel opět na výsluní

Slavný hotel opět na výsluní

Šlechta, státníci, umělci a další významní hosté se vydali roku 1893 do Tater, aby slavnostně otevřeli Hotel Lomnica, který se měl stát chloubou nově vzniklé osady Tatranská Lomnica. A skutečně tomu tak bylo, stavba navržená „dvorním architektem Tater“ Gedeonem Majunkem (1854–1921) si s příchodem nového investora vysloužila přízvisko První dáma Tater. Návštěvníci se z terasy kochali výhledem na majestátní Lomnický štít, hráli tenis, golf a v zimě sáňkovali. První dáma Tater přestála obě světové války, i když neunikla rabování, přežila i éru komunismu. Osudovou ránu jí zasadilo až období po revoluci. Stavba s výjimečnou atmosférou se proměnila na čtvrt století ve vybydlenou ruinu. Před časem ale povstala jako fénix z popela.

A na desce se točí Nipper…

A na desce se točí Nipper…

Obraz nazvaný HIS MASTER’S VOICE (HLAS JEHO PÁNA), na němž pejsek Nipper soustředěně naslouchá hlasu vycházejícímu z gramofonu, se stal jednou z nejslavnějších firemních značek.

Olivova dětská léčebna

Olivova dětská léčebna

Místo na konci Říčan nebylo vybráno před více než sto dvaceti lety náhodně. Olivova dětská léčebna stojí v nadmořské výšce čtyři sta deset metrů a malé pacienty, kteří to mají, co by kamenem dohodili k říčce Rokytce, jezírku a lesoparku, léčí i zdejší klima.

Anna Gregor

Anna Gregor

Nedlouho po okupaci v roce 1968 odcestovala z Prahy do Velké Británie. Nejprve žila v Londýně, později se usadila v Edinburghu. Byla hlavní onkoložkou Skotska, objevila nový princip komunikace s pacienty, za což obdržela Řád britského impéria. Doktorka Anna Gregor.

Jakub Klecker

Jakub Klecker

Brněnský dětský pěvecký sbor Kantiléna, spjatý se jménem sbormistra Ivana Sedláčka, je zřejmě zvláštní místo na Zemi, v jehož atmosféře zrají výrazné osobnosti hudební kultury. Jednou z nich je současný hudební ředitel opery Národního divadla moravskoslezského Jakub Klecker.

Jan Lichtenberg

Jan Lichtenberg

To, že slyšel správnou muziku od raného dětství všude okolo sebe, zní sice jako tisíckrát použitá fráze, ale co s tím, když to tak skutečně bylo. Dnes je Jan Lichtenberg velký zjev na tuzemské rockové scéně.

Věra Křesadlová

Věra Křesadlová

Byla sexsymbolem šedesátých a sedmdesátých let. V době, kdy jsem nastoupila do Semaforu jako desetileté škvrně, ona už zářila po boku Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra coby subreta. Fascinovaly mě nejen její dlouhé, nazrzlé, vždy splývavé vlasy, ale taky její i v mrazu rozepnutý vyšívaný kožíšek a vysoké barevné kozačky. „Křesadlici“ prostě nikdy nešlo přehlédnout.

Jakub S. Trojan

Jakub S. Trojan

Karla a Jakub Trojanovi žijí ve sborovém domě Českobratrské církve evangelické v pražské Libni. Jejich klidný a laskavý způsob komunikace, kdy si navzájem doplňují vzpomínky a formulace, je svým způsobem přírodní úkaz, který může vzniknout snad jen za více než šedesát osm let manželství a hlavně sdílením základních a upřímně žitých hodnot. Původně jsem chtěla mluvit s Jakubem S. Trojanem, evangelickým teologem, chartistou a bývalým děkanem Evangelické teologické fakulty o jeho vzpomínkách na pohřeb Jana Palacha, ale když se hovor stočil k praktickým dopadům Trojanových občanských postojů, které vedly k jeho perzekuci ze strany komunistického režimu, vzpomínky jeho ženy Karly se zcela přirozeně staly součástí našeho dialogu.

První památník „živé pochodni“

První památník „živé pochodni“

Postava mladého muže zvedajícího ruce k nebi obklopená plameny. To je památník Jana Palacha v Římě. Uprostřed stejnojmenného náměstí Piazza Jan Palach. Bronzová plastika na travertinovém podstavci. Čtyři a půl metru vysoký monument připomínající českého studenta, jehož mezní čin se zapsal do dějin.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/2019

XANTYPA XANTYPA 01/2019

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne