Miroslav Balaštík

Čekání na román

Brněnský Host je dnes bezesporu jedním z nejprestižnějších a nejúspěšnějších českých nakladatelství. Ročně vydává více než sto titulů a jeho autoři získali četné literární ceny; patří k nim například Kateřina Tučková, Petra Soukupová, Jiří Hájíček či Radka Denemarková. V tomto nakladatelském domě se také vzedmula vlna zájmu o skandinávské detektivky, když v roce 2008 vyšel překlad světového bestselleru Stiega Larssona MUŽI, KTEŘÍ NENÁVIDÍ ŽENY. Jeho šéfredaktor a spolumajitel Miroslav Balaštík zároveň už víc než dvacet let řídí literární časopis Host, publikuje provokativní eseje o literatuře a poslední dobou i o politice. A stále čeká na velký román.

 

text Monika Rychlíková, foto David Konečný

 

 balastik2jpg.jpg

 

Nedávno jsem si byla v Hostu vyzvednout něco z vaší produkce a byla jsem překvapena, jak jsou to architektonicky krásné a velkolepé prostory. Myslela jsem na to, jak jste kdysi koupil značku Host za láhev whisky a redakci jste měli v miniaturní místnosti se společným záchodem kdesi na patře. Vzpomínáte si ještě na ty začátky?
Ano. A dokonce i s trochou nostalgie. Byla první polovina 90. let a tedy doba, o níž se říká, že kdo si ji pamatuje, tak ji nezažil. Že jsme s Tomášem Reichelem dostali od Dušana Skály značku Host za flašku, bylo vlastně symbolické. Bylo nám něco přes dvacet, studovali jsme v Brně filozofickou fakultu a jediné, na co jsme měli peníze, byl alkohol a knihy. Ale ta doba byla opojná hlavně tím počátečním chaosem, v němž jakákoliv budoucnost, kterou si člověk vysnil, byla reálná a dosažitelná. Jediným omezením byla vaše představivost. My jsme byli posedlí literaturou a přesvědčením, že chceme vydávat nejlepší literární časopis. Dušan Skála, který Hosta vzkřísil v 80. letech jako samizdat, se chtěl věnovat podnikání a Igor Fic, jeho tehdejší šéfredaktor, se stěhoval do Kroměříže, tak nám ho přenechali.
Sebevědomí vám evidentně nechybělo. Byl to i důvod, proč jste vedle časopisu začali vydávat i knížky. Prvním titulem byla básnická sbírka, proč zrovna poezie?
Byl to nejen první titul, ale i druhý i dvacátý. Začínali jsme jako básnické nakladatelství. To ostatně taky souviselo s tehdejší atmosférou. Poezie v literatuře jednoznačně dominovala, vedly se o ní vášnivé polemiky, vydávaly se manifesty a organizovala setkání českých básníků na hradě Bítov. Poezie jako žánr vyjadřovala tu nakumulovanou tvůrčí energii, která se drala na povrch. A co se týče sebevědomí: ve dvaceti si jen málokdo nemyslí, že je génius.

 

balastikjpg.jpg


Nelíčíte ta devadesátá léta moc idylicky? Dnešní mladá generace v nich vidí začátek korupce, podceňování sociálních problémů nebo prostě dobu, kdy se zhaslo a kradlo…
Dobře, doplňuji: byla to doba básníků a veksláků. A je pravda, že pro to druhé až tolik kreativity potřeba nebylo a člověk si vystačil s fialovým konfekčním oblekem a konexemi od bolševika. A taky je pravda, že se tehdy některé věci neřešily. Například to, že by se v časopisech za články a za texty měly platit honoráře. Což je dodnes velký problém v celé kulturní sféře. Ale tehdy byla sama možnost svobodně psát a publikovat pro autory dostatečnou satisfakcí a všichni cítili i jakousi zodpovědnost za obor. Nikdo nemyslel na to, že by se literaturou a poezií měl živit. Problém byl, že toho stát dlouho zneužíval a literární granty, které poskytoval na vydávání nekomerční literatury a časopisů, stačily tak tak na tiskárnu. Tím odsoudil literaturu a umění do role soukromého koníčka, což se podepsalo jak na její úrovni, tak na kulturní úrovni společnosti.

 

baner-clanek


Nakladatelství Host ovšem na tomto koníčku vyrostlo a stalo se jedním z nejprestižnějších v republice. Jak se to tak stane, když je úroveň nízká?
Aby to bylo jasné: nemyslím si, že česká literatura, která u nás vychází, má nízkou úroveň. Myslím si ale, že bychom mohli mít více Kunderů nebo Hrabalů, pokud by ji stát podporoval a literatura v devadesátých letech neztratila společenskou prestiž. Tvrdím, že lidská kreativita je do značné míry univerzální a člověk ji směřuje do těch oblastí, kde mu přinese ocenění a uživí ho. Proto máme více právníků a ekonomů než světových spisovatelů. Literatura je práce na plný úvazek, jenže v našem malém jazykovém prostředí se jí těžko může člověk uživit. Modelový příklad: prodej velmi úspěšného románu se pohybuje kolem pěti tisíc výtisků. Z maloobchodní ceny knihy získává autor standardně deset až dvanáct procent. Je-li tedy pultová cena knihy 250 korun, dostane autor z prodeje jednoho výtisku 25 až 30 Kč, celkem tedy až 150 tisíc. Vzhledem k tomu, že na románu pracuje minimálně dva roky, znamená to měsíční příjem něco přes šest tisíc korun brutto. A i kdyby se kniha stala bestsellerem a suma byla dvojnásobná, stále to nepředstavuje částku, která by mohla spisovatele uživit. Pokud tedy stát uzná, že národní literaturu potřebuje, musí se o spisovatele postarat prostřednictvím stipendií a grantů, jak je tomu třeba ve Skandinávii. Ostatně tam taky vidíme, že jde o velmi výhodnou investici; spisovatelé píší profesionálně, prodávají více knih i překlady do zahraničí. Těch pár korun, co stát dá spisovateli, se pak mnohonásobně vrátí na daních.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 01/18 - výběr z článků

Thajsko

Thajsko

Je 26. října 2017. Náměstí před Královským palácem Sanam Luang se pomalu probouzí z nočního spánku a s ním i davy lidí oděných do černého. Mnozí sem přišli již před několika dny z dalekého venkova, aby si zajistili místo a mohli při pohřebním obřadu doprovodit thajského krále Pchúmipchona Adundéta neboli Rámu IX. na jeho poslední cestě.

Čertoviny

Čertoviny

Co se stane, když dva mladí čerti popletové povalí při úklidu kotel s hříšnou duší? Duše uteče a Luciper se rozčertí. Za trest musí jít oba čerti na svět a každý přivést do pekla jednu hříšnou duši. Pak jim bude odpuštěno.

Tomáš Bařina

Tomáš Bařina

Ten, kdo si zapne televizní obrazovku první lednovou neděli, bude se prý bát. V napětí by měl divák zůstat i dalších pět nedělních večerů. Česká televize totiž začíná vysílat seriál VZTEKLINA režiséra Tomáše Bařiny.

Šiniči Tohei

Šiniči Tohei

Aikido vzniklo počátkem dvacátého století, kdy ho z japonských bojových umění rozvinul Morihei Uešiba. Nejvyšším mistrem jeho školy se stal Koiči Tohei, jenž techniky aikida dále rozvíjel a obohatil ho o meditaci a dechová cvičení. V roce 1974 Koiči Tohei založil vlastní směr s názvem Ki-aikido, který klade důraz na duchovní stránku technik a energii Ki. V roce 2010 převzal vedení jeho syn Šiniči Tohei, který je dnes prezidentem celosvětové organizace.

10 let LaFa

10 let LaFa

Holešovická La Fabrika vznikla před deseti lety a od té doby si postupně vydobyla postavení respektované pražské umělecké scény, která poskytuje dokonalé technické zázemí mnoha umělcům různých žánrů. Hercům, muzikantům, tanečníkům, artistům, výtvarníkům a fotografům, občas i sportovcům. Otcem myšlenky i realizace je Richard Balous, s velkou podporou své ženy Zuzany. Program, který La Fabrika nabízí, je velice pestrý. Kromě divadelních představení (např. s Taťánou Vilhelmovou, Vojtou Dykem, Marthou Issovou, Zuzanou Bydžovskou, Annou Polívkovou, otcem a synem Prachařovými a dalšími herci) se tu konají koncerty, taneční představení, léta zde měl domovskou scénu soubor La Putyka. A letos se na zdejší scéně uskuteční již potřetí festival nonverbálního divadla. Zkrátka a dobře v La Fabrice to tepe a pořád je tam narváno. A Richard slibuje, že je to teprve začátek! Blahopřejeme!

Ambras

Ambras

Slyšela jsem hodně o zámku, v němž se ukrývaly poklady, tajná láska i obyčejné lidské štěstí. O architektonické perle sevřené do náruče horských štítů a o místě, v němž se tvořily evropské dějiny. Moje cesta tedy nemohla vést nikam jinam než do Tyrolska, na Ambras.

Odnikud

Odnikud

Herečka Diane Kruger se vrátila do Německa, aby podala jeden ze svých nejlepších výkonů ve filmu ODNIKUD.

Video k lednové Xantypě

Video k lednové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Lidé - výběr z článků

Alice Horáčková

Alice Horáčková

Když se Alena pouští po manželově smrti do úklidu jeho pokoje, najde v šuplíku stoh neotevřených dopisů, psaných ženskou rukou. Kdo a proč je Járovi psal? Měla by si je přečíst, anebo je lepší, aby je okamžitě zahodila? Kolem tohoto nečekaného nálezu rozvíjí novinářka a spisovatelka Alice Horáčková příběh svého románu NEOTEVŘENÉ DOPISY, který čtenáře vrací do poúnorového Československa. Tichou spoluhráčkou Alenina monologu je paní Dvořáková, jíž románová hrdinka během četných setkání postupně odhaluje svůj dramatický život po boku talentovaného, leč psychicky zlomeného výtvarníka, jemuž se zcela obětovala. Nutno ovšem dodat, že i paní Alena má svoje tajemství.

Pavla Gomba

Pavla Gomba

Pavla Gomba – její jméno pojí dva světy a dva světy se také prolínají celým jejím životem. Nese si v sobě, jak sama říká, virus jménem Afrika. Afrika v duši, Afrika v srdci, Afrika pod kůží a splněný dětský sen, v němž vždy měla své pevné místo pomoc druhým.

Karla Mornstein-Zierotin

Karla Mornstein-Zierotin

Usměvavá, s životním nadhledem, ale i s nebývalou zodpovědností. Karla Mornstein-Zierotin. Zdá se vám to jméno povědomé? Karla skutečně patří ke starému významnému českému a moravskému šlechtickému rodu Žerotínů. Jejich původ se odvozuje od Bluda z Bludova, který byl markraběcím purkrabím v Přerově. Jeho přídomek z Bludova je podle vsi, kterou založil asi čtyři kilometry jihozápadně od města Šumperk. Tuto ves a zdejší panství rodina několikrát ztratila, ale vždy je získala zpět do svého vlastnictví, a zdejší zámek zůstal sídlem tohoto rodu až do 20. století. Vystudovaná historička Karla Mornstein-Zierotin si na hraběcí titul rozhodně nepotrpí, ale trvá na dobře odvedené práci, své i druhých.

Martina Storek

Martina Storek

Před nedávnem slavili sto let – stejně jako naše republika. Osmadvacet velkoplošných černobílých portrétů obdivuhodných stoletých lidí zaplnilo v rámci výstavy NAROZENI 1918 – TVÁŘE STOLETÍ část náměstí Václava Havla. Zlaté světlo Národního divadla večer září na tyto vkusné železné panely a dodává celé výstavě noblesu a magický význam.

Anna Gregor

Anna Gregor

Nedlouho po okupaci v roce 1968 odcestovala z Prahy do Velké Británie. Nejprve žila v Londýně, později se usadila v Edinburghu. Byla hlavní onkoložkou Skotska, objevila nový princip komunikace s pacienty, za což obdržela Řád britského impéria. Doktorka Anna Gregor.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Dominik Božek a Lucie Božková

Dominik Božek a Lucie Božková

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

Jan Werich

Jan Werich

Stejnojmenná kniha nakladatelství Práh je dílem někdejšího novinářského esa prestižního ča­sopisu Mladý svět Jiřího Janouška, který se měl možnost s Werichem mnohokrát setkat.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne