Ivana Chýlková

Člověk celý život stejně nejvíc zápasí sám se sebou

V televizní show TVOJE TVÁŘ MÁ ZNÁMÝ HLAS překvapila Ivana Chýlková mnohé diváky působivými proměnami do podoby hvězd světové populární hudby. Ale to jen ty, kteří neznají její dráhu divadelní a filmovou, která je mnohonásobně hlubšími, psychologicky propracovanými proměnami desítek a možná už stovek postav doslova poseta. O to větší potěšení bylo sledovat takové proměny při našem rozhovoru z pouhého metru vzdálenosti. Tři hodiny líčení, převlékání ze šatů do šatů, fotografování a nakonec interview takřka bez tématu, nadto v pošramoceném zdravotním stavu, to je daň za známou tvář. Ale jakmile přijde náležitý impuls, i znavená a pobledlá tvář dostane jiskru, chrapot je rozražen zvučným hlasem a ruce se začnou míhat v naléhavé gestikulaci.

 

 chylkova1jpg.jpg

 

text Jan Lukeš, foto Petr Weigl, styling Hana Rabštejnková, make-up Ivana Tokárska

 

Baví vás to všechno okolo?
Jak kdy. Třeba dnes jsem nemocná, pů­vodně jsem si myslela, že nejdřív bude focení, pak se to přehodilo, a teď jsem na vás úplně hotová a bez energie. Záleží taky na tom, s kým fotíte a jak si navzájem sednete.
Berete to jako součást vaší profese?
Dřív to tak nebylo, ale teď se to stalo nor­mou.
A nezachází to už trochu do extrému? Najednou víc záleží na vizáži než na vý­konu…
…a talentu. Ano, já si myslím, že to je vadné. Pořád se chce, aby herečky vypadaly dobře, krásně, ale mě to vlastně celkem nezajímá. Mě zajímají lidi jako osobnosti a je mi jedno, jestli ten dotyčný je tlustej, malej, velkej, širokej.
Dá se tomu trendu nějak čelit?
Částečně určitě. Třeba když máte hrát někoho nemocného a do toho vám říkají, že vám to má slušet, musíte si obhájit, že vám to slušet prostě nemůže. Jak byste to potom chtěl zahrát? Nemůžou vám přece takhle diletantsky házet klacky po nohy. Ale děje se to dnes v hojné míře.

 

chylkova2jpg.jpg

 

Role a role

To, co říkáte, má docela úzkou souvislost s vaší poslední divadelní rolí ve hře Petra Zelenky VĚRA ve Studiu DVA. Ta je právě až groteskním obrazem toho, čemu by se člověk měl přizpůsobit, aby dosáhl úspěchu…
Míru toho, co si necháte vnutit, si ale stejně určujete vy. Je to přece váš život. Okolí vás může tlačit, kam chce, ale na vás je, abyste řekl, kdy je toho dost a dál už ne.
Pak ale riskujete, že si někde uděláte špatné jméno…
Riskujete. Někde si ho třeba uděláte a ně­kde jinde třeba zase ne.
V roce 2000 jsme vedle sebe stáli při tzv. televizní stávce v newsroomu České televize. Přijala byste dnes nějakou podobnou roli?
Tehdy jsem to nepovažovala za roli, ale za výraz svého občanského postoje. A stejně dnes, kdybych se chtěla k něčemu vyjádřit nebo něco podpořit, udělala bych to zas. Samozřejmě, pokud by to souznělo s mými názory. To nebyla role!
Máte pravdu: nebyla. Prostě v ten okamžik…
…jsem byla autentická. A brala jsem celou tu situaci autenticky.

 

chylkova3jpg.jpg

 

Zpětná vazba

Mohla by podle vás znovu nadejít do­ba, kdy by se lidé podobně spontánně semkli za stejným názorem? Dnešek pů­­sobí dost atomizovaným a rezignovaným dojmem: nějak to zas překlepem…
Nevím, takhle neuvažuji, co by bylo, kdyby… Reaguji vždycky na to, co je konkrétní, a možná teď nemám ani sílu na podobné úvahy. Ale myslím si, že až bude lidem hodně špatně, něco udělají. Dokud cítí rezervu, že ještě o nic podstatného nepřicházejí, nic neudělají.
Hodně lidí i vaší profese má dnes po­třebu prezentovat se na veřejnosti do­st­ radikálně, zatímco vy s tím hodně šetříte…
Nechci se mezi podobné aktivisty zařadit. Mám pocit, že když něco řeknu, mělo by to mít váhu, a ne že budu neustále něco drobit, nějaké dojmy, pocity. Dnes se každý vyjadřuje ke všemu. Díky Facebooku, internetu, sociálním sítím se k něčemu vyjadřuje celá ulice a najednou ta vyjádření ztrácejí váhu. A už ani dnešní média nemají žádnou váhu – teď jsem četla průzkum, že z Čechů věří médiím asi pětatřicet procent čtenářů. To je ve srovnání se světem jeden z nejslabších výsledků.
A co tedy vy sama považujete za to důsažné, za čím si má člověk stát? Za rodinou, dětmi, prací?
Ano, to všechno je pro člověka opora a zpětná vazba.

 

chyylkova4jpg.jpg

 

Autoterapie prací

Vaši hereckou dráhu trasuje nesmírný počet rolí divadelních, filmových i televizních. Když se za nimi ohlédnete, panuje mezi nimi pro vás nějaká hodnotová hierarchie?
Ne, nevidím tam žádné předěly. Všechno, co mě potkalo, považuji za štěstí a je to víc, než jsem čekala. Raduji se úplně ze všeho, i když třeba něco nedopadne tak dobře, jak člověk očekával. Svou práci považuji za jakousi neustálou autoterapii, takže i když výsledek třeba není moc dobrý, anebo naopak moc dobrý, je to jedno. Důležité je, že cesta k němu je provázena vždycky tím nejčistějším úmyslem a člověk se tou prací zabývá naprosto poctivě.
Takže žádné mezníky?
Můj mezník je v tom, že můžu dělat, co mě strašně baví a v čem jsem šťastná.
To jste věděla už od malička, že se chcete věnovat zrovna hereckému povolání?
Ano, ano, ano… Byla jsem milovnicí Ivy Janžurové – ta byla mojí velebohyní a nikdo nebyl lepší, nikdo mě nezajímal víc.
Včetně jejího trochu potrhlého hereckého projevu?
Cítila jsem v něm zázemí strhující autenticity, kterou mi jako divákovi nikdo nedopřál takovým způsobem jako ona. S Ivou Janžurovou jsem se cítila šťastná, dělalo mi to hrozně dobře a říkala jsem si: Kdybych byla jako ona, byli by lidé se mnou stejně šťastní, jako jsem já s ní. To bylo to, co mě na tom bavilo a zajímalo.

 

baner-clanek

 

Věra a Viera

Kdyby člověk soudil jenom podle VĚRY, kde hrajete hlavní roli bezskrupulózní majitelky castingové agentury, tak se vám to navýsost daří. Nabité hlediště doslova dýchá s vámi, ať se vaše postava pohybuje v suverénních společenských výšinách či suterénních lidských nížinách…
To je velká věc. Raduji se každý den z toho, že dělám, co dělám. Někdy jsem třeba unavená, nechce se mi nikam, ale když už člověk vejde na jeviště, sepne se něco vyššího a přijdou dvě hodiny, ve kterých zapomenete, že máte nějaké problémy. Dvě hodiny, kdy si opravdu odfrknete od provozních běžností života.
A přichází tenhle pocit už ve chvílích, kdy se roli teprve učíte a je v ní právě tolik textu jako ve VĚŘE, kde prakticky nesejdete z pódia?
VĚRA byla opravdu textový masakr. Já se text nikdy neučím předem doma, vždycky až na zkouškách. Až když se bavím s režisérem a vidím, jak hrají kolegové, začne mě text někam vést. A jak je člověk autentický v emoci při zkouškách, tak se mu text i lépe pamatuje. To ale nebyl tenhle případ: viděla jsem, že máme na zkoušky relativně málo času a že zatímco kolegové během něj stačí text nasbírat, já to množství nestihnu.
Takže?
Poprvé v životě jsem se učila text předem. Nejsou v něm ale žádné monology, potřebujete tedy někoho, kdo vám pomáhá. Tím mým andělem strážným se stala spolužačka z DAMU, která vystudovala „loutkárnu“ a jmenuje se jako má postava – ovšem je Slovenka, takže Viera. Říkala jsem jí: „Tvoje jméno, Věruško, je dvojobsažné. Nejen, že se jmenuješ jako moje postava, ale ještě je v něm víra, že to zvládneme.“ Zpočátku se se mnou učila tak tři hodiny denně, víc nezvládnete. Pak jsme nahrubo narvaly první obraz, druhý, třetí, a když jsme tu železnou hru bolestivě zpřelámaly celou, odjela Věruška na Slovensko a učily jsme se přes Skype. A ke konci už jenom po telefonu. Poprvé jsem pak šla zkoušet hru, kterou jsem už celou uměla.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 01/18 - výběr z článků

Thajsko

Thajsko

Je 26. října 2017. Náměstí před Královským palácem Sanam Luang se pomalu probouzí z nočního spánku a s ním i davy lidí oděných do černého. Mnozí sem přišli již před několika dny z dalekého venkova, aby si zajistili místo a mohli při pohřebním obřadu doprovodit thajského krále Pchúmipchona Adundéta neboli Rámu IX. na jeho poslední cestě.

Čertoviny

Čertoviny

Co se stane, když dva mladí čerti popletové povalí při úklidu kotel s hříšnou duší? Duše uteče a Luciper se rozčertí. Za trest musí jít oba čerti na svět a každý přivést do pekla jednu hříšnou duši. Pak jim bude odpuštěno.

Tomáš Bařina

Tomáš Bařina

Ten, kdo si zapne televizní obrazovku první lednovou neděli, bude se prý bát. V napětí by měl divák zůstat i dalších pět nedělních večerů. Česká televize totiž začíná vysílat seriál VZTEKLINA režiséra Tomáše Bařiny.

Šiniči Tohei

Šiniči Tohei

Aikido vzniklo počátkem dvacátého století, kdy ho z japonských bojových umění rozvinul Morihei Uešiba. Nejvyšším mistrem jeho školy se stal Koiči Tohei, jenž techniky aikida dále rozvíjel a obohatil ho o meditaci a dechová cvičení. V roce 1974 Koiči Tohei založil vlastní směr s názvem Ki-aikido, který klade důraz na duchovní stránku technik a energii Ki. V roce 2010 převzal vedení jeho syn Šiniči Tohei, který je dnes prezidentem celosvětové organizace.

10 let LaFa

10 let LaFa

Holešovická La Fabrika vznikla před deseti lety a od té doby si postupně vydobyla postavení respektované pražské umělecké scény, která poskytuje dokonalé technické zázemí mnoha umělcům různých žánrů. Hercům, muzikantům, tanečníkům, artistům, výtvarníkům a fotografům, občas i sportovcům. Otcem myšlenky i realizace je Richard Balous, s velkou podporou své ženy Zuzany. Program, který La Fabrika nabízí, je velice pestrý. Kromě divadelních představení (např. s Taťánou Vilhelmovou, Vojtou Dykem, Marthou Issovou, Zuzanou Bydžovskou, Annou Polívkovou, otcem a synem Prachařovými a dalšími herci) se tu konají koncerty, taneční představení, léta zde měl domovskou scénu soubor La Putyka. A letos se na zdejší scéně uskuteční již potřetí festival nonverbálního divadla. Zkrátka a dobře v La Fabrice to tepe a pořád je tam narváno. A Richard slibuje, že je to teprve začátek! Blahopřejeme!

Ambras

Ambras

Slyšela jsem hodně o zámku, v němž se ukrývaly poklady, tajná láska i obyčejné lidské štěstí. O architektonické perle sevřené do náruče horských štítů a o místě, v němž se tvořily evropské dějiny. Moje cesta tedy nemohla vést nikam jinam než do Tyrolska, na Ambras.

Odnikud

Odnikud

Herečka Diane Kruger se vrátila do Německa, aby podala jeden ze svých nejlepších výkonů ve filmu ODNIKUD.

Video k lednové Xantypě

Video k lednové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Osobnosti - výběr z článků

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Jan P. Muchow

Jan P. Muchow

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková

Eliška Podzimková v šestnácti letech onemocněla rakovinou. Dlouhé měsíce trávila sama doma a nudila se. Tak zkusila ilustrovat fotografie. Její obrázky se o několik let později líbily i americkým médiím a slavnému kuchaři Jamiemu Oliverovi. Eliška oslnila Ameriku. Mladá výtvarnice dál maluje své fotografie, pomáhá malým onkologickým pacientům a brání ty, ke kterým patří – lesby a homosexuály.

Ozzy Osbourne

Ozzy Osbourne

Před sedmdesáti lety se počátkem prosince v dělnickém předměstí Birminghamu, ve čtvrti Aston, narodil John Michael Osbourne. Proslul jako Ozzy Osbourne, jeden z nejznámějších, nejobdivovanějších a zároveň nejkontroverznějších představitelů světové rockové scény. Vydatně k tomu přispívá i jeho démonická prezentace.

James Pfaus

James Pfaus

Čím je Mick Jagger v rockové muzice, tím je James Pfaus pro sexuologii – žijící legendou. Ví, co se vám děje v mozku, pokud máte sex ve stanu a dovnitř se začne sápat medvěd. Vyzkoumal, že vaše první sexuální zkušenost určí to, co budete po zbytek života považovat za atraktivní. Je přesvědčený, že sex a duševní zdraví se navzájem ovlivňují. A tabuizace sexu a jeho kontrola je podle něj politická a mocenská záležitost.

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nenahraditelný Miroslav Horníček

Nevím, odkud se vzalo tvrzení, že každý člověk je nahraditelný. Kupodivu zlidovělo, přestože nikoho nikým úplně nahradit nelze. Protože každý je jedinečný. Anebo – někdy – vlastně i nesmrtelný! Jako například Miroslav Horníček.

Kate Bush

Kate Bush

Vstupenky na její ohlášené koncerty – dvaadvacet večerů v londýnském sále Hammersmith Apollo – na podzim roku 2014 zmizely během pouhých patnácti minut. Není divu, naposledy byla na turné na samém počátku své kariéry, v roce 1979. Mezitím se příznivci a obdivovatelé anglické zpěvačky, autorky, ale také tanečnice, herečky a ženy mnoha dalších talentů Kate Bush museli spokojit s deskami a videoklipy.

Xindl X

Xindl X

Ondřeji Ládkovi, známému jako Xindl X, letos vyšlo šesté album (SEXY EXITY). Současně oslavil deset let na umělecké scéně. Kromě písniček pro sebe píše také pro jiné zpěváky, je autorem divadelní hry DIOPTRIE RŮŽOVÝCH BRÝLÍ (pro Švandovo divadlo), spoluautorem knihy BRUNO V HLAVĚ, hudby k muzikálu CYRANO! CYRANO! CYRANO! POSLEDNÍ ROXANIN SEN, uvedeném v Divadle na Vinohradech (za niž byl nominován na cenu Alfréda Radoka), filmového scénáře RESTART a prvních dílů televizního seriálu COMEBACK. Je prostě šikovný. S takovými lidmi je radost posedět a poklábosit.

Sir Winston Churchill

Sir Winston Churchill

Jednoho dne koncem roku 1953 pozval Winston Churchill několik přátel na své venkovské sídlo Chartwell, aby společně s jeho rodinou zhlédli v televizi filmovou verzi románu Charlese Dickense Oliver Twist. Churchillův pudl Rufus II. zaujal místo – jak bylo jeho zvykem – na klíně svého páníčka. Sotvaže se na obrazovce vynořil zlosyn Bill a chystal se utopit svého psa Bullseye, zakryl Churchill Rufusovi oči a domlouval mu: „Radši se na to nekoukej, můj milý, to je pro tebe moc brutální! Ale neboj, já ti řeknu, jak to dopadlo.“

Stanislav Holý

Stanislav Holý

S jeho dílem se setkal snad každý z nás. Ať už šlo o kreslené vtipy na stránkách populárního časopisu Mladý svět, ilustrace v učebnicích a knížkách, ale zejména pak o legendární televizní pořad Studio Kamarád. Ostatně, na obrazovkách České televize můžeme jeho plyšové „jůheláky“ vídat dodnes. Výtvarník, ilustrátor a grafik Stanislav Holý, od jehož úmrtí letos uplynulo dvacet let, měl mimořádně široký umělecký záběr. Od zmíněného kresleného humoru a knižních ilustrací přes animovaný film, návrhy loutek, užitou grafiku, scénické projekty a monumentální malbu, realizace v architektuře až po litografii. Zároveň byl velice laskavý člověk, což se výrazně promítlo do jeho tvorby. Na léta s ním zavzpomínala pro Xantypu jeho žena Marie Holá, která společně se synem Matějem pečuje o jeho odkaz.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne