Ivana Chýlková

Člověk celý život stejně nejvíc zápasí sám se sebou

V televizní show TVOJE TVÁŘ MÁ ZNÁMÝ HLAS překvapila Ivana Chýlková mnohé diváky působivými proměnami do podoby hvězd světové populární hudby. Ale to jen ty, kteří neznají její dráhu divadelní a filmovou, která je mnohonásobně hlubšími, psychologicky propracovanými proměnami desítek a možná už stovek postav doslova poseta. O to větší potěšení bylo sledovat takové proměny při našem rozhovoru z pouhého metru vzdálenosti. Tři hodiny líčení, převlékání ze šatů do šatů, fotografování a nakonec interview takřka bez tématu, nadto v pošramoceném zdravotním stavu, to je daň za známou tvář. Ale jakmile přijde náležitý impuls, i znavená a pobledlá tvář dostane jiskru, chrapot je rozražen zvučným hlasem a ruce se začnou míhat v naléhavé gestikulaci.

 

 chylkova1jpg.jpg

 

text Jan Lukeš, foto Petr Weigl, styling Hana Rabštejnková, make-up Ivana Tokárska

 

Baví vás to všechno okolo?
Jak kdy. Třeba dnes jsem nemocná, pů­vodně jsem si myslela, že nejdřív bude focení, pak se to přehodilo, a teď jsem na vás úplně hotová a bez energie. Záleží taky na tom, s kým fotíte a jak si navzájem sednete.
Berete to jako součást vaší profese?
Dřív to tak nebylo, ale teď se to stalo nor­mou.
A nezachází to už trochu do extrému? Najednou víc záleží na vizáži než na vý­konu…
…a talentu. Ano, já si myslím, že to je vadné. Pořád se chce, aby herečky vypadaly dobře, krásně, ale mě to vlastně celkem nezajímá. Mě zajímají lidi jako osobnosti a je mi jedno, jestli ten dotyčný je tlustej, malej, velkej, širokej.
Dá se tomu trendu nějak čelit?
Částečně určitě. Třeba když máte hrát někoho nemocného a do toho vám říkají, že vám to má slušet, musíte si obhájit, že vám to slušet prostě nemůže. Jak byste to potom chtěl zahrát? Nemůžou vám přece takhle diletantsky házet klacky po nohy. Ale děje se to dnes v hojné míře.

 

chylkova2jpg.jpg

 

Role a role

To, co říkáte, má docela úzkou souvislost s vaší poslední divadelní rolí ve hře Petra Zelenky VĚRA ve Studiu DVA. Ta je právě až groteskním obrazem toho, čemu by se člověk měl přizpůsobit, aby dosáhl úspěchu…
Míru toho, co si necháte vnutit, si ale stejně určujete vy. Je to přece váš život. Okolí vás může tlačit, kam chce, ale na vás je, abyste řekl, kdy je toho dost a dál už ne.
Pak ale riskujete, že si někde uděláte špatné jméno…
Riskujete. Někde si ho třeba uděláte a ně­kde jinde třeba zase ne.
V roce 2000 jsme vedle sebe stáli při tzv. televizní stávce v newsroomu České televize. Přijala byste dnes nějakou podobnou roli?
Tehdy jsem to nepovažovala za roli, ale za výraz svého občanského postoje. A stejně dnes, kdybych se chtěla k něčemu vyjádřit nebo něco podpořit, udělala bych to zas. Samozřejmě, pokud by to souznělo s mými názory. To nebyla role!
Máte pravdu: nebyla. Prostě v ten okamžik…
…jsem byla autentická. A brala jsem celou tu situaci autenticky.

 

chylkova3jpg.jpg

 

Zpětná vazba

Mohla by podle vás znovu nadejít do­ba, kdy by se lidé podobně spontánně semkli za stejným názorem? Dnešek pů­­sobí dost atomizovaným a rezignovaným dojmem: nějak to zas překlepem…
Nevím, takhle neuvažuji, co by bylo, kdyby… Reaguji vždycky na to, co je konkrétní, a možná teď nemám ani sílu na podobné úvahy. Ale myslím si, že až bude lidem hodně špatně, něco udělají. Dokud cítí rezervu, že ještě o nic podstatného nepřicházejí, nic neudělají.
Hodně lidí i vaší profese má dnes po­třebu prezentovat se na veřejnosti do­st­ radikálně, zatímco vy s tím hodně šetříte…
Nechci se mezi podobné aktivisty zařadit. Mám pocit, že když něco řeknu, mělo by to mít váhu, a ne že budu neustále něco drobit, nějaké dojmy, pocity. Dnes se každý vyjadřuje ke všemu. Díky Facebooku, internetu, sociálním sítím se k něčemu vyjadřuje celá ulice a najednou ta vyjádření ztrácejí váhu. A už ani dnešní média nemají žádnou váhu – teď jsem četla průzkum, že z Čechů věří médiím asi pětatřicet procent čtenářů. To je ve srovnání se světem jeden z nejslabších výsledků.
A co tedy vy sama považujete za to důsažné, za čím si má člověk stát? Za rodinou, dětmi, prací?
Ano, to všechno je pro člověka opora a zpětná vazba.

 

chyylkova4jpg.jpg

 

Autoterapie prací

Vaši hereckou dráhu trasuje nesmírný počet rolí divadelních, filmových i televizních. Když se za nimi ohlédnete, panuje mezi nimi pro vás nějaká hodnotová hierarchie?
Ne, nevidím tam žádné předěly. Všechno, co mě potkalo, považuji za štěstí a je to víc, než jsem čekala. Raduji se úplně ze všeho, i když třeba něco nedopadne tak dobře, jak člověk očekával. Svou práci považuji za jakousi neustálou autoterapii, takže i když výsledek třeba není moc dobrý, anebo naopak moc dobrý, je to jedno. Důležité je, že cesta k němu je provázena vždycky tím nejčistějším úmyslem a člověk se tou prací zabývá naprosto poctivě.
Takže žádné mezníky?
Můj mezník je v tom, že můžu dělat, co mě strašně baví a v čem jsem šťastná.
To jste věděla už od malička, že se chcete věnovat zrovna hereckému povolání?
Ano, ano, ano… Byla jsem milovnicí Ivy Janžurové – ta byla mojí velebohyní a nikdo nebyl lepší, nikdo mě nezajímal víc.
Včetně jejího trochu potrhlého hereckého projevu?
Cítila jsem v něm zázemí strhující autenticity, kterou mi jako divákovi nikdo nedopřál takovým způsobem jako ona. S Ivou Janžurovou jsem se cítila šťastná, dělalo mi to hrozně dobře a říkala jsem si: Kdybych byla jako ona, byli by lidé se mnou stejně šťastní, jako jsem já s ní. To bylo to, co mě na tom bavilo a zajímalo.

 

banner_clanek

 

Věra a Viera

Kdyby člověk soudil jenom podle VĚRY, kde hrajete hlavní roli bezskrupulózní majitelky castingové agentury, tak se vám to navýsost daří. Nabité hlediště doslova dýchá s vámi, ať se vaše postava pohybuje v suverénních společenských výšinách či suterénních lidských nížinách…
To je velká věc. Raduji se každý den z toho, že dělám, co dělám. Někdy jsem třeba unavená, nechce se mi nikam, ale když už člověk vejde na jeviště, sepne se něco vyššího a přijdou dvě hodiny, ve kterých zapomenete, že máte nějaké problémy. Dvě hodiny, kdy si opravdu odfrknete od provozních běžností života.
A přichází tenhle pocit už ve chvílích, kdy se roli teprve učíte a je v ní právě tolik textu jako ve VĚŘE, kde prakticky nesejdete z pódia?
VĚRA byla opravdu textový masakr. Já se text nikdy neučím předem doma, vždycky až na zkouškách. Až když se bavím s režisérem a vidím, jak hrají kolegové, začne mě text někam vést. A jak je člověk autentický v emoci při zkouškách, tak se mu text i lépe pamatuje. To ale nebyl tenhle případ: viděla jsem, že máme na zkoušky relativně málo času a že zatímco kolegové během něj stačí text nasbírat, já to množství nestihnu.
Takže?
Poprvé v životě jsem se učila text předem. Nejsou v něm ale žádné monology, potřebujete tedy někoho, kdo vám pomáhá. Tím mým andělem strážným se stala spolužačka z DAMU, která vystudovala „loutkárnu“ a jmenuje se jako má postava – ovšem je Slovenka, takže Viera. Říkala jsem jí: „Tvoje jméno, Věruško, je dvojobsažné. Nejen, že se jmenuješ jako moje postava, ale ještě je v něm víra, že to zvládneme.“ Zpočátku se se mnou učila tak tři hodiny denně, víc nezvládnete. Pak jsme nahrubo narvaly první obraz, druhý, třetí, a když jsme tu železnou hru bolestivě zpřelámaly celou, odjela Věruška na Slovensko a učily jsme se přes Skype. A ke konci už jenom po telefonu. Poprvé jsem pak šla zkoušet hru, kterou jsem už celou uměla.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 01/18 - výběr z článků

Thajsko

Thajsko

Je 26. října 2017. Náměstí před Královským palácem Sanam Luang se pomalu probouzí z nočního spánku a s ním i davy lidí oděných do černého. Mnozí sem přišli již před několika dny z dalekého venkova, aby si zajistili místo a mohli při pohřebním obřadu doprovodit thajského krále Pchúmipchona Adundéta neboli Rámu IX. na jeho poslední cestě.

Čertoviny

Čertoviny

Co se stane, když dva mladí čerti popletové povalí při úklidu kotel s hříšnou duší? Duše uteče a Luciper se rozčertí. Za trest musí jít oba čerti na svět a každý přivést do pekla jednu hříšnou duši. Pak jim bude odpuštěno.

Tomáš Bařina

Tomáš Bařina

Ten, kdo si zapne televizní obrazovku první lednovou neděli, bude se prý bát. V napětí by měl divák zůstat i dalších pět nedělních večerů. Česká televize totiž začíná vysílat seriál VZTEKLINA režiséra Tomáše Bařiny.

Šiniči Tohei

Šiniči Tohei

Aikido vzniklo počátkem dvacátého století, kdy ho z japonských bojových umění rozvinul Morihei Uešiba. Nejvyšším mistrem jeho školy se stal Koiči Tohei, jenž techniky aikida dále rozvíjel a obohatil ho o meditaci a dechová cvičení. V roce 1974 Koiči Tohei založil vlastní směr s názvem Ki-aikido, který klade důraz na duchovní stránku technik a energii Ki. V roce 2010 převzal vedení jeho syn Šiniči Tohei, který je dnes prezidentem celosvětové organizace.

10 let LaFa

10 let LaFa

Holešovická La Fabrika vznikla před deseti lety a od té doby si postupně vydobyla postavení respektované pražské umělecké scény, která poskytuje dokonalé technické zázemí mnoha umělcům různých žánrů. Hercům, muzikantům, tanečníkům, artistům, výtvarníkům a fotografům, občas i sportovcům. Otcem myšlenky i realizace je Richard Balous, s velkou podporou své ženy Zuzany. Program, který La Fabrika nabízí, je velice pestrý. Kromě divadelních představení (např. s Taťánou Vilhelmovou, Vojtou Dykem, Marthou Issovou, Zuzanou Bydžovskou, Annou Polívkovou, otcem a synem Prachařovými a dalšími herci) se tu konají koncerty, taneční představení, léta zde měl domovskou scénu soubor La Putyka. A letos se na zdejší scéně uskuteční již potřetí festival nonverbálního divadla. Zkrátka a dobře v La Fabrice to tepe a pořád je tam narváno. A Richard slibuje, že je to teprve začátek! Blahopřejeme!

Ambras

Ambras

Slyšela jsem hodně o zámku, v němž se ukrývaly poklady, tajná láska i obyčejné lidské štěstí. O architektonické perle sevřené do náruče horských štítů a o místě, v němž se tvořily evropské dějiny. Moje cesta tedy nemohla vést nikam jinam než do Tyrolska, na Ambras.

Odnikud

Odnikud

Herečka Diane Kruger se vrátila do Německa, aby podala jeden ze svých nejlepších výkonů ve filmu ODNIKUD.

Video k lednové Xantypě

Video k lednové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Osobnosti - výběr z článků

Tomáš Bařina

Tomáš Bařina

Ten, kdo si zapne televizní obrazovku první lednovou neděli, bude se prý bát. V napětí by měl divák zůstat i dalších pět nedělních večerů. Česká televize totiž začíná vysílat seriál VZTEKLINA režiséra Tomáše Bařiny.

Eva Turnová

Eva Turnová

Eva Turnová je veřejnosti asi nejvíce známa jako bývalá baskytaristka a zpěvačka skupin DG 307 a The Plastic People of the Universe; nyní má vlastní soubor Eturnity. Eva je ovšem ženou mnoha profesí a mimo hudební dráhu také maluje, překládá, a od roku 2011 se na stránkách týdeníků objevují její sloupky TURNOVÝ HÁJ. Ty pak každoročně vycházejí v „sebraných spisech“ pod stejným názvem. Doposud vyšlo pět dílů a na jaro se chystá vydání šestého.

Michal Hrůza

Michal Hrůza

Zpěvák, skladatel a textař Michal Hrůza slaví dvacet let hudební činnosti. K té příležitosti mu vyšlo album SÁM SE SEBOU, potěšil se třemi koncerty se symfonickým orchestrem a na jaře bude pokračovat v turné. Jelikož se s Michalem známe poměrně dlouho, tykali jsme si.

Diana Ross

Diana Ross

Na výsluní světové slávy se dostala jako členka dívčího tria Supremes, později se ovšem prosadila jako sólistka. Je považována za jednu z komerčně nejúspěšnějších osobností amerického šoubyznysu. Zároveň je filmová herečka a producentka a v neposlední řadě matka pěti dětí.

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
janackovafilharmonie