Danny Smiřický v jazzovém nebi

Requiem za Josefa Škvoreckého

 

 scan10071jpg1.jpg

 

„Taky já až jednou umřu, pohřběte mě s písničkou, jazzband ať jak všichni čerti hraje, až mě k hrobu ponesou.“ Tyto verše napsal před více než padesáti lety Josef Škvorecký, když překládal spolu se svým přítelem Lubomírem Dorůžkou text jednoho z nejznámějších blues, písně ST. JAMES INFIRMARY. A podobně vypadalo rozloučení s jedním z největších českých spisovatelů, jež se uskutečnilo 11. ledna 2012. Jen místo špitálu svatého Jakuba se konalo v kostele Nejsvětějšího Salvátora. A nelze pochybovat o tom, že saxofonová improvizace Jiřího Stivína by se panu Škvoreckému velice líbila.

Kdyby se tak nedělo na půdě starobylého svatostánku, jenž po dlouhá staletí obývali jezuité, bylo by přirovnání výkonu interpretů jazzového requiem k výše zmíněným pekelníkům namístě. Sám Škvorecký nicméně toto přirovnání používal v souvislosti s jeho milovanou hudbou často. „Vesničtí mládenci swingovali jako čerti a většinou hráli stejně dobře, v několika případech i líp než bandy z hlavního města,“ napsal kupříkladu při vzpomínce na soutěžní přehlídku amatérských jazzových orchestrů, jež se konala v červnu 1944 v pražské Lucerně. Ačkoliv se Škvorecký hlásil ke katolické církvi (a jeho strýc byl dokonce farářem), v některých textech přiznával, že náboženství byla pro něj spíše otázka rozumu, zatímco jazzová hudba, ten „zvláštní způsob muzicírování“, se pro něj stala záležitostí srdce.

Jeden z klíčových okamžiků, při kterém si Škvorecký toto uvědomil a jenž se mu nesmazatelně vryl do paměti, byl spojen právě s prastarým blues ST. JAMES INFIRMARY, respektive s jeho nahrávkou v podání Louise Armstronga. „Když jsem si ji doma zahrál na klikovém gramofonu, měl jsem zážitek ze stejné kategorie jako poté, co jsem poprvé, ještě než Amerika vstoupila do války, uslyšel saxofony Chicka Webba a myslel jsem si, že poslouchám Keplerovu hudbu nebeských sfér.“ O jazzu se ve svých textech vyjadřoval jako o zjevení, saxofonové slasti nebo smyslu života. „Troubové jako Petrbok a Macháček a ti, ti to nechápali. Pro ně jsme byli flákači a jazz byla výstřednost a bláznivina. Ale pro nás ne. Pro nás to byl život. A pro mě jedině život. Jediný možný a nejlepší,“ píše se ve ZBABĚLCÍCH.

Hrát zamilovanou hudbu však bylo Josefu Škvoreckému odepřeno, neboť ke hře na saxofon nebyl nadán dostatečným talentem. S odstupem let na svůj pokus začlenit se do náchodského orchestru Miloslava Zachovala, jenž se stal předobrazem dixielandové kapely Dannyho Smiřického ze ZBABĚLCŮ, vzpomínal již s nadhledem: „Jednou jsem to s kapelou zkusil: de facto pouze s její saxofonovou sekcí. Přesně už si nepamatuju, kdo všechno se mnou v našem obýváku na Kamenici zkoušel a jestli jsem hrál part druhého nebo čtvrtého tenorsaxofonu. Kvarteto – i trio – saxofonů zní překrásně. Právě pro ten zvuk jsem propadl jazzu – jak se ukazuje, na doživotí. Jenže tehdy jsme, mou vinou, překrásně nezněli. Nedovedl jsem počítat, začínal jsem brzo, brzo jsem končil, nešly mi synkopy a vůbec jsem kiksal asi jako Petr Kroutil v seriálu PRIMA SEZÓNA, jenže ten nikoli z důvodů neumění, ale čistě jen podle režisérových pokynů. Někdo z těch tří mi potom dost šetrně sdělil, že musím ještě cvičit.“ Škvorecký tak alespoň vystupoval s kapelou Red Music, která v závěru války hrála v továrně, kde byl nuceně nasazen, při obědě jako kulturní program pro dělníky. „Tenhle heterogenní šraml měl do jazzu ovšem dosti daleko,“ přiznává Škvorecký. „Trpěl jsem víc než dostatečně, když jsem naslouchal medovému zvuku Zachovalových saxofonů, ale vykázán z jejich bělostné řady – na koncerty se tehdy nosila saka z bílé pytloviny – byl jsem odsouzen k pouhému poslechu. Tak jsem o tom začal psát.“

Svoji nenaplněnou touhu tak alespoň promítl do literární postavy Dannyho Smiřického, kterému hraní jazzu nečiní potíže. A hraje samozřejmě na saxofon, neboť, jak píše Škvorecký v povídce DOKUD NÁS SMRT NEROZLOUČÍ, tento hudební nástroj je obdarován zvláštní schopností: „V dějinách hudby je saxofon, řekl bych já, nejpřevratnější vynález. Protože on mluví. Skoro jako člověk, a vlastně líp. Neříká slova. Říká podstatu.“ A protože nemohl autor těchto řádků „mluvit saxofonem“, alespoň o svých pocitech psal. K velké radosti čtenářů po celém světě, nutno dodat. Třeba by jeho úžasná literární díla ani nevznikla, kdyby se stal místní saxofonovou hvězdou, kolem níž by se točily kristýnky a luketky, jak se v tehdejším slangu jazzuchtivé dívky nazývaly…

 

mlady-skvoreckyjpg.jpg
Josef Škvorecký ve 40. letech

 

Je to moje hudba

Škvorecký nezměnil svůj postoj k jazzu ani poté, co po krátkém „nylonovém věku“ nastoupila v únoru 1948 rudá totalita a začala tuto hudbu pronásledovat obdobnými prostředky jako její hnědá předchůdkyně. Takový postoj nebyl v této době zcela samozřejmý – stačí si vzpomenout na jazzového průkopníka E. F. Buriana, jenž se v padesátých letech své jazzové minulosti zřekl. V době, kdy někteří Škvoreckého vrstevníci tvořili díla, k jejichž autorství se později nehlásili, píše soubor kratších próz nazvaný POVÍDKY TENORSAXOFONISTY, ve kterých zachytil smutný život milovníků jazzu v „lidově-demokratickém“ Československu. Rukopisy těchto textů se ale dostaly do rukou jedné dámy, která se v nich poznala, nelíbilo se jí, jak ji popsal, a také měla poněkud odlišný vztah k vládnoucímu režimu než jejich autor, a tak mu začala vyhrožovat, že jej udá Státní bezpečnosti. Škvorecký rukopisy svých povídek raději ukryl, a to tak dokonale, že některé z nich se našly až počátkem devadesátých let. Souhrnně pak vyšly v roce 1993 jako poslední titul a zároveň neprodejná prémie pro nejvěrnější čtenáře nakladatelství Sixty-Eight Publishers.

Láskou k jazzu jsou prodchnuty i následující Škvoreckého prózy, včetně ZBABĚLCŮ, jejichž vydání v roce 1958 vyvolalo známý literární skandál, po němž nemohla být další Škvoreckého díla vydávána. Obětí této štvanice se stala i povídka SLOVO NEVEZMU ZPĚT, která měla vyjít v knize, jež se po dlouhé době mohla věnovat nežádoucí hudbě – sborníku nazvaném JAZZ 58. Kvůli Škvoreckého jménu šel však celý náklad do stoupy. Kromě osoby samotného autora mohl silně provokujícím dojmem působit také citát, zvolený za motto povídky. „Řekli mi: ,Ale jazz je dekadentní, buržoazní hudba.‘ Odpověděl jsem jim: ,Je to moje hudba.‘“ Tato slova měl údajně pronést afroamerický básník a spisovatel Langston Hughes během návštěvy Moskvy při rozhovoru se sovětskými literáty. A není divu, že se k nim Josef Škvorecký přihlásil. Povídka vyšla až o několik let později pod názvem EINE KLEINE JAZZMUSIK a po přeložení do angličtiny se stala jedním z nejznámějších Škvoreckého textů na Západě.

V té době již jazz komunistickým ideologům nevadil, jelikož se na scéně objevovaly s každou mladou generací další nové „západní“ hudební styly – rokenrol, bigbít a posléze i underground. Ačkoliv nebyla tato hudba Josefu Škvoreckému blízká tak jako jeho milovaný jazz, dobře si uvědomoval, že se jedná o podobné fenomény známé z jeho vlastního mládí, jen v obměněných kulisách. Po procesu se členy undergroundových hudebních skupin Plastic People a DG 307 napsal esej RED MUSIC, ve které vzpomínal na své angažmá ve stejnojmenném orchestru a přirovnal komunistické represe vůči stoupencům nonkonformního kulturního stylu k zásahům nacistů proti vyznavačům swingu o více než třicet let dříve.

 

Skvorecky-1ajpg.jpg
Milovníci jazzu a celoživotní přátelé: Lubomír Dorůžka a Josef Škvorecký, 1990

 

Výčet Škvoreckého dalších literárních počinů, týkajících se nejen jazzu, ale i dalších stylů moderní hudby, by vystačil na mnoho dalších stran. S řadou významných českých i světových jazzmanů se setkal či dokonce přátelil. Při bohoslužbě za tohoto velkého spisovatele a výjimečného člověka jsem si představoval, jak asi vypadá jeho příchod do jazzového nebe. A nebylo třeba velké fantazie – sám Josef Škvorecký cituje v SAMOŽERBUCHU dopis, který mu napsal jeden z jeho fanoušků po návštěvě Náchoda alias Kostelce:

„Dívám se z vokna svýho pokoje v hotelu Beránek, dole na náměstí se trousej lidi do kostela, ale já místo zvonů slyším jazz, tu prokletou srdcervoucí vábničku stříbrnou, jak svolává na GALA SESSION, na kerou se sjíždějí jazzmeni z celýho světa, aby uctili tohle město a jeho básníka… A představuju si, jak v kostele před hlavním voltářem swinguje ještě mladej elegantní Benny Goodman s Harry Jamesem a Teddy Wilsonem a Gene Krupa rozkládá svý nádobíčko u vchodu do zákristie a na kůru třeští Chick Webbovo stádo a Ella scatuje Lady Be Good a u postranního voltáře Bob Crosby a jeho Cats a vedle, můj bože, Casa Loma a tamhle Jimmie Lunceford a Glenn Miller a proti nim Count Basie a Five-by-Five a Lady Day šautuje svý blues, a teď přichází Fletcher Henderson a Stan Kenton a Cab Calloway, valej se hlavním vchodem jak nezadržitelnej proud další a další bílý a barevný stíny, Coleman Hawkins, Mezz Mezzrow, bopeři vod Mintonů, Bird a Monk a taškář Dizzy a za ním Bix a Satchmo a Hot Seven jako karavana velbloudů a pak jungle banda s Dukem na ramenou, vyhazujíc ho vysoko ke stropu, a úplně vzadu si pyšně vykračuje Jelly Roll a rovnou na kazatelnu a šklebí se a řeční a z tlamy mu šlehaj diamantový blesky a dole na schůdkách vleže běsní na elektrický kytaře Charlie Christian, jako by chtěl vyrvat srdce z milenčina těla… všichni se sem slezli na tuhle velikou a slavnou Battle, chrámová loď se chvěje v základech a kymácí jak na rozbouřenejch mořskejch vlnách, v kerejch se vobjevuje a mizí štíhlej stvol, ztracená postavička Zuzky Braunový, sladký Suzi v černejch septimánskejch šatech s bílým límečkem:

Srdce v synkopách buší

Zpívat musím však dál

Moje tělo i duši

Rytmus swingu jak ďábel si vzal

…a z Portíku se přihnali kluci a útlý rozesmátý holky, rozdychtěný, voči jim explodujou jak vánoční prskavky, Danny, Fonda, Lexa, Harýk a Benno, kerej v tý posvátný chvíli poprvé v životě zapomněl bejt sprostej…

…a pásci a kristýnky z dalekýho vokolí ze všech světovejch stran berou tenhle provinciální kostelíček útokem a potápěj se na kočičích hlavách, kerý duněj a votřásaj náměstím a buděj protinožce ze spánku…

…i nahoře na zámku se rozsvítilo vokno a votevřelo dokořán a královna wirtemberská se vyklání a dlouhý vlasy jí vlajou a jiskřej a tančej šeříkovou swingovou nocí…

…a dole v kostelíku na náměstí nejvybranější ALL STARS BANDY vařej jak pominutý…

…a mně se zdá že slyším jak kněz slouží mši v tom krásným jazyku anglickým…“

Tak nějak mohl vypadat mejdan, kterým v jazzovém nebi přivítali Dannyho Smiřického. A možná mu tam legendární Satchmo zahrál i jeho milovanou ST. JAMES INFIRMARY, která jej kdysi na cestu jazzového fanouška osudově přivedla.

(Publikováno v Xantypě č. 2/2012)

 

Petr Koura, foto Přemysl Fialka a archiv

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/17

XANTYPA XANTYPA 01/17

Obsah vydání

Inzerce
predplatne