Danny Smiřický v jazzovém nebi

Requiem za Josefa Škvoreckého

„Taky já až jednou umřu, pohřběte mě s písničkou, jazzband ať jak všichni čerti hraje, až mě k hrobu ponesou.“ Tyto verše napsal před více než padesáti lety Josef Škvorecký, když překládal spolu se svým přítelem Lubomírem Dorůžkou text jednoho z nejznámějších blues, písně ST. JAMES INFIRMARY. A podobně vypadalo rozloučení s jedním z největších českých spisovatelů, jež se uskutečnilo 11. ledna 2012. Jen místo špitálu svatého Jakuba se konalo v kostele Nejsvětějšího Salvátora. A nelze pochybovat o tom, že saxofonová improvizace Jiřího Stivína by se panu Škvoreckému velice líbila.

 

 scan10071jpg1.jpg

 

Kdyby se tak nedělo na půdě starobylého svatostánku, jenž po dlouhá staletí obývali jezuité, bylo by přirovnání výkonu interpretů jazzového requiem k výše zmíněným pekelníkům namístě. Sám Škvorecký nicméně toto přirovnání používal v souvislosti s jeho milovanou hudbou často. „Vesničtí mládenci swingovali jako čerti a většinou hráli stejně dobře, v několika případech i líp než bandy z hlavního města,“ napsal kupříkladu při vzpomínce na soutěžní přehlídku amatérských jazzových orchestrů, jež se konala v červnu 1944 v pražské Lucerně. Ačkoliv se Škvorecký hlásil ke katolické církvi (a jeho strýc byl dokonce farářem), v některých textech přiznával, že náboženství byla pro něj spíše otázka rozumu, zatímco jazzová hudba, ten „zvláštní způsob muzicírování“, se pro něj stala záležitostí srdce.

Jeden z klíčových okamžiků, při kterém si Škvorecký toto uvědomil a jenž se mu nesmazatelně vryl do paměti, byl spojen právě s prastarým blues ST. JAMES INFIRMARY, respektive s jeho nahrávkou v podání Louise Armstronga. „Když jsem si ji doma zahrál na klikovém gramofonu, měl jsem zážitek ze stejné kategorie jako poté, co jsem poprvé, ještě než Amerika vstoupila do války, uslyšel saxofony Chicka Webba a myslel jsem si, že poslouchám Keplerovu hudbu nebeských sfér.“ O jazzu se ve svých textech vyjadřoval jako o zjevení, saxofonové slasti nebo smyslu života. „Troubové jako Petrbok a Macháček a ti, ti to nechápali. Pro ně jsme byli flákači a jazz byla výstřednost a bláznivina. Ale pro nás ne. Pro nás to byl život. A pro mě jedině život. Jediný možný a nejlepší,“ píše se ve ZBABĚLCÍCH.

Hrát zamilovanou hudbu však bylo Josefu Škvoreckému odepřeno, neboť ke hře na saxofon nebyl nadán dostatečným talentem. S odstupem let na svůj pokus začlenit se do náchodského orchestru Miloslava Zachovala, jenž se stal předobrazem dixielandové kapely Dannyho Smiřického ze ZBABĚLCŮ, vzpomínal již s nadhledem: „Jednou jsem to s kapelou zkusil: de facto pouze s její saxofonovou sekcí. Přesně už si nepamatuju, kdo všechno se mnou v našem obýváku na Kamenici zkoušel a jestli jsem hrál part druhého nebo čtvrtého tenorsaxofonu. Kvarteto – i trio – saxofonů zní překrásně. Právě pro ten zvuk jsem propadl jazzu – jak se ukazuje, na doživotí. Jenže tehdy jsme, mou vinou, překrásně nezněli. Nedovedl jsem počítat, začínal jsem brzo, brzo jsem končil, nešly mi synkopy a vůbec jsem kiksal asi jako Petr Kroutil v seriálu PRIMA SEZÓNA, jenže ten nikoli z důvodů neumění, ale čistě jen podle režisérových pokynů. Někdo z těch tří mi potom dost šetrně sdělil, že musím ještě cvičit.“ Škvorecký tak alespoň vystupoval s kapelou Red Music, která v závěru války hrála v továrně, kde byl nuceně nasazen, při obědě jako kulturní program pro dělníky. „Tenhle heterogenní šraml měl do jazzu ovšem dosti daleko,“ přiznává Škvorecký. „Trpěl jsem víc než dostatečně, když jsem naslouchal medovému zvuku Zachovalových saxofonů, ale vykázán z jejich bělostné řady – na koncerty se tehdy nosila saka z bílé pytloviny – byl jsem odsouzen k pouhému poslechu. Tak jsem o tom začal psát.“

Svoji nenaplněnou touhu tak alespoň promítl do literární postavy Dannyho Smiřického, kterému hraní jazzu nečiní potíže. A hraje samozřejmě na saxofon, neboť, jak píše Škvorecký v povídce DOKUD NÁS SMRT NEROZLOUČÍ, tento hudební nástroj je obdarován zvláštní schopností: „V dějinách hudby je saxofon, řekl bych já, nejpřevratnější vynález. Protože on mluví. Skoro jako člověk, a vlastně líp. Neříká slova. Říká podstatu.“ A protože nemohl autor těchto řádků „mluvit saxofonem“, alespoň o svých pocitech psal. K velké radosti čtenářů po celém světě, nutno dodat. Třeba by jeho úžasná literární díla ani nevznikla, kdyby se stal místní saxofonovou hvězdou, kolem níž by se točily kristýnky a luketky, jak se v tehdejším slangu jazzuchtivé dívky nazývaly…

 

mlady-skvoreckyjpg.jpg
Josef Škvorecký ve 40. letech

 

Je to moje hudba

Škvorecký nezměnil svůj postoj k jazzu ani poté, co po krátkém „nylonovém věku“ nastoupila v únoru 1948 rudá totalita a začala tuto hudbu pronásledovat obdobnými prostředky jako její hnědá předchůdkyně. Takový postoj nebyl v této době zcela samozřejmý – stačí si vzpomenout na jazzového průkopníka E. F. Buriana, jenž se v padesátých letech své jazzové minulosti zřekl. V době, kdy někteří Škvoreckého vrstevníci tvořili díla, k jejichž autorství se později nehlásili, píše soubor kratších próz nazvaný POVÍDKY TENORSAXOFONISTY, ve kterých zachytil smutný život milovníků jazzu v „lidově-demokratickém“ Československu. Rukopisy těchto textů se ale dostaly do rukou jedné dámy, která se v nich poznala, nelíbilo se jí, jak ji popsal, a také měla poněkud odlišný vztah k vládnoucímu režimu než jejich autor, a tak mu začala vyhrožovat, že jej udá Státní bezpečnosti. Škvorecký rukopisy svých povídek raději ukryl, a to tak dokonale, že některé z nich se našly až počátkem devadesátých let. Souhrnně pak vyšly v roce 1993 jako poslední titul a zároveň neprodejná prémie pro nejvěrnější čtenáře nakladatelství Sixty-Eight Publishers.

Láskou k jazzu jsou prodchnuty i následující Škvoreckého prózy, včetně ZBABĚLCŮ, jejichž vydání v roce 1958 vyvolalo známý literární skandál, po němž nemohla být další Škvoreckého díla vydávána. Obětí této štvanice se stala i povídka SLOVO NEVEZMU ZPĚT, která měla vyjít v knize, jež se po dlouhé době mohla věnovat nežádoucí hudbě – sborníku nazvaném JAZZ 58. Kvůli Škvoreckého jménu šel však celý náklad do stoupy. Kromě osoby samotného autora mohl silně provokujícím dojmem působit také citát, zvolený za motto povídky. „Řekli mi: ,Ale jazz je dekadentní, buržoazní hudba.‘ Odpověděl jsem jim: ,Je to moje hudba.‘“ Tato slova měl údajně pronést afroamerický básník a spisovatel Langston Hughes během návštěvy Moskvy při rozhovoru se sovětskými literáty. A není divu, že se k nim Josef Škvorecký přihlásil. Povídka vyšla až o několik let později pod názvem EINE KLEINE JAZZMUSIK a po přeložení do angličtiny se stala jedním z nejznámějších Škvoreckého textů na Západě.

V té době již jazz komunistickým ideologům nevadil, jelikož se na scéně objevovaly s každou mladou generací další nové „západní“ hudební styly – rokenrol, bigbít a posléze i underground. Ačkoliv nebyla tato hudba Josefu Škvoreckému blízká tak jako jeho milovaný jazz, dobře si uvědomoval, že se jedná o podobné fenomény známé z jeho vlastního mládí, jen v obměněných kulisách. Po procesu se členy undergroundových hudebních skupin Plastic People a DG 307 napsal esej RED MUSIC, ve které vzpomínal na své angažmá ve stejnojmenném orchestru a přirovnal komunistické represe vůči stoupencům nonkonformního kulturního stylu k zásahům nacistů proti vyznavačům swingu o více než třicet let dříve.

 

Skvorecky-1ajpg.jpg
Milovníci jazzu a celoživotní přátelé: Lubomír Dorůžka a Josef Škvorecký, 1990

 

Výčet Škvoreckého dalších literárních počinů, týkajících se nejen jazzu, ale i dalších stylů moderní hudby, by vystačil na mnoho dalších stran. S řadou významných českých i světových jazzmanů se setkal či dokonce přátelil. Při bohoslužbě za tohoto velkého spisovatele a výjimečného člověka jsem si představoval, jak asi vypadá jeho příchod do jazzového nebe. A nebylo třeba velké fantazie – sám Josef Škvorecký cituje v SAMOŽERBUCHU dopis, který mu napsal jeden z jeho fanoušků po návštěvě Náchoda alias Kostelce:

„Dívám se z vokna svýho pokoje v hotelu Beránek, dole na náměstí se trousej lidi do kostela, ale já místo zvonů slyším jazz, tu prokletou srdcervoucí vábničku stříbrnou, jak svolává na GALA SESSION, na kerou se sjíždějí jazzmeni z celýho světa, aby uctili tohle město a jeho básníka… A představuju si, jak v kostele před hlavním voltářem swinguje ještě mladej elegantní Benny Goodman s Harry Jamesem a Teddy Wilsonem a Gene Krupa rozkládá svý nádobíčko u vchodu do zákristie a na kůru třeští Chick Webbovo stádo a Ella scatuje Lady Be Good a u postranního voltáře Bob Crosby a jeho Cats a vedle, můj bože, Casa Loma a tamhle Jimmie Lunceford a Glenn Miller a proti nim Count Basie a Five-by-Five a Lady Day šautuje svý blues, a teď přichází Fletcher Henderson a Stan Kenton a Cab Calloway, valej se hlavním vchodem jak nezadržitelnej proud další a další bílý a barevný stíny, Coleman Hawkins, Mezz Mezzrow, bopeři vod Mintonů, Bird a Monk a taškář Dizzy a za ním Bix a Satchmo a Hot Seven jako karavana velbloudů a pak jungle banda s Dukem na ramenou, vyhazujíc ho vysoko ke stropu, a úplně vzadu si pyšně vykračuje Jelly Roll a rovnou na kazatelnu a šklebí se a řeční a z tlamy mu šlehaj diamantový blesky a dole na schůdkách vleže běsní na elektrický kytaře Charlie Christian, jako by chtěl vyrvat srdce z milenčina těla… všichni se sem slezli na tuhle velikou a slavnou Battle, chrámová loď se chvěje v základech a kymácí jak na rozbouřenejch mořskejch vlnách, v kerejch se vobjevuje a mizí štíhlej stvol, ztracená postavička Zuzky Braunový, sladký Suzi v černejch septimánskejch šatech s bílým límečkem:

Srdce v synkopách buší

Zpívat musím však dál

Moje tělo i duši

Rytmus swingu jak ďábel si vzal

…a z Portíku se přihnali kluci a útlý rozesmátý holky, rozdychtěný, voči jim explodujou jak vánoční prskavky, Danny, Fonda, Lexa, Harýk a Benno, kerej v tý posvátný chvíli poprvé v životě zapomněl bejt sprostej…

…a pásci a kristýnky z dalekýho vokolí ze všech světovejch stran berou tenhle provinciální kostelíček útokem a potápěj se na kočičích hlavách, kerý duněj a votřásaj náměstím a buděj protinožce ze spánku…

…i nahoře na zámku se rozsvítilo vokno a votevřelo dokořán a královna wirtemberská se vyklání a dlouhý vlasy jí vlajou a jiskřej a tančej šeříkovou swingovou nocí…

…a dole v kostelíku na náměstí nejvybranější ALL STARS BANDY vařej jak pominutý…

…a mně se zdá že slyším jak kněz slouží mši v tom krásným jazyku anglickým…“

Tak nějak mohl vypadat mejdan, kterým v jazzovém nebi přivítali Dannyho Smiřického. A možná mu tam legendární Satchmo zahrál i jeho milovanou ST. JAMES INFIRMARY, která jej kdysi na cestu jazzového fanouška osudově přivedla.

(Publikováno v Xantypě č. 2/2012)

 

Petr Koura, foto Přemysl Fialka a archiv

XANTYPA 01/17 - výběr z článků

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek je osobností, která autorským herectvím oslovuje širokou veřejnost. S humorem i nadsázkou hovoří o závažných věcech života. Mnozí ho adorují, jiní podezřívají z populismu, ale málokdo ho doopravdy zná. Všem běžným nálepkám se totiž vzpěčuje. Je zároveň hloubavý i vtipný, hravý i filozofující, vážně nevážný, upřímně osobitý. Rád prověřuje nové podněty, neohlíží se do minulosti, budoucnost ho nechává v klidu. Plně žije okamžikem přítomnosti. A tak jsem se svého kamaráda rozhodla vyzpovídat.

Ivan M. Havel

Ivan M. Havel

Jen pár dní po rozloučení s dramatikem a exprezidentem Václavem Havlem vznikl o Silvestru roku 2011 nápad na knižní rozhovor s jeho mladším sourozencem, vědcem Ivanem M. Havlem. Jako shrnutí lidské i profesní zkušenosti a výpověď o podivuhodném životě muže vlastní kariéry, a přece tak trochu zastiňovaného bratrem, který se stal ikonou české i světové kultury a politiky. Kniha vznikala pět let, nese název PRÁVĚ PROTO, ŽE JSEM BRATR, odkazující k jinému vidění Václava Havla, než skýtá pohled zvenčí, a na přelomu roku ji vydává Knihovna Václava Havla. Vybavenou množstvím fotografií, které tvoří její druhý, vizuální plán. Z jejích sedmi kapitol vybral autor několik úryvků.

Jiří Strach

Jiří Strach

Jiří Strach (43) má pověst vstřícného režiséra, s nímž sebenáladovější herci točí rádi. Známe se řadu let a o jeho práci jsme spolu hovořili už mockrát. Kdysi ho překvapila má detailní znalost klasické detektivky VYVRAŽDĚNÍ RODINY GREENŮ, kterou adaptoval pro Českou televizi. Náš rozhovor pro Xantypu vznikl u příležitosti premiéry jeho pohádky ANDĚL PÁNĚ 2, která vstoupila do kin začátkem prosince a dočkala se nadšených ohlasů od kritiků i enormního diváckého zájmu. Naše dvouhodinové povídání se brzy stočilo k polemice o otázkách víry…

Dobrý den, pane Disney

Dobrý den, pane Disney

S úctou a zdvořilým pozdravem vstupuje každé ráno sběratel Radek Čižmař (53) do království, jemuž vládne již třetí rok – do Muzea hraček v centru Ostravy. Není divu, že při tom oslovuje velkého mága Walta Disneye: celá třetina plochy kouzelného dětského světa je totiž přeplněna tisíci figurkami, obrázky, knížkami, filmy, známkami, fotografiemi, plakáty, letáky, časopisy, reklamními předměty, zkrátka vším, co nějak souvisí s pohádkovým světem, který byl stvořen díky talentu, kreativitě a vůli nejvýznamnějšího světového tvůrce animovaných filmů – režiséra, scenáristy, dabéra, podnikatele a filantropa, jehož nedožité sto patnácté narozeniny oslavil v prosinci celý kulturní svět (a současně si připomněl – rovněž v prosinci – půlstoleté výročí jeho úmrtí).

Miloslav Stingl

Miloslav Stingl

Svatý Václav má v Praze pomník z bronzu, a dokonce jezdecký, Antonín Dvořák má své muzeum a doyen našich cestovatelů Miloslav Stingl dostal pomník z papíru: knihu. Vyšla před Vánocemi, jmenuje se jednoduše MILOSLAV STINGL – BIOGRAFIE CESTOVATELSKÉ LEGENDY, sepsal ji Adam Chroust, podílel se na ní i Stinglův tajemník Štěpán Rusňák a její přirovnání k pomníku – odvážím si tvrdit – nekulhá. Kniha je to opravdu reprezentativní, doplněná navíc mapami, dévédéčkem a cédéčkem. Povídal jsem si o ní nejen s panem doktorem, jak slavnému cestovateli říkají přátelé, ale i s tvůrci knihy, kteří by mohli být jeho vnuky.

Leonard Cohen

Leonard Cohen

Popkultura má zvláště v hudební oblasti přímo magickou moc. Dokáže vymazat mnohé z toho, čím dotyčná osobnost byla, a zploští ji většinou na hlavní odstín, který snáší nejvíce zlatých vajec. Podobný osud postihl i Leonarda Cohena, spojovaného zpravidla s označením písničkář. Jeho hudební kariéra v podstatné míře překryla tu literární. Nejdříve byl však téměř desetiletí básníkem, než přišly jeho písně.

K úmrtí Josefa Škovoreckého

K úmrtí Josefa Škovoreckého

Velký starý muž exilu, nakladatel Josef Škvorecký, neúnavně podporující český poválečný protikomunistický odboj, významný spisovatel, zemřel ve věku 87 let.

Louis Armstrong

Louis Armstrong

Dne 27. ledna 1917 zahajuje legendární kapela Original Dixieland Jass Band své angažmá v Reinsenweber's Restaurante v New Yorku a 26. února téhož roku vznikají v newyorském studiu Victor první gramofonové nahrávky jazzové hudby. Jde o snímky LIVERY STABLE BLUES a DIXIE JASS BAND ONE STEP. Od těchto událostí záhy uplyne sto let! A protože, jak se praví ve známé reklamě, nic není nemožné, požádal jsem o rozhovor. Na to, jak to vypadalo v šeru dávných věků v jazzové muzice, jsem se zeptal podle mnohých nejvýraznější postavy jazzové hudby 20. století, Louise Armstronga (1901–1971). Takto by rozhovor mohl vypadat.

Klára Formanová

Klára Formanová

Když se Klára Stránská před čtvrtstoletím provdala za Petra Formana, spojily se dvě mimořádné rodiny. Na jejího tatínka Jiřího Stránského a tchána Miloše Formana přišla samozřejmě v rozhovoru řeč. Mimochodem, první oslavil pětaosmdesátiny loni v srpnu, druhý je bude mít letos v únoru. Ale mluvily jsme i o tom, čím se zabývá sama Klára – o scénáři hraného filmu o politické vězeňkyni Julii Hruškové, o projektu UM-MĚNÍ, který vymyslela společně se svojí kamarádkou z dětství Erikou Plickovou, i o tom, jak bychom si přáli mít zase prezidenta, za něhož bychom se nemuseli stydět.

Aktuálně - výběr z článků

První Češka přeplavala Severní kanál

První Češka přeplavala Severní kanál

Ledovější voda než v La Manchi a extrémně žahavé medúzy talířovky. Ani zima a ani bolestivá žahnutí nezastavily Abhejali Bernardovou (40). Stala první Češkou, která přeplavala Severní kanál. Trasu mezi Irskem a Skotskem, dlouhou stejně jako La Manche (34 kilometrů), urazila ve výborném čase 10 hodin 23 minut a 38 vteřin.

Jiří Drahoš

Jiří Drahoš

Profesor Jiří Drahoš přestoupil z vyhraněně vědeckého světa do celospolečenského dění velmi rázně, s ambicí stát se prezidentem. Kdo jej léta důvěrně zná, jeho rozhodnutí rozumí. My z řad příznivců mu za ně děkujeme.

Nahlédněte Řekům pod pokličku

Nahlédněte Řekům pod pokličku

Doba dovolených je v plném proudu, ale věděli jste, že ať už jedete do kterékoli země, určitě místní potěšíte, když je pozdravíte jejich řečí? A že nejlépe zemi poznáte, když se vydáte mimo trasy brožurek pro turisty? I letos je jednou z oblíbených destinací Řecko, a tak jsme se zaměřili na tuto zemi ležící na jihu Balkánského poloostrova a přinášíme pár rad a triků, kterak se dostat Řekům pod kůži.

Strašidlo doktorátu

Strašidlo doktorátu

Všichni víme, že se někde berou noví doktoři, docenti a profesoři, že odněkud vzešly všechny velké postavy moderní vědy. Všichni chápeme, že odněkud musejí přijít také manažeři, auditoři, právníci, lékaři, zkrátka všichni ti, u jejichž jména lze číst zkratku D. nebo Dr. Představy o tomto „někde“ jsou však obecně velmi mlhavé a málokdo tuší, jaký je život mezi ukončením běžného vysokoškolského studia a získáním titulu doktora.

Léto na zámku Loučeň

Léto na zámku Loučeň

Rumcajsovo výročí si připomenou i na zámku Loučeň. Na srpen zde připravují zážitkový program ČESKÉ POHÁDKOVÉ LÉTO, v němž budou hrát Rumcajs, Manka a Cipísek hlavní roli. „Loučeň je častým výletním cílem naší rodiny, děti to tam milují a člověk se tam nenudí celý den, proto mě o to víc těší, že se mi podařilo navázat spolupráci. Veškeré doprovodné akce tam připravují s maximální péčí, takže jsem věděla, že i tátovy figurky zde budou v nejlepších rukou. Nyní se přípravy dokončují a těším se na finále,“ říká Marina Odvárková, dcera Radka Pilaře.

Marina Odvárková Pilařová

Marina Odvárková Pilařová

Letos je to už neuvěřitelných padesát let od doby, kdy se na televizní obrazovce poprvé objevili Rumcajs, Manka a Cipísek. Jejich příhody napsal Václav Čtvrtek, výtvarnou podobu jim dal Radek Pilař, o němž jsme si povídali s jeho dcerou Marinou Odvárkovou.

Jak se daří luxusní restauraci na D1?

Jak se daří luxusní restauraci na D1?

Koncem roku se otevřela na nejfrekventovanější české dálnici D1 nová restaurace Signature, které stačilo půl roku na to, aby se o ní začalo mluvit nejen jako o té, která vznikla na místě, kde od devadesátých let stálo torzo rozestavěné budovy tyčící se nad déjedničkou u sjezdu na Popůvky. Od podzimu si Signature našla širokou klientelu, a to překvapivě nejen z řad řidičů D1.

Přestalo jim chutnat pivo, tak vyrábějí vlastní

Přestalo jim chutnat pivo, tak vyrábějí vlastní

Majitelé prosperující značky F. H. Prager Cyril Holub a Ondřej Frunc se začali výrobě cideru věnovat před sedmi lety, když jim přestalo chutnat pivo. Starý pivovar poblíž Kladna přeměnili na moštárnu, naučili se dlouhodobým studiem a nakonec i praxí zpracovávat jablka do moštu a z něj pak vytvořit perlivý cider. A nejen cider, ale také limonády s různými příchutěmi, třeba šípkovou, zázvorovou, maté, bylinkovou Sedm, originální jablečnou nebo anýzovou, která je jediná svého druhu na světě.

Zahradnictví

Zahradnictví

„Cítil jsem dluh vůči mámě, která z PELÍŠKŮ vypadla. Na konci šedesátých let, kdy se odehrávají, už byla vdaná, měla mě a bráchu a bydlela mimo rodinu mého dědečka Jindřicha Rohna, ve filmu Jiřího Kodeta,“ vysvětluje Petr Jarchovský, proč se znovu ponořil do rodinné historie a napsal scénář k filmové trilogii ZAHRADNICTVÍ, jež je situována do let 1939–1959.

Drahoš míří na Hrad

Drahoš míří na Hrad

Není „sluníčkář“, má obavy o českou demokracii, vládu s komunisty by nejmenoval, bezpečnost bez NATO si neumí představit

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/17

XANTYPA XANTYPA 01/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/17

XANTYPA XANTYPA 10/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne