Vydařené smeče Petra Vágnera

Hotel Josef, rekonstrukce kostela svaté Anny, hotelu Maximilian či domu U Tří čápů v Praze, Kongresové centrum Zlín i budova tamější Univerzity Tomáše Bati. To je jen několik pozoruhodných realizací Petra Vágnera, který se před lety stal blízkým spolupracovníkem architektky Evy Jiřičné. V rozhovoru mimo jiné prozradil, proč ho baví práce na hotelech, čím ho fascinuje sklo nebo co obdivuje na Reinholdu Messnerovi.

 

 vagnerjpg.jpg

 

Když projíždíte Prahou, co vám nejvíc vadí?

Každé ráno vozím cestou do práce děti do školy, a není dne, kdy bychom jí projeli bez uvíznutí.

A co tu máte naopak rád?

Denně jezdím kolem Tančícího domu. Slyšel jsem na něj nejrůznější názory, ale za sebe jsem rád, že ho v Praze máme. Podobně odvážných staveb by tady mělo stát víc, a věřím, že jich časem přibude. Situace v architektuře se zlepšuje, znám spoustu nadaných architektů. Škoda, že už dávno nestojí Národní knihovna Jana Kaplického. Jedna jeho nadčasová realizace by naší Praze určitě neublížila, ba právě naopak.

Jsme ve vztahu k architektuře pořád ještě konzervativní?

To si nemyslím. Problém vidím jinde. Praha má jedinečné historické panorama s Pražským hradem a Starým Městem a v centru zbývá jen málo volných parcel. Je tedy logické, že se tu obtížně prosazuje cokoliv nového.

 

img_0042jpg2.jpg
S Evou Jiřičnou

 

 

Je to i případ vašeho projektu na konci ulice Revoluční, kde by měl stát nový dům navržený vámi a architektkou Evou Jiřičnou?

Nová moderní budova by měla být důstojným zakončením Revoluční ulice. Kdysi tu stály Eliščiny lázně, krásná neogotická budova s navazujícím řetězovým mostem císaře Františka Josefa I. Ve 40. letech minulého století však musela ustoupit stavbě nového, stabilnějšího a pro dopravu širšího mostu. Tím vznikla nepěkná proluka s odhaleným štítem, dnes se na něj lepí reklamy. Jde o významnou lokalitu, chceme ji vhodně doplnit budovou, která by nebyla sama o sobě arogantní.

Kdy se má začít stavět?

Teď jsme v procesu získávání všech potřebných povolení a projednávání demolice stávajícího objektu.

Není škoda, že by měl tenhle historický dům navždycky zmizet?

Vždy se snažíme bourání vyhnout, tenhle dům už ale rozhodně není v dobré kondici. Během let prošel několika rekonstrukcemi, v 70. letech tou nejzásadnější – celý jeho vnitřek byl vybourán a nahrazen. Při stavbě nového mostu se kvůli nájezdu musela navíc zvednout úroveň silnice a tím se přízemí budovy dostalo metr pod úroveň stávajícího chodníku. V našem návrhu počítáme i s rekonstrukcí barokního objektu v ulici Lannova a s jeho využitím pro kulturní účely. Průchod za něj povede přízemím naší budovy přímo na piazzetu, kde bude možné pořádat různé kulturní akce. Nejde tedy jen o stavbu jedné budovy, ale o řešení celého ukončení Revoluční ulice a o jeho zpřístupnění veřejnosti.

 

kongresove-centrum-zlin_foto_filip_Slapaljpg.jpg
Kongresové centrum Zlín

 

 

Portfolio vaší architektonické kanceláře je široké – navrhujete a přestavujete domy a byty, rekonstruujete hotely a kavárny. Vaším poznávacím znamením se staly ocel a sklo…

Sklo a ocel mám rád, nejsem ale natolik vyhraněný jako Eva Jiřičná, která kromě toho, že si je oblíbila, dokonce tvrdí, že ji tyhle materiály poslouchají, na rozdíl od dřeva, které si dělá, co chce. Se dřevem, kamenem a dalšími materiály v našich projektech samozřejmě také pracujeme.

Co odpovíte kritikům na to, že když v minimalistických interiérech převládá kov a sklo, může to působit chladně až sterilně?

Ani já nemám rád klinickou čistotu. V takovém prostředí se přece nikdo nemůže cítit dobře. Když jsem začal pracovat u Evy, fascinovaly mě fotky jejích realizací ve stylu kov a sklo. A to jsem ještě netušil, jak to na mě bude působit ve skutečnosti. Poprvé mě vzala na prohlídku jednoho jejího dokončeného bytu, který jsem do té doby znal jen z fotek. Ty na mě působily přísně a čistě. Ale když jsem do toho bytu tenkrát vstoupil, oslovil mě způsob, jak to celé fungovalo, do jaké míry korespondoval interiér s jednotlivými detaily, nábytkem, barvami, světlem. Okamžitě mi to prostředí bylo blízké a myslím si, že právě díky tomu jsem s Evou od začátku pracovně určitým způsobem i srostl. Fotky interiérů mohou sice někdy působit poněkud sterilně, ale když pak do zabydleného interiéru vstoupíte, je to jinak. Třeba jako u nás doma, kde máme více prvků ze skla. Naši známí se divili, co je to za nápad, když máme malé děti. Říkali, že skla budou pořád opatlaná.

 

u-tri-capu_wallpapercityguide_noshejpg.jpg
U Tří čápů

 

 

A nebyla?

Vůbec ne. Děti brzy pochopily, že sklo trochu studí, a přestaly na něj sahat. Bylo krásné každé ráno sledovat malé nožičky našich holčiček, jak scházejí po skleněných schodech k nám do ložnice. Sklo je skvělý materiál, který si můžeme nádherně užít. To máte jako se skleněnými zastávkami. Člověk by čekal, že budou často rozbité. A přitom to tak vůbec není. Myslím si, že křehké věci – jako sklo – vyvolávají v lidech zvláštní respekt.

Ve vašich projektech se často objevují syté barvy, především červená a žlutá. Nakolik je pro vás důležitá barevnost?

Barvy spolu se světlem dokážou v interiéru divy a jsou pro nás nepostradatelné. Máme následující koncept: vytváříme funkční, ale přitom čistou a jemnou skořápku. Tu následně oživíme barevnými akcenty, které se dají tónovat a měnit. Barvy u nás tudíž najdete na nábytku, dveřích, polštářcích a dalších doplňcích.

Jaké zakázky vás nejvíc osloví?

Když můžu navrhnout dům včetně celého interiéru. Jako letitý volejbalista bych to přirovnal k vydařené nahrávce na smeč, i tady plynule propojujete jedno s druhým. U budovy už počítáme s tím, jak bude vyřešen celý interiér. Obvykle navrhujeme každý kus nábytku, až na židle, které jsou samostatnou disciplínou.

Navrhl jste i celou kolekci stolů, které mají velmi poetické názvy: Sluneční, Měsíční nebo Vinný. Odkud přišel tenhle nápad?

Na začátku jsem navrhl koncept rodinného bydlení na horách. Při něm jsem se nechal inspirovat ledem, sluncem, sněhovými vločkami a jejich prolnutím do interiéru. Tak vznikl barový pult s pískovaným sklem, jehož struktura připomíná ledový povrch. Ve stejném duchu jsme vymysleli saunu, která vypadá jako obrovská prosvícená kostka ledu. Součástí interiéru byla i stropní svítidla s motivem sněhové vločky a pod nimi vznikly právě ty stoly: jeden jídelní a jeden konferenční, které jsem pak rozpracoval do samostatné kolekce. Jde o kulaté jídelní stoly v různých barvách, z nichž žlutý jsme pojmenovali Sluneční, stůl se skleněnou deskou Měsíční, protože sklo dokáže krásně vést světlo, které je obvykle zavěšené nad ním, a hrana skla pak svítí jako měsíc. K tomu se přidal kulatý konferenční stůl se sklem ve dvou výškových úrovních. A jako poslední jsem ke kolekci vymyslel vinný stůl, který je zvláštní svým kruhovým otvorem, kam se odkládá láhev, aby se nepřevrhla. Pro všechny stoly je charakteristická podnož z ručně leštěné nerezové oceli s perfektně řemeslně provedenými detaily.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2016

 

 audio-160jpgjpg1.jpg

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

Lucie Pantazopoulou Drahoňovská, foto Jana Pertáková, AI - DESIGN a archiv P. Vágnera

XANTYPA 01/17 - výběr z článků

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek je osobností, která autorským herectvím oslovuje širokou veřejnost. S humorem i nadsázkou hovoří o závažných věcech života. Mnozí ho adorují, jiní podezřívají z populismu, ale málokdo ho doopravdy zná. Všem běžným nálepkám se totiž vzpěčuje. Je zároveň hloubavý i vtipný, hravý i filozofující, vážně nevážný, upřímně osobitý. Rád prověřuje nové podněty, neohlíží se do minulosti, budoucnost ho nechává v klidu. Plně žije okamžikem přítomnosti. A tak jsem se svého kamaráda rozhodla vyzpovídat.

Ivan M. Havel

Ivan M. Havel

Jen pár dní po rozloučení s dramatikem a exprezidentem Václavem Havlem vznikl o Silvestru roku 2011 nápad na knižní rozhovor s jeho mladším sourozencem, vědcem Ivanem M. Havlem. Jako shrnutí lidské i profesní zkušenosti a výpověď o podivuhodném životě muže vlastní kariéry, a přece tak trochu zastiňovaného bratrem, který se stal ikonou české i světové kultury a politiky. Kniha vznikala pět let, nese název PRÁVĚ PROTO, ŽE JSEM BRATR, odkazující k jinému vidění Václava Havla, než skýtá pohled zvenčí, a na přelomu roku ji vydává Knihovna Václava Havla. Vybavenou množstvím fotografií, které tvoří její druhý, vizuální plán. Z jejích sedmi kapitol vybral autor několik úryvků.

Jiří Strach

Jiří Strach

Jiří Strach (43) má pověst vstřícného režiséra, s nímž sebenáladovější herci točí rádi. Známe se řadu let a o jeho práci jsme spolu hovořili už mockrát. Kdysi ho překvapila má detailní znalost klasické detektivky VYVRAŽDĚNÍ RODINY GREENŮ, kterou adaptoval pro Českou televizi. Náš rozhovor pro Xantypu vznikl u příležitosti premiéry jeho pohádky ANDĚL PÁNĚ 2, která vstoupila do kin začátkem prosince a dočkala se nadšených ohlasů od kritiků i enormního diváckého zájmu. Naše dvouhodinové povídání se brzy stočilo k polemice o otázkách víry…

Dobrý den, pane Disney

Dobrý den, pane Disney

S úctou a zdvořilým pozdravem vstupuje každé ráno sběratel Radek Čižmař (53) do království, jemuž vládne již třetí rok – do Muzea hraček v centru Ostravy. Není divu, že při tom oslovuje velkého mága Walta Disneye: celá třetina plochy kouzelného dětského světa je totiž přeplněna tisíci figurkami, obrázky, knížkami, filmy, známkami, fotografiemi, plakáty, letáky, časopisy, reklamními předměty, zkrátka vším, co nějak souvisí s pohádkovým světem, který byl stvořen díky talentu, kreativitě a vůli nejvýznamnějšího světového tvůrce animovaných filmů – režiséra, scenáristy, dabéra, podnikatele a filantropa, jehož nedožité sto patnácté narozeniny oslavil v prosinci celý kulturní svět (a současně si připomněl – rovněž v prosinci – půlstoleté výročí jeho úmrtí).

Miloslav Stingl

Miloslav Stingl

Svatý Václav má v Praze pomník z bronzu, a dokonce jezdecký, Antonín Dvořák má své muzeum a doyen našich cestovatelů Miloslav Stingl dostal pomník z papíru: knihu. Vyšla před Vánocemi, jmenuje se jednoduše MILOSLAV STINGL – BIOGRAFIE CESTOVATELSKÉ LEGENDY, sepsal ji Adam Chroust, podílel se na ní i Stinglův tajemník Štěpán Rusňák a její přirovnání k pomníku – odvážím si tvrdit – nekulhá. Kniha je to opravdu reprezentativní, doplněná navíc mapami, dévédéčkem a cédéčkem. Povídal jsem si o ní nejen s panem doktorem, jak slavnému cestovateli říkají přátelé, ale i s tvůrci knihy, kteří by mohli být jeho vnuky.

Leonard Cohen

Leonard Cohen

Popkultura má zvláště v hudební oblasti přímo magickou moc. Dokáže vymazat mnohé z toho, čím dotyčná osobnost byla, a zploští ji většinou na hlavní odstín, který snáší nejvíce zlatých vajec. Podobný osud postihl i Leonarda Cohena, spojovaného zpravidla s označením písničkář. Jeho hudební kariéra v podstatné míře překryla tu literární. Nejdříve byl však téměř desetiletí básníkem, než přišly jeho písně.

K úmrtí Josefa Škovoreckého

K úmrtí Josefa Škovoreckého

Velký starý muž exilu, nakladatel Josef Škvorecký, neúnavně podporující český poválečný protikomunistický odboj, významný spisovatel, zemřel ve věku 87 let.

Danny Smiřický v jazzovém nebi

Danny Smiřický v jazzovém nebi

„Taky já až jednou umřu, pohřběte mě s písničkou, jazzband ať jak všichni čerti hraje, až mě k hrobu ponesou.“ Tyto verše napsal před více než padesáti lety Josef Škvorecký, když překládal spolu se svým přítelem Lubomírem Dorůžkou text jednoho z nejznámějších blues, písně ST. JAMES INFIRMARY. A podobně vypadalo rozloučení s jedním z největších českých spisovatelů, jež se uskutečnilo 11. ledna 2012. Jen místo špitálu svatého Jakuba se konalo v kostele Nejsvětějšího Salvátora. A nelze pochybovat o tom, že saxofonová improvizace Jiřího Stivína by se panu Škvoreckému velice líbila.

Louis Armstrong

Louis Armstrong

Dne 27. ledna 1917 zahajuje legendární kapela Original Dixieland Jass Band své angažmá v Reinsenweber's Restaurante v New Yorku a 26. února téhož roku vznikají v newyorském studiu Victor první gramofonové nahrávky jazzové hudby. Jde o snímky LIVERY STABLE BLUES a DIXIE JASS BAND ONE STEP. Od těchto událostí záhy uplyne sto let! A protože, jak se praví ve známé reklamě, nic není nemožné, požádal jsem o rozhovor. Na to, jak to vypadalo v šeru dávných věků v jazzové muzice, jsem se zeptal podle mnohých nejvýraznější postavy jazzové hudby 20. století, Louise Armstronga (1901–1971). Takto by rozhovor mohl vypadat.

Osobnosti - výběr z článků

Tomáš Bařina

Tomáš Bařina

Ten, kdo si zapne televizní obrazovku první lednovou neděli, bude se prý bát. V napětí by měl divák zůstat i dalších pět nedělních večerů. Česká televize totiž začíná vysílat seriál VZTEKLINA režiséra Tomáše Bařiny.

Eva Turnová

Eva Turnová

Eva Turnová je veřejnosti asi nejvíce známa jako bývalá baskytaristka a zpěvačka skupin DG 307 a The Plastic People of the Universe; nyní má vlastní soubor Eturnity. Eva je ovšem ženou mnoha profesí a mimo hudební dráhu také maluje, překládá, a od roku 2011 se na stránkách týdeníků objevují její sloupky TURNOVÝ HÁJ. Ty pak každoročně vycházejí v „sebraných spisech“ pod stejným názvem. Doposud vyšlo pět dílů a na jaro se chystá vydání šestého.

Michal Hrůza

Michal Hrůza

Zpěvák, skladatel a textař Michal Hrůza slaví dvacet let hudební činnosti. K té příležitosti mu vyšlo album SÁM SE SEBOU, potěšil se třemi koncerty se symfonickým orchestrem a na jaře bude pokračovat v turné. Jelikož se s Michalem známe poměrně dlouho, tykali jsme si.

Diana Ross

Diana Ross

Na výsluní světové slávy se dostala jako členka dívčího tria Supremes, později se ovšem prosadila jako sólistka. Je považována za jednu z komerčně nejúspěšnějších osobností amerického šoubyznysu. Zároveň je filmová herečka a producentka a v neposlední řadě matka pěti dětí.

Ivana Chýlková

Ivana Chýlková

V televizní show TVOJE TVÁŘ MÁ ZNÁMÝ HLAS překvapila Ivana Chýlková mnohé diváky působivými proměnami do podoby hvězd světové populární hudby. Ale to jen ty, kteří neznají její dráhu divadelní a filmovou, která je mnohonásobně hlubšími, psychologicky propracovanými proměnami desítek a možná už stovek postav doslova poseta. O to větší potěšení bylo sledovat takové proměny při našem rozhovoru z pouhého metru vzdálenosti. Tři hodiny líčení, převlékání ze šatů do šatů, fotografování a nakonec interview takřka bez tématu, nadto v pošramoceném zdravotním stavu, to je daň za známou tvář. Ale jakmile přijde náležitý impuls, i znavená a pobledlá tvář dostane jiskru, chrapot je rozražen zvučným hlasem a ruce se začnou míhat v naléhavé gestikulaci.

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/17

XANTYPA XANTYPA 01/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Inzerce
janackovafilharmonie