Vydařené smeče Petra Vágnera

Hotel Josef, rekonstrukce kostela svaté Anny, hotelu Maximilian či domu U Tří čápů v Praze, Kongresové centrum Zlín i budova tamější Univerzity Tomáše Bati. To je jen několik pozoruhodných realizací Petra Vágnera, který se před lety stal blízkým spolupracovníkem architektky Evy Jiřičné. V rozhovoru mimo jiné prozradil, proč ho baví práce na hotelech, čím ho fascinuje sklo nebo co obdivuje na Reinholdu Messnerovi.

 

 vagnerjpg.jpg

 

Když projíždíte Prahou, co vám nejvíc vadí?

Každé ráno vozím cestou do práce děti do školy, a není dne, kdy bychom jí projeli bez uvíznutí.

A co tu máte naopak rád?

Denně jezdím kolem Tančícího domu. Slyšel jsem na něj nejrůznější názory, ale za sebe jsem rád, že ho v Praze máme. Podobně odvážných staveb by tady mělo stát víc, a věřím, že jich časem přibude. Situace v architektuře se zlepšuje, znám spoustu nadaných architektů. Škoda, že už dávno nestojí Národní knihovna Jana Kaplického. Jedna jeho nadčasová realizace by naší Praze určitě neublížila, ba právě naopak.

Jsme ve vztahu k architektuře pořád ještě konzervativní?

To si nemyslím. Problém vidím jinde. Praha má jedinečné historické panorama s Pražským hradem a Starým Městem a v centru zbývá jen málo volných parcel. Je tedy logické, že se tu obtížně prosazuje cokoliv nového.

 

img_0042jpg2.jpg
S Evou Jiřičnou

 

 

Je to i případ vašeho projektu na konci ulice Revoluční, kde by měl stát nový dům navržený vámi a architektkou Evou Jiřičnou?

Nová moderní budova by měla být důstojným zakončením Revoluční ulice. Kdysi tu stály Eliščiny lázně, krásná neogotická budova s navazujícím řetězovým mostem císaře Františka Josefa I. Ve 40. letech minulého století však musela ustoupit stavbě nového, stabilnějšího a pro dopravu širšího mostu. Tím vznikla nepěkná proluka s odhaleným štítem, dnes se na něj lepí reklamy. Jde o významnou lokalitu, chceme ji vhodně doplnit budovou, která by nebyla sama o sobě arogantní.

Kdy se má začít stavět?

Teď jsme v procesu získávání všech potřebných povolení a projednávání demolice stávajícího objektu.

Není škoda, že by měl tenhle historický dům navždycky zmizet?

Vždy se snažíme bourání vyhnout, tenhle dům už ale rozhodně není v dobré kondici. Během let prošel několika rekonstrukcemi, v 70. letech tou nejzásadnější – celý jeho vnitřek byl vybourán a nahrazen. Při stavbě nového mostu se kvůli nájezdu musela navíc zvednout úroveň silnice a tím se přízemí budovy dostalo metr pod úroveň stávajícího chodníku. V našem návrhu počítáme i s rekonstrukcí barokního objektu v ulici Lannova a s jeho využitím pro kulturní účely. Průchod za něj povede přízemím naší budovy přímo na piazzetu, kde bude možné pořádat různé kulturní akce. Nejde tedy jen o stavbu jedné budovy, ale o řešení celého ukončení Revoluční ulice a o jeho zpřístupnění veřejnosti.

 

kongresove-centrum-zlin_foto_filip_Slapaljpg.jpg
Kongresové centrum Zlín

 

 

Portfolio vaší architektonické kanceláře je široké – navrhujete a přestavujete domy a byty, rekonstruujete hotely a kavárny. Vaším poznávacím znamením se staly ocel a sklo…

Sklo a ocel mám rád, nejsem ale natolik vyhraněný jako Eva Jiřičná, která kromě toho, že si je oblíbila, dokonce tvrdí, že ji tyhle materiály poslouchají, na rozdíl od dřeva, které si dělá, co chce. Se dřevem, kamenem a dalšími materiály v našich projektech samozřejmě také pracujeme.

Co odpovíte kritikům na to, že když v minimalistických interiérech převládá kov a sklo, může to působit chladně až sterilně?

Ani já nemám rád klinickou čistotu. V takovém prostředí se přece nikdo nemůže cítit dobře. Když jsem začal pracovat u Evy, fascinovaly mě fotky jejích realizací ve stylu kov a sklo. A to jsem ještě netušil, jak to na mě bude působit ve skutečnosti. Poprvé mě vzala na prohlídku jednoho jejího dokončeného bytu, který jsem do té doby znal jen z fotek. Ty na mě působily přísně a čistě. Ale když jsem do toho bytu tenkrát vstoupil, oslovil mě způsob, jak to celé fungovalo, do jaké míry korespondoval interiér s jednotlivými detaily, nábytkem, barvami, světlem. Okamžitě mi to prostředí bylo blízké a myslím si, že právě díky tomu jsem s Evou od začátku pracovně určitým způsobem i srostl. Fotky interiérů mohou sice někdy působit poněkud sterilně, ale když pak do zabydleného interiéru vstoupíte, je to jinak. Třeba jako u nás doma, kde máme více prvků ze skla. Naši známí se divili, co je to za nápad, když máme malé děti. Říkali, že skla budou pořád opatlaná.

 

u-tri-capu_wallpapercityguide_noshejpg.jpg
U Tří čápů

 

 

A nebyla?

Vůbec ne. Děti brzy pochopily, že sklo trochu studí, a přestaly na něj sahat. Bylo krásné každé ráno sledovat malé nožičky našich holčiček, jak scházejí po skleněných schodech k nám do ložnice. Sklo je skvělý materiál, který si můžeme nádherně užít. To máte jako se skleněnými zastávkami. Člověk by čekal, že budou často rozbité. A přitom to tak vůbec není. Myslím si, že křehké věci – jako sklo – vyvolávají v lidech zvláštní respekt.

Ve vašich projektech se často objevují syté barvy, především červená a žlutá. Nakolik je pro vás důležitá barevnost?

Barvy spolu se světlem dokážou v interiéru divy a jsou pro nás nepostradatelné. Máme následující koncept: vytváříme funkční, ale přitom čistou a jemnou skořápku. Tu následně oživíme barevnými akcenty, které se dají tónovat a měnit. Barvy u nás tudíž najdete na nábytku, dveřích, polštářcích a dalších doplňcích.

Jaké zakázky vás nejvíc osloví?

Když můžu navrhnout dům včetně celého interiéru. Jako letitý volejbalista bych to přirovnal k vydařené nahrávce na smeč, i tady plynule propojujete jedno s druhým. U budovy už počítáme s tím, jak bude vyřešen celý interiér. Obvykle navrhujeme každý kus nábytku, až na židle, které jsou samostatnou disciplínou.

Navrhl jste i celou kolekci stolů, které mají velmi poetické názvy: Sluneční, Měsíční nebo Vinný. Odkud přišel tenhle nápad?

Na začátku jsem navrhl koncept rodinného bydlení na horách. Při něm jsem se nechal inspirovat ledem, sluncem, sněhovými vločkami a jejich prolnutím do interiéru. Tak vznikl barový pult s pískovaným sklem, jehož struktura připomíná ledový povrch. Ve stejném duchu jsme vymysleli saunu, která vypadá jako obrovská prosvícená kostka ledu. Součástí interiéru byla i stropní svítidla s motivem sněhové vločky a pod nimi vznikly právě ty stoly: jeden jídelní a jeden konferenční, které jsem pak rozpracoval do samostatné kolekce. Jde o kulaté jídelní stoly v různých barvách, z nichž žlutý jsme pojmenovali Sluneční, stůl se skleněnou deskou Měsíční, protože sklo dokáže krásně vést světlo, které je obvykle zavěšené nad ním, a hrana skla pak svítí jako měsíc. K tomu se přidal kulatý konferenční stůl se sklem ve dvou výškových úrovních. A jako poslední jsem ke kolekci vymyslel vinný stůl, který je zvláštní svým kruhovým otvorem, kam se odkládá láhev, aby se nepřevrhla. Pro všechny stoly je charakteristická podnož z ručně leštěné nerezové oceli s perfektně řemeslně provedenými detaily.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2016

 

 audio-160jpgjpg1.jpg

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

Lucie Pantazopoulou Drahoňovská, foto Jana Pertáková, AI - DESIGN a archiv P. Vágnera

XANTYPA 01/17 - výběr z článků

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek je osobností, která autorským herectvím oslovuje širokou veřejnost. S humorem i nadsázkou hovoří o závažných věcech života. Mnozí ho adorují, jiní podezřívají z populismu, ale málokdo ho doopravdy zná. Všem běžným nálepkám se totiž vzpěčuje. Je zároveň hloubavý i vtipný, hravý i filozofující, vážně nevážný, upřímně osobitý. Rád prověřuje nové podněty, neohlíží se do minulosti, budoucnost ho nechává v klidu. Plně žije okamžikem přítomnosti. A tak jsem se svého kamaráda rozhodla vyzpovídat.

Ivan M. Havel

Ivan M. Havel

Jen pár dní po rozloučení s dramatikem a exprezidentem Václavem Havlem vznikl o Silvestru roku 2011 nápad na knižní rozhovor s jeho mladším sourozencem, vědcem Ivanem M. Havlem. Jako shrnutí lidské i profesní zkušenosti a výpověď o podivuhodném životě muže vlastní kariéry, a přece tak trochu zastiňovaného bratrem, který se stal ikonou české i světové kultury a politiky. Kniha vznikala pět let, nese název PRÁVĚ PROTO, ŽE JSEM BRATR, odkazující k jinému vidění Václava Havla, než skýtá pohled zvenčí, a na přelomu roku ji vydává Knihovna Václava Havla. Vybavenou množstvím fotografií, které tvoří její druhý, vizuální plán. Z jejích sedmi kapitol vybral autor několik úryvků.

Jiří Strach

Jiří Strach

Jiří Strach (43) má pověst vstřícného režiséra, s nímž sebenáladovější herci točí rádi. Známe se řadu let a o jeho práci jsme spolu hovořili už mockrát. Kdysi ho překvapila má detailní znalost klasické detektivky VYVRAŽDĚNÍ RODINY GREENŮ, kterou adaptoval pro Českou televizi. Náš rozhovor pro Xantypu vznikl u příležitosti premiéry jeho pohádky ANDĚL PÁNĚ 2, která vstoupila do kin začátkem prosince a dočkala se nadšených ohlasů od kritiků i enormního diváckého zájmu. Naše dvouhodinové povídání se brzy stočilo k polemice o otázkách víry…

Dobrý den, pane Disney

Dobrý den, pane Disney

S úctou a zdvořilým pozdravem vstupuje každé ráno sběratel Radek Čižmař (53) do království, jemuž vládne již třetí rok – do Muzea hraček v centru Ostravy. Není divu, že při tom oslovuje velkého mága Walta Disneye: celá třetina plochy kouzelného dětského světa je totiž přeplněna tisíci figurkami, obrázky, knížkami, filmy, známkami, fotografiemi, plakáty, letáky, časopisy, reklamními předměty, zkrátka vším, co nějak souvisí s pohádkovým světem, který byl stvořen díky talentu, kreativitě a vůli nejvýznamnějšího světového tvůrce animovaných filmů – režiséra, scenáristy, dabéra, podnikatele a filantropa, jehož nedožité sto patnácté narozeniny oslavil v prosinci celý kulturní svět (a současně si připomněl – rovněž v prosinci – půlstoleté výročí jeho úmrtí).

Miloslav Stingl

Miloslav Stingl

Svatý Václav má v Praze pomník z bronzu, a dokonce jezdecký, Antonín Dvořák má své muzeum a doyen našich cestovatelů Miloslav Stingl dostal pomník z papíru: knihu. Vyšla před Vánocemi, jmenuje se jednoduše MILOSLAV STINGL – BIOGRAFIE CESTOVATELSKÉ LEGENDY, sepsal ji Adam Chroust, podílel se na ní i Stinglův tajemník Štěpán Rusňák a její přirovnání k pomníku – odvážím si tvrdit – nekulhá. Kniha je to opravdu reprezentativní, doplněná navíc mapami, dévédéčkem a cédéčkem. Povídal jsem si o ní nejen s panem doktorem, jak slavnému cestovateli říkají přátelé, ale i s tvůrci knihy, kteří by mohli být jeho vnuky.

Leonard Cohen

Leonard Cohen

Popkultura má zvláště v hudební oblasti přímo magickou moc. Dokáže vymazat mnohé z toho, čím dotyčná osobnost byla, a zploští ji většinou na hlavní odstín, který snáší nejvíce zlatých vajec. Podobný osud postihl i Leonarda Cohena, spojovaného zpravidla s označením písničkář. Jeho hudební kariéra v podstatné míře překryla tu literární. Nejdříve byl však téměř desetiletí básníkem, než přišly jeho písně.

K úmrtí Josefa Škovoreckého

K úmrtí Josefa Škovoreckého

Velký starý muž exilu, nakladatel Josef Škvorecký, neúnavně podporující český poválečný protikomunistický odboj, významný spisovatel, zemřel ve věku 87 let.

Danny Smiřický v jazzovém nebi

Danny Smiřický v jazzovém nebi

„Taky já až jednou umřu, pohřběte mě s písničkou, jazzband ať jak všichni čerti hraje, až mě k hrobu ponesou.“ Tyto verše napsal před více než padesáti lety Josef Škvorecký, když překládal spolu se svým přítelem Lubomírem Dorůžkou text jednoho z nejznámějších blues, písně ST. JAMES INFIRMARY. A podobně vypadalo rozloučení s jedním z největších českých spisovatelů, jež se uskutečnilo 11. ledna 2012. Jen místo špitálu svatého Jakuba se konalo v kostele Nejsvětějšího Salvátora. A nelze pochybovat o tom, že saxofonová improvizace Jiřího Stivína by se panu Škvoreckému velice líbila.

Louis Armstrong

Louis Armstrong

Dne 27. ledna 1917 zahajuje legendární kapela Original Dixieland Jass Band své angažmá v Reinsenweber's Restaurante v New Yorku a 26. února téhož roku vznikají v newyorském studiu Victor první gramofonové nahrávky jazzové hudby. Jde o snímky LIVERY STABLE BLUES a DIXIE JASS BAND ONE STEP. Od těchto událostí záhy uplyne sto let! A protože, jak se praví ve známé reklamě, nic není nemožné, požádal jsem o rozhovor. Na to, jak to vypadalo v šeru dávných věků v jazzové muzice, jsem se zeptal podle mnohých nejvýraznější postavy jazzové hudby 20. století, Louise Armstronga (1901–1971). Takto by rozhovor mohl vypadat.

Osobnosti - výběr z článků

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Lenny

Lenny

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

Tomáš Sedláček

Tomáš Sedláček

S Tomášem jsme měli tu čest poprvé vést rozhovor v roce 2013, kdy byl hostem konference BANALITA DOBRA v rámci prvního Evropského dnu Spravedlivých. Uchvátil nás svými inspirujícími myšlenkami a nestandardním vystupováním. Po čtyřech letech nastal čas si s ním popovídat znovu o aktuálních otázkách týkajících se budoucnosti a velkých změn, které nás čekají v souvislosti s umělou inteligencí a digitalizací průmyslu.

Celeste Rizvana Buckingham

Celeste Rizvana Buckingham

Pod exotickým jménem se skrývá mladá zpěvačka americko-švýcarského původu, jejíž přerod z finalistky v Super Star nabyl nebývalých rozměrů. Mezinárodní úspěch v žebříčku Top 100, MTV, Radio Disney. Píše texty, skládá hudbu, studuje hudbu a psychologii a zajímá se o budoucnost dětí. V českém filmu BAJKEŘI se zhostila herecké role.

Thom Artway

Thom Artway

Začínal jako pouliční zpěvák. Angličané mají pro něj výraz busker. Připomínám to proto, že ačkoli se Thom Artway na­rodil na Moravě, zpívá výhradně anglicky. Za loňské, debutové album HEDGEHOG byl letos oceněn dvěma Anděly. Zdá se, že se rodí nová hvězda.

Václav Neužil

Václav Neužil

S hercem Dejvického divadla Václavem Neužilem (*1979) se známe dlouho. Na mezinárodním festivalu divadelních škol Encounter/Setkání v Brně jsem jako předseda poroty měl ve finále vyhlásit výsledky; celé to bylo pojednáno jako dramatická situace a k ruce mi byl přidělen v roli asistenta student Divadelní fakulty JAMU Václav Neužil, jehož bezprostřední suverenita poněkud uvolnila moji jevištní křeč. Režíroval nás adept této profese Pavel Baďura, nemýlím-li se…

Andy Warhol: Gigant

Andy Warhol: Gigant

Ve filmu DOBRÝ DEN, PANÍ CAMPBELLOVÁ! se herečka Gina Lollobrigida, která předstírá, že je válečnou vdovou po neexistujícím kapitánu Campbellovi, přizná, že si své jméno vybrala podle Campbellovy polévky v plechovce. Druhé americké slovo, které znala, byla Coca-Cola, a jak namítla, Cocacolová se pochopitelně jmenovat nemohla. Možná, že málo scházelo, aby se jeden z nejslavnějších umělců 20. století, Andy Warhol, potýkal se stejným problémem. Totiž kdyby se jeho otec, mající strach z vojenské služby, neodhodlal v roce 1909 emigrovat do Ameriky, na východním Slovensku v rusínské komunitě by asi moc amerických výrazů k dispozici nebylo. Nakonec ani matka Andyho Warhola, která se o něho a jeho dva bratry starala v době, kdy otec pracoval jako horník v Západní Virginii, se nikdy anglicky náležitě nenaučila. Zajímavé je, že oba zmíněné objekty, jak Campbellova polévka v plechovce, tak Coca-Cola, se staly jedněmi z nejprezentovanějších ve Warholově tvorbě.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/17

XANTYPA XANTYPA 01/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/17

XANTYPA XANTYPA 11/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne