Intimní hovory s Arnoštem Lustigem

V prosinci 2016 by Arnoštovi bylo devadesát let. Chybí mi. Často jsme si říkali, jakou knihu jeden či druhý píšeme, a vyměňovali si pohledy ženy a muže na tak intimní věci, že jsem je neprobírala nikdy s nikým jiným. Ani se svým manželem…

 

005-foto-alanpajerjpg.jpg 

 

Jednou mě pozval na oběd do své nejmilejší restaurace hotelu Union v Nuslích a vyprávěl mi, jak právě píše novelu PROPAST. Prý je to román jedné vteřiny o pádu vojáka na dno rokliny, kam smrt přichází v podobě snové krásky… Když nám donesli krémovou žampionovou polévku, Arnošt ponořil do talíře lžíci, naklonil se ke mně, aby nás okolní hosté neslyšeli, a zašeptal: „Víš, musím do jedné knížky napsat, jak to ženám chutná…“
Cítila jsem, jak rudnu. Bylo zřejmé, že houby v polévce tím určitě nemyslí.
„Je to sladký, slaný, nebo hořký?“ ptal se a jedním dechem dodával, co pro chlapa představuje vůně a chuť ženy. A že by to potřeboval vědět i naopak.
„Asi podle toho, jestli sníš večer slanečky nebo jahodové knedlíky,“ snažila jsem se.
„Víš, jednou jsem to ochutnal a bylo to pěkně hnusný.“
„Když miluješ, takhle nepřemýšlíš.“
„K čemu bys to přiblížila?“
„Barvou snad k perleti.“
„Jako by to drhlo na jazyku. Dá se ta chuť s něčím srovnat?“
„Se smetanou, zeleným banánem…“
„Pocem, ty seš potvora.“
„Dužina nezralého banánu taky drhne na jazyku, je trochu hořká jako čaj. Ale jinak se to k ničemu přirovnat nedá. Prostě tam napiš, že to má chuť milovaného muže.“
„Díky,“ radoval se. „Přesně tohle tam napíšu.“

* * *

Jednou se mě zeptal, jak to chutná. Řekla jsem, že jsem ochutnala jen jeho. Byl v něm celý svět chutí a příchutí, jako je možná celý svět v jednom člověku. Chutnal mi nejčastěji jako oblaka. Jako hodiny před tím, než se spustí déšť. Hustý, silný a přece měkký. Někdy mi chutnal jako zperlený, zpěněný čaj, když se přelije z koflíku do koflíku anebo z konvice. Jako by člověk ochutnal perly v tekuté podobě. Mírně nahořklé, maličko jako vybraná smetana, ale nepopsatelně krásné.

Z povídky Arnošta Lustiga pro Magazín Dnes, 12. srpna 2010

Nezkrotný živel

Arnošt Lustig byl nejen uznávaným světovým spisovatelem, ale také skvělým učitelem. Dvacet let přednášel o literatuře a filmu posluchačům amerických univerzit, ale i studentům slavistiky v Šanghaji, mladým spisovatelům v Izraeli a v Argentině. A také mně během unikátního kursu, který se uskutečnil v pražském Divadle Dobeška… Dnes tam předávám dál to, co mě právě on naučil. Semináře vždycky začínal nějakým fórem. Třeba: „Hele, to znáte, jak přijde Ježíš do Jeruzaléma a jeho učedníci mu vytýkají: ‚Jsi poslední z naší party, kdo si ještě neužil se ženskou…‘ Ježíš povídá: ‚No, ale já tu žádnou neznám.‘ Ukážou mu nevěstinec a jedna holka si ho vezme do svý komůrky. Za chvíli vyletí ven a šíleně řve. ‚Co ti udělal? Proč tak ječíš?‘ seběhnou se ostatní. A holka povídá: ‚Dal mi ruku do klína a řekl: Neboj, dcero, rána se ti scelí.‘“

fo02022542jpg.jpgChlapi se řehtali jako blázni, zatímco prostořeký univerzitní profesor si zvědavě přeměřoval jednu potenciální literátku po druhé.
„Líbí se mi, jak jste neřestně cudné, a to vdané ženy šlechtí, ale tady se učíte psát o životě,“ uklidňoval studem zrudlou dámskou polovinu kursu. Pak pravil, že pro spisovatele není nic tabu a že i klasik Karel Hynek Mácha si vedl tajný milostný deník o tom, kolikrát kde ohnul svoji Lori a co při tom cítil, když milenka vzdychala.
„Miláčku, tváříš se pohoršeně, jako bys to doma nedělala. Přitom erotika z tebe jen sálá. Když chceš být spisovatelka, musíš umět stvořit i erotickou povídku,“ obrátil se na nejčervenější frekventantku semináře. „A teď se podržte, protože vám povím ještě strašnější věci: Dante Alighieri už ve 13. století, když ho básnická ušlechtilost omrzela, napsal tisíc sonetů o kundě…“ Na to udělal dramatickou pauzu a blaženě vydechl: „A proč ne?! Vždyť to je to nejkrásnější místo na světě, kolem kterého se všechno točí. Láska, smyslnost a vášeň zaměstnává spisovatele od nepaměti, tisíce let, takže do příště napíšete úkol na téma láska, a jednou si to dáte do knihy! Musí to být vkusný, ale erotický. A nesmíte se stydět. Pamatujte si, že když v povídce nebo v románu není láska a ani náznak erotiky, není čtivá.“

Jak se píše o lásce

„Jak se dá o erotice vkusně psát?“ ptala jsem se Arnošta, když přečetl můj román IN FLAGRANTI a vytýkal mi špatné představení postavy vulgární spolužačky Johany.
„Píšeš, že Johana byla sprostá a afektovaná,“ vysvětloval mi. „Ale to čtená­ři nestačí. Musíš ukázat v akci, proč by­la sprostá a čím je afektovaná.“ A tak jsem do knihy vložila erotickou scénu, díky níž mě moje vlastní maminka málem zapudila. Arnošt mě však utěšoval:
„To je úděl spisovatele. To říkal už Herakleitos, bezvadný chlápek, že výsledek se rodí z konfliktu. Ty zvažuješ, co tomu řekne maminka, pan učitel, pan farář – to je normální proces… Ovšem nakonec ty jako autor rozsoudíš, co napíšeš, protože v povídce ty jsi ten bůh, co si vytváří svoje nový nebe. A při tom musíš být odvážná, protože pokorně sloužíš jen dvěma pánům. Prvním je román, povídka, kterou píšu. Druhým je čtenář… Dlouho potom není nic. A teprve úplně nakonec mohu přemýšlet, zda náhodou svým psaním nenaštvu rabína či jak potěším milenku, aby byla povolnější… Ovšem jednu věc si dopřávám s chutí strašně rád. Šoupnu si do povídky někoho, kdo mě naštval. Ze svých nepřátel dělám v románech nacisty. Oni to ani nevědí, protože knížky nečtou, ale já z to­ho mám báječný škodolibý pocit!“

* * *

„V literatuře můžeš použít bezohledně všech­no! Všechno, co ti slouží. Dobrý, špatný, krásný, hnusný. Je to tvoje povídka,“ říká Arnošt. „Dám příklad. Třeba za takových pět let jednou přijde ten tvůj domů a ty přesně vytušíš, že ti zahnul. On vůbec nebude vědět, že jsi ho prokoukla. Ty to řešíš v sobě: Mám mu to vmést do tváře? Zfackuju ho? Dám mu jedovaté houby k večeři? Přemýšlíš, jak se pomstít. Anebo jestli mu zálet odpustit a vše ignorovat. Při rozhodování ti pomáhají tři věci. Intuice, kterou jsi poznala, že ti zahnul. Cit, který je uražený, protože sis něco takového nezasloužila, když jsi doma přebalovala děti, zatímco on se válel s nějakou běhnou. A rozum: Co budu dělat, když ho vyženu z baráku? Budu mít vůbec na činži? Takže instinkt, cit a rozum – to jsou tři věci, které fungují dohromady. A ty je využíváš i jako spisovatelka. S nimi tvoříš příběh. Je to tvoje povídka, takže ty se rozhoduješ a bez ohledu na všechno si píšeš, co ty cítíš a co si myslíš. Můžeš napsat A nebo B, ano nebo ne. Jsi svobodná, ale znáš celý vějíř možností, který se před tebou rozvinul. Nikdo neví, co se odehrává v tobě. Děti nemají šajna, že právě umíráš smutkem a v posteli si lámeš hlavu, co bude dál. Děti spí, protože tys jim řekla krásnou bajku o zamilovaném tchoři… Čili v literatuře jsi svobodná. A když nejsi svobodná, je z tebe papoušek. Jak už jsem říkal, musíš se zbavit skrupulí i ohledů, že něco nenapíšeš, protože by se urazila maminka a dokonce i tchyně, což je většinou ještě horší…

(Dana Emingerová, ŽIVEL LUSTIG – JAK SE PÍŠE KNIHA, Mladá fronta, 2011)

Od pasu dolů jsem zvíře

„Svou ženu Věru bych byl v životě nikdy nezradil, neopustil… Kdysi jsem byl do ní tak beznadějně zblázněný, že kdyby si mě nevzala, snad bych se střelil do spánku… Jinak jsem však zvíře – jako asi každý muž…“
„Je rozdíl v přístupu k sexu u žen a mužů?“
„Jsou dívky, které mají rády sex, jiné se ho bojí. Váhají s odevzdáním těla. S tím, co má děvče jen jednou. U kluků je to jiné – když začínají, dívají se na sex jako na sport. Střídají ženy a jako nevěru to neberou. Já jsem se do své ženy Věry zamiloval ve dvaceti. Strašně se mi líbila, ale byla strašně mravná, zdrženlivá. Šíleně jsem po ní toužil, jenže jsem se k ní mohl tisknout jedině při tanci. Naštěstí byly přes den po ruce rozpustilé kuchařky a služtičky, se kterými jsme se vydováděli, a večer jsme se pak mohli chovat velmi galantně k přísně vychovaným židovským děvčatům,“ vyprávěl mi Arnošt a pak dodal, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému jen od pasu nahoru. „Od pasu dolů s lidmi cloumají prastaré pudy, za což Bůh zřejmě nepřebírá odpovědnost. Tys manželovi nikdy nezahnula?“
„Já myslím, že s ženskými, když milují a mají děti, pudy tolik necloumají. Když je žena šťastná a cítí lásku, cizí chlapy si přirozeně zakáže. Jaký to má smysl kazit partnerský soulad kvůli flirtu? Navíc se to pozná.“
„Jak? Osprchuješ se a je to…“
„Co dáváš jinde, doma chybí. Partneři se k sobě začnou chovat jinak, rodinné štěstí bere za své… Ovšem žárlivé scény a zhrzenost člověka z trápení nevyvede. Je to však začarovaný kruh, když si jako náplast na bolavé srdce také někoho najdeš… Myslíš, že ti paní Věra byla věrná?“
„Určitě. Byla tak vychovaná.“
„Jak to bylo s láskou a sexem v koncentráku?“
„Když máš hlad a cítíš vyčerpání, tělo nefunguje.“

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2016

 audiojpg10.jpg

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

Dana Emingerová, foto Alan pajer a ČTK

XANTYPA 01/17 - výběr z článků

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek je osobností, která autorským herectvím oslovuje širokou veřejnost. S humorem i nadsázkou hovoří o závažných věcech života. Mnozí ho adorují, jiní podezřívají z populismu, ale málokdo ho doopravdy zná. Všem běžným nálepkám se totiž vzpěčuje. Je zároveň hloubavý i vtipný, hravý i filozofující, vážně nevážný, upřímně osobitý. Rád prověřuje nové podněty, neohlíží se do minulosti, budoucnost ho nechává v klidu. Plně žije okamžikem přítomnosti. A tak jsem se svého kamaráda rozhodla vyzpovídat.

Ivan M. Havel

Ivan M. Havel

Jen pár dní po rozloučení s dramatikem a exprezidentem Václavem Havlem vznikl o Silvestru roku 2011 nápad na knižní rozhovor s jeho mladším sourozencem, vědcem Ivanem M. Havlem. Jako shrnutí lidské i profesní zkušenosti a výpověď o podivuhodném životě muže vlastní kariéry, a přece tak trochu zastiňovaného bratrem, který se stal ikonou české i světové kultury a politiky. Kniha vznikala pět let, nese název PRÁVĚ PROTO, ŽE JSEM BRATR, odkazující k jinému vidění Václava Havla, než skýtá pohled zvenčí, a na přelomu roku ji vydává Knihovna Václava Havla. Vybavenou množstvím fotografií, které tvoří její druhý, vizuální plán. Z jejích sedmi kapitol vybral autor několik úryvků.

Jiří Strach

Jiří Strach

Jiří Strach (43) má pověst vstřícného režiséra, s nímž sebenáladovější herci točí rádi. Známe se řadu let a o jeho práci jsme spolu hovořili už mockrát. Kdysi ho překvapila má detailní znalost klasické detektivky VYVRAŽDĚNÍ RODINY GREENŮ, kterou adaptoval pro Českou televizi. Náš rozhovor pro Xantypu vznikl u příležitosti premiéry jeho pohádky ANDĚL PÁNĚ 2, která vstoupila do kin začátkem prosince a dočkala se nadšených ohlasů od kritiků i enormního diváckého zájmu. Naše dvouhodinové povídání se brzy stočilo k polemice o otázkách víry…

Dobrý den, pane Disney

Dobrý den, pane Disney

S úctou a zdvořilým pozdravem vstupuje každé ráno sběratel Radek Čižmař (53) do království, jemuž vládne již třetí rok – do Muzea hraček v centru Ostravy. Není divu, že při tom oslovuje velkého mága Walta Disneye: celá třetina plochy kouzelného dětského světa je totiž přeplněna tisíci figurkami, obrázky, knížkami, filmy, známkami, fotografiemi, plakáty, letáky, časopisy, reklamními předměty, zkrátka vším, co nějak souvisí s pohádkovým světem, který byl stvořen díky talentu, kreativitě a vůli nejvýznamnějšího světového tvůrce animovaných filmů – režiséra, scenáristy, dabéra, podnikatele a filantropa, jehož nedožité sto patnácté narozeniny oslavil v prosinci celý kulturní svět (a současně si připomněl – rovněž v prosinci – půlstoleté výročí jeho úmrtí).

Miloslav Stingl

Miloslav Stingl

Svatý Václav má v Praze pomník z bronzu, a dokonce jezdecký, Antonín Dvořák má své muzeum a doyen našich cestovatelů Miloslav Stingl dostal pomník z papíru: knihu. Vyšla před Vánocemi, jmenuje se jednoduše MILOSLAV STINGL – BIOGRAFIE CESTOVATELSKÉ LEGENDY, sepsal ji Adam Chroust, podílel se na ní i Stinglův tajemník Štěpán Rusňák a její přirovnání k pomníku – odvážím si tvrdit – nekulhá. Kniha je to opravdu reprezentativní, doplněná navíc mapami, dévédéčkem a cédéčkem. Povídal jsem si o ní nejen s panem doktorem, jak slavnému cestovateli říkají přátelé, ale i s tvůrci knihy, kteří by mohli být jeho vnuky.

Leonard Cohen

Leonard Cohen

Popkultura má zvláště v hudební oblasti přímo magickou moc. Dokáže vymazat mnohé z toho, čím dotyčná osobnost byla, a zploští ji většinou na hlavní odstín, který snáší nejvíce zlatých vajec. Podobný osud postihl i Leonarda Cohena, spojovaného zpravidla s označením písničkář. Jeho hudební kariéra v podstatné míře překryla tu literární. Nejdříve byl však téměř desetiletí básníkem, než přišly jeho písně.

K úmrtí Josefa Škovoreckého

K úmrtí Josefa Škovoreckého

Velký starý muž exilu, nakladatel Josef Škvorecký, neúnavně podporující český poválečný protikomunistický odboj, významný spisovatel, zemřel ve věku 87 let.

Danny Smiřický v jazzovém nebi

Danny Smiřický v jazzovém nebi

„Taky já až jednou umřu, pohřběte mě s písničkou, jazzband ať jak všichni čerti hraje, až mě k hrobu ponesou.“ Tyto verše napsal před více než padesáti lety Josef Škvorecký, když překládal spolu se svým přítelem Lubomírem Dorůžkou text jednoho z nejznámějších blues, písně ST. JAMES INFIRMARY. A podobně vypadalo rozloučení s jedním z největších českých spisovatelů, jež se uskutečnilo 11. ledna 2012. Jen místo špitálu svatého Jakuba se konalo v kostele Nejsvětějšího Salvátora. A nelze pochybovat o tom, že saxofonová improvizace Jiřího Stivína by se panu Škvoreckému velice líbila.

Louis Armstrong

Louis Armstrong

Dne 27. ledna 1917 zahajuje legendární kapela Original Dixieland Jass Band své angažmá v Reinsenweber's Restaurante v New Yorku a 26. února téhož roku vznikají v newyorském studiu Victor první gramofonové nahrávky jazzové hudby. Jde o snímky LIVERY STABLE BLUES a DIXIE JASS BAND ONE STEP. Od těchto událostí záhy uplyne sto let! A protože, jak se praví ve známé reklamě, nic není nemožné, požádal jsem o rozhovor. Na to, jak to vypadalo v šeru dávných věků v jazzové muzice, jsem se zeptal podle mnohých nejvýraznější postavy jazzové hudby 20. století, Louise Armstronga (1901–1971). Takto by rozhovor mohl vypadat.

Osobnosti - výběr z článků

Joan Baezová

Joan Baezová

Své pětasedmdesátiny v lednu 2016 oslavila Joan Baezová velkolepě. Na pódium v newyorském Beacon Theatre postupně pozvala Paula Simona, Davida Crosbyho, Emmylou Harrisovou, Judy Collinsovou a další zpěváky a hudebníky včetně svého syna Gabriela, hrajícího na perkuse. Byla to oslava folku v podání jeho slavných ikon i nastupujících umělců a pochopitelně hold spoluúčinkujících i přítomného publika jedné z jeho nejvýznamnějších osobností.

Josef Somr

Josef Somr

Pro herectví Josefa Somra se nejvíce hodí přívlastek skromné. Je stejně skromné, jako je on sám. Když jsem ho před více než dvaceti lety oslovila s prosbou, že bych ráda natočila jeho portrét do cyklu GEN, skromně mne odmítl slovy: „Alenko, já si takový film nezasloužím, já se do něj nehodím. A dokud budu soudný, chci, aby se točilo jen se mnou, ne o mně. Až jednou soudný nebudu, ty mi slíbíš, že to nenatočíš…“ Nic jsem tehdy naštěstí neslíbila. A pan Somr je ve svých úctyhodných třiaosmdesáti letech víc než soudný. Tak jsme se konečně domluvili.

Sólo pro Ivana Klánského na Dvořákově Praze

Sólo pro Ivana Klánského na Dvořákově Praze

Cestovatel, fanoušek matematiky a motosportu, vášnivý hráč šachu, ale především jedinečný klavírní virtuos Ivan Klánský příští rok v květnu oslaví 70. narozeniny. S obdivem pročítáme veškeré umělecké zásluhy jedné z našich nejvýraznějších osobností hudební scény: mezinárodní úspěchy, na pět tisíc odehraných koncertů po celém světě, prestižní ocenění i pedagogické zásluhy. Letos 18. září mu bude patřit sólový koncert na festivalu DVOŘÁKOVA PRAHA, na němž odehraje díla svých oblíbenců Ludwiga van Beethovena a Fryderyka Chopina.

Čestmír Suška

Čestmír Suška

Zatímco někteří umělci si vystačí se štětcem, majzlíkem nebo dlátem, Čestmír Suška sahá po brýlích a plazmovém hořáku. Během řemeslné práce oživuje vysloužilé nádrže na pivo, letecký benzin či kapalný plyn a mění je v gigantické síťované koule, létající květiny či háčkované rozhledny.

Ivana Buttry

Ivana Buttry

Při setkání se zahradní architektkou jsem nejdřív byla zvědavá, jak přišla ke svému zvláštnímu příjmení. Vím, že ho nemá po manželovi, pochází totiž z umělecké rodiny Svatošových. Tatínek Ivan je známý malíř, jeden ze dvou bratrů je filmař. Příjmení, lásku ke své profesi i land artu mi vysvětlila v následujícím rozhovoru.

Astrid Lindgrenová

Astrid Lindgrenová

Švédská spisovatelka Astrid Lindgrenová se už za svého života stala legendou. S jejími knížkami vyrostlo několik generací dětí z celého světa. Její hlas měl ale velkou váhu i ve veřejných debatách. Protestovala například proti velkochovům, apelovala na to, aby lidé nezapomínali, že zvířata jsou živé bytosti. Zákonu na ochranu zvířat, o který se zasadila, se na její počest začalo říkat Lex Lindgren. V letošním roce si připomínáme 110. výročí jejího narození a 15. výročí jejího úmrtí.

Zdeněk Sternberg

Zdeněk Sternberg

Posázavský pacifik mu jezdí takřka pod okny. Na jeho trať shlíží z rodového hradu Český Šternberk a občas hukot lokálky vpadá i do našeho rozhovoru. Oblíbenou výletní dráhu, která je jen o dvacet let starší než on sám, ale miluje, ostatně jeho dědeček Filip byl jejím hlavním akcionářem. Při stém výročí dokončení tratě č. 212 si dokonce zkusil, jak se na ní řídí parní lokomotiva. Prý je to docela jednoduché… Takhle ale mluví s lehkou sebeironií skoro o všem, i když mu letos v srpnu bude už devadesát čtyři let a má za sebou život plný dramatických ústrků i vzestupů. Zůstává tak věren rodovému heslu, které se vztahuje ke šternberské erbovní hvězdě: Nescit occasum – Nezná západu čili Nikdy nezapadá.

Sidse Babett Knudsen

Sidse Babett Knudsen

Je krásná, ale ne prvoplánově. Na první pohled působí velmi inteligentně a rozhodně. Francouzská média ji označila jako „la femme épatante“, úžasnou ženu. Čeští televizní diváci ji nyní znají především jako brilantní představitelku dánské premiérky v seriálu u nás uváděném pod názvem VLÁDA, který slavil mimořádné úspěchy ve více než třiceti zemích světa – od Austrálie až po Spojené státy. Jmenuje se Sidse Babett Knudsen, je Dánka, ale jako by z té brunetky vyzařovalo i cosi románského, vřelost, přívětivost, spontaneita.

Zuzana Stivínová

Zuzana Stivínová

Osmidílný seriál PUSTINA stál více méně na její postavě osudem i lidským podraznictvím zkoušené starostky malé severočeské obce. V televizním filmu MONSTRUM je manželkou nešťastného autora Stalinova pomníku na Letné. Pro vypjaté role má své dispozice: mluví s gradující vnitřní naléhavostí, bezchybně artikuluje, v jejích větách zcela chybí obvyklá slovní vata a uniformní řečová klišé. Evidentně má jasno v životě i práci, ale ne bez pochyb a schopnosti akceptovat jiný názor, jiný postoj. Je empatická, i když to tak zprvu nevypadá, a když si vedle vás stoupne na vysokých podpatcích, můžete lehce znejistět.

Keira Knightley

Keira Knightley

Již podruhé britskou herečku Keiru Knightley práce na filmu zavála do Čech, kde právě natáčela poválečné drama THE AFTERMATH (NÁSLEDKY), v němž ztělesňuje hlavní ženskou roli, manželku britského důstojníka Rachel Morganovou. Děj filmu vznikl podle stejnojmenné knihy Rhidiana Brooka a zavádí nás do Hamburku v roce 1946.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/17

XANTYPA XANTYPA 01/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 06/17

XANTYPA XANTYPA 06/17

Obsah vydání

Inzerce
předplatné_baner