Intimní hovory s Arnoštem Lustigem

V prosinci 2016 by Arnoštovi bylo devadesát let. Chybí mi. Často jsme si říkali, jakou knihu jeden či druhý píšeme, a vyměňovali si pohledy ženy a muže na tak intimní věci, že jsem je neprobírala nikdy s nikým jiným. Ani se svým manželem…

 

005-foto-alanpajerjpg.jpg 

 

Jednou mě pozval na oběd do své nejmilejší restaurace hotelu Union v Nuslích a vyprávěl mi, jak právě píše novelu PROPAST. Prý je to román jedné vteřiny o pádu vojáka na dno rokliny, kam smrt přichází v podobě snové krásky… Když nám donesli krémovou žampionovou polévku, Arnošt ponořil do talíře lžíci, naklonil se ke mně, aby nás okolní hosté neslyšeli, a zašeptal: „Víš, musím do jedné knížky napsat, jak to ženám chutná…“
Cítila jsem, jak rudnu. Bylo zřejmé, že houby v polévce tím určitě nemyslí.
„Je to sladký, slaný, nebo hořký?“ ptal se a jedním dechem dodával, co pro chlapa představuje vůně a chuť ženy. A že by to potřeboval vědět i naopak.
„Asi podle toho, jestli sníš večer slanečky nebo jahodové knedlíky,“ snažila jsem se.
„Víš, jednou jsem to ochutnal a bylo to pěkně hnusný.“
„Když miluješ, takhle nepřemýšlíš.“
„K čemu bys to přiblížila?“
„Barvou snad k perleti.“
„Jako by to drhlo na jazyku. Dá se ta chuť s něčím srovnat?“
„Se smetanou, zeleným banánem…“
„Pocem, ty seš potvora.“
„Dužina nezralého banánu taky drhne na jazyku, je trochu hořká jako čaj. Ale jinak se to k ničemu přirovnat nedá. Prostě tam napiš, že to má chuť milovaného muže.“
„Díky,“ radoval se. „Přesně tohle tam napíšu.“

* * *

Jednou se mě zeptal, jak to chutná. Řekla jsem, že jsem ochutnala jen jeho. Byl v něm celý svět chutí a příchutí, jako je možná celý svět v jednom člověku. Chutnal mi nejčastěji jako oblaka. Jako hodiny před tím, než se spustí déšť. Hustý, silný a přece měkký. Někdy mi chutnal jako zperlený, zpěněný čaj, když se přelije z koflíku do koflíku anebo z konvice. Jako by člověk ochutnal perly v tekuté podobě. Mírně nahořklé, maličko jako vybraná smetana, ale nepopsatelně krásné.

Z povídky Arnošta Lustiga pro Magazín Dnes, 12. srpna 2010

Nezkrotný živel

Arnošt Lustig byl nejen uznávaným světovým spisovatelem, ale také skvělým učitelem. Dvacet let přednášel o literatuře a filmu posluchačům amerických univerzit, ale i studentům slavistiky v Šanghaji, mladým spisovatelům v Izraeli a v Argentině. A také mně během unikátního kursu, který se uskutečnil v pražském Divadle Dobeška… Dnes tam předávám dál to, co mě právě on naučil. Semináře vždycky začínal nějakým fórem. Třeba: „Hele, to znáte, jak přijde Ježíš do Jeruzaléma a jeho učedníci mu vytýkají: ‚Jsi poslední z naší party, kdo si ještě neužil se ženskou…‘ Ježíš povídá: ‚No, ale já tu žádnou neznám.‘ Ukážou mu nevěstinec a jedna holka si ho vezme do svý komůrky. Za chvíli vyletí ven a šíleně řve. ‚Co ti udělal? Proč tak ječíš?‘ seběhnou se ostatní. A holka povídá: ‚Dal mi ruku do klína a řekl: Neboj, dcero, rána se ti scelí.‘“

fo02022542jpg.jpgChlapi se řehtali jako blázni, zatímco prostořeký univerzitní profesor si zvědavě přeměřoval jednu potenciální literátku po druhé.
„Líbí se mi, jak jste neřestně cudné, a to vdané ženy šlechtí, ale tady se učíte psát o životě,“ uklidňoval studem zrudlou dámskou polovinu kursu. Pak pravil, že pro spisovatele není nic tabu a že i klasik Karel Hynek Mácha si vedl tajný milostný deník o tom, kolikrát kde ohnul svoji Lori a co při tom cítil, když milenka vzdychala.
„Miláčku, tváříš se pohoršeně, jako bys to doma nedělala. Přitom erotika z tebe jen sálá. Když chceš být spisovatelka, musíš umět stvořit i erotickou povídku,“ obrátil se na nejčervenější frekventantku semináře. „A teď se podržte, protože vám povím ještě strašnější věci: Dante Alighieri už ve 13. století, když ho básnická ušlechtilost omrzela, napsal tisíc sonetů o kundě…“ Na to udělal dramatickou pauzu a blaženě vydechl: „A proč ne?! Vždyť to je to nejkrásnější místo na světě, kolem kterého se všechno točí. Láska, smyslnost a vášeň zaměstnává spisovatele od nepaměti, tisíce let, takže do příště napíšete úkol na téma láska, a jednou si to dáte do knihy! Musí to být vkusný, ale erotický. A nesmíte se stydět. Pamatujte si, že když v povídce nebo v románu není láska a ani náznak erotiky, není čtivá.“

Jak se píše o lásce

„Jak se dá o erotice vkusně psát?“ ptala jsem se Arnošta, když přečetl můj román IN FLAGRANTI a vytýkal mi špatné představení postavy vulgární spolužačky Johany.
„Píšeš, že Johana byla sprostá a afektovaná,“ vysvětloval mi. „Ale to čtená­ři nestačí. Musíš ukázat v akci, proč by­la sprostá a čím je afektovaná.“ A tak jsem do knihy vložila erotickou scénu, díky níž mě moje vlastní maminka málem zapudila. Arnošt mě však utěšoval:
„To je úděl spisovatele. To říkal už Herakleitos, bezvadný chlápek, že výsledek se rodí z konfliktu. Ty zvažuješ, co tomu řekne maminka, pan učitel, pan farář – to je normální proces… Ovšem nakonec ty jako autor rozsoudíš, co napíšeš, protože v povídce ty jsi ten bůh, co si vytváří svoje nový nebe. A při tom musíš být odvážná, protože pokorně sloužíš jen dvěma pánům. Prvním je román, povídka, kterou píšu. Druhým je čtenář… Dlouho potom není nic. A teprve úplně nakonec mohu přemýšlet, zda náhodou svým psaním nenaštvu rabína či jak potěším milenku, aby byla povolnější… Ovšem jednu věc si dopřávám s chutí strašně rád. Šoupnu si do povídky někoho, kdo mě naštval. Ze svých nepřátel dělám v románech nacisty. Oni to ani nevědí, protože knížky nečtou, ale já z to­ho mám báječný škodolibý pocit!“

* * *

„V literatuře můžeš použít bezohledně všech­no! Všechno, co ti slouží. Dobrý, špatný, krásný, hnusný. Je to tvoje povídka,“ říká Arnošt. „Dám příklad. Třeba za takových pět let jednou přijde ten tvůj domů a ty přesně vytušíš, že ti zahnul. On vůbec nebude vědět, že jsi ho prokoukla. Ty to řešíš v sobě: Mám mu to vmést do tváře? Zfackuju ho? Dám mu jedovaté houby k večeři? Přemýšlíš, jak se pomstít. Anebo jestli mu zálet odpustit a vše ignorovat. Při rozhodování ti pomáhají tři věci. Intuice, kterou jsi poznala, že ti zahnul. Cit, který je uražený, protože sis něco takového nezasloužila, když jsi doma přebalovala děti, zatímco on se válel s nějakou běhnou. A rozum: Co budu dělat, když ho vyženu z baráku? Budu mít vůbec na činži? Takže instinkt, cit a rozum – to jsou tři věci, které fungují dohromady. A ty je využíváš i jako spisovatelka. S nimi tvoříš příběh. Je to tvoje povídka, takže ty se rozhoduješ a bez ohledu na všechno si píšeš, co ty cítíš a co si myslíš. Můžeš napsat A nebo B, ano nebo ne. Jsi svobodná, ale znáš celý vějíř možností, který se před tebou rozvinul. Nikdo neví, co se odehrává v tobě. Děti nemají šajna, že právě umíráš smutkem a v posteli si lámeš hlavu, co bude dál. Děti spí, protože tys jim řekla krásnou bajku o zamilovaném tchoři… Čili v literatuře jsi svobodná. A když nejsi svobodná, je z tebe papoušek. Jak už jsem říkal, musíš se zbavit skrupulí i ohledů, že něco nenapíšeš, protože by se urazila maminka a dokonce i tchyně, což je většinou ještě horší…

(Dana Emingerová, ŽIVEL LUSTIG – JAK SE PÍŠE KNIHA, Mladá fronta, 2011)

Od pasu dolů jsem zvíře

„Svou ženu Věru bych byl v životě nikdy nezradil, neopustil… Kdysi jsem byl do ní tak beznadějně zblázněný, že kdyby si mě nevzala, snad bych se střelil do spánku… Jinak jsem však zvíře – jako asi každý muž…“
„Je rozdíl v přístupu k sexu u žen a mužů?“
„Jsou dívky, které mají rády sex, jiné se ho bojí. Váhají s odevzdáním těla. S tím, co má děvče jen jednou. U kluků je to jiné – když začínají, dívají se na sex jako na sport. Střídají ženy a jako nevěru to neberou. Já jsem se do své ženy Věry zamiloval ve dvaceti. Strašně se mi líbila, ale byla strašně mravná, zdrženlivá. Šíleně jsem po ní toužil, jenže jsem se k ní mohl tisknout jedině při tanci. Naštěstí byly přes den po ruce rozpustilé kuchařky a služtičky, se kterými jsme se vydováděli, a večer jsme se pak mohli chovat velmi galantně k přísně vychovaným židovským děvčatům,“ vyprávěl mi Arnošt a pak dodal, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému jen od pasu nahoru. „Od pasu dolů s lidmi cloumají prastaré pudy, za což Bůh zřejmě nepřebírá odpovědnost. Tys manželovi nikdy nezahnula?“
„Já myslím, že s ženskými, když milují a mají děti, pudy tolik necloumají. Když je žena šťastná a cítí lásku, cizí chlapy si přirozeně zakáže. Jaký to má smysl kazit partnerský soulad kvůli flirtu? Navíc se to pozná.“
„Jak? Osprchuješ se a je to…“
„Co dáváš jinde, doma chybí. Partneři se k sobě začnou chovat jinak, rodinné štěstí bere za své… Ovšem žárlivé scény a zhrzenost člověka z trápení nevyvede. Je to však začarovaný kruh, když si jako náplast na bolavé srdce také někoho najdeš… Myslíš, že ti paní Věra byla věrná?“
„Určitě. Byla tak vychovaná.“
„Jak to bylo s láskou a sexem v koncentráku?“
„Když máš hlad a cítíš vyčerpání, tělo nefunguje.“

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2016

 audiojpg10.jpg

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

Dana Emingerová, foto Alan pajer a ČTK

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/17

XANTYPA XANTYPA 01/17

Obsah vydání

Inzerce
predplatne