Klára Formanová

Táta mi strašně chyběl

Když se Klára Stránská před čtvrtstoletím provdala za Petra Formana, spojily se dvě mimořádné rodiny. Na jejího tatínka Jiřího Stránského a tchána Miloše Formana přišla samozřejmě v rozhovoru řeč. Mimochodem, první oslavil pětaosmdesátiny loni v srpnu, druhý je bude mít letos v únoru. Ale mluvily jsme i o tom, čím se zabývá sama Klára – o scénáři hraného filmu o politické vězeňkyni Julii Hruškové, o projektu UM-MĚNÍ, který vymyslela společně se svojí kamarádkou z dětství Erikou Plickovou, i o tom, jak bychom si přáli mít zase prezidenta, za něhož bychom se nemuseli stydět.

 

 klara-formanova-02jpg.jpg

 

Váš tatínek má doma nad stolem zarámovanou slohovou práci vaší dcery Toničky. „Uměla člověka hezky potěšit, pořádně se o něj postarat v nouzi, když to potřeboval. Byla jak hřející deka, která hřeje jak venku, tak vevnitř,“ napsala v ní o své babičce Jitce Stránské. Dojalo mě to, a jak jsem vás poznala, tak i vy jste taková hřející deka, a rodina je pro vás nesmírně důležitá. Jako malou vás od tatínka, na němž jste velmi lpěla, komunisti na dva a půl roku násilně odtrhli. Byla jste u toho, když ho přišli zatknout?

Vrylo se mi to do paměti se všemi detaily. Bylo mi osm a půl, seděli jsme u jídelního stolu v obýváku, táta se mnou dělal úkol, pak někdo zazvonil a on řekl: „To už zvládneš sama, už ti to jde,“ a šel otevřít. Tam stáli chlapi v kabátech, a že udělají domovní prohlídku. Maminka mě odvedla do kuchyně za babičkou, tam jsem seděla, pak pro mě přišla, abych se s tátou rozloučila. Říkal mi, že přijde brzy, ale vrátil se až za dva a půl roku.

banner_clanek

Bráška byl u toho zatčení taky?

Ten byl na tréninku, takže se s ním ani neměl možnost rozloučit. Doma zůstaly tři generace žen a on se ve dvanácti musel stát mužskou hlavou rodiny.

 

kotelni-jamy-1966-klara-jeden-rokjpg.jpg
Roční Klára se svým tatínkem Jiřím Stránským v Krkonoších, 1966

 

 

Tatínek pro vás ve vězení psal pohádky a posílal je v dopisech, aby se vám tolik ne­stýskalo. Po letech vyšly knižně pod názvy POVÍDAČKY PRO KLÁRKU a POVÍDAČKY PRO MOJE SLUNCE. To je jediné pozitivum těch kriminálů, „díky“ nim vznikly tyhle krásné pohádky, stejně jako v případě Ivana Martina Jirouse, který zase posílal z vězení svým malým holčičkám nádherné básničky…

Bráchovi zase psal skautský příběh, pak z něj vznikla knížka PERLORODKY. Břéťa Rychlík natáčel o tátovi jako skautovi dokument a mě a bráchu si k tomu přizval. Měla jsem přinést ty dopisy z vězení a chtěl, abych z nich něco přečetla. Myslela jsem si, že už to mám ve svých jednapadesáti letech zpracované, tak jsem souhlasila a jeden vytáhla. A byl to dopis, který mi napsal k narozeninám. Nemohla jsem ho dočíst, jak jsem bulela. A buleli jsme všichni. Brácha, Břéťa i kameraman. Prostě to tam pořád je. Táta mi strašně chyběl. Já jsem měla výsostné postavení – nejmladší, navíc holčička, ráda jsem si k němu vlezla, povídali jsme si, mazlila jsem se s ním. A najednou tu nebyl. Když ho zavřeli, vytvořila jsem si svůj svět, měla jsem takovou imaginární postavu, Fáfu, s tou jsem si povídala, dokonce jsem jí i prostírala, doma si ze mě kvůli tomu někdy dělali srandu. To jsem pak vždycky utekla na záchod a tam jsem se třeba na dvě hodiny zavřela a smutněla si. Ale měla jsem na tátu i vztek. Třeba když jsem nemohla ke kamarádce, protože její rodiče si to najednou nepřáli.

Váš tatínek byl členem slavné vodní pětky, 5. oddílu vodních skautů, kam s ním chodili například František Nepil nebo Radim Palouš. Dočetla jsem se, že mezi vašimi předky byl i A. B. Svojsík, zakladatel českého skautingu. Vy jste s bratrem také chodili do skautu?

Ano, Svojsík byl bratranec mého dědečka. Brácha ještě stačil vstoupit v osmašedesátém do oficiálního obnoveného skautu, taky k vodním skautům, ale komunisti je v sedmdesátém zase zrušili, tak se skautské oddíly musely přejmenovat na turistické, a do něj jsem šla já. V sedmi letech, ještě než tátu zavřeli, jsem byla na prvním táboře.

Bavilo vás to?

Bavilo. A i pro mámu to bylo dobré, že jsme jezdili na měsíc na tábor. A druhý tábor nám udělali Podzimkovi, kteří mámě pomáhali, stejně jako její maminka nebo tátovi rodiče. To bylo štěstí, že jsme měli kolem sebe hodně lidí, kteří pomáhali. Maminka byla moc statečná žena, ale to si člověk uvědomí, až když má sám děti a začne se bát.

Váš tatínek se od šedesátých let pohyboval ve filmařském prostředí, začínal u Martina Friče, který ho pro film objevil. Tehdy se seznámil i s Milošem Formanem. Jak později tatínek reagoval, když jste mu řekla, že chodíte s jeho synem Petrem?

My jsme se s Petrem párkrát viděli už jako malé děti. Můj táta Petra a Matěje nebo snad i jejich maminku Věru Křesadlovou doučoval angličtinu. K tomu se váže vtipná historka. Když Miloš jednou přijel odněkud z ciziny, přivezl za to mému bráchovi angličáky a mně obrovského Kačera Donalda. Po letech jsme si z toho dělali s Petrem srandu, protože mi říkal: „Já si to moc dobře pamatuju, doma byly krabice s angličákama a my jsme na ně s bráchou nesměli šáhnout, táta říkal, že to není pro nás.“ Toho Kačera Donalda jsem měla strašně dlouho, byla to vzácnost. Tady grotesky s ním nedávali, ale pár jsem jich viděla u Suchých (rodina Jiřího Suchého, kteří bydleli poblíž Stránských – pozn. red.), oni dělávali doma promítání. Já jsem s Kubou Suchým chodila do školy, hodně jsme se kamarádili.

 

petr-a-klarajpg.jpg
Klára se svým mužem Petrem Formanem, 1992

 

 

Kdy jste se do sebe s Petrem zamilovali?

Končila jsem FAMU, to byl rok 1988. A měli jsme povinné služby na natáčení absolventských filmů našich kolegů – byl za to zápočet. Já měla službu na filmu Zdeňka Tyce VOJTĚCH, ŘEČENÝ SIROTEK, v němž Petr hrál. Tam to začalo. Naši mi do toho nemluvili, ale myslím si, že máma tomu vztahu ze začátku moc nevěřila. Pak Petra poznala a měli se moc rádi.

Chodili jste spolu dlouho?

Tři roky. Teď budeme mít stříbrnou svatbu. Už jsme spolu 28 let a máme spolu tři holky – Josefínku, Emilku a Toničku.

Váš muž Petr i jeho dvojče Matěj jsou nezapomenutelní v trilogii o Homolkových…

Holky ty filmy milujou. Dřív se dohadovaly, který je Petr a který Matěj, ale už to viděly tolikrát, že je rozeznají bezpečně. Navíc, my s Matějem bydlíme spolu v jednom domě, holky s ním žijou celý svůj život, tak ho mají stejně jako svého tátu „ve voku“. Homolkovy v posledních letech dávají furt, lidi to znají nazpaměť a často se mě ptají: „Kterého toho Homolku máte?“

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2016

 

 audio-160jpgjpg.jpg

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

Pavlína Kourová, foto Lukáš David a archiv Kláry Formanové

XANTYPA 01/17 - výběr z článků

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek je osobností, která autorským herectvím oslovuje širokou veřejnost. S humorem i nadsázkou hovoří o závažných věcech života. Mnozí ho adorují, jiní podezřívají z populismu, ale málokdo ho doopravdy zná. Všem běžným nálepkám se totiž vzpěčuje. Je zároveň hloubavý i vtipný, hravý i filozofující, vážně nevážný, upřímně osobitý. Rád prověřuje nové podněty, neohlíží se do minulosti, budoucnost ho nechává v klidu. Plně žije okamžikem přítomnosti. A tak jsem se svého kamaráda rozhodla vyzpovídat.

Ivan M. Havel

Ivan M. Havel

Jen pár dní po rozloučení s dramatikem a exprezidentem Václavem Havlem vznikl o Silvestru roku 2011 nápad na knižní rozhovor s jeho mladším sourozencem, vědcem Ivanem M. Havlem. Jako shrnutí lidské i profesní zkušenosti a výpověď o podivuhodném životě muže vlastní kariéry, a přece tak trochu zastiňovaného bratrem, který se stal ikonou české i světové kultury a politiky. Kniha vznikala pět let, nese název PRÁVĚ PROTO, ŽE JSEM BRATR, odkazující k jinému vidění Václava Havla, než skýtá pohled zvenčí, a na přelomu roku ji vydává Knihovna Václava Havla. Vybavenou množstvím fotografií, které tvoří její druhý, vizuální plán. Z jejích sedmi kapitol vybral autor několik úryvků.

Jiří Strach

Jiří Strach

Jiří Strach (43) má pověst vstřícného režiséra, s nímž sebenáladovější herci točí rádi. Známe se řadu let a o jeho práci jsme spolu hovořili už mockrát. Kdysi ho překvapila má detailní znalost klasické detektivky VYVRAŽDĚNÍ RODINY GREENŮ, kterou adaptoval pro Českou televizi. Náš rozhovor pro Xantypu vznikl u příležitosti premiéry jeho pohádky ANDĚL PÁNĚ 2, která vstoupila do kin začátkem prosince a dočkala se nadšených ohlasů od kritiků i enormního diváckého zájmu. Naše dvouhodinové povídání se brzy stočilo k polemice o otázkách víry…

Dobrý den, pane Disney

Dobrý den, pane Disney

S úctou a zdvořilým pozdravem vstupuje každé ráno sběratel Radek Čižmař (53) do království, jemuž vládne již třetí rok – do Muzea hraček v centru Ostravy. Není divu, že při tom oslovuje velkého mága Walta Disneye: celá třetina plochy kouzelného dětského světa je totiž přeplněna tisíci figurkami, obrázky, knížkami, filmy, známkami, fotografiemi, plakáty, letáky, časopisy, reklamními předměty, zkrátka vším, co nějak souvisí s pohádkovým světem, který byl stvořen díky talentu, kreativitě a vůli nejvýznamnějšího světového tvůrce animovaných filmů – režiséra, scenáristy, dabéra, podnikatele a filantropa, jehož nedožité sto patnácté narozeniny oslavil v prosinci celý kulturní svět (a současně si připomněl – rovněž v prosinci – půlstoleté výročí jeho úmrtí).

Miloslav Stingl

Miloslav Stingl

Svatý Václav má v Praze pomník z bronzu, a dokonce jezdecký, Antonín Dvořák má své muzeum a doyen našich cestovatelů Miloslav Stingl dostal pomník z papíru: knihu. Vyšla před Vánocemi, jmenuje se jednoduše MILOSLAV STINGL – BIOGRAFIE CESTOVATELSKÉ LEGENDY, sepsal ji Adam Chroust, podílel se na ní i Stinglův tajemník Štěpán Rusňák a její přirovnání k pomníku – odvážím si tvrdit – nekulhá. Kniha je to opravdu reprezentativní, doplněná navíc mapami, dévédéčkem a cédéčkem. Povídal jsem si o ní nejen s panem doktorem, jak slavnému cestovateli říkají přátelé, ale i s tvůrci knihy, kteří by mohli být jeho vnuky.

Leonard Cohen

Leonard Cohen

Popkultura má zvláště v hudební oblasti přímo magickou moc. Dokáže vymazat mnohé z toho, čím dotyčná osobnost byla, a zploští ji většinou na hlavní odstín, který snáší nejvíce zlatých vajec. Podobný osud postihl i Leonarda Cohena, spojovaného zpravidla s označením písničkář. Jeho hudební kariéra v podstatné míře překryla tu literární. Nejdříve byl však téměř desetiletí básníkem, než přišly jeho písně.

K úmrtí Josefa Škovoreckého

K úmrtí Josefa Škovoreckého

Velký starý muž exilu, nakladatel Josef Škvorecký, neúnavně podporující český poválečný protikomunistický odboj, významný spisovatel, zemřel ve věku 87 let.

Danny Smiřický v jazzovém nebi

Danny Smiřický v jazzovém nebi

„Taky já až jednou umřu, pohřběte mě s písničkou, jazzband ať jak všichni čerti hraje, až mě k hrobu ponesou.“ Tyto verše napsal před více než padesáti lety Josef Škvorecký, když překládal spolu se svým přítelem Lubomírem Dorůžkou text jednoho z nejznámějších blues, písně ST. JAMES INFIRMARY. A podobně vypadalo rozloučení s jedním z největších českých spisovatelů, jež se uskutečnilo 11. ledna 2012. Jen místo špitálu svatého Jakuba se konalo v kostele Nejsvětějšího Salvátora. A nelze pochybovat o tom, že saxofonová improvizace Jiřího Stivína by se panu Škvoreckému velice líbila.

Louis Armstrong

Louis Armstrong

Dne 27. ledna 1917 zahajuje legendární kapela Original Dixieland Jass Band své angažmá v Reinsenweber's Restaurante v New Yorku a 26. února téhož roku vznikají v newyorském studiu Victor první gramofonové nahrávky jazzové hudby. Jde o snímky LIVERY STABLE BLUES a DIXIE JASS BAND ONE STEP. Od těchto událostí záhy uplyne sto let! A protože, jak se praví ve známé reklamě, nic není nemožné, požádal jsem o rozhovor. Na to, jak to vypadalo v šeru dávných věků v jazzové muzice, jsem se zeptal podle mnohých nejvýraznější postavy jazzové hudby 20. století, Louise Armstronga (1901–1971). Takto by rozhovor mohl vypadat.

Osobnosti - výběr z článků

Jan Měkota

Jan Měkota

Muž, jehož hlas důvěrně znali v naší zemi všichni, kdo poslouchali Rádio Svobodná Evropa. Jako jediný byl přítomen po celou dobu její existence, od prvního vysílání až do konce. Stal se moderátorem a redaktorem, před jehož mikrofonem stály největší hvězdy své doby – Brigitte Bardot, Sophia Loren, Gina Lollobrigida, Ava Gardner, Yves Montand, Arthur Miller, Beatles, Rolling Stones, Ella Fitzgerald, Louis Armstrong, Benny Goodman, Count Basie, Oscar Peterson, Eric Clapton, Rita Pavone a mnoho dalších vynikajících herců, hudebníků, zpěváků, spisovatelů, politiků a sportovců z celého světa.

Catherine Deneuve

Catherine Deneuve

Byla prvořadou hvězdou březnového filmového festivalu FEBIOFEST, který letos oslavil pětadvacáté výročí svého vzniku. Francouzská herecká legenda Catherine Deneuve na závěrečném galavečeru převzala cenu Kristián za celoživotní přínos světové kinematografii. Pak spolu s publikem zhlédla americké drama SOUBOJ POHLAVÍ o tenistce Billie Jean Kingové a jejích genderových aktivitách. Absolvovala také následující večírek, kde v proskleném salonku měla povoleno kouřit. S ředitelem festivalu Kamilem Spáčilem a dalšími společníky si povídala hlavně o šedesátých letech a Jeanu-Paulovi Belmondovi.

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Josef Beran

Josef Beran

Poslední vůle statečného českého kardinála se vyplní. Papež František svolil přenést jeho ostatky z Vatikánu do vlasti. Mnozí už v to nevěřili, málokdo doufal. Teď se dávné přání promění ve skutečnost. Josef Beran se domů vrací po bezmála půlstoletí od skonu v nedobrovolném římském exilu. Z hrobky pod vatikánskou bazilikou svatého Petra do katedrály svatého Víta v Praze. Kruh se konečně uzavírá.

Petr Weigl

Petr Weigl

Petr Weigl, filmový a divadelní režisér, jehož doménou je obor hudebně-dramatický, dokáže jít na dřeň pocitů svého diváka. Za našimi hranicemi, kde vznikla většina jeho děl, se o něm píše jako o Viscontim televizní obrazovky. Jemný, elegantní muž neobyčejné hloubky a síly. Filozof jdoucí s pokorou životem, nechávající za sebou stopu výjimečnosti a noblesy. Jeho tvorba – emocionalita, estetika a imaginace oslovující lidské duše – není napodobitelná. Snad proto nemá předchůdce, ani pokračovatele.

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

„Coby muž to byl především sadista. Když se mu podařilo narvat někomu ruce do palečnic, byl radostí bez sebe. Před jeho ‚žertíky‘, jeho sžíravým sarkasmem a škodolibostí si nebyl nikdo jistý,“ napsala Ariana Huffingtonová ve své knize o Picassovi. Nikdo… žádný z jeho kolegů a přátel, žádné z jeho čtyř dětí, jedna ani druhá manželka, natož ta či ona z jeho početných milenek a múz. Psů si tento bezmezně egoistický umělec vážil

Taťána G. Brzobohatá

Taťána G. Brzobohatá

Taťána Gregor Brzobohatá získala v roce 2006, jako jediná Češka v historii, ještě pod svým dívčím jménem Kuchařová, záviděníhodnou korunku Miss World. Je současně úspěšnou českou topmodelkou, která stojí už téměř deset let v čele nadmíru užitečné nadace Krása pomoci. Nadace, jejíž činnost je zaměřena na pomoc seniorům, nadace, jejíž renomé překročilo hranice České republiky a jejíž jméno opakovaně zaznělo i na půdě OSN. Je tedy mnoho témat, o nichž je zajímavé si s touto sympaticky bezprostřední a výřečnou mladou dámou popovídat. Tak se stalo jednoho odpoledne v tiché kavárně na pražském Smíchově a výsledkem jsou následující řádky.

Jiří Lábus

Jiří Lábus

Ikona českého filmu, divadla a dabingu Jiří Lábus je velmi přívětivý, ale překvapivě dost plachý člověk. S rozhovorem souhlasil, jen aby pomohl propagovat nový film HASTRMAN, který je prvním celovečerním hraným počinem jeho přítele, režiséra Ondřeje Havelky. Film vznikl na motivy stejnojmenné knihy Miloše Urbana, jež získala cenu Magnesia Litera. Jeho hlavní postavou je „člověk ve zvířeti a zvíře v člověku“ – hastrman alias baron de Caus, zosobněný Karlem Dobrým. Jiří Lábus mu byl filmovým sluhou.

Karen Blixenová a její skotští chrti

Karen Blixenová a její skotští chrti

Ač je to k nevíře, byl to právě Ernest Hemingway, nositel Nobelovy ceny za literaturu, vášnivý lovec a také legendární macho, kdo byl přesvědčen, že existuje jedna jediná bytost ženského pohlaví, která si Nobelovu cenu rovněž zaslouží – Karen Blixenová. A to přesto, že se tato autorka nikdy nesmířila s tradiční rolí žen. Spíše naopak: tato svérázná dcera dánského statkáře byla emancipovaná dávno předtím, než feministky začaly rovnoprávnost někdy až militantně prosazovat. Karen řídila kávovníkovou farmu v Africe, zacházela s puškou neméně suverénně než s perem, uměla vyprávět podivuhodné příběhy, pila whisky a chovala skotské chrty spřízněné s vlkodavy.

Dan Prokop

Dan Prokop

Je po volbách, ale emoce na sociálních sítích neopadávají. Je společnost opravdu tak rozdělená? Kdo za to může? Vesnice? Senioři? Sociolog Dan Prokop vnáší do debaty poněkud jiný pohled. „Nalháváme si, že v Česku neexistuje chudoba, přitom právě ona ohrožuje důvěru v demokracii. Sociální problémy, nerovnost šancí a omezená schopnost orientovat se v globálním světě se koncentrují do jedné části společnosti a vytvářejí tak ideální podhoubí pro populisty!“

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/17

XANTYPA XANTYPA 01/17

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne