Klára Formanová

Táta mi strašně chyběl

Když se Klára Stránská před čtvrtstoletím provdala za Petra Formana, spojily se dvě mimořádné rodiny. Na jejího tatínka Jiřího Stránského a tchána Miloše Formana přišla samozřejmě v rozhovoru řeč. Mimochodem, první oslavil pětaosmdesátiny loni v srpnu, druhý je bude mít letos v únoru. Ale mluvily jsme i o tom, čím se zabývá sama Klára – o scénáři hraného filmu o politické vězeňkyni Julii Hruškové, o projektu UM-MĚNÍ, který vymyslela společně se svojí kamarádkou z dětství Erikou Plickovou, i o tom, jak bychom si přáli mít zase prezidenta, za něhož bychom se nemuseli stydět.

 

 klara-formanova-02jpg.jpg

 

Váš tatínek má doma nad stolem zarámovanou slohovou práci vaší dcery Toničky. „Uměla člověka hezky potěšit, pořádně se o něj postarat v nouzi, když to potřeboval. Byla jak hřející deka, která hřeje jak venku, tak vevnitř,“ napsala v ní o své babičce Jitce Stránské. Dojalo mě to, a jak jsem vás poznala, tak i vy jste taková hřející deka, a rodina je pro vás nesmírně důležitá. Jako malou vás od tatínka, na němž jste velmi lpěla, komunisti na dva a půl roku násilně odtrhli. Byla jste u toho, když ho přišli zatknout?

Vrylo se mi to do paměti se všemi detaily. Bylo mi osm a půl, seděli jsme u jídelního stolu v obýváku, táta se mnou dělal úkol, pak někdo zazvonil a on řekl: „To už zvládneš sama, už ti to jde,“ a šel otevřít. Tam stáli chlapi v kabátech, a že udělají domovní prohlídku. Maminka mě odvedla do kuchyně za babičkou, tam jsem seděla, pak pro mě přišla, abych se s tátou rozloučila. Říkal mi, že přijde brzy, ale vrátil se až za dva a půl roku.

Bráška byl u toho zatčení taky?

Ten byl na tréninku, takže se s ním ani neměl možnost rozloučit. Doma zůstaly tři generace žen a on se ve dvanácti musel stát mužskou hlavou rodiny.

 

kotelni-jamy-1966-klara-jeden-rokjpg.jpg
Roční Klára se svým tatínkem Jiřím Stránským v Krkonoších, 1966

 

 

Tatínek pro vás ve vězení psal pohádky a posílal je v dopisech, aby se vám tolik ne­stýskalo. Po letech vyšly knižně pod názvy POVÍDAČKY PRO KLÁRKU a POVÍDAČKY PRO MOJE SLUNCE. To je jediné pozitivum těch kriminálů, „díky“ nim vznikly tyhle krásné pohádky, stejně jako v případě Ivana Martina Jirouse, který zase posílal z vězení svým malým holčičkám nádherné básničky…

Bráchovi zase psal skautský příběh, pak z něj vznikla knížka PERLORODKY. Břéťa Rychlík natáčel o tátovi jako skautovi dokument a mě a bráchu si k tomu přizval. Měla jsem přinést ty dopisy z vězení a chtěl, abych z nich něco přečetla. Myslela jsem si, že už to mám ve svých jednapadesáti letech zpracované, tak jsem souhlasila a jeden vytáhla. A byl to dopis, který mi napsal k narozeninám. Nemohla jsem ho dočíst, jak jsem bulela. A buleli jsme všichni. Brácha, Břéťa i kameraman. Prostě to tam pořád je. Táta mi strašně chyběl. Já jsem měla výsostné postavení – nejmladší, navíc holčička, ráda jsem si k němu vlezla, povídali jsme si, mazlila jsem se s ním. A najednou tu nebyl. Když ho zavřeli, vytvořila jsem si svůj svět, měla jsem takovou imaginární postavu, Fáfu, s tou jsem si povídala, dokonce jsem jí i prostírala, doma si ze mě kvůli tomu někdy dělali srandu. To jsem pak vždycky utekla na záchod a tam jsem se třeba na dvě hodiny zavřela a smutněla si. Ale měla jsem na tátu i vztek. Třeba když jsem nemohla ke kamarádce, protože její rodiče si to najednou nepřáli.

Váš tatínek byl členem slavné vodní pětky, 5. oddílu vodních skautů, kam s ním chodili například František Nepil nebo Radim Palouš. Dočetla jsem se, že mezi vašimi předky byl i A. B. Svojsík, zakladatel českého skautingu. Vy jste s bratrem také chodili do skautu?

Ano, Svojsík byl bratranec mého dědečka. Brácha ještě stačil vstoupit v osmašedesátém do oficiálního obnoveného skautu, taky k vodním skautům, ale komunisti je v sedmdesátém zase zrušili, tak se skautské oddíly musely přejmenovat na turistické, a do něj jsem šla já. V sedmi letech, ještě než tátu zavřeli, jsem byla na prvním táboře.

Bavilo vás to?

Bavilo. A i pro mámu to bylo dobré, že jsme jezdili na měsíc na tábor. A druhý tábor nám udělali Podzimkovi, kteří mámě pomáhali, stejně jako její maminka nebo tátovi rodiče. To bylo štěstí, že jsme měli kolem sebe hodně lidí, kteří pomáhali. Maminka byla moc statečná žena, ale to si člověk uvědomí, až když má sám děti a začne se bát.

Váš tatínek se od šedesátých let pohyboval ve filmařském prostředí, začínal u Martina Friče, který ho pro film objevil. Tehdy se seznámil i s Milošem Formanem. Jak později tatínek reagoval, když jste mu řekla, že chodíte s jeho synem Petrem?

My jsme se s Petrem párkrát viděli už jako malé děti. Můj táta Petra a Matěje nebo snad i jejich maminku Věru Křesadlovou doučoval angličtinu. K tomu se váže vtipná historka. Když Miloš jednou přijel odněkud z ciziny, přivezl za to mému bráchovi angličáky a mně obrovského Kačera Donalda. Po letech jsme si z toho dělali s Petrem srandu, protože mi říkal: „Já si to moc dobře pamatuju, doma byly krabice s angličákama a my jsme na ně s bráchou nesměli šáhnout, táta říkal, že to není pro nás.“ Toho Kačera Donalda jsem měla strašně dlouho, byla to vzácnost. Tady grotesky s ním nedávali, ale pár jsem jich viděla u Suchých (rodina Jiřího Suchého, kteří bydleli poblíž Stránských – pozn. red.), oni dělávali doma promítání. Já jsem s Kubou Suchým chodila do školy, hodně jsme se kamarádili.

 

petr-a-klarajpg.jpg
Klára se svým mužem Petrem Formanem, 1992

 

 

Kdy jste se do sebe s Petrem zamilovali?

Končila jsem FAMU, to byl rok 1988. A měli jsme povinné služby na natáčení absolventských filmů našich kolegů – byl za to zápočet. Já měla službu na filmu Zdeňka Tyce VOJTĚCH, ŘEČENÝ SIROTEK, v němž Petr hrál. Tam to začalo. Naši mi do toho nemluvili, ale myslím si, že máma tomu vztahu ze začátku moc nevěřila. Pak Petra poznala a měli se moc rádi.

Chodili jste spolu dlouho?

Tři roky. Teď budeme mít stříbrnou svatbu. Už jsme spolu 28 let a máme spolu tři holky – Josefínku, Emilku a Toničku.

Váš muž Petr i jeho dvojče Matěj jsou nezapomenutelní v trilogii o Homolkových…

Holky ty filmy milujou. Dřív se dohadovaly, který je Petr a který Matěj, ale už to viděly tolikrát, že je rozeznají bezpečně. Navíc, my s Matějem bydlíme spolu v jednom domě, holky s ním žijou celý svůj život, tak ho mají stejně jako svého tátu „ve voku“. Homolkovy v posledních letech dávají furt, lidi to znají nazpaměť a často se mě ptají: „Kterého toho Homolku máte?“

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2016

 

 audio-160jpgjpg.jpg

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

Pavlína Kourová, foto Lukáš David a archiv Kláry Formanové

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/17

XANTYPA XANTYPA 01/17

Obsah vydání

Inzerce
predplatne