Klára Formanová

Táta mi strašně chyběl

Když se Klára Stránská před čtvrtstoletím provdala za Petra Formana, spojily se dvě mimořádné rodiny. Na jejího tatínka Jiřího Stránského a tchána Miloše Formana přišla samozřejmě v rozhovoru řeč. Mimochodem, první oslavil pětaosmdesátiny loni v srpnu, druhý je bude mít letos v únoru. Ale mluvily jsme i o tom, čím se zabývá sama Klára – o scénáři hraného filmu o politické vězeňkyni Julii Hruškové, o projektu UM-MĚNÍ, který vymyslela společně se svojí kamarádkou z dětství Erikou Plickovou, i o tom, jak bychom si přáli mít zase prezidenta, za něhož bychom se nemuseli stydět.

 

 klara-formanova-02jpg.jpg

 

Váš tatínek má doma nad stolem zarámovanou slohovou práci vaší dcery Toničky. „Uměla člověka hezky potěšit, pořádně se o něj postarat v nouzi, když to potřeboval. Byla jak hřející deka, která hřeje jak venku, tak vevnitř,“ napsala v ní o své babičce Jitce Stránské. Dojalo mě to, a jak jsem vás poznala, tak i vy jste taková hřející deka, a rodina je pro vás nesmírně důležitá. Jako malou vás od tatínka, na němž jste velmi lpěla, komunisti na dva a půl roku násilně odtrhli. Byla jste u toho, když ho přišli zatknout?

Vrylo se mi to do paměti se všemi detaily. Bylo mi osm a půl, seděli jsme u jídelního stolu v obýváku, táta se mnou dělal úkol, pak někdo zazvonil a on řekl: „To už zvládneš sama, už ti to jde,“ a šel otevřít. Tam stáli chlapi v kabátech, a že udělají domovní prohlídku. Maminka mě odvedla do kuchyně za babičkou, tam jsem seděla, pak pro mě přišla, abych se s tátou rozloučila. Říkal mi, že přijde brzy, ale vrátil se až za dva a půl roku.

banner_clanek

Bráška byl u toho zatčení taky?

Ten byl na tréninku, takže se s ním ani neměl možnost rozloučit. Doma zůstaly tři generace žen a on se ve dvanácti musel stát mužskou hlavou rodiny.

 

kotelni-jamy-1966-klara-jeden-rokjpg.jpg
Roční Klára se svým tatínkem Jiřím Stránským v Krkonoších, 1966

 

 

Tatínek pro vás ve vězení psal pohádky a posílal je v dopisech, aby se vám tolik ne­stýskalo. Po letech vyšly knižně pod názvy POVÍDAČKY PRO KLÁRKU a POVÍDAČKY PRO MOJE SLUNCE. To je jediné pozitivum těch kriminálů, „díky“ nim vznikly tyhle krásné pohádky, stejně jako v případě Ivana Martina Jirouse, který zase posílal z vězení svým malým holčičkám nádherné básničky…

Bráchovi zase psal skautský příběh, pak z něj vznikla knížka PERLORODKY. Břéťa Rychlík natáčel o tátovi jako skautovi dokument a mě a bráchu si k tomu přizval. Měla jsem přinést ty dopisy z vězení a chtěl, abych z nich něco přečetla. Myslela jsem si, že už to mám ve svých jednapadesáti letech zpracované, tak jsem souhlasila a jeden vytáhla. A byl to dopis, který mi napsal k narozeninám. Nemohla jsem ho dočíst, jak jsem bulela. A buleli jsme všichni. Brácha, Břéťa i kameraman. Prostě to tam pořád je. Táta mi strašně chyběl. Já jsem měla výsostné postavení – nejmladší, navíc holčička, ráda jsem si k němu vlezla, povídali jsme si, mazlila jsem se s ním. A najednou tu nebyl. Když ho zavřeli, vytvořila jsem si svůj svět, měla jsem takovou imaginární postavu, Fáfu, s tou jsem si povídala, dokonce jsem jí i prostírala, doma si ze mě kvůli tomu někdy dělali srandu. To jsem pak vždycky utekla na záchod a tam jsem se třeba na dvě hodiny zavřela a smutněla si. Ale měla jsem na tátu i vztek. Třeba když jsem nemohla ke kamarádce, protože její rodiče si to najednou nepřáli.

Váš tatínek byl členem slavné vodní pětky, 5. oddílu vodních skautů, kam s ním chodili například František Nepil nebo Radim Palouš. Dočetla jsem se, že mezi vašimi předky byl i A. B. Svojsík, zakladatel českého skautingu. Vy jste s bratrem také chodili do skautu?

Ano, Svojsík byl bratranec mého dědečka. Brácha ještě stačil vstoupit v osmašedesátém do oficiálního obnoveného skautu, taky k vodním skautům, ale komunisti je v sedmdesátém zase zrušili, tak se skautské oddíly musely přejmenovat na turistické, a do něj jsem šla já. V sedmi letech, ještě než tátu zavřeli, jsem byla na prvním táboře.

Bavilo vás to?

Bavilo. A i pro mámu to bylo dobré, že jsme jezdili na měsíc na tábor. A druhý tábor nám udělali Podzimkovi, kteří mámě pomáhali, stejně jako její maminka nebo tátovi rodiče. To bylo štěstí, že jsme měli kolem sebe hodně lidí, kteří pomáhali. Maminka byla moc statečná žena, ale to si člověk uvědomí, až když má sám děti a začne se bát.

Váš tatínek se od šedesátých let pohyboval ve filmařském prostředí, začínal u Martina Friče, který ho pro film objevil. Tehdy se seznámil i s Milošem Formanem. Jak později tatínek reagoval, když jste mu řekla, že chodíte s jeho synem Petrem?

My jsme se s Petrem párkrát viděli už jako malé děti. Můj táta Petra a Matěje nebo snad i jejich maminku Věru Křesadlovou doučoval angličtinu. K tomu se váže vtipná historka. Když Miloš jednou přijel odněkud z ciziny, přivezl za to mému bráchovi angličáky a mně obrovského Kačera Donalda. Po letech jsme si z toho dělali s Petrem srandu, protože mi říkal: „Já si to moc dobře pamatuju, doma byly krabice s angličákama a my jsme na ně s bráchou nesměli šáhnout, táta říkal, že to není pro nás.“ Toho Kačera Donalda jsem měla strašně dlouho, byla to vzácnost. Tady grotesky s ním nedávali, ale pár jsem jich viděla u Suchých (rodina Jiřího Suchého, kteří bydleli poblíž Stránských – pozn. red.), oni dělávali doma promítání. Já jsem s Kubou Suchým chodila do školy, hodně jsme se kamarádili.

 

petr-a-klarajpg.jpg
Klára se svým mužem Petrem Formanem, 1992

 

 

Kdy jste se do sebe s Petrem zamilovali?

Končila jsem FAMU, to byl rok 1988. A měli jsme povinné služby na natáčení absolventských filmů našich kolegů – byl za to zápočet. Já měla službu na filmu Zdeňka Tyce VOJTĚCH, ŘEČENÝ SIROTEK, v němž Petr hrál. Tam to začalo. Naši mi do toho nemluvili, ale myslím si, že máma tomu vztahu ze začátku moc nevěřila. Pak Petra poznala a měli se moc rádi.

Chodili jste spolu dlouho?

Tři roky. Teď budeme mít stříbrnou svatbu. Už jsme spolu 28 let a máme spolu tři holky – Josefínku, Emilku a Toničku.

Váš muž Petr i jeho dvojče Matěj jsou nezapomenutelní v trilogii o Homolkových…

Holky ty filmy milujou. Dřív se dohadovaly, který je Petr a který Matěj, ale už to viděly tolikrát, že je rozeznají bezpečně. Navíc, my s Matějem bydlíme spolu v jednom domě, holky s ním žijou celý svůj život, tak ho mají stejně jako svého tátu „ve voku“. Homolkovy v posledních letech dávají furt, lidi to znají nazpaměť a často se mě ptají: „Kterého toho Homolku máte?“

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2016

 

 audio-160jpgjpg.jpg

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

Pavlína Kourová, foto Lukáš David a archiv Kláry Formanové

XANTYPA 01/17 - výběr z článků

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek je osobností, která autorským herectvím oslovuje širokou veřejnost. S humorem i nadsázkou hovoří o závažných věcech života. Mnozí ho adorují, jiní podezřívají z populismu, ale málokdo ho doopravdy zná. Všem běžným nálepkám se totiž vzpěčuje. Je zároveň hloubavý i vtipný, hravý i filozofující, vážně nevážný, upřímně osobitý. Rád prověřuje nové podněty, neohlíží se do minulosti, budoucnost ho nechává v klidu. Plně žije okamžikem přítomnosti. A tak jsem se svého kamaráda rozhodla vyzpovídat.

Ivan M. Havel

Ivan M. Havel

Jen pár dní po rozloučení s dramatikem a exprezidentem Václavem Havlem vznikl o Silvestru roku 2011 nápad na knižní rozhovor s jeho mladším sourozencem, vědcem Ivanem M. Havlem. Jako shrnutí lidské i profesní zkušenosti a výpověď o podivuhodném životě muže vlastní kariéry, a přece tak trochu zastiňovaného bratrem, který se stal ikonou české i světové kultury a politiky. Kniha vznikala pět let, nese název PRÁVĚ PROTO, ŽE JSEM BRATR, odkazující k jinému vidění Václava Havla, než skýtá pohled zvenčí, a na přelomu roku ji vydává Knihovna Václava Havla. Vybavenou množstvím fotografií, které tvoří její druhý, vizuální plán. Z jejích sedmi kapitol vybral autor několik úryvků.

Jiří Strach

Jiří Strach

Jiří Strach (43) má pověst vstřícného režiséra, s nímž sebenáladovější herci točí rádi. Známe se řadu let a o jeho práci jsme spolu hovořili už mockrát. Kdysi ho překvapila má detailní znalost klasické detektivky VYVRAŽDĚNÍ RODINY GREENŮ, kterou adaptoval pro Českou televizi. Náš rozhovor pro Xantypu vznikl u příležitosti premiéry jeho pohádky ANDĚL PÁNĚ 2, která vstoupila do kin začátkem prosince a dočkala se nadšených ohlasů od kritiků i enormního diváckého zájmu. Naše dvouhodinové povídání se brzy stočilo k polemice o otázkách víry…

Dobrý den, pane Disney

Dobrý den, pane Disney

S úctou a zdvořilým pozdravem vstupuje každé ráno sběratel Radek Čižmař (53) do království, jemuž vládne již třetí rok – do Muzea hraček v centru Ostravy. Není divu, že při tom oslovuje velkého mága Walta Disneye: celá třetina plochy kouzelného dětského světa je totiž přeplněna tisíci figurkami, obrázky, knížkami, filmy, známkami, fotografiemi, plakáty, letáky, časopisy, reklamními předměty, zkrátka vším, co nějak souvisí s pohádkovým světem, který byl stvořen díky talentu, kreativitě a vůli nejvýznamnějšího světového tvůrce animovaných filmů – režiséra, scenáristy, dabéra, podnikatele a filantropa, jehož nedožité sto patnácté narozeniny oslavil v prosinci celý kulturní svět (a současně si připomněl – rovněž v prosinci – půlstoleté výročí jeho úmrtí).

Miloslav Stingl

Miloslav Stingl

Svatý Václav má v Praze pomník z bronzu, a dokonce jezdecký, Antonín Dvořák má své muzeum a doyen našich cestovatelů Miloslav Stingl dostal pomník z papíru: knihu. Vyšla před Vánocemi, jmenuje se jednoduše MILOSLAV STINGL – BIOGRAFIE CESTOVATELSKÉ LEGENDY, sepsal ji Adam Chroust, podílel se na ní i Stinglův tajemník Štěpán Rusňák a její přirovnání k pomníku – odvážím si tvrdit – nekulhá. Kniha je to opravdu reprezentativní, doplněná navíc mapami, dévédéčkem a cédéčkem. Povídal jsem si o ní nejen s panem doktorem, jak slavnému cestovateli říkají přátelé, ale i s tvůrci knihy, kteří by mohli být jeho vnuky.

Leonard Cohen

Leonard Cohen

Popkultura má zvláště v hudební oblasti přímo magickou moc. Dokáže vymazat mnohé z toho, čím dotyčná osobnost byla, a zploští ji většinou na hlavní odstín, který snáší nejvíce zlatých vajec. Podobný osud postihl i Leonarda Cohena, spojovaného zpravidla s označením písničkář. Jeho hudební kariéra v podstatné míře překryla tu literární. Nejdříve byl však téměř desetiletí básníkem, než přišly jeho písně.

K úmrtí Josefa Škovoreckého

K úmrtí Josefa Škovoreckého

Velký starý muž exilu, nakladatel Josef Škvorecký, neúnavně podporující český poválečný protikomunistický odboj, významný spisovatel, zemřel ve věku 87 let.

Danny Smiřický v jazzovém nebi

Danny Smiřický v jazzovém nebi

„Taky já až jednou umřu, pohřběte mě s písničkou, jazzband ať jak všichni čerti hraje, až mě k hrobu ponesou.“ Tyto verše napsal před více než padesáti lety Josef Škvorecký, když překládal spolu se svým přítelem Lubomírem Dorůžkou text jednoho z nejznámějších blues, písně ST. JAMES INFIRMARY. A podobně vypadalo rozloučení s jedním z největších českých spisovatelů, jež se uskutečnilo 11. ledna 2012. Jen místo špitálu svatého Jakuba se konalo v kostele Nejsvětějšího Salvátora. A nelze pochybovat o tom, že saxofonová improvizace Jiřího Stivína by se panu Škvoreckému velice líbila.

Louis Armstrong

Louis Armstrong

Dne 27. ledna 1917 zahajuje legendární kapela Original Dixieland Jass Band své angažmá v Reinsenweber's Restaurante v New Yorku a 26. února téhož roku vznikají v newyorském studiu Victor první gramofonové nahrávky jazzové hudby. Jde o snímky LIVERY STABLE BLUES a DIXIE JASS BAND ONE STEP. Od těchto událostí záhy uplyne sto let! A protože, jak se praví ve známé reklamě, nic není nemožné, požádal jsem o rozhovor. Na to, jak to vypadalo v šeru dávných věků v jazzové muzice, jsem se zeptal podle mnohých nejvýraznější postavy jazzové hudby 20. století, Louise Armstronga (1901–1971). Takto by rozhovor mohl vypadat.

Osobnosti - výběr z článků

Tomáš Bařina

Tomáš Bařina

Ten, kdo si zapne televizní obrazovku první lednovou neděli, bude se prý bát. V napětí by měl divák zůstat i dalších pět nedělních večerů. Česká televize totiž začíná vysílat seriál VZTEKLINA režiséra Tomáše Bařiny.

Eva Turnová

Eva Turnová

Eva Turnová je veřejnosti asi nejvíce známa jako bývalá baskytaristka a zpěvačka skupin DG 307 a The Plastic People of the Universe; nyní má vlastní soubor Eturnity. Eva je ovšem ženou mnoha profesí a mimo hudební dráhu také maluje, překládá, a od roku 2011 se na stránkách týdeníků objevují její sloupky TURNOVÝ HÁJ. Ty pak každoročně vycházejí v „sebraných spisech“ pod stejným názvem. Doposud vyšlo pět dílů a na jaro se chystá vydání šestého.

Michal Hrůza

Michal Hrůza

Zpěvák, skladatel a textař Michal Hrůza slaví dvacet let hudební činnosti. K té příležitosti mu vyšlo album SÁM SE SEBOU, potěšil se třemi koncerty se symfonickým orchestrem a na jaře bude pokračovat v turné. Jelikož se s Michalem známe poměrně dlouho, tykali jsme si.

Diana Ross

Diana Ross

Na výsluní světové slávy se dostala jako členka dívčího tria Supremes, později se ovšem prosadila jako sólistka. Je považována za jednu z komerčně nejúspěšnějších osobností amerického šoubyznysu. Zároveň je filmová herečka a producentka a v neposlední řadě matka pěti dětí.

Ivana Chýlková

Ivana Chýlková

V televizní show TVOJE TVÁŘ MÁ ZNÁMÝ HLAS překvapila Ivana Chýlková mnohé diváky působivými proměnami do podoby hvězd světové populární hudby. Ale to jen ty, kteří neznají její dráhu divadelní a filmovou, která je mnohonásobně hlubšími, psychologicky propracovanými proměnami desítek a možná už stovek postav doslova poseta. O to větší potěšení bylo sledovat takové proměny při našem rozhovoru z pouhého metru vzdálenosti. Tři hodiny líčení, převlékání ze šatů do šatů, fotografování a nakonec interview takřka bez tématu, nadto v pošramoceném zdravotním stavu, to je daň za známou tvář. Ale jakmile přijde náležitý impuls, i znavená a pobledlá tvář dostane jiskru, chrapot je rozražen zvučným hlasem a ruce se začnou míhat v naléhavé gestikulaci.

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/17

XANTYPA XANTYPA 01/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Inzerce
janackovafilharmonie