Pět odchodů, které ovlivní dějiny

Vládu nad Kubou předal Fidel Castro svému mladšímu bratru Raúlovi fakticky už v roce 2006 (oficiálně 2008), přesto se jeho listopadové úmrtí ve věku devadesáti let stalo na krátký čas mezinárodní událostí číslo jedna. V době bipolárního rozdělení světa zavedl Castro v roce 1959 první komunistický režim na americkém kontinentu, takřka na dohled břehům Spojených států.

fidelcastro-9jpg.jpg
Fidel Castro

 

 

Nepřehlédnutelnou postavou 20. století, jakou Castro byl, nazývají dodnes četní příznivci pouhým křestním jménem. Pro jedny byl tvrdým diktátorem, pro druhé tím, kdo zlepšil život kubánské chudiny a po celý život úspěšně vzdoroval mocnému americkému sousedovi. I když sdílel jednu ideologii s šedými vůdci zemí komunistického východního bloku, byl Castro jejich protipólem: snílek a bouřlivák, vášnivý řečník, milující ženy a silné doutníky. Pro část západoevropských intelektuálů nikdy nepřestal být modlou.
Jak byl on sám plný rozporů, tak byly rozporuplné i reakce světa na zprávu o jeho úmrtí. Prohlášení amerického prezidenta Baracka Obamy, jenž nedávno sám odstartoval sbližování s Kubou, bylo zdrženlivé, naproti tomu osobní hold nebožtíkovi přijeli do Havany vzdát představitelé latinskoamerických zemí v čele s venezuelským socialistickým prezidentem Nicolásem Madurem. A evropští státníci? Zatímco (křesťansko-sociální) předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker v emotivně laděném projevu označil Castra za hrdinu, francouzský socialistický prezident François Hollande pojal svou vzpomínku o poznání rezervovaněji.
Nejednoznačné byly i reakce samotných obyvatel Kuby. Trasu, po níž byla vezena Castrova urna z Havany do „kolébky revoluce“ – východokubánského Santiaga, lemovaly zástupy, které nevyhlížely tak, jako by byly součástí zinscenovaného představení. V reakcích místních na dotazy zahraničních reportérů převažovala úcta k zesnulému. Zazněla i kritika, což nasvědčuje tomu, že Kubánci zvolna přestávají mít strach veřejně vyjadřovat své názory.
I to je důsledkem opatrné liberalizace, již po svém nástupu k moci spustil Fidelův bratr Raúl. Na Kubě i mimo ni dnes leckdo věří, že se po úmrtí starého diktátora (přes své charisma a nespornou popularitu totiž Castro ničím jiným nebyl) tání ledů ještě prohloubí a vyústí v konečný pád režimu.

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2016

audiojpg9.jpg

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

Martin Daneš

XANTYPA 01/17 - výběr z článků

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek je osobností, která autorským herectvím oslovuje širokou veřejnost. S humorem i nadsázkou hovoří o závažných věcech života. Mnozí ho adorují, jiní podezřívají z populismu, ale málokdo ho doopravdy zná. Všem běžným nálepkám se totiž vzpěčuje. Je zároveň hloubavý i vtipný, hravý i filozofující, vážně nevážný, upřímně osobitý. Rád prověřuje nové podněty, neohlíží se do minulosti, budoucnost ho nechává v klidu. Plně žije okamžikem přítomnosti. A tak jsem se svého kamaráda rozhodla vyzpovídat.

Ivan M. Havel

Ivan M. Havel

Jen pár dní po rozloučení s dramatikem a exprezidentem Václavem Havlem vznikl o Silvestru roku 2011 nápad na knižní rozhovor s jeho mladším sourozencem, vědcem Ivanem M. Havlem. Jako shrnutí lidské i profesní zkušenosti a výpověď o podivuhodném životě muže vlastní kariéry, a přece tak trochu zastiňovaného bratrem, který se stal ikonou české i světové kultury a politiky. Kniha vznikala pět let, nese název PRÁVĚ PROTO, ŽE JSEM BRATR, odkazující k jinému vidění Václava Havla, než skýtá pohled zvenčí, a na přelomu roku ji vydává Knihovna Václava Havla. Vybavenou množstvím fotografií, které tvoří její druhý, vizuální plán. Z jejích sedmi kapitol vybral autor několik úryvků.

Jiří Strach

Jiří Strach

Jiří Strach (43) má pověst vstřícného režiséra, s nímž sebenáladovější herci točí rádi. Známe se řadu let a o jeho práci jsme spolu hovořili už mockrát. Kdysi ho překvapila má detailní znalost klasické detektivky VYVRAŽDĚNÍ RODINY GREENŮ, kterou adaptoval pro Českou televizi. Náš rozhovor pro Xantypu vznikl u příležitosti premiéry jeho pohádky ANDĚL PÁNĚ 2, která vstoupila do kin začátkem prosince a dočkala se nadšených ohlasů od kritiků i enormního diváckého zájmu. Naše dvouhodinové povídání se brzy stočilo k polemice o otázkách víry…

Dobrý den, pane Disney

Dobrý den, pane Disney

S úctou a zdvořilým pozdravem vstupuje každé ráno sběratel Radek Čižmař (53) do království, jemuž vládne již třetí rok – do Muzea hraček v centru Ostravy. Není divu, že při tom oslovuje velkého mága Walta Disneye: celá třetina plochy kouzelného dětského světa je totiž přeplněna tisíci figurkami, obrázky, knížkami, filmy, známkami, fotografiemi, plakáty, letáky, časopisy, reklamními předměty, zkrátka vším, co nějak souvisí s pohádkovým světem, který byl stvořen díky talentu, kreativitě a vůli nejvýznamnějšího světového tvůrce animovaných filmů – režiséra, scenáristy, dabéra, podnikatele a filantropa, jehož nedožité sto patnácté narozeniny oslavil v prosinci celý kulturní svět (a současně si připomněl – rovněž v prosinci – půlstoleté výročí jeho úmrtí).

Miloslav Stingl

Miloslav Stingl

Svatý Václav má v Praze pomník z bronzu, a dokonce jezdecký, Antonín Dvořák má své muzeum a doyen našich cestovatelů Miloslav Stingl dostal pomník z papíru: knihu. Vyšla před Vánocemi, jmenuje se jednoduše MILOSLAV STINGL – BIOGRAFIE CESTOVATELSKÉ LEGENDY, sepsal ji Adam Chroust, podílel se na ní i Stinglův tajemník Štěpán Rusňák a její přirovnání k pomníku – odvážím si tvrdit – nekulhá. Kniha je to opravdu reprezentativní, doplněná navíc mapami, dévédéčkem a cédéčkem. Povídal jsem si o ní nejen s panem doktorem, jak slavnému cestovateli říkají přátelé, ale i s tvůrci knihy, kteří by mohli být jeho vnuky.

Leonard Cohen

Leonard Cohen

Popkultura má zvláště v hudební oblasti přímo magickou moc. Dokáže vymazat mnohé z toho, čím dotyčná osobnost byla, a zploští ji většinou na hlavní odstín, který snáší nejvíce zlatých vajec. Podobný osud postihl i Leonarda Cohena, spojovaného zpravidla s označením písničkář. Jeho hudební kariéra v podstatné míře překryla tu literární. Nejdříve byl však téměř desetiletí básníkem, než přišly jeho písně.

K úmrtí Josefa Škovoreckého

K úmrtí Josefa Škovoreckého

Velký starý muž exilu, nakladatel Josef Škvorecký, neúnavně podporující český poválečný protikomunistický odboj, významný spisovatel, zemřel ve věku 87 let.

Danny Smiřický v jazzovém nebi

Danny Smiřický v jazzovém nebi

„Taky já až jednou umřu, pohřběte mě s písničkou, jazzband ať jak všichni čerti hraje, až mě k hrobu ponesou.“ Tyto verše napsal před více než padesáti lety Josef Škvorecký, když překládal spolu se svým přítelem Lubomírem Dorůžkou text jednoho z nejznámějších blues, písně ST. JAMES INFIRMARY. A podobně vypadalo rozloučení s jedním z největších českých spisovatelů, jež se uskutečnilo 11. ledna 2012. Jen místo špitálu svatého Jakuba se konalo v kostele Nejsvětějšího Salvátora. A nelze pochybovat o tom, že saxofonová improvizace Jiřího Stivína by se panu Škvoreckému velice líbila.

Louis Armstrong

Louis Armstrong

Dne 27. ledna 1917 zahajuje legendární kapela Original Dixieland Jass Band své angažmá v Reinsenweber's Restaurante v New Yorku a 26. února téhož roku vznikají v newyorském studiu Victor první gramofonové nahrávky jazzové hudby. Jde o snímky LIVERY STABLE BLUES a DIXIE JASS BAND ONE STEP. Od těchto událostí záhy uplyne sto let! A protože, jak se praví ve známé reklamě, nic není nemožné, požádal jsem o rozhovor. Na to, jak to vypadalo v šeru dávných věků v jazzové muzice, jsem se zeptal podle mnohých nejvýraznější postavy jazzové hudby 20. století, Louise Armstronga (1901–1971). Takto by rozhovor mohl vypadat.

Společnost - výběr z článků

Indián Jano

Indián Jano

Paměť byla klíčovým tématem Jána Langoše, prvního federálního ministra vnitra po svobodných volbách, zakladatele slovenského Ústavu paměti národa a našeho kamaráda. Nepamatuji si žádného polistopadového politika (kromě Václava Havla), který by ve smyslu politického přemýšlení vzal do hry také naše srdce a naše duše. A přitom o ně jde především, je to základní výbava humanity každého společenství, ten nejjistější kompas jeho směřování. Osobního i společenského.

Justin Jan Berka

Justin Jan Berka

Justin Jan Berka je převorem cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě od roku 2007. Kromě vedení kláštera má na starost i styk s okolím a zastupuje komunitu řeholníků. Do řádu vstoupil hned po revoluci. „Já jsem si svůj osud nevybral, zavolal si mě Pán Bůh,“ říká převor. „Hodně času jsem pak promodlil, radil se o všem se zpovědníkem, duchovním otcem, který mě odrazoval. Ale nic mě nezviklalo.“

Zákony slabé proti zvykům

Zákony slabé proti zvykům

V Rusku nedávno začal spor o zrušení zákona, který se týká domácího násilí. Znepokojení kritici, především lidskoprávní aktivisté, poukazovali na hrůzostrašné statistiky, podle nichž zemře v zemi každý rok důsledkem týrání až 14 000 žen, což jistě je výsledek nepříznivý tamním sociálním úřadům a policii. Kritika a obavy se neozvaly pouze od Rusů samotných, ale přidala se hojně i evropská média, česká nevyjímaje.

Lobkowiczové

Lobkowiczové

Lobkowiczové se řadí k nejstarším českým šlechtickým rodům. Prosluli nejen jako schopní diplomaté a vojevůdci, ale také jako štědří mecenáši umění. V míře srovnatelné s nejvýznamnějšími středoevropskými rody budovali svoji identitu prostřednictvím architektury, obrazů, knih, hudby a uměleckých předmětů. Svůj, tedy Lobkowiczký palác na Pražském hradě otevřeli veřejnosti jako muzeum představující vzácné ukázky ze svých rodových uměleckých sbírek. Právě s panem Williamem Lobkowiczem z roudnické větve Lobkowiczů jsem si povídala nejen o historii rodu, uměleckých sbírkách, ale hlavně o hudební tradici.

Česká centra Lukáš Přibyl

Česká centra Lukáš Přibyl

Ani se mi nechce věřit, že je to už osm let, kdy jsem s Lukášem Přibylem dělala do Xantypy rozhovor o jeho dokumentárním projektu ZAPOMENUTÉ TRANSPORTY, který věnoval českým a moravským Židům odvlečeným za druhé světové války do ghett a koncentračních táborů na území dnešního Lotyšska, Běloruska, Estonska a východního Polska. Cyklus dokumentů byl promítán po celém světě, získal řadu cen. Nyní Lukáš Přibyl již třetím rokem řídí České centrum v Tel Avivu. Zní to honosně, ale v praxi to znamená, že má jedinou kolegyni a celé centrum tvoří kancelář o patnácti metrech čtverečních. Přesto dělá svoji práci výborně a se stejnou obětavostí a stejným nasazením, jako když připravoval své výjimečné dokumenty. Vzhledem k omezenému rozpočtu ubytovává české hosty, kteří přijedou na pozvání Českého centra do Tel Avivu, ve svém nevelkém bytě. „Už jich u mě bydlelo více než sto sedmdesát, takže je to občas trochu punk, ale při debatách v kuchyni zase vznikne spousta nápadů, co by se dalo dále dělat,“ usmívá se.

Dáša Zázvůrková

Herečka a zpěvačka Dáša Zázvůrková o sobě s potěšením říká, že je klaunka. Nemohla by být nejen bez divadla, ale taky bez humoru. Na rozhovor přijela na kole a po něm jela na hodinu tance.
 

Herec  MICHAEL DOUGLAS

Herec MICHAEL DOUGLAS

V prologu dramatu WALL STREET 2: PENÍZE NIKDY NESPÍ (2010), které nedávno vstoupilo do našich kin, je finančník Gordon Gekko po osmi letech propuštěn z kriminálu. Dobu, kterou strávil za mřížemi, prozrazuje jeho prastarý mobilní telefon. Uplyne dalších sedm let a někdejší prominentní byznysmen, který zažil pád do pozice outsidera, znovu vstoupí do vysoké hry. Válčí nejen o peníze ulité ve Švýcarsku, ale i o přízeň své dospělé dcery, jež s ním nechce mít nic společného.

Herečka  Jana Stryková

Herečka Jana Stryková

Brněnská rodačka začínala po studiích v libereckém divadle F. X. Šaldy, záhy poté pokračovala na scénách několika pražských divadlech. Její rozlet završily čtyři roky ve Švandově divadle. Jana Stryková (1979), herečka výrazného projevu a pronikavě tmavých očí, teď od nové sezony nastoupila do angažmá v Divadle na Vinohradech. Ať však dělá cokoliv, každý její krok sleduje soustředěným pohledem Jonáš, vznešený a oddaný krasavec, černobílý krátkosrstý koliák.
 

Odraz děvčátka v Ivetě Duškové

Odraz děvčátka v Ivetě Duškové

Když se zeptala maminky, jaká byla, když byla malá, podívala se na ni a řekla: „Krásná. Byla jsi krásná.“ Přitom ona se sobě v dětství nelíbila, protože maminka byla praktická, takže Iveta nesměla mít dlouhé vlasy. Toužila po nich, byla romantička a dlouhé vlasy přece měly princezny i indiánky. Se svými krátkými vlasy si připadala jako kluk, a vůbec ne krásná.
Bydleli v paneláku, ale za ním byl obrovský sad, pak les a hora Doubravka se starým hradem. Ten sad byl jabloňový a ona v něm měla svůj strom. Všechny kolem byly rovné, ale ten její byl šikmý, takže se na něj dalo snadno vylézt. Po kmenu vyběhla do koruny stromu a tam měla sedátko. Připadala si, že pluje na lodi. Nebo v oblacích. A když ji někdo naštval, všechno stromu vypověděla. Měla svá tajemství a tušení, že jejímu snovému světu nikdo moc nerozumí.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/17

XANTYPA XANTYPA 01/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 06/17

XANTYPA XANTYPA 06/17

Obsah vydání

Inzerce
předplatné_baner