Rok 2016

Svět se změnil, žijeme v době „efektu Trump“ a neomylného Boha Internetu

Facebook a Twitter, krásné nové drogy, jež dokonale uspokojují naše touhy

 

 trumpjpg.jpg

 

Mikuláš za námi, ale čerti jako by nezalezli, občas sice dostanou po čuni, ale drzí jsou dál. Už si nemůžeme namlouvat, že se náš svět nemění. Mění se prudce, ocitli jsme se na křižovatce a buď se vydáme dopředu, nebo začneme couvat.
Změn je kolem plno. Mluví se o „efektu Trump“, který zachvátil Spojené státy a přenesl se přes oceán do Evropy. Vítězství magnáta Donalda Trumpa s proříznutými, nekorektními ústy nad nemastnou neslanou demokratkou Hillary Clintonovou viditelně posílilo evropské nacionalisty, politiky, kteří by s velkou chutí rozbili nebo oslabili Evropskou unii, kritizují politickou korektnost a další a další věci.
Americké volby ukázaly, že žijeme v jiném mediálním světě než doposud. Změna se odehrávala dlouho. Najednou vidíme, jak klasická média ztrácejí na významu a lidé si „médiují“, „novinují“ sami. Sami si vytvářejí, vymýšlejí a posílají „zprávy“, ověřování informací vystřídal pocit „líbí nelíbí“, nálada a taky „sociální bublina“, tedy prostředí, z valné míry elektronické, v němž se celé velké skupiny pohybují a které neopouštějí.
Část politiků tyto změny umí využít. Došlo jim, že „neinformace“, „pocitovka“, tedy to, co chci slyšet, je dar z nebe. Už nejde o realitu, ale o schopnost trefit se do pocitu voliče, přičemž ideálním nástrojem je strach a závist. Klasická média, ta realitu a pravdu hledající, jsou obcházena a nahrazována sociálními médii a servery, které vydělávají na tom, že získají kliky a díky nim reklamu. Klikatele uloví tak, že jim předloží přesně to, co chtějí slyšet a co rádi kolportují dál. Krásný nový svět a sociální sítě jako krásné nové drogy, jež uspokojují naše touhy.
U nás patří mezi tyto postmoderní politiky Andrej Babiš. Je čilý na Twitteru, hrne tam věci, které lidé chtějí slyšet, nechá se vyfotit, jak močí u čtyřzáchodu pro pány, a šup, už je to na Twitteru a náš dokonale lidový ministr financí lapá followery, sdílející.

Polopravdy vypadají nejvěrohodněji

Neberte to jako výron skepse. Člověk potřebuje nutně vědět, v čem žije, aby mohl svému světu porozumět. Stává se mi, že za mnou přijde vysokoškolsky vzdělaný muž nebo žena a vrhnou na mě nějakou facebookovskou teorii. Příklad? Kauza Brady (neudělení medaile Milošem Zemanem kanadskému strýci ministra Daniela Hermana) byla dlouho předem připravována, aby poškodila českého prezidenta. To vám tvrdí vzdělaná dáma. A šíří to, i když je to prokazatelná blbost. Fascinující.
Experti na média píší o tom, jak Facebook pomohl Donaldu Trumpovi vyhrát volby. V tomto prakticky nekontrolovaném prostředí se lavinovitě šířily výmysly o Hillary Clintonové. A nejen o ní. Trump řekl, že pokud nevyhraje volby, do USA přijde 650 milionů uprchlíků (USA mají 324 milionů obyvatel). A šup, už se zvěst vyvolávající děs šířila.
Nebezpečné jsou i servery, jež rostou jako houby po dešti. Známý americký server BuzzFeed popsal, jak se v jednom městečku v Makedonii během americké prezidentské kampaně zaregistrovalo „více než 140 webů s názvy jako USconservativeToday.com, TrumpVison365.com, WorldPoliticus.com, USADailyPolitics.com, DonaldTrumpNews.com atd. Tyto weby v průběhu americké volební kampaně publikovaly vymyšlené články, které skandalizovaly Hillary Clintonovou a podporovaly Donalda Trumpa.“
Nešlo o náklonnost k Donaldu Trumpovi, ale o zisk. Lidé, kteří vymýšleli ty zaručené zprávy, věděli, že přesně tohle chce část Američanů číst. Na ty lži věšeli inzeráty a za vysokou návštěvnost, za klikání, pak inkasovali velké peníze.
Nedělejme si iluze, že je to jen americká bolest, u nás to probíhá podobně. V Česku existují desítky serverů šířících dezinformace, hoaxy a polopravdy (ty jsou velmi úspěšné, vypadají nejvěrohodněji). U mnohých vůbec nezjistíte, kdo je založil, kdo je vlastní, kdo je krmí. Existuje tu paralelní pseudonovinařina, kterou využívají kupříkladu ruské tajné služby (u nás zřejmě ruská vojenská rozvědka), ale podílejí se na ní i lidé místní, nespokojení, nenávistní, nešťastní, které uspokojuje, že se jejich lež tak snadno ujímá.
Americká společnost FireEye, jež se specializuje na kybernetickou bezpečnost, oznámila, že ruská vláda (její tajné služby) během americké prezidentské kampaně prováděla hackerské útoky a používala sociální média. Rusové to samozřejmě popírají. Zaměstnanci FireEye prošli tisíce dokumentů, internetových příspěvků a odkazů a tvrdí, že materiál ukradený z amerických sítí ruskými tajnými službami byl na internetu intenzivně propagován. Používány byly třeba falešné webové účty a odkazy na vymyšlené informace.

Svoboda lži? Nebo svoboda internetu?

Toto je nepříjemný objev roku 2016. A nejde jen o Facebook. Trump dokonale používal Twitter, kde má 15 milionů followerů, lidí, kteří ho sdílejí! Ti pak šíří jeho tweety dál. Používá také Instagram, lidem přímo nabízí fotky, které vybírá on, ne nějaká redakce. Trump obešel klasická média a napojil se vlastně přímo na voliče. Tím ovšem obešel také kontrolu zpráv, tweetů, které lidem posílal. Klasická redakce ručí za informace, které nabízí, ověřuje je, dokládá, provází analýzami. Na Twitteru, Facebooku a různých serverech je úplně jedno, jestli jste renomovaný, uznávaný žurnalista nebo ne, nejde o obsah, ale o pocit, o to „líbí se“, a tak kliknu. Po internetu běhá tak obrovské množství informací a dezinformací, že je v dnešní době nelze kontrolovat.
Pod tímto zorným úhlem poněkud jinak vypadá třeba brexit, referendum o odchodu Británie z EU a jeho výsledek. A jako zázrak se jeví fakt, že v Rakousku vyhrál v prezidentské volbě zelený Alexander Van der Bellen nad krajně pravicovým Norbertem Hoferem z FPÖ, který je silně antibruselský a antiuprchlický. Ukazuje se, že to jde, že zneužitý Facebook a Twitter a štvavé e-maily nemusejí vždycky nutně vyhrávat.
Jednou z cest je kontrola obsahu Facebooku (což ale pro mnohé zní temně, ihned mají pocit, že někdo útočí na „svobodu internetu“, tedy mimo jiné na svobodu šířit lži a šikovně namíchané polopravdy). Dlouho trvající cestou je pěstování internetové gramotnosti. Uživatelé by se měli učit ostražitosti, de facto nedůvěře k nekontrolovanému obsahu. Když vám někdo pošle zaručenou informaci, jak si romská rodina vydělává miliony ročně na sociálních dávkách a jezdí v mercedesu, jak Romové mají vyšší sociální dávky než „bílí“ a podobné ptákoviny, měli byste vědět, že je to lež a takové blbosti nešířit. Jenomže to chce opustit svět pocitů a vrátit se do racionálního, uvažujícího, přemýšlejícího světa, na který jsme bývali tak pyšní. Víra v neomylného a omnipotentního Boha Internetu je zrádná.

Informační internacionála a národní stát

V nové době najdeme jeden paradox. Hoaxy a polopravdy, zkreslené informace hojně využívají evropští „trumpovci“, skupiny volající po národním státu, po co nejméně společné, či dokonce vůbec žádné EU, po zavržení politické korektnosti. Preferují stažení se do sebe, uzavřené hranice, zapikolovat se doma a starat se především o „národní zájmy“, které mnohdy ani neumějí kloudně definovat. Přitom jim jako jejich hlavní nástroj slouží totálně nadnárodní, hranicemi neomezený internet, hotová informační internacionála (Rusy dobře využívaná).
Ještě jeden prvek hodný nepřehlédnutí. Politici, kteří vsadili na sociální sítě (jako Trump), hojně napadají klasická média. Ta vydávají za nepřítele (pokud je ovšem nevlastní nebo jim nejsou zjevně nakloněna, taková pak tvoří výjimku). Všimněme si, jak nepřátelský je český prezident Zeman k „mainstreamovým“ médiím. (Začátkem prosince byl Trumpem pozván do Bílého domu, mohou si o tom spolu popovídat.) Jak na ně nadává Tomio Okamura. A připojil se již i Petr Robejšek, politolog léta kritizující Brusel (velká móda), který čerstvě založil „národní“ stranu Realisté, má blízko k Václavu Klausovi a chce získat 20 procent hlasů.
Robejšek média v klidu řadí mezi nená­viděné elity! Viz jeho výrok pro Právo: „Trumpovi přívrženci nevolili proti politické korektnosti, ale proti oligarchii složené z politických, finančních a mediálních špiček. Tato tři seskupení spolu žijí v pozoruhodné symbióze. Soupeří sice mezi sebou, ale jsou zajedno ve snaze využít zbytek společnosti jako nástroj k dosažení moci a bohatství. Zajedno jsou také ve snaze vytlačit obyčejné lidi od moci.“
Další „facebookovina“ se jmenuje obyčejný člověk. Právě tento zvláštní neuchopitelný druh homo sapiens žije zřejmě výhradně v sociálních sítích (s Robejškem). A média, která mu slouží podáváním relevantních, ověřených informací, jsou mu předkládána jako úhlavní nepřítel. Hle, krásný rok 2016.

 

audiojpg9.jpg

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

Martin Fendrych

XANTYPA 01/17 - výběr z článků

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek je osobností, která autorským herectvím oslovuje širokou veřejnost. S humorem i nadsázkou hovoří o závažných věcech života. Mnozí ho adorují, jiní podezřívají z populismu, ale málokdo ho doopravdy zná. Všem běžným nálepkám se totiž vzpěčuje. Je zároveň hloubavý i vtipný, hravý i filozofující, vážně nevážný, upřímně osobitý. Rád prověřuje nové podněty, neohlíží se do minulosti, budoucnost ho nechává v klidu. Plně žije okamžikem přítomnosti. A tak jsem se svého kamaráda rozhodla vyzpovídat.

Ivan M. Havel

Ivan M. Havel

Jen pár dní po rozloučení s dramatikem a exprezidentem Václavem Havlem vznikl o Silvestru roku 2011 nápad na knižní rozhovor s jeho mladším sourozencem, vědcem Ivanem M. Havlem. Jako shrnutí lidské i profesní zkušenosti a výpověď o podivuhodném životě muže vlastní kariéry, a přece tak trochu zastiňovaného bratrem, který se stal ikonou české i světové kultury a politiky. Kniha vznikala pět let, nese název PRÁVĚ PROTO, ŽE JSEM BRATR, odkazující k jinému vidění Václava Havla, než skýtá pohled zvenčí, a na přelomu roku ji vydává Knihovna Václava Havla. Vybavenou množstvím fotografií, které tvoří její druhý, vizuální plán. Z jejích sedmi kapitol vybral autor několik úryvků.

Jiří Strach

Jiří Strach

Jiří Strach (43) má pověst vstřícného režiséra, s nímž sebenáladovější herci točí rádi. Známe se řadu let a o jeho práci jsme spolu hovořili už mockrát. Kdysi ho překvapila má detailní znalost klasické detektivky VYVRAŽDĚNÍ RODINY GREENŮ, kterou adaptoval pro Českou televizi. Náš rozhovor pro Xantypu vznikl u příležitosti premiéry jeho pohádky ANDĚL PÁNĚ 2, která vstoupila do kin začátkem prosince a dočkala se nadšených ohlasů od kritiků i enormního diváckého zájmu. Naše dvouhodinové povídání se brzy stočilo k polemice o otázkách víry…

Dobrý den, pane Disney

Dobrý den, pane Disney

S úctou a zdvořilým pozdravem vstupuje každé ráno sběratel Radek Čižmař (53) do království, jemuž vládne již třetí rok – do Muzea hraček v centru Ostravy. Není divu, že při tom oslovuje velkého mága Walta Disneye: celá třetina plochy kouzelného dětského světa je totiž přeplněna tisíci figurkami, obrázky, knížkami, filmy, známkami, fotografiemi, plakáty, letáky, časopisy, reklamními předměty, zkrátka vším, co nějak souvisí s pohádkovým světem, který byl stvořen díky talentu, kreativitě a vůli nejvýznamnějšího světového tvůrce animovaných filmů – režiséra, scenáristy, dabéra, podnikatele a filantropa, jehož nedožité sto patnácté narozeniny oslavil v prosinci celý kulturní svět (a současně si připomněl – rovněž v prosinci – půlstoleté výročí jeho úmrtí).

Miloslav Stingl

Miloslav Stingl

Svatý Václav má v Praze pomník z bronzu, a dokonce jezdecký, Antonín Dvořák má své muzeum a doyen našich cestovatelů Miloslav Stingl dostal pomník z papíru: knihu. Vyšla před Vánocemi, jmenuje se jednoduše MILOSLAV STINGL – BIOGRAFIE CESTOVATELSKÉ LEGENDY, sepsal ji Adam Chroust, podílel se na ní i Stinglův tajemník Štěpán Rusňák a její přirovnání k pomníku – odvážím si tvrdit – nekulhá. Kniha je to opravdu reprezentativní, doplněná navíc mapami, dévédéčkem a cédéčkem. Povídal jsem si o ní nejen s panem doktorem, jak slavnému cestovateli říkají přátelé, ale i s tvůrci knihy, kteří by mohli být jeho vnuky.

Leonard Cohen

Leonard Cohen

Popkultura má zvláště v hudební oblasti přímo magickou moc. Dokáže vymazat mnohé z toho, čím dotyčná osobnost byla, a zploští ji většinou na hlavní odstín, který snáší nejvíce zlatých vajec. Podobný osud postihl i Leonarda Cohena, spojovaného zpravidla s označením písničkář. Jeho hudební kariéra v podstatné míře překryla tu literární. Nejdříve byl však téměř desetiletí básníkem, než přišly jeho písně.

K úmrtí Josefa Škovoreckého

K úmrtí Josefa Škovoreckého

Velký starý muž exilu, nakladatel Josef Škvorecký, neúnavně podporující český poválečný protikomunistický odboj, významný spisovatel, zemřel ve věku 87 let.

Danny Smiřický v jazzovém nebi

Danny Smiřický v jazzovém nebi

„Taky já až jednou umřu, pohřběte mě s písničkou, jazzband ať jak všichni čerti hraje, až mě k hrobu ponesou.“ Tyto verše napsal před více než padesáti lety Josef Škvorecký, když překládal spolu se svým přítelem Lubomírem Dorůžkou text jednoho z nejznámějších blues, písně ST. JAMES INFIRMARY. A podobně vypadalo rozloučení s jedním z největších českých spisovatelů, jež se uskutečnilo 11. ledna 2012. Jen místo špitálu svatého Jakuba se konalo v kostele Nejsvětějšího Salvátora. A nelze pochybovat o tom, že saxofonová improvizace Jiřího Stivína by se panu Škvoreckému velice líbila.

Louis Armstrong

Louis Armstrong

Dne 27. ledna 1917 zahajuje legendární kapela Original Dixieland Jass Band své angažmá v Reinsenweber's Restaurante v New Yorku a 26. února téhož roku vznikají v newyorském studiu Victor první gramofonové nahrávky jazzové hudby. Jde o snímky LIVERY STABLE BLUES a DIXIE JASS BAND ONE STEP. Od těchto událostí záhy uplyne sto let! A protože, jak se praví ve známé reklamě, nic není nemožné, požádal jsem o rozhovor. Na to, jak to vypadalo v šeru dávných věků v jazzové muzice, jsem se zeptal podle mnohých nejvýraznější postavy jazzové hudby 20. století, Louise Armstronga (1901–1971). Takto by rozhovor mohl vypadat.

NÁZORY Martina Fendrycha - výběr z článků

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Podivuhodné, co dokáže ve světě sázejícím na ekonomickou a vojenskou moc jeden jediný člověk, přitom žádný Bill Gates, ani velitel ozbrojených šiků, muž nedisponující „světskou“ mocí, ale jen a jen svou duchovní výbavou a pohnutým osudem. Do Prahy přijel 14. dalajláma Tändzin Gjamccho, buddhista žijící od dětství v exilu, nejvyšší tibetský duchovní vůdce. Jeho Svatost. U jiného by to přízvisko vyvolávalo posměch; u dalajlámy ne. Proč? Vyzařuje z něj pokoj? Nebo proto, že i náš většinově „pohanský“ svět v skrytu duše po „svatosti“, po něčem jiném, nesvětském, prahne?

Náckovatíme. Není to legrace.

Náckovatíme. Není to legrace.

Babiš veřejně popřel holokaust, koncentrák v Letech. Zeman zas vydává knihu Tato země je naše. A přece nejsme Zemanlandem.

Jsme šestá nejbezpečnější země světa. Bojíme se ale jako šestá nejriskantnější

Léto v Evropě nepřineslo klid. Množí se útoky teroristů a jimi inspirovaných šílenců. Německo nese ataky statečně. U nás vyvolávají paniku, prudké politické odezvy. Jako by se to dělo v Česku. Běžně se u nás dává rovnítko mezi muslimské uprchlíky a teroristy.

Polibky smrti, vytěsněný Šlachta a církevní restituce jako zbraň proti Sobotkovi

Přibývá střetů mezi ANO a ČSSD i dalšími stranami. Viděli jsme to na protikuřáckém zákonu. Sice vládní návrh, ale poslanci Andreje Babiše ho nechali padnout. Nejspíš někde vzadu číhaly krajské volby. Za jednatřiceti „anoisty“, kteří hlasovali proti, nebo se zdrželi, může stát představa, že zákaz kouřit lidé v hospodách na vesnici neberou.

Hledá se prezidentský kandidát. Značka: Abychom se za něj nemuseli stydět

 Zajímavé, jak se najednou vynoří téma, prodere se na povrch, vybublá. Tak nyní oživla debata, kdo bude za rok a tři čtvrtě kandidovat proti Miloši Zemanovi. Jakkoli nežijeme v prezidentském systému, stále ještě jsme parlamentní demokracií, stejně má hradní pán velký význam. Dokonce dokáže přitáhnout pozornost voličů k politickému tématu, přímé volbě, a to je co říct. Protože zájem o politiku u nás upadá.

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Člověk fyzicky cítí, jak se mu svět mění pod nohama. Není to změna, jakou jsme zažili na konci roku 1989. Je méně žádoucí, globální. V takové době záleží na pružnosti, na gruntu, z kterého jednotlivci vycházejí, na jejich víře a odhodlání. Na naladění. Přijmeme změny? Odmítneme? Jsou tak masivní a tolik nás přesahují, že nemáme sílu je odmítnout. Buď je přijmeme, nebo nás semelou.
Změn je mnoho: sílící Rusko, které touží po bývalé imperiální slávě. Zběsilost tzv. Islámského státu a džihádistů. Pohyb milionů uprchlíků. Tající ledovce a stoupající hladiny oceánů. A změny v Evropě, kde se právě nyní rozhoduje, jestli zůstane jedním kooperujícím celkem, nebo se znovu rozpadne do uzavřených národních celků. Přitom rozpad je cestou do minulosti. V Evropě je cítit i jakási únava z přepychu, únava z demokracie. A přece pořád platí, že žádný lepší státní systém nemáme. Vzdát se demokracie znamená vzdát se svobody. Divné, ale i ta jako by se lidem u nás za dvacet šest let od revoluce přežila.

Rozhněvaní Slováci volili. Na výsledku se podílí korupce i rozkladná propaganda.

Slováci si zvolili novou národní radu. Nezůstal kámen na kameni. Smer Roberta Fica prohrál, i když vyhrál. Nacionalisté a fašisti vyhráli, i když nejsou první. Přijde tahle neonacionalistická vlna taky k nám? Máme s tím počítat? Andrej Babiš se na volby těší. Rád by, aby se volilo už v červnu 2017. Zřejmě si je jist, že vyhraje a kabinet bude sestavovat on. Ústava, čtyřleté funkční období vlády ho příliš nezajímá. Stát vnímá jako firmu a výměnu klíčových postů v Agrofertu si přece taky organizuje po svém. (Chápejme: stát zřejmě vnímá jako „svoji“ firmu, i když slůvko „moje“ zatím nepoužívá.)

Zeman trvale, neřízeně exploduje. Babiš hraje na české pivní pudy

Český prezident jako by trvale explodoval, jako by byl nabit negativní energií, která se nezadržitelně šíří tuzemským prostorem. Nachází silnou lidovou odezvu. Terč se ustálil, je jím premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD). Přitom se názory obou kupříkladu na uprchlíky nijak fatálně neliší. Nejsou protichůdné.
Prezident si stále lépe rozumí se šéfem ANO Andrejem Babišem. Přimykají se, dělají antisobotkovskou politiku. Ministr financí předvádí vyzrálý, čím dál surovější populismus. Hraje na ty nejzákladnější české pivní pudy. Jako by ani nebyl vicepremiérem Sobotkovy vlády. Vytváří se Zemanem paralelní svět, což českou společnost víc a víc rozděluje.
Máme dva politiky, kteří v Česku poslední dobou ovládají veřejný prostor a „stanovují témata“ (ona to žádná skutečná témata nejsou). Vedle toho poněkud zaniká, že si ODS zvolila předsedu, aniž by ho vlastně volila, a že si Strana zelených svého předsedu skutečně vybírala, což je u nás věc už nevídaná, dokonce takřka nenormální.

2016: Rok, kdy bychom měli zasypávat příkopy nenávisti

Olééééé, oléééé, to je jízda. Svist, výbuchy ohňostrojů, vyděšení psi a kočky a byli jsme strojem času vrženi do roku 2016. Do světa, který nám připadá hrozivý, nebezpečný, cizí. Vládne strach. S kým se bavíte, každý věští něco hrozného. „Bude hůř.“ Jako by se vytratil optimismus, naděje. Přitom se nám daří výborně, ekonomika roste, nestrádáme. Ano, nemalá část národa odmítá pomáhat jiným. To je fakt. Odtud se bere strach? Rodí se z osobní nejistoty, z nesebevědomí, že se málo spoléháme na sebe. Dědictví bolševika? Možná. Špatné vzory? Možná. Nebo taky jde o to, že jsme svobodu dostali zadarmo a neceníme si jí. Oč letos půjde? Co je v Česku nejpalčivější problém? Snadno můžeme vypočítat, co to není. Třeba uprchlíci. O azyl u nás žádají stovky lidí. V Německu milion. Zatím nám zřejmě nehrozí ani teroristické akce; jistě ne tolik jako Paříži, Bruselu, Londýnu, Mnichovu. Stojíme mimo hlavní proud, jsme nevýznamní a teď se to hodí. Nehrozí nám, pokud známo, ani žádná finanční krize (i když ta se dopředu asi odhadnout nedá). Zatím nemusíme čekat ani válku. Rusové mají dost starostí se sebou a Islámský stát je daleko. – Takže co je náš nejpalčivější problém?

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/17

XANTYPA XANTYPA 01/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/17

XANTYPA XANTYPA 11/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne