Ivan M. Havel

Už se nebojím smrti

Jen pár dní po rozloučení s dramatikem a exprezidentem Václavem Havlem vznikl o Silvestru roku 2011 nápad na knižní rozhovor s jeho mladším sourozencem, vědcem Ivanem M. Havlem. Jako shrnutí lidské i profesní zkušenosti a výpověď o podivuhodném životě muže vlastní kariéry, a přece tak trochu zastiňovaného bratrem, který se stal ikonou české i světové kultury a politiky. Kniha vznikala pět let, nese název PRÁVĚ PROTO, ŽE JSEM BRATR, odkazující k jinému vidění Václava Havla, než skýtá pohled zvenčí, a na přelomu roku ji vydává Knihovna Václava Havla. Vybavenou množstvím fotografií, které tvoří její druhý, vizuální plán. Z jejích sedmi kapitol vybral autor několik úryvků.

 

havel58jpg.jpg
Ivan M. Havel ve své domácí pracovně obklopen knihami. V pozadí obraz Antonína Střížka s výhledem na nábřeží a železniční most, 2015, foto Karel Cudlín

 

SPLYNULINY

Kam zmizel život „mezi“ všemi těmi fotkami, které doprovázejí tvůj a Václavův život?

Ten se sedimentoval v něco, čemu říkám „splynuliny“. Anglicky by to mohlo být „blended memories“, což je hezčí – připomíná mi to blended whisky, ale termín blend či blending jsem nedávno začal užívat pro něco trochu jiného. Příkladem splynuliny je vzpomínka na léto na Havlově v mém dětství. Nic konkrétního, prostě jakékoliv léto na Havlově. Zpívají ptáci, na obloze se předhánějí obláčky, v lese šumí vysoké borovice, voda v bazénu zvláštně voní, dvoulavicová dřevěná houpačka radostně vrže – tak bych mohl pokračovat dál, nechci tě unavovat.

Jen pokračuj! Co lidi?

No jistě. Máma sedí v lehátku přikryta plédem a čte nějaký časopis, táta se vrtá ve skalce a zasazuje brambořík, dědeček Vavrečka mi vysvětluje nějaký „stroječek“. To všechno teď trochu násilně vytrhuji z jaksi zobecněné, rozmazané a navzájem slité splynuliny. Ty fotky mi z toho připomínají jen něco, další prožitky si nad nimi vybavuji. A vybavení jednoho může vést k vybavení dalšího. Proto se nemohu ubránit pocitu, že to všechno je někde v hlubinách podvědomí ukryto, jen se k tomu dostat.

Kdo byl vůbec vaším tak pilným rodinným fotografem?

Otec. Fotil hodně a rád, samozřejmě foto­aparátem s vytahovacím měchem. Měl na to svinovací metr, kterým měřil vzdálenost od mého nosu, aby mohl nastavit na objektivu správnou ohniskovou vzdálenost. Zdá se, že ho to dost bavilo a ty fotky jsou docela dobré.

A vypadají občas právě jako momentky, jako zachycení skutečně epizodických situa­cí, ale vlastně jsou to aranžované fotografie, protože než si naměřil tu vzdálenost…

…už jsme věděli, že budeme na fotce! Ná­vštěva odjíždí z Havlova, vpředu stojí dva chlapečci a koukají, jak autíčko odjíždí, to je předem naaranžované. Ale otec taky filmoval, na kameru, která vypadala jako krabice s kličkou, kterou se točilo, a těch filmů natočil určitě víc, než se jich nakonec zachovalo.

Nepatrné úseky z nich použil Roman Vávra ve svém dokumentu IVAN HAVEL: POZDNÍ SBĚR (2013) a jiné se zase najdou ve filmech o Václavovi. Například v OBČANU HAVLOVI (2008), který natočil Pavel Koutecký a po jeho smrti sestříhal Miroslav Janek…

Ty úseky ovšem nepřinášejí všechno, co se zachovalo. A navíc se mnohé asi nezachovalo z toho, co si pamatuji, že táta natáčel: třeba jak si hrajeme na indiány, máme čelenky a běháme s nimi mezi stromy. Vše bylo samozřejmě naaranžované. Přece jenom byl táta bratrem Miloše Havla, filmaře, věděl, jak se natáčí, „jak se to dělá“.
Jestli dobře počítám, máme celkem čtyři rodinná alba, problém je v tom, že jsou nedokončená, zato všechno existuje ve dvou verzích: moje alba a Václavova alba.

Takhle už je zdvojovala maminka?

Ano, byli jsme dva, tak všechno dělala dvakrát. Ale jak výběr fotek, tak doprovodné koláže a obrázky jsou v každém albu trochu jiné. Mimochodem o těch kolážích říkají odborníci, že ten žánr ani nebyl ve čtyřicátých letech moc znám, snad nejvíc u surrealistů, ale s těmi nebyla zas máma ve styku.

 

i-2-hv-imh-vh-sljpg.jpg
Ivan M. Havel a Václav Havel s dědečkem Hugem Vavrečkou na Havlově, 1941

 

 

JEMNÝ MECHANIK

Z kádrových důvodů ses musel vyučit jemným mechanikem. Bylo pro tebe složité dobrat se manuální zručnosti?

Chce to trošku času. Umět se těmi věcičkami dobře strefovat, třeba šroubkem do matičky, když ten šroubek i matička jsou hrozně malinké, a i nářadí je poměrně drobné. Pinzetka, kleštičky, šroubováček. Hodinářské nástroje a hodinářská, nebo téměř hodinářská práce. A mě těšilo, že to dovedu, a dokonce se tím i trochu hladilo moje ego. Jenže to je asi taky všechno, co ti o mé kariéře jemného mechanika můžu říct.

To jsi nebyl ani překvapen, že najednou nacházíš nějakou novou, nečekanou dimenzi své existence?

Možná pro mě bylo překvapením, že kromě třídění brouků, které mě drželo předtím, existuje ještě jiná činnost, která s tříděním moc nesouvisí, ale je taky hodně přísná. A přitom rukodělná, žádný automat. Teď už něco podobného vůbec neexistuje, všechno nahradily prefabrikované tištěné spoje, mechanická éra už skončila. Jedině snad ještě ve Švýcarsku se stále dělají mechanické hodinky ručně. A proto stojí někdy i miliony.

Myslel jsem to i tak, zdali jsi v něčem, co jsi původně musel jen považovat za z nouze ctnost, neobjevil něco, co tě může bavit?

To souvisí s tím, že když je jakési vnější omezení, najde si člověk to své, co ho baví, a co by ho vůbec nebavilo, kdyby měl plnou svobodu. V každé situaci si člověk může najít něco, co ho bude těšit, musí ale zapomenout na okolní svět, kde by ho rozptylovalo daleko víc zajímavých věcí.

To každý nedokáže. Dodnes vidíme kolem sebe lidi, kteří celý život jenom trpí starými křivdami a dokonce se ve jménu toho dopouštějí i křivd nových…

O svém vlastním ukřivdění by lidi měli mluvit zdráhavě. Aspoň já bych to o sobě samém neříkal. Tím zaměstnáním jsem samozřejmě nadšený nebyl, musel jsem tam být osm hodin denně, a když přišel konec pracovní doby, měl jsem příjemný pocit: sláva, můžu jít domů. Ale taky jsem si začal tajně „číst pod lavicí“. Když vedoucí dílny pan Hrad odešel někam na schůzi, sláva!, konec práce, vytáhl jsem šuplík a začal si číst v nějaké knížce. Takže se nedá říct, že jsem tu práci zbožňoval. To bych ji pak dělal pořád. Ale zejména na začátku, když jsem „povýšil“ od ponku, kde se celý den stojí a piluje, nebo od soustruhu a jiných repetičních prací, a najednou jsem se dostal k něčemu, kde převládala jemnost a přesnost, povznášel mě už jakýsi pocit tvořivosti. A za druhé, každý ten přístroj měl jiné závady a pro mě bylo malinko napínavé zjišťovat, co to bude za závadu, jak ji odhalím a jak ji napravím.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2016

 

Článek si můžete přečíst v archivní Xantypě, kterou si objednáte zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

Jan Lukeš, foto archiv Ivana M. Havla a Knihovny Václava Havla

XANTYPA 01/17 - výběr z článků

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek je osobností, která autorským herectvím oslovuje širokou veřejnost. S humorem i nadsázkou hovoří o závažných věcech života. Mnozí ho adorují, jiní podezřívají z populismu, ale málokdo ho doopravdy zná. Všem běžným nálepkám se totiž vzpěčuje. Je zároveň hloubavý i vtipný, hravý i filozofující, vážně nevážný, upřímně osobitý. Rád prověřuje nové podněty, neohlíží se do minulosti, budoucnost ho nechává v klidu. Plně žije okamžikem přítomnosti. A tak jsem se svého kamaráda rozhodla vyzpovídat.

Jiří Strach

Jiří Strach

Jiří Strach (43) má pověst vstřícného režiséra, s nímž sebenáladovější herci točí rádi. Známe se řadu let a o jeho práci jsme spolu hovořili už mockrát. Kdysi ho překvapila má detailní znalost klasické detektivky VYVRAŽDĚNÍ RODINY GREENŮ, kterou adaptoval pro Českou televizi. Náš rozhovor pro Xantypu vznikl u příležitosti premiéry jeho pohádky ANDĚL PÁNĚ 2, která vstoupila do kin začátkem prosince a dočkala se nadšených ohlasů od kritiků i enormního diváckého zájmu. Naše dvouhodinové povídání se brzy stočilo k polemice o otázkách víry…

Dobrý den, pane Disney

Dobrý den, pane Disney

S úctou a zdvořilým pozdravem vstupuje každé ráno sběratel Radek Čižmař (53) do království, jemuž vládne již třetí rok – do Muzea hraček v centru Ostravy. Není divu, že při tom oslovuje velkého mága Walta Disneye: celá třetina plochy kouzelného dětského světa je totiž přeplněna tisíci figurkami, obrázky, knížkami, filmy, známkami, fotografiemi, plakáty, letáky, časopisy, reklamními předměty, zkrátka vším, co nějak souvisí s pohádkovým světem, který byl stvořen díky talentu, kreativitě a vůli nejvýznamnějšího světového tvůrce animovaných filmů – režiséra, scenáristy, dabéra, podnikatele a filantropa, jehož nedožité sto patnácté narozeniny oslavil v prosinci celý kulturní svět (a současně si připomněl – rovněž v prosinci – půlstoleté výročí jeho úmrtí).

Miloslav Stingl

Miloslav Stingl

Svatý Václav má v Praze pomník z bronzu, a dokonce jezdecký, Antonín Dvořák má své muzeum a doyen našich cestovatelů Miloslav Stingl dostal pomník z papíru: knihu. Vyšla před Vánocemi, jmenuje se jednoduše MILOSLAV STINGL – BIOGRAFIE CESTOVATELSKÉ LEGENDY, sepsal ji Adam Chroust, podílel se na ní i Stinglův tajemník Štěpán Rusňák a její přirovnání k pomníku – odvážím si tvrdit – nekulhá. Kniha je to opravdu reprezentativní, doplněná navíc mapami, dévédéčkem a cédéčkem. Povídal jsem si o ní nejen s panem doktorem, jak slavnému cestovateli říkají přátelé, ale i s tvůrci knihy, kteří by mohli být jeho vnuky.

Leonard Cohen

Leonard Cohen

Popkultura má zvláště v hudební oblasti přímo magickou moc. Dokáže vymazat mnohé z toho, čím dotyčná osobnost byla, a zploští ji většinou na hlavní odstín, který snáší nejvíce zlatých vajec. Podobný osud postihl i Leonarda Cohena, spojovaného zpravidla s označením písničkář. Jeho hudební kariéra v podstatné míře překryla tu literární. Nejdříve byl však téměř desetiletí básníkem, než přišly jeho písně.

K úmrtí Josefa Škovoreckého

K úmrtí Josefa Škovoreckého

Velký starý muž exilu, nakladatel Josef Škvorecký, neúnavně podporující český poválečný protikomunistický odboj, významný spisovatel, zemřel ve věku 87 let.

Danny Smiřický v jazzovém nebi

Danny Smiřický v jazzovém nebi

„Taky já až jednou umřu, pohřběte mě s písničkou, jazzband ať jak všichni čerti hraje, až mě k hrobu ponesou.“ Tyto verše napsal před více než padesáti lety Josef Škvorecký, když překládal spolu se svým přítelem Lubomírem Dorůžkou text jednoho z nejznámějších blues, písně ST. JAMES INFIRMARY. A podobně vypadalo rozloučení s jedním z největších českých spisovatelů, jež se uskutečnilo 11. ledna 2012. Jen místo špitálu svatého Jakuba se konalo v kostele Nejsvětějšího Salvátora. A nelze pochybovat o tom, že saxofonová improvizace Jiřího Stivína by se panu Škvoreckému velice líbila.

Louis Armstrong

Louis Armstrong

Dne 27. ledna 1917 zahajuje legendární kapela Original Dixieland Jass Band své angažmá v Reinsenweber's Restaurante v New Yorku a 26. února téhož roku vznikají v newyorském studiu Victor první gramofonové nahrávky jazzové hudby. Jde o snímky LIVERY STABLE BLUES a DIXIE JASS BAND ONE STEP. Od těchto událostí záhy uplyne sto let! A protože, jak se praví ve známé reklamě, nic není nemožné, požádal jsem o rozhovor. Na to, jak to vypadalo v šeru dávných věků v jazzové muzice, jsem se zeptal podle mnohých nejvýraznější postavy jazzové hudby 20. století, Louise Armstronga (1901–1971). Takto by rozhovor mohl vypadat.

Klára Formanová

Klára Formanová

Když se Klára Stránská před čtvrtstoletím provdala za Petra Formana, spojily se dvě mimořádné rodiny. Na jejího tatínka Jiřího Stránského a tchána Miloše Formana přišla samozřejmě v rozhovoru řeč. Mimochodem, první oslavil pětaosmdesátiny loni v srpnu, druhý je bude mít letos v únoru. Ale mluvily jsme i o tom, čím se zabývá sama Klára – o scénáři hraného filmu o politické vězeňkyni Julii Hruškové, o projektu UM-MĚNÍ, který vymyslela společně se svojí kamarádkou z dětství Erikou Plickovou, i o tom, jak bychom si přáli mít zase prezidenta, za něhož bychom se nemuseli stydět.

Osobnosti - výběr z článků

Jan Měkota

Jan Měkota

Muž, jehož hlas důvěrně znali v naší zemi všichni, kdo poslouchali Rádio Svobodná Evropa. Jako jediný byl přítomen po celou dobu její existence, od prvního vysílání až do konce. Stal se moderátorem a redaktorem, před jehož mikrofonem stály největší hvězdy své doby – Brigitte Bardot, Sophia Loren, Gina Lollobrigida, Ava Gardner, Yves Montand, Arthur Miller, Beatles, Rolling Stones, Ella Fitzgerald, Louis Armstrong, Benny Goodman, Count Basie, Oscar Peterson, Eric Clapton, Rita Pavone a mnoho dalších vynikajících herců, hudebníků, zpěváků, spisovatelů, politiků a sportovců z celého světa.

Catherine Deneuve

Catherine Deneuve

Byla prvořadou hvězdou březnového filmového festivalu FEBIOFEST, který letos oslavil pětadvacáté výročí svého vzniku. Francouzská herecká legenda Catherine Deneuve na závěrečném galavečeru převzala cenu Kristián za celoživotní přínos světové kinematografii. Pak spolu s publikem zhlédla americké drama SOUBOJ POHLAVÍ o tenistce Billie Jean Kingové a jejích genderových aktivitách. Absolvovala také následující večírek, kde v proskleném salonku měla povoleno kouřit. S ředitelem festivalu Kamilem Spáčilem a dalšími společníky si povídala hlavně o šedesátých letech a Jeanu-Paulovi Belmondovi.

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil

Snem každého umělce je, aby se po vyslovení jeho jména už nemuselo nic dalšího dodávat. V kavárně Platýz jsem se sešel s Miroslavem Donutilem.

Josef Beran

Josef Beran

Poslední vůle statečného českého kardinála se vyplní. Papež František svolil přenést jeho ostatky z Vatikánu do vlasti. Mnozí už v to nevěřili, málokdo doufal. Teď se dávné přání promění ve skutečnost. Josef Beran se domů vrací po bezmála půlstoletí od skonu v nedobrovolném římském exilu. Z hrobky pod vatikánskou bazilikou svatého Petra do katedrály svatého Víta v Praze. Kruh se konečně uzavírá.

Petr Weigl

Petr Weigl

Petr Weigl, filmový a divadelní režisér, jehož doménou je obor hudebně-dramatický, dokáže jít na dřeň pocitů svého diváka. Za našimi hranicemi, kde vznikla většina jeho děl, se o něm píše jako o Viscontim televizní obrazovky. Jemný, elegantní muž neobyčejné hloubky a síly. Filozof jdoucí s pokorou životem, nechávající za sebou stopu výjimečnosti a noblesy. Jeho tvorba – emocionalita, estetika a imaginace oslovující lidské duše – není napodobitelná. Snad proto nemá předchůdce, ani pokračovatele.

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

Pablo Picasso a jeho jezevčík Lump

„Coby muž to byl především sadista. Když se mu podařilo narvat někomu ruce do palečnic, byl radostí bez sebe. Před jeho ‚žertíky‘, jeho sžíravým sarkasmem a škodolibostí si nebyl nikdo jistý,“ napsala Ariana Huffingtonová ve své knize o Picassovi. Nikdo… žádný z jeho kolegů a přátel, žádné z jeho čtyř dětí, jedna ani druhá manželka, natož ta či ona z jeho početných milenek a múz. Psů si tento bezmezně egoistický umělec vážil

Taťána G. Brzobohatá

Taťána G. Brzobohatá

Taťána Gregor Brzobohatá získala v roce 2006, jako jediná Češka v historii, ještě pod svým dívčím jménem Kuchařová, záviděníhodnou korunku Miss World. Je současně úspěšnou českou topmodelkou, která stojí už téměř deset let v čele nadmíru užitečné nadace Krása pomoci. Nadace, jejíž činnost je zaměřena na pomoc seniorům, nadace, jejíž renomé překročilo hranice České republiky a jejíž jméno opakovaně zaznělo i na půdě OSN. Je tedy mnoho témat, o nichž je zajímavé si s touto sympaticky bezprostřední a výřečnou mladou dámou popovídat. Tak se stalo jednoho odpoledne v tiché kavárně na pražském Smíchově a výsledkem jsou následující řádky.

Jiří Lábus

Jiří Lábus

Ikona českého filmu, divadla a dabingu Jiří Lábus je velmi přívětivý, ale překvapivě dost plachý člověk. S rozhovorem souhlasil, jen aby pomohl propagovat nový film HASTRMAN, který je prvním celovečerním hraným počinem jeho přítele, režiséra Ondřeje Havelky. Film vznikl na motivy stejnojmenné knihy Miloše Urbana, jež získala cenu Magnesia Litera. Jeho hlavní postavou je „člověk ve zvířeti a zvíře v člověku“ – hastrman alias baron de Caus, zosobněný Karlem Dobrým. Jiří Lábus mu byl filmovým sluhou.

Karen Blixenová a její skotští chrti

Karen Blixenová a její skotští chrti

Ač je to k nevíře, byl to právě Ernest Hemingway, nositel Nobelovy ceny za literaturu, vášnivý lovec a také legendární macho, kdo byl přesvědčen, že existuje jedna jediná bytost ženského pohlaví, která si Nobelovu cenu rovněž zaslouží – Karen Blixenová. A to přesto, že se tato autorka nikdy nesmířila s tradiční rolí žen. Spíše naopak: tato svérázná dcera dánského statkáře byla emancipovaná dávno předtím, než feministky začaly rovnoprávnost někdy až militantně prosazovat. Karen řídila kávovníkovou farmu v Africe, zacházela s puškou neméně suverénně než s perem, uměla vyprávět podivuhodné příběhy, pila whisky a chovala skotské chrty spřízněné s vlkodavy.

Dan Prokop

Dan Prokop

Je po volbách, ale emoce na sociálních sítích neopadávají. Je společnost opravdu tak rozdělená? Kdo za to může? Vesnice? Senioři? Sociolog Dan Prokop vnáší do debaty poněkud jiný pohled. „Nalháváme si, že v Česku neexistuje chudoba, přitom právě ona ohrožuje důvěru v demokracii. Sociální problémy, nerovnost šancí a omezená schopnost orientovat se v globálním světě se koncentrují do jedné části společnosti a vytvářejí tak ideální podhoubí pro populisty!“

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/17

XANTYPA XANTYPA 01/17

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne