Ivan M. Havel

Už se nebojím smrti

Jen pár dní po rozloučení s dramatikem a exprezidentem Václavem Havlem vznikl o Silvestru roku 2011 nápad na knižní rozhovor s jeho mladším sourozencem, vědcem Ivanem M. Havlem. Jako shrnutí lidské i profesní zkušenosti a výpověď o podivuhodném životě muže vlastní kariéry, a přece tak trochu zastiňovaného bratrem, který se stal ikonou české i světové kultury a politiky. Kniha vznikala pět let, nese název PRÁVĚ PROTO, ŽE JSEM BRATR, odkazující k jinému vidění Václava Havla, než skýtá pohled zvenčí, a na přelomu roku ji vydává Knihovna Václava Havla. Vybavenou množstvím fotografií, které tvoří její druhý, vizuální plán. Z jejích sedmi kapitol vybral autor několik úryvků.

 

havel58jpg.jpg
Ivan M. Havel ve své domácí pracovně obklopen knihami. V pozadí obraz Antonína Střížka s výhledem na nábřeží a železniční most, 2015, foto Karel Cudlín

 

SPLYNULINY

Kam zmizel život „mezi“ všemi těmi fotkami, které doprovázejí tvůj a Václavův život?

Ten se sedimentoval v něco, čemu říkám „splynuliny“. Anglicky by to mohlo být „blended memories“, což je hezčí – připomíná mi to blended whisky, ale termín blend či blending jsem nedávno začal užívat pro něco trochu jiného. Příkladem splynuliny je vzpomínka na léto na Havlově v mém dětství. Nic konkrétního, prostě jakékoliv léto na Havlově. Zpívají ptáci, na obloze se předhánějí obláčky, v lese šumí vysoké borovice, voda v bazénu zvláštně voní, dvoulavicová dřevěná houpačka radostně vrže – tak bych mohl pokračovat dál, nechci tě unavovat.

Jen pokračuj! Co lidi?

No jistě. Máma sedí v lehátku přikryta plédem a čte nějaký časopis, táta se vrtá ve skalce a zasazuje brambořík, dědeček Vavrečka mi vysvětluje nějaký „stroječek“. To všechno teď trochu násilně vytrhuji z jaksi zobecněné, rozmazané a navzájem slité splynuliny. Ty fotky mi z toho připomínají jen něco, další prožitky si nad nimi vybavuji. A vybavení jednoho může vést k vybavení dalšího. Proto se nemohu ubránit pocitu, že to všechno je někde v hlubinách podvědomí ukryto, jen se k tomu dostat.

Kdo byl vůbec vaším tak pilným rodinným fotografem?

Otec. Fotil hodně a rád, samozřejmě foto­aparátem s vytahovacím měchem. Měl na to svinovací metr, kterým měřil vzdálenost od mého nosu, aby mohl nastavit na objektivu správnou ohniskovou vzdálenost. Zdá se, že ho to dost bavilo a ty fotky jsou docela dobré.

A vypadají občas právě jako momentky, jako zachycení skutečně epizodických situa­cí, ale vlastně jsou to aranžované fotografie, protože než si naměřil tu vzdálenost…

…už jsme věděli, že budeme na fotce! Ná­vštěva odjíždí z Havlova, vpředu stojí dva chlapečci a koukají, jak autíčko odjíždí, to je předem naaranžované. Ale otec taky filmoval, na kameru, která vypadala jako krabice s kličkou, kterou se točilo, a těch filmů natočil určitě víc, než se jich nakonec zachovalo.

Nepatrné úseky z nich použil Roman Vávra ve svém dokumentu IVAN HAVEL: POZDNÍ SBĚR (2013) a jiné se zase najdou ve filmech o Václavovi. Například v OBČANU HAVLOVI (2008), který natočil Pavel Koutecký a po jeho smrti sestříhal Miroslav Janek…

Ty úseky ovšem nepřinášejí všechno, co se zachovalo. A navíc se mnohé asi nezachovalo z toho, co si pamatuji, že táta natáčel: třeba jak si hrajeme na indiány, máme čelenky a běháme s nimi mezi stromy. Vše bylo samozřejmě naaranžované. Přece jenom byl táta bratrem Miloše Havla, filmaře, věděl, jak se natáčí, „jak se to dělá“.
Jestli dobře počítám, máme celkem čtyři rodinná alba, problém je v tom, že jsou nedokončená, zato všechno existuje ve dvou verzích: moje alba a Václavova alba.

Takhle už je zdvojovala maminka?

Ano, byli jsme dva, tak všechno dělala dvakrát. Ale jak výběr fotek, tak doprovodné koláže a obrázky jsou v každém albu trochu jiné. Mimochodem o těch kolážích říkají odborníci, že ten žánr ani nebyl ve čtyřicátých letech moc znám, snad nejvíc u surrealistů, ale s těmi nebyla zas máma ve styku.

 

i-2-hv-imh-vh-sljpg.jpg
Ivan M. Havel a Václav Havel s dědečkem Hugem Vavrečkou na Havlově, 1941

 

 

JEMNÝ MECHANIK

Z kádrových důvodů ses musel vyučit jemným mechanikem. Bylo pro tebe složité dobrat se manuální zručnosti?

Chce to trošku času. Umět se těmi věcičkami dobře strefovat, třeba šroubkem do matičky, když ten šroubek i matička jsou hrozně malinké, a i nářadí je poměrně drobné. Pinzetka, kleštičky, šroubováček. Hodinářské nástroje a hodinářská, nebo téměř hodinářská práce. A mě těšilo, že to dovedu, a dokonce se tím i trochu hladilo moje ego. Jenže to je asi taky všechno, co ti o mé kariéře jemného mechanika můžu říct.

To jsi nebyl ani překvapen, že najednou nacházíš nějakou novou, nečekanou dimenzi své existence?

Možná pro mě bylo překvapením, že kromě třídění brouků, které mě drželo předtím, existuje ještě jiná činnost, která s tříděním moc nesouvisí, ale je taky hodně přísná. A přitom rukodělná, žádný automat. Teď už něco podobného vůbec neexistuje, všechno nahradily prefabrikované tištěné spoje, mechanická éra už skončila. Jedině snad ještě ve Švýcarsku se stále dělají mechanické hodinky ručně. A proto stojí někdy i miliony.

Myslel jsem to i tak, zdali jsi v něčem, co jsi původně musel jen považovat za z nouze ctnost, neobjevil něco, co tě může bavit?

To souvisí s tím, že když je jakési vnější omezení, najde si člověk to své, co ho baví, a co by ho vůbec nebavilo, kdyby měl plnou svobodu. V každé situaci si člověk může najít něco, co ho bude těšit, musí ale zapomenout na okolní svět, kde by ho rozptylovalo daleko víc zajímavých věcí.

To každý nedokáže. Dodnes vidíme kolem sebe lidi, kteří celý život jenom trpí starými křivdami a dokonce se ve jménu toho dopouštějí i křivd nových…

O svém vlastním ukřivdění by lidi měli mluvit zdráhavě. Aspoň já bych to o sobě samém neříkal. Tím zaměstnáním jsem samozřejmě nadšený nebyl, musel jsem tam být osm hodin denně, a když přišel konec pracovní doby, měl jsem příjemný pocit: sláva, můžu jít domů. Ale taky jsem si začal tajně „číst pod lavicí“. Když vedoucí dílny pan Hrad odešel někam na schůzi, sláva!, konec práce, vytáhl jsem šuplík a začal si číst v nějaké knížce. Takže se nedá říct, že jsem tu práci zbožňoval. To bych ji pak dělal pořád. Ale zejména na začátku, když jsem „povýšil“ od ponku, kde se celý den stojí a piluje, nebo od soustruhu a jiných repetičních prací, a najednou jsem se dostal k něčemu, kde převládala jemnost a přesnost, povznášel mě už jakýsi pocit tvořivosti. A za druhé, každý ten přístroj měl jiné závady a pro mě bylo malinko napínavé zjišťovat, co to bude za závadu, jak ji odhalím a jak ji napravím.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2016

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

Jan Lukeš, foto archiv Ivana M. Havla a Knihovny Václava Havla

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/17

XANTYPA XANTYPA 01/17

Obsah vydání

Aktuální vydání
XANTYPA 02/17

XANTYPA XANTYPA 02/17

Obsah vydání

Inzerce
predplatne2