Jaroslav Dušek

Lepší je být buddhou než buddhistou

Jaroslav Dušek je osobností, která autorským herectvím oslovuje širokou veřejnost. S humorem i nadsázkou hovoří o závažných věcech života. Mnozí ho adorují, jiní podezřívají z populismu, ale málokdo ho doopravdy zná. Všem běžným nálepkám se totiž vzpěčuje. Je zároveň hloubavý i vtipný, hravý i filozofující, vážně nevážný, upřímně osobitý. Rád prověřuje nové podněty, neohlíží se do minulosti, budoucnost ho nechává v klidu. Plně žije okamžikem přítomnosti. A tak jsem se svého kamaráda rozhodla vyzpovídat.

 

jarda-dusek48003jpg.jpg

 

V jaké životní fázi se momentálně nacházíš?

Žádná nová není nebo ji nevnímám. Ačkoli, stal jsem se včelařem. Na Sázavě, kde jsem před dvěma lety koupil chatičku, se věnuji včelám. To je hezký. Soused mě zaučuje a dozvídat se více o včelách je moc zajímavé. Když trochu více začneš nahlížet do života včel, znovu si potvrzuješ, jak je to společenství inteligentní. Celý ten systém je vskutku důmyslně tvořen. A to mě baví. Když se podíváš třeba na zadní nohy včely, zjistíš, ža každá ta noha je jiná, každá má jiné zařízení na sběr pylu. Na to koukáš jak blázen, jak je to perfektní. Dostávám se do pozice užaslého pozorovatele, na rozdíl od polohy někoho, kdo musí neustále něco plánovat, organizovat a budovat. Momentálně zařizuji pastvu, na jaře se uvidí, jestli jim to bude vyhovovat.

Co tě žene k tomu zkoušet náročné věci, jako jsou půsty, pobyty ve tmě, chození po žhavých uhlíkách a podobně?

Mne nic nežene. Já to zkouším a dělám, protože mě to baví.

Ani zdraví není důvodem? Aby tělo déle vydrželo?

To ne. Mne zajímají možnosti těla. Nechci nic měnit, ale vyzkoušet své možnosti, proto chodím po žhavých uhlících, plavu v zimě v řece nebo nejím třeba i třicet dnů. Posouvá to vědomí, co můžeš a nemůžeš. Ale jsem připraven na to, aby tělo, až bude chtít, zemřelo. To ani nijak ovlivňovat nechci. Jediné, co bych ovlivnit chtěl, abych se cítil příjemně. Připadá mi, že když je všechno v harmonii, žije se příjemněji. Proto je někdy pro mne dobré dát si půst, odlehčit se, když jsem přetíženej. Není špatný jít do tmy, když světla a vjemů je přespříliš, nebo jet na chatu a koukat na řeku a pozorovat včely. Koukám a říkám si, to je krása. Vůbec neřeším to, jestli jsem spokojený nebo ne. Život je život a dávat mu nějaké nálepky spokojenosti nemá žádný smysl, žádnou váhu. Myslím si, že podstatný je to, jak tvoříme svůj stav vědomí. To mne zajímá. V tomhle smyslu, když ho tvoříš jako, jako… neodporující (nevím, jak bych to označil jinak), už vymizí otázky o spokojenosti. Ono je pro život jedno, jaký jsi, to si můžeš zvolit. Nejde o to být lepší nebo horší, ale spíš se jedná o ověřování toho, co si člověk teoreticky myslí, že by mohlo jít. Proto jsem třeba postavil dům z písku. Nikdo ho nestavěl, tak jsem to udělal já.

 

jarda-dusek48054jpg.jpg

 

Jaký ten dům je?

Výbornej. Bydlí tam moje kamarádka už šest let a je velmi spokojená.

Nevadí jí ten kruhový půdorys?

Nemyslím. Na rozdíl od většiny jsem přesvědčen, že oblé stěny jsou pro lidi přirozenější než pravé úhly. Lidé přeci bydleli v jeskyních, indiáni mají také své chýše kruhové. Kruh je vlastně původní tvar. Spíš ty hrany jsou divný. O tom psali i psychologové, že duše je postavená na oblých tvarech a křivkách. Pro naši duši jsou pravé úhly nevýživné a vlastně v nich strádáš. V přírodě není nic hranaté.

Co je pro tebe tedy ten motor?

Život sám. V určitým smyslu není zapotřebí žádnej vnější přídavnej motor. S postupujícím časem se tímhle míň a míň zabývám. Prostě dělám, co dělám. Je to tu, tak to dělám. Takhle to je.

Jsi ale velmi aktivní!

Ale zároveň strašně línej. Já se válím v posteli. Někdy i přes den se tam tak rozvaluji. Nejsem nijak hyperaktivní, ale když už aktivní jsem, tak chci, aby to za něco stálo. Mě nebaví být takový vlažný, jako že to nějak dopadne. To ne. Když už se něco děje, tak ať se to děje pořádně. Ale nemám tu potřebu, že by se pořád muselo něco dít.

 

jarda-dusek48009jpg.jpg

 

Vím, že neustále dostáváš nabídky od nakladatelství, abys napsal knihu. Ty je odmítáš. Proč?

No, jestli někdy přijde takové období, tak knihu napíšu, ale zatím to tak není. Já si píšu zápisky, deníky, ale pro sebe. Představu, že si k tomu sednu a vytvořím z toho knihu za účelem, aby ji někdo četl, nemám. Divadlo, které hraju, není založené na ničem jiném než na setkání. Není to daný text, kdy musíš odehrát nacvičenou formu. Mně úplně tato setkání stačí. Kdybych měl pocit, že mám co říct, že mám nějaké sdělení, tak bych se asi o knihu pokusil. Jenže já vždycky najdu nějakou knihu a tam je to již napsaný! Mne psát tak úplně nebaví taky proto, že nejsem schopen ty situa­ce uzavřít. Já hned pracuji s variantou, pořád bych to předělával a nikdy bych to nedopsal. V tomto směru mi více vyhovuje, když hovořím a někdo jiný to zapisuje, pak tomu dá nějakou podobu, která nemusí být zrovna ta, kterou bych tomu dal sám. Ale jelikož ten člověk je tam uvedený jako spoluautor, tak se mi to zdá být v pořádku. Je to také jeho dílo, jeho tvar. Napsali jsme tímto způsobem dvě knihy a hned byl požadavek napsat třetí, protože se to prodávalo. Já to ale brzdím. Už tu druhou jsem dělal s mírnými rozpaky, ale pak jsme našli klíč, že bude o pobytech ve tmě, to mi dávalo smysl, tak jsme to udělali. Nechci dělat novou knihu proto, že se to prodává. Pro mne to není důvod. Ačkoli mi vydavatelé říkají, že jsem úplně popřel zákony trhu, protože se stále dělají dotisky, neboť se ty knihy úspěšně prodávají již několik let. Ono to tak nějak zvláštně žije. To je také pro mě zajímavé, to sledovat. Ale nejenom to, nedávno přišla jedna divačka, manželka mého kamaráda, za námi po představení ČTYŘI DOHODY a hned spustila – jak to, že nemáte trička Čtyři dohody, čepice Čtyři dohody, odznak Čtyři dohody. Já na ni koukal a říkám, to mě tedy vůbec nenapadlo, abychom z toho dělali marketingový produkt. Ať to dělá někdo, koho to baví, mě to ale nebaví. Mně vyhovuje tohle naše divadlo, říkáme mu indiánské. Nemáme žádné maskéry, všechno si na jeviště přineseme a pak odneseme, jsme to jenom my.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2016

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

Marie Třešňáková, foto Matěj Třešňák

XANTYPA 01/17 - výběr z článků

Ivan M. Havel

Ivan M. Havel

Jen pár dní po rozloučení s dramatikem a exprezidentem Václavem Havlem vznikl o Silvestru roku 2011 nápad na knižní rozhovor s jeho mladším sourozencem, vědcem Ivanem M. Havlem. Jako shrnutí lidské i profesní zkušenosti a výpověď o podivuhodném životě muže vlastní kariéry, a přece tak trochu zastiňovaného bratrem, který se stal ikonou české i světové kultury a politiky. Kniha vznikala pět let, nese název PRÁVĚ PROTO, ŽE JSEM BRATR, odkazující k jinému vidění Václava Havla, než skýtá pohled zvenčí, a na přelomu roku ji vydává Knihovna Václava Havla. Vybavenou množstvím fotografií, které tvoří její druhý, vizuální plán. Z jejích sedmi kapitol vybral autor několik úryvků.

Jiří Strach

Jiří Strach

Jiří Strach (43) má pověst vstřícného režiséra, s nímž sebenáladovější herci točí rádi. Známe se řadu let a o jeho práci jsme spolu hovořili už mockrát. Kdysi ho překvapila má detailní znalost klasické detektivky VYVRAŽDĚNÍ RODINY GREENŮ, kterou adaptoval pro Českou televizi. Náš rozhovor pro Xantypu vznikl u příležitosti premiéry jeho pohádky ANDĚL PÁNĚ 2, která vstoupila do kin začátkem prosince a dočkala se nadšených ohlasů od kritiků i enormního diváckého zájmu. Naše dvouhodinové povídání se brzy stočilo k polemice o otázkách víry…

Dobrý den, pane Disney

Dobrý den, pane Disney

S úctou a zdvořilým pozdravem vstupuje každé ráno sběratel Radek Čižmař (53) do království, jemuž vládne již třetí rok – do Muzea hraček v centru Ostravy. Není divu, že při tom oslovuje velkého mága Walta Disneye: celá třetina plochy kouzelného dětského světa je totiž přeplněna tisíci figurkami, obrázky, knížkami, filmy, známkami, fotografiemi, plakáty, letáky, časopisy, reklamními předměty, zkrátka vším, co nějak souvisí s pohádkovým světem, který byl stvořen díky talentu, kreativitě a vůli nejvýznamnějšího světového tvůrce animovaných filmů – režiséra, scenáristy, dabéra, podnikatele a filantropa, jehož nedožité sto patnácté narozeniny oslavil v prosinci celý kulturní svět (a současně si připomněl – rovněž v prosinci – půlstoleté výročí jeho úmrtí).

Miloslav Stingl

Miloslav Stingl

Svatý Václav má v Praze pomník z bronzu, a dokonce jezdecký, Antonín Dvořák má své muzeum a doyen našich cestovatelů Miloslav Stingl dostal pomník z papíru: knihu. Vyšla před Vánocemi, jmenuje se jednoduše MILOSLAV STINGL – BIOGRAFIE CESTOVATELSKÉ LEGENDY, sepsal ji Adam Chroust, podílel se na ní i Stinglův tajemník Štěpán Rusňák a její přirovnání k pomníku – odvážím si tvrdit – nekulhá. Kniha je to opravdu reprezentativní, doplněná navíc mapami, dévédéčkem a cédéčkem. Povídal jsem si o ní nejen s panem doktorem, jak slavnému cestovateli říkají přátelé, ale i s tvůrci knihy, kteří by mohli být jeho vnuky.

Leonard Cohen

Leonard Cohen

Popkultura má zvláště v hudební oblasti přímo magickou moc. Dokáže vymazat mnohé z toho, čím dotyčná osobnost byla, a zploští ji většinou na hlavní odstín, který snáší nejvíce zlatých vajec. Podobný osud postihl i Leonarda Cohena, spojovaného zpravidla s označením písničkář. Jeho hudební kariéra v podstatné míře překryla tu literární. Nejdříve byl však téměř desetiletí básníkem, než přišly jeho písně.

K úmrtí Josefa Škovoreckého

K úmrtí Josefa Škovoreckého

Velký starý muž exilu, nakladatel Josef Škvorecký, neúnavně podporující český poválečný protikomunistický odboj, významný spisovatel, zemřel ve věku 87 let.

Danny Smiřický v jazzovém nebi

Danny Smiřický v jazzovém nebi

„Taky já až jednou umřu, pohřběte mě s písničkou, jazzband ať jak všichni čerti hraje, až mě k hrobu ponesou.“ Tyto verše napsal před více než padesáti lety Josef Škvorecký, když překládal spolu se svým přítelem Lubomírem Dorůžkou text jednoho z nejznámějších blues, písně ST. JAMES INFIRMARY. A podobně vypadalo rozloučení s jedním z největších českých spisovatelů, jež se uskutečnilo 11. ledna 2012. Jen místo špitálu svatého Jakuba se konalo v kostele Nejsvětějšího Salvátora. A nelze pochybovat o tom, že saxofonová improvizace Jiřího Stivína by se panu Škvoreckému velice líbila.

Louis Armstrong

Louis Armstrong

Dne 27. ledna 1917 zahajuje legendární kapela Original Dixieland Jass Band své angažmá v Reinsenweber's Restaurante v New Yorku a 26. února téhož roku vznikají v newyorském studiu Victor první gramofonové nahrávky jazzové hudby. Jde o snímky LIVERY STABLE BLUES a DIXIE JASS BAND ONE STEP. Od těchto událostí záhy uplyne sto let! A protože, jak se praví ve známé reklamě, nic není nemožné, požádal jsem o rozhovor. Na to, jak to vypadalo v šeru dávných věků v jazzové muzice, jsem se zeptal podle mnohých nejvýraznější postavy jazzové hudby 20. století, Louise Armstronga (1901–1971). Takto by rozhovor mohl vypadat.

Klára Formanová

Klára Formanová

Když se Klára Stránská před čtvrtstoletím provdala za Petra Formana, spojily se dvě mimořádné rodiny. Na jejího tatínka Jiřího Stránského a tchána Miloše Formana přišla samozřejmě v rozhovoru řeč. Mimochodem, první oslavil pětaosmdesátiny loni v srpnu, druhý je bude mít letos v únoru. Ale mluvily jsme i o tom, čím se zabývá sama Klára – o scénáři hraného filmu o politické vězeňkyni Julii Hruškové, o projektu UM-MĚNÍ, který vymyslela společně se svojí kamarádkou z dětství Erikou Plickovou, i o tom, jak bychom si přáli mít zase prezidenta, za něhož bychom se nemuseli stydět.

Osobnosti - výběr z článků

Tomáš Bařina

Tomáš Bařina

Ten, kdo si zapne televizní obrazovku první lednovou neděli, bude se prý bát. V napětí by měl divák zůstat i dalších pět nedělních večerů. Česká televize totiž začíná vysílat seriál VZTEKLINA režiséra Tomáše Bařiny.

Eva Turnová

Eva Turnová

Eva Turnová je veřejnosti asi nejvíce známa jako bývalá baskytaristka a zpěvačka skupin DG 307 a The Plastic People of the Universe; nyní má vlastní soubor Eturnity. Eva je ovšem ženou mnoha profesí a mimo hudební dráhu také maluje, překládá, a od roku 2011 se na stránkách týdeníků objevují její sloupky TURNOVÝ HÁJ. Ty pak každoročně vycházejí v „sebraných spisech“ pod stejným názvem. Doposud vyšlo pět dílů a na jaro se chystá vydání šestého.

Michal Hrůza

Michal Hrůza

Zpěvák, skladatel a textař Michal Hrůza slaví dvacet let hudební činnosti. K té příležitosti mu vyšlo album SÁM SE SEBOU, potěšil se třemi koncerty se symfonickým orchestrem a na jaře bude pokračovat v turné. Jelikož se s Michalem známe poměrně dlouho, tykali jsme si.

Diana Ross

Diana Ross

Na výsluní světové slávy se dostala jako členka dívčího tria Supremes, později se ovšem prosadila jako sólistka. Je považována za jednu z komerčně nejúspěšnějších osobností amerického šoubyznysu. Zároveň je filmová herečka a producentka a v neposlední řadě matka pěti dětí.

Ivana Chýlková

Ivana Chýlková

V televizní show TVOJE TVÁŘ MÁ ZNÁMÝ HLAS překvapila Ivana Chýlková mnohé diváky působivými proměnami do podoby hvězd světové populární hudby. Ale to jen ty, kteří neznají její dráhu divadelní a filmovou, která je mnohonásobně hlubšími, psychologicky propracovanými proměnami desítek a možná už stovek postav doslova poseta. O to větší potěšení bylo sledovat takové proměny při našem rozhovoru z pouhého metru vzdálenosti. Tři hodiny líčení, převlékání ze šatů do šatů, fotografování a nakonec interview takřka bez tématu, nadto v pošramoceném zdravotním stavu, to je daň za známou tvář. Ale jakmile přijde náležitý impuls, i znavená a pobledlá tvář dostane jiskru, chrapot je rozražen zvučným hlasem a ruce se začnou míhat v naléhavé gestikulaci.

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/17

XANTYPA XANTYPA 01/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 01/18

XANTYPA XANTYPA 01/18

Obsah vydání

Inzerce
janackovafilharmonie