Jaroslav Dušek

Lepší je být buddhou než buddhistou

Jaroslav Dušek je osobností, která autorským herectvím oslovuje širokou veřejnost. S humorem i nadsázkou hovoří o závažných věcech života. Mnozí ho adorují, jiní podezřívají z populismu, ale málokdo ho doopravdy zná. Všem běžným nálepkám se totiž vzpěčuje. Je zároveň hloubavý i vtipný, hravý i filozofující, vážně nevážný, upřímně osobitý. Rád prověřuje nové podněty, neohlíží se do minulosti, budoucnost ho nechává v klidu. Plně žije okamžikem přítomnosti. A tak jsem se svého kamaráda rozhodla vyzpovídat.

 

jarda-dusek48003jpg.jpg

 

V jaké životní fázi se momentálně nacházíš?

Žádná nová není nebo ji nevnímám. Ačkoli, stal jsem se včelařem. Na Sázavě, kde jsem před dvěma lety koupil chatičku, se věnuji včelám. To je hezký. Soused mě zaučuje a dozvídat se více o včelách je moc zajímavé. Když trochu více začneš nahlížet do života včel, znovu si potvrzuješ, jak je to společenství inteligentní. Celý ten systém je vskutku důmyslně tvořen. A to mě baví. Když se podíváš třeba na zadní nohy včely, zjistíš, ža každá ta noha je jiná, každá má jiné zařízení na sběr pylu. Na to koukáš jak blázen, jak je to perfektní. Dostávám se do pozice užaslého pozorovatele, na rozdíl od polohy někoho, kdo musí neustále něco plánovat, organizovat a budovat. Momentálně zařizuji pastvu, na jaře se uvidí, jestli jim to bude vyhovovat.

Co tě žene k tomu zkoušet náročné věci, jako jsou půsty, pobyty ve tmě, chození po žhavých uhlíkách a podobně?

Mne nic nežene. Já to zkouším a dělám, protože mě to baví.

Ani zdraví není důvodem? Aby tělo déle vydrželo?

To ne. Mne zajímají možnosti těla. Nechci nic měnit, ale vyzkoušet své možnosti, proto chodím po žhavých uhlících, plavu v zimě v řece nebo nejím třeba i třicet dnů. Posouvá to vědomí, co můžeš a nemůžeš. Ale jsem připraven na to, aby tělo, až bude chtít, zemřelo. To ani nijak ovlivňovat nechci. Jediné, co bych ovlivnit chtěl, abych se cítil příjemně. Připadá mi, že když je všechno v harmonii, žije se příjemněji. Proto je někdy pro mne dobré dát si půst, odlehčit se, když jsem přetíženej. Není špatný jít do tmy, když světla a vjemů je přespříliš, nebo jet na chatu a koukat na řeku a pozorovat včely. Koukám a říkám si, to je krása. Vůbec neřeším to, jestli jsem spokojený nebo ne. Život je život a dávat mu nějaké nálepky spokojenosti nemá žádný smysl, žádnou váhu. Myslím si, že podstatný je to, jak tvoříme svůj stav vědomí. To mne zajímá. V tomhle smyslu, když ho tvoříš jako, jako… neodporující (nevím, jak bych to označil jinak), už vymizí otázky o spokojenosti. Ono je pro život jedno, jaký jsi, to si můžeš zvolit. Nejde o to být lepší nebo horší, ale spíš se jedná o ověřování toho, co si člověk teoreticky myslí, že by mohlo jít. Proto jsem třeba postavil dům z písku. Nikdo ho nestavěl, tak jsem to udělal já.

 

jarda-dusek48054jpg.jpg

 

Jaký ten dům je?

Výbornej. Bydlí tam moje kamarádka už šest let a je velmi spokojená.

Nevadí jí ten kruhový půdorys?

Nemyslím. Na rozdíl od většiny jsem přesvědčen, že oblé stěny jsou pro lidi přirozenější než pravé úhly. Lidé přeci bydleli v jeskyních, indiáni mají také své chýše kruhové. Kruh je vlastně původní tvar. Spíš ty hrany jsou divný. O tom psali i psychologové, že duše je postavená na oblých tvarech a křivkách. Pro naši duši jsou pravé úhly nevýživné a vlastně v nich strádáš. V přírodě není nic hranaté.

Co je pro tebe tedy ten motor?

Život sám. V určitým smyslu není zapotřebí žádnej vnější přídavnej motor. S postupujícím časem se tímhle míň a míň zabývám. Prostě dělám, co dělám. Je to tu, tak to dělám. Takhle to je.

Jsi ale velmi aktivní!

Ale zároveň strašně línej. Já se válím v posteli. Někdy i přes den se tam tak rozvaluji. Nejsem nijak hyperaktivní, ale když už aktivní jsem, tak chci, aby to za něco stálo. Mě nebaví být takový vlažný, jako že to nějak dopadne. To ne. Když už se něco děje, tak ať se to děje pořádně. Ale nemám tu potřebu, že by se pořád muselo něco dít.

 

jarda-dusek48009jpg.jpg

 

Vím, že neustále dostáváš nabídky od nakladatelství, abys napsal knihu. Ty je odmítáš. Proč?

No, jestli někdy přijde takové období, tak knihu napíšu, ale zatím to tak není. Já si píšu zápisky, deníky, ale pro sebe. Představu, že si k tomu sednu a vytvořím z toho knihu za účelem, aby ji někdo četl, nemám. Divadlo, které hraju, není založené na ničem jiném než na setkání. Není to daný text, kdy musíš odehrát nacvičenou formu. Mně úplně tato setkání stačí. Kdybych měl pocit, že mám co říct, že mám nějaké sdělení, tak bych se asi o knihu pokusil. Jenže já vždycky najdu nějakou knihu a tam je to již napsaný! Mne psát tak úplně nebaví taky proto, že nejsem schopen ty situa­ce uzavřít. Já hned pracuji s variantou, pořád bych to předělával a nikdy bych to nedopsal. V tomto směru mi více vyhovuje, když hovořím a někdo jiný to zapisuje, pak tomu dá nějakou podobu, která nemusí být zrovna ta, kterou bych tomu dal sám. Ale jelikož ten člověk je tam uvedený jako spoluautor, tak se mi to zdá být v pořádku. Je to také jeho dílo, jeho tvar. Napsali jsme tímto způsobem dvě knihy a hned byl požadavek napsat třetí, protože se to prodávalo. Já to ale brzdím. Už tu druhou jsem dělal s mírnými rozpaky, ale pak jsme našli klíč, že bude o pobytech ve tmě, to mi dávalo smysl, tak jsme to udělali. Nechci dělat novou knihu proto, že se to prodává. Pro mne to není důvod. Ačkoli mi vydavatelé říkají, že jsem úplně popřel zákony trhu, protože se stále dělají dotisky, neboť se ty knihy úspěšně prodávají již několik let. Ono to tak nějak zvláštně žije. To je také pro mě zajímavé, to sledovat. Ale nejenom to, nedávno přišla jedna divačka, manželka mého kamaráda, za námi po představení ČTYŘI DOHODY a hned spustila – jak to, že nemáte trička Čtyři dohody, čepice Čtyři dohody, odznak Čtyři dohody. Já na ni koukal a říkám, to mě tedy vůbec nenapadlo, abychom z toho dělali marketingový produkt. Ať to dělá někdo, koho to baví, mě to ale nebaví. Mně vyhovuje tohle naše divadlo, říkáme mu indiánské. Nemáme žádné maskéry, všechno si na jeviště přineseme a pak odneseme, jsme to jenom my.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2016

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

Marie Třešňáková, foto Matěj Třešňák

XANTYPA 01/17 - výběr z článků

Ivan M. Havel

Ivan M. Havel

Jen pár dní po rozloučení s dramatikem a exprezidentem Václavem Havlem vznikl o Silvestru roku 2011 nápad na knižní rozhovor s jeho mladším sourozencem, vědcem Ivanem M. Havlem. Jako shrnutí lidské i profesní zkušenosti a výpověď o podivuhodném životě muže vlastní kariéry, a přece tak trochu zastiňovaného bratrem, který se stal ikonou české i světové kultury a politiky. Kniha vznikala pět let, nese název PRÁVĚ PROTO, ŽE JSEM BRATR, odkazující k jinému vidění Václava Havla, než skýtá pohled zvenčí, a na přelomu roku ji vydává Knihovna Václava Havla. Vybavenou množstvím fotografií, které tvoří její druhý, vizuální plán. Z jejích sedmi kapitol vybral autor několik úryvků.

Jiří Strach

Jiří Strach

Jiří Strach (43) má pověst vstřícného režiséra, s nímž sebenáladovější herci točí rádi. Známe se řadu let a o jeho práci jsme spolu hovořili už mockrát. Kdysi ho překvapila má detailní znalost klasické detektivky VYVRAŽDĚNÍ RODINY GREENŮ, kterou adaptoval pro Českou televizi. Náš rozhovor pro Xantypu vznikl u příležitosti premiéry jeho pohádky ANDĚL PÁNĚ 2, která vstoupila do kin začátkem prosince a dočkala se nadšených ohlasů od kritiků i enormního diváckého zájmu. Naše dvouhodinové povídání se brzy stočilo k polemice o otázkách víry…

Dobrý den, pane Disney

Dobrý den, pane Disney

S úctou a zdvořilým pozdravem vstupuje každé ráno sběratel Radek Čižmař (53) do království, jemuž vládne již třetí rok – do Muzea hraček v centru Ostravy. Není divu, že při tom oslovuje velkého mága Walta Disneye: celá třetina plochy kouzelného dětského světa je totiž přeplněna tisíci figurkami, obrázky, knížkami, filmy, známkami, fotografiemi, plakáty, letáky, časopisy, reklamními předměty, zkrátka vším, co nějak souvisí s pohádkovým světem, který byl stvořen díky talentu, kreativitě a vůli nejvýznamnějšího světového tvůrce animovaných filmů – režiséra, scenáristy, dabéra, podnikatele a filantropa, jehož nedožité sto patnácté narozeniny oslavil v prosinci celý kulturní svět (a současně si připomněl – rovněž v prosinci – půlstoleté výročí jeho úmrtí).

Miloslav Stingl

Miloslav Stingl

Svatý Václav má v Praze pomník z bronzu, a dokonce jezdecký, Antonín Dvořák má své muzeum a doyen našich cestovatelů Miloslav Stingl dostal pomník z papíru: knihu. Vyšla před Vánocemi, jmenuje se jednoduše MILOSLAV STINGL – BIOGRAFIE CESTOVATELSKÉ LEGENDY, sepsal ji Adam Chroust, podílel se na ní i Stinglův tajemník Štěpán Rusňák a její přirovnání k pomníku – odvážím si tvrdit – nekulhá. Kniha je to opravdu reprezentativní, doplněná navíc mapami, dévédéčkem a cédéčkem. Povídal jsem si o ní nejen s panem doktorem, jak slavnému cestovateli říkají přátelé, ale i s tvůrci knihy, kteří by mohli být jeho vnuky.

Leonard Cohen

Leonard Cohen

Popkultura má zvláště v hudební oblasti přímo magickou moc. Dokáže vymazat mnohé z toho, čím dotyčná osobnost byla, a zploští ji většinou na hlavní odstín, který snáší nejvíce zlatých vajec. Podobný osud postihl i Leonarda Cohena, spojovaného zpravidla s označením písničkář. Jeho hudební kariéra v podstatné míře překryla tu literární. Nejdříve byl však téměř desetiletí básníkem, než přišly jeho písně.

K úmrtí Josefa Škovoreckého

K úmrtí Josefa Škovoreckého

Velký starý muž exilu, nakladatel Josef Škvorecký, neúnavně podporující český poválečný protikomunistický odboj, významný spisovatel, zemřel ve věku 87 let.

Danny Smiřický v jazzovém nebi

Danny Smiřický v jazzovém nebi

„Taky já až jednou umřu, pohřběte mě s písničkou, jazzband ať jak všichni čerti hraje, až mě k hrobu ponesou.“ Tyto verše napsal před více než padesáti lety Josef Škvorecký, když překládal spolu se svým přítelem Lubomírem Dorůžkou text jednoho z nejznámějších blues, písně ST. JAMES INFIRMARY. A podobně vypadalo rozloučení s jedním z největších českých spisovatelů, jež se uskutečnilo 11. ledna 2012. Jen místo špitálu svatého Jakuba se konalo v kostele Nejsvětějšího Salvátora. A nelze pochybovat o tom, že saxofonová improvizace Jiřího Stivína by se panu Škvoreckému velice líbila.

Louis Armstrong

Louis Armstrong

Dne 27. ledna 1917 zahajuje legendární kapela Original Dixieland Jass Band své angažmá v Reinsenweber's Restaurante v New Yorku a 26. února téhož roku vznikají v newyorském studiu Victor první gramofonové nahrávky jazzové hudby. Jde o snímky LIVERY STABLE BLUES a DIXIE JASS BAND ONE STEP. Od těchto událostí záhy uplyne sto let! A protože, jak se praví ve známé reklamě, nic není nemožné, požádal jsem o rozhovor. Na to, jak to vypadalo v šeru dávných věků v jazzové muzice, jsem se zeptal podle mnohých nejvýraznější postavy jazzové hudby 20. století, Louise Armstronga (1901–1971). Takto by rozhovor mohl vypadat.

Klára Formanová

Klára Formanová

Když se Klára Stránská před čtvrtstoletím provdala za Petra Formana, spojily se dvě mimořádné rodiny. Na jejího tatínka Jiřího Stránského a tchána Miloše Formana přišla samozřejmě v rozhovoru řeč. Mimochodem, první oslavil pětaosmdesátiny loni v srpnu, druhý je bude mít letos v únoru. Ale mluvily jsme i o tom, čím se zabývá sama Klára – o scénáři hraného filmu o politické vězeňkyni Julii Hruškové, o projektu UM-MĚNÍ, který vymyslela společně se svojí kamarádkou z dětství Erikou Plickovou, i o tom, jak bychom si přáli mít zase prezidenta, za něhož bychom se nemuseli stydět.

Osobnosti - výběr z článků

Marie Curie-Skłodowska

Marie Curie-Skłodowska

Jako vůbec první ženě na světě jí byla v roce 1903 udělena Nobelova cena. Za fyziku. O osm let později k ní přibyla druhá, tentokrát za chemii. Pouze čtyři osobnosti se mohou honosit dvěma Nobelovými cenami, a jen jedna z nich je žena – Marie Curie-Skłodowska. Vědkyně, která obětavě pomáhala raněným během první světové války, se narodila před sto padesáti lety, 7. listopadu 1867.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Vzpomínání Michaely Bendové

Vzpomínání Michaely Bendové

Zavřu oči a vidím naše první setkání tak barvitě a živě, jako by to bylo včera. Do kavárny DISK na DAMU vchází žena, sněhobílé vlasy, velké oříškové oči. Je si vědoma každého svého kroku a cítí každé oko, které na ni pohlédne. Neznáme se, ale mám pocit, jako bych na ni čekala celý život. Když jsme se konečně našly, cítila jsem obrovskou úlevu a radost, že už nejsem sama a mám na světě někoho, kdo se na mě podívá a ví, a Miška Bendová vždycky ví! Otevřela mi srdce, umožnila mi dýchat a pomáhá mi splnit můj životní sen. Je to moje herecká maminka.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Lenny

Lenny

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

Tomáš Sedláček

Tomáš Sedláček

S Tomášem jsme měli tu čest poprvé vést rozhovor v roce 2013, kdy byl hostem konference BANALITA DOBRA v rámci prvního Evropského dnu Spravedlivých. Uchvátil nás svými inspirujícími myšlenkami a nestandardním vystupováním. Po čtyřech letech nastal čas si s ním popovídat znovu o aktuálních otázkách týkajících se budoucnosti a velkých změn, které nás čekají v souvislosti s umělou inteligencí a digitalizací průmyslu.

Celeste Rizvana Buckingham

Celeste Rizvana Buckingham

Pod exotickým jménem se skrývá mladá zpěvačka americko-švýcarského původu, jejíž přerod z finalistky v Super Star nabyl nebývalých rozměrů. Mezinárodní úspěch v žebříčku Top 100, MTV, Radio Disney. Píše texty, skládá hudbu, studuje hudbu a psychologii a zajímá se o budoucnost dětí. V českém filmu BAJKEŘI se zhostila herecké role.

Thom Artway

Thom Artway

Začínal jako pouliční zpěvák. Angličané mají pro něj výraz busker. Připomínám to proto, že ačkoli se Thom Artway na­rodil na Moravě, zpívá výhradně anglicky. Za loňské, debutové album HEDGEHOG byl letos oceněn dvěma Anděly. Zdá se, že se rodí nová hvězda.

Václav Neužil

Václav Neužil

S hercem Dejvického divadla Václavem Neužilem (*1979) se známe dlouho. Na mezinárodním festivalu divadelních škol Encounter/Setkání v Brně jsem jako předseda poroty měl ve finále vyhlásit výsledky; celé to bylo pojednáno jako dramatická situace a k ruce mi byl přidělen v roli asistenta student Divadelní fakulty JAMU Václav Neužil, jehož bezprostřední suverenita poněkud uvolnila moji jevištní křeč. Režíroval nás adept této profese Pavel Baďura, nemýlím-li se…

Andy Warhol: Gigant

Andy Warhol: Gigant

Ve filmu DOBRÝ DEN, PANÍ CAMPBELLOVÁ! se herečka Gina Lollobrigida, která předstírá, že je válečnou vdovou po neexistujícím kapitánu Campbellovi, přizná, že si své jméno vybrala podle Campbellovy polévky v plechovce. Druhé americké slovo, které znala, byla Coca-Cola, a jak namítla, Cocacolová se pochopitelně jmenovat nemohla. Možná, že málo scházelo, aby se jeden z nejslavnějších umělců 20. století, Andy Warhol, potýkal se stejným problémem. Totiž kdyby se jeho otec, mající strach z vojenské služby, neodhodlal v roce 1909 emigrovat do Ameriky, na východním Slovensku v rusínské komunitě by asi moc amerických výrazů k dispozici nebylo. Nakonec ani matka Andyho Warhola, která se o něho a jeho dva bratry starala v době, kdy otec pracoval jako horník v Západní Virginii, se nikdy anglicky náležitě nenaučila. Zajímavé je, že oba zmíněné objekty, jak Campbellova polévka v plechovce, tak Coca-Cola, se staly jedněmi z nejprezentovanějších ve Warholově tvorbě.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/17

XANTYPA XANTYPA 01/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/17

XANTYPA XANTYPA 11/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne