Jaroslav Dušek

Lepší je být buddhou než buddhistou

Jaroslav Dušek je osobností, která autorským herectvím oslovuje širokou veřejnost. S humorem i nadsázkou hovoří o závažných věcech života. Mnozí ho adorují, jiní podezřívají z populismu, ale málokdo ho doopravdy zná. Všem běžným nálepkám se totiž vzpěčuje. Je zároveň hloubavý i vtipný, hravý i filozofující, vážně nevážný, upřímně osobitý. Rád prověřuje nové podněty, neohlíží se do minulosti, budoucnost ho nechává v klidu. Plně žije okamžikem přítomnosti. A tak jsem se svého kamaráda rozhodla vyzpovídat.

 

jarda-dusek48003jpg.jpg

 

V jaké životní fázi se momentálně nacházíš?

Žádná nová není nebo ji nevnímám. Ačkoli, stal jsem se včelařem. Na Sázavě, kde jsem před dvěma lety koupil chatičku, se věnuji včelám. To je hezký. Soused mě zaučuje a dozvídat se více o včelách je moc zajímavé. Když trochu více začneš nahlížet do života včel, znovu si potvrzuješ, jak je to společenství inteligentní. Celý ten systém je vskutku důmyslně tvořen. A to mě baví. Když se podíváš třeba na zadní nohy včely, zjistíš, ža každá ta noha je jiná, každá má jiné zařízení na sběr pylu. Na to koukáš jak blázen, jak je to perfektní. Dostávám se do pozice užaslého pozorovatele, na rozdíl od polohy někoho, kdo musí neustále něco plánovat, organizovat a budovat. Momentálně zařizuji pastvu, na jaře se uvidí, jestli jim to bude vyhovovat.

Co tě žene k tomu zkoušet náročné věci, jako jsou půsty, pobyty ve tmě, chození po žhavých uhlíkách a podobně?

Mne nic nežene. Já to zkouším a dělám, protože mě to baví.

Ani zdraví není důvodem? Aby tělo déle vydrželo?

To ne. Mne zajímají možnosti těla. Nechci nic měnit, ale vyzkoušet své možnosti, proto chodím po žhavých uhlících, plavu v zimě v řece nebo nejím třeba i třicet dnů. Posouvá to vědomí, co můžeš a nemůžeš. Ale jsem připraven na to, aby tělo, až bude chtít, zemřelo. To ani nijak ovlivňovat nechci. Jediné, co bych ovlivnit chtěl, abych se cítil příjemně. Připadá mi, že když je všechno v harmonii, žije se příjemněji. Proto je někdy pro mne dobré dát si půst, odlehčit se, když jsem přetíženej. Není špatný jít do tmy, když světla a vjemů je přespříliš, nebo jet na chatu a koukat na řeku a pozorovat včely. Koukám a říkám si, to je krása. Vůbec neřeším to, jestli jsem spokojený nebo ne. Život je život a dávat mu nějaké nálepky spokojenosti nemá žádný smysl, žádnou váhu. Myslím si, že podstatný je to, jak tvoříme svůj stav vědomí. To mne zajímá. V tomhle smyslu, když ho tvoříš jako, jako… neodporující (nevím, jak bych to označil jinak), už vymizí otázky o spokojenosti. Ono je pro život jedno, jaký jsi, to si můžeš zvolit. Nejde o to být lepší nebo horší, ale spíš se jedná o ověřování toho, co si člověk teoreticky myslí, že by mohlo jít. Proto jsem třeba postavil dům z písku. Nikdo ho nestavěl, tak jsem to udělal já.

 

jarda-dusek48054jpg.jpg

 

Jaký ten dům je?

Výbornej. Bydlí tam moje kamarádka už šest let a je velmi spokojená.

Nevadí jí ten kruhový půdorys?

Nemyslím. Na rozdíl od většiny jsem přesvědčen, že oblé stěny jsou pro lidi přirozenější než pravé úhly. Lidé přeci bydleli v jeskyních, indiáni mají také své chýše kruhové. Kruh je vlastně původní tvar. Spíš ty hrany jsou divný. O tom psali i psychologové, že duše je postavená na oblých tvarech a křivkách. Pro naši duši jsou pravé úhly nevýživné a vlastně v nich strádáš. V přírodě není nic hranaté.

Co je pro tebe tedy ten motor?

Život sám. V určitým smyslu není zapotřebí žádnej vnější přídavnej motor. S postupujícím časem se tímhle míň a míň zabývám. Prostě dělám, co dělám. Je to tu, tak to dělám. Takhle to je.

Jsi ale velmi aktivní!

Ale zároveň strašně línej. Já se válím v posteli. Někdy i přes den se tam tak rozvaluji. Nejsem nijak hyperaktivní, ale když už aktivní jsem, tak chci, aby to za něco stálo. Mě nebaví být takový vlažný, jako že to nějak dopadne. To ne. Když už se něco děje, tak ať se to děje pořádně. Ale nemám tu potřebu, že by se pořád muselo něco dít.

 

jarda-dusek48009jpg.jpg

 

Vím, že neustále dostáváš nabídky od nakladatelství, abys napsal knihu. Ty je odmítáš. Proč?

No, jestli někdy přijde takové období, tak knihu napíšu, ale zatím to tak není. Já si píšu zápisky, deníky, ale pro sebe. Představu, že si k tomu sednu a vytvořím z toho knihu za účelem, aby ji někdo četl, nemám. Divadlo, které hraju, není založené na ničem jiném než na setkání. Není to daný text, kdy musíš odehrát nacvičenou formu. Mně úplně tato setkání stačí. Kdybych měl pocit, že mám co říct, že mám nějaké sdělení, tak bych se asi o knihu pokusil. Jenže já vždycky najdu nějakou knihu a tam je to již napsaný! Mne psát tak úplně nebaví taky proto, že nejsem schopen ty situa­ce uzavřít. Já hned pracuji s variantou, pořád bych to předělával a nikdy bych to nedopsal. V tomto směru mi více vyhovuje, když hovořím a někdo jiný to zapisuje, pak tomu dá nějakou podobu, která nemusí být zrovna ta, kterou bych tomu dal sám. Ale jelikož ten člověk je tam uvedený jako spoluautor, tak se mi to zdá být v pořádku. Je to také jeho dílo, jeho tvar. Napsali jsme tímto způsobem dvě knihy a hned byl požadavek napsat třetí, protože se to prodávalo. Já to ale brzdím. Už tu druhou jsem dělal s mírnými rozpaky, ale pak jsme našli klíč, že bude o pobytech ve tmě, to mi dávalo smysl, tak jsme to udělali. Nechci dělat novou knihu proto, že se to prodává. Pro mne to není důvod. Ačkoli mi vydavatelé říkají, že jsem úplně popřel zákony trhu, protože se stále dělají dotisky, neboť se ty knihy úspěšně prodávají již několik let. Ono to tak nějak zvláštně žije. To je také pro mě zajímavé, to sledovat. Ale nejenom to, nedávno přišla jedna divačka, manželka mého kamaráda, za námi po představení ČTYŘI DOHODY a hned spustila – jak to, že nemáte trička Čtyři dohody, čepice Čtyři dohody, odznak Čtyři dohody. Já na ni koukal a říkám, to mě tedy vůbec nenapadlo, abychom z toho dělali marketingový produkt. Ať to dělá někdo, koho to baví, mě to ale nebaví. Mně vyhovuje tohle naše divadlo, říkáme mu indiánské. Nemáme žádné maskéry, všechno si na jeviště přineseme a pak odneseme, jsme to jenom my.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 28. 12. 2016

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

Marie Třešňáková, foto Matěj Třešňák

XANTYPA 01/17 - výběr z článků

Ivan M. Havel

Ivan M. Havel

Jen pár dní po rozloučení s dramatikem a exprezidentem Václavem Havlem vznikl o Silvestru roku 2011 nápad na knižní rozhovor s jeho mladším sourozencem, vědcem Ivanem M. Havlem. Jako shrnutí lidské i profesní zkušenosti a výpověď o podivuhodném životě muže vlastní kariéry, a přece tak trochu zastiňovaného bratrem, který se stal ikonou české i světové kultury a politiky. Kniha vznikala pět let, nese název PRÁVĚ PROTO, ŽE JSEM BRATR, odkazující k jinému vidění Václava Havla, než skýtá pohled zvenčí, a na přelomu roku ji vydává Knihovna Václava Havla. Vybavenou množstvím fotografií, které tvoří její druhý, vizuální plán. Z jejích sedmi kapitol vybral autor několik úryvků.

Jiří Strach

Jiří Strach

Jiří Strach (43) má pověst vstřícného režiséra, s nímž sebenáladovější herci točí rádi. Známe se řadu let a o jeho práci jsme spolu hovořili už mockrát. Kdysi ho překvapila má detailní znalost klasické detektivky VYVRAŽDĚNÍ RODINY GREENŮ, kterou adaptoval pro Českou televizi. Náš rozhovor pro Xantypu vznikl u příležitosti premiéry jeho pohádky ANDĚL PÁNĚ 2, která vstoupila do kin začátkem prosince a dočkala se nadšených ohlasů od kritiků i enormního diváckého zájmu. Naše dvouhodinové povídání se brzy stočilo k polemice o otázkách víry…

Dobrý den, pane Disney

Dobrý den, pane Disney

S úctou a zdvořilým pozdravem vstupuje každé ráno sběratel Radek Čižmař (53) do království, jemuž vládne již třetí rok – do Muzea hraček v centru Ostravy. Není divu, že při tom oslovuje velkého mága Walta Disneye: celá třetina plochy kouzelného dětského světa je totiž přeplněna tisíci figurkami, obrázky, knížkami, filmy, známkami, fotografiemi, plakáty, letáky, časopisy, reklamními předměty, zkrátka vším, co nějak souvisí s pohádkovým světem, který byl stvořen díky talentu, kreativitě a vůli nejvýznamnějšího světového tvůrce animovaných filmů – režiséra, scenáristy, dabéra, podnikatele a filantropa, jehož nedožité sto patnácté narozeniny oslavil v prosinci celý kulturní svět (a současně si připomněl – rovněž v prosinci – půlstoleté výročí jeho úmrtí).

Miloslav Stingl

Miloslav Stingl

Svatý Václav má v Praze pomník z bronzu, a dokonce jezdecký, Antonín Dvořák má své muzeum a doyen našich cestovatelů Miloslav Stingl dostal pomník z papíru: knihu. Vyšla před Vánocemi, jmenuje se jednoduše MILOSLAV STINGL – BIOGRAFIE CESTOVATELSKÉ LEGENDY, sepsal ji Adam Chroust, podílel se na ní i Stinglův tajemník Štěpán Rusňák a její přirovnání k pomníku – odvážím si tvrdit – nekulhá. Kniha je to opravdu reprezentativní, doplněná navíc mapami, dévédéčkem a cédéčkem. Povídal jsem si o ní nejen s panem doktorem, jak slavnému cestovateli říkají přátelé, ale i s tvůrci knihy, kteří by mohli být jeho vnuky.

Leonard Cohen

Leonard Cohen

Popkultura má zvláště v hudební oblasti přímo magickou moc. Dokáže vymazat mnohé z toho, čím dotyčná osobnost byla, a zploští ji většinou na hlavní odstín, který snáší nejvíce zlatých vajec. Podobný osud postihl i Leonarda Cohena, spojovaného zpravidla s označením písničkář. Jeho hudební kariéra v podstatné míře překryla tu literární. Nejdříve byl však téměř desetiletí básníkem, než přišly jeho písně.

K úmrtí Josefa Škovoreckého

K úmrtí Josefa Škovoreckého

Velký starý muž exilu, nakladatel Josef Škvorecký, neúnavně podporující český poválečný protikomunistický odboj, významný spisovatel, zemřel ve věku 87 let.

Danny Smiřický v jazzovém nebi

Danny Smiřický v jazzovém nebi

„Taky já až jednou umřu, pohřběte mě s písničkou, jazzband ať jak všichni čerti hraje, až mě k hrobu ponesou.“ Tyto verše napsal před více než padesáti lety Josef Škvorecký, když překládal spolu se svým přítelem Lubomírem Dorůžkou text jednoho z nejznámějších blues, písně ST. JAMES INFIRMARY. A podobně vypadalo rozloučení s jedním z největších českých spisovatelů, jež se uskutečnilo 11. ledna 2012. Jen místo špitálu svatého Jakuba se konalo v kostele Nejsvětějšího Salvátora. A nelze pochybovat o tom, že saxofonová improvizace Jiřího Stivína by se panu Škvoreckému velice líbila.

Louis Armstrong

Louis Armstrong

Dne 27. ledna 1917 zahajuje legendární kapela Original Dixieland Jass Band své angažmá v Reinsenweber's Restaurante v New Yorku a 26. února téhož roku vznikají v newyorském studiu Victor první gramofonové nahrávky jazzové hudby. Jde o snímky LIVERY STABLE BLUES a DIXIE JASS BAND ONE STEP. Od těchto událostí záhy uplyne sto let! A protože, jak se praví ve známé reklamě, nic není nemožné, požádal jsem o rozhovor. Na to, jak to vypadalo v šeru dávných věků v jazzové muzice, jsem se zeptal podle mnohých nejvýraznější postavy jazzové hudby 20. století, Louise Armstronga (1901–1971). Takto by rozhovor mohl vypadat.

Klára Formanová

Klára Formanová

Když se Klára Stránská před čtvrtstoletím provdala za Petra Formana, spojily se dvě mimořádné rodiny. Na jejího tatínka Jiřího Stránského a tchána Miloše Formana přišla samozřejmě v rozhovoru řeč. Mimochodem, první oslavil pětaosmdesátiny loni v srpnu, druhý je bude mít letos v únoru. Ale mluvily jsme i o tom, čím se zabývá sama Klára – o scénáři hraného filmu o politické vězeňkyni Julii Hruškové, o projektu UM-MĚNÍ, který vymyslela společně se svojí kamarádkou z dětství Erikou Plickovou, i o tom, jak bychom si přáli mít zase prezidenta, za něhož bychom se nemuseli stydět.

Osobnosti - výběr z článků

Joan Baezová

Joan Baezová

Své pětasedmdesátiny v lednu 2016 oslavila Joan Baezová velkolepě. Na pódium v newyorském Beacon Theatre postupně pozvala Paula Simona, Davida Crosbyho, Emmylou Harrisovou, Judy Collinsovou a další zpěváky a hudebníky včetně svého syna Gabriela, hrajícího na perkuse. Byla to oslava folku v podání jeho slavných ikon i nastupujících umělců a pochopitelně hold spoluúčinkujících i přítomného publika jedné z jeho nejvýznamnějších osobností.

Josef Somr

Josef Somr

Pro herectví Josefa Somra se nejvíce hodí přívlastek skromné. Je stejně skromné, jako je on sám. Když jsem ho před více než dvaceti lety oslovila s prosbou, že bych ráda natočila jeho portrét do cyklu GEN, skromně mne odmítl slovy: „Alenko, já si takový film nezasloužím, já se do něj nehodím. A dokud budu soudný, chci, aby se točilo jen se mnou, ne o mně. Až jednou soudný nebudu, ty mi slíbíš, že to nenatočíš…“ Nic jsem tehdy naštěstí neslíbila. A pan Somr je ve svých úctyhodných třiaosmdesáti letech víc než soudný. Tak jsme se konečně domluvili.

Sólo pro Ivana Klánského na Dvořákově Praze

Sólo pro Ivana Klánského na Dvořákově Praze

Cestovatel, fanoušek matematiky a motosportu, vášnivý hráč šachu, ale především jedinečný klavírní virtuos Ivan Klánský příští rok v květnu oslaví 70. narozeniny. S obdivem pročítáme veškeré umělecké zásluhy jedné z našich nejvýraznějších osobností hudební scény: mezinárodní úspěchy, na pět tisíc odehraných koncertů po celém světě, prestižní ocenění i pedagogické zásluhy. Letos 18. září mu bude patřit sólový koncert na festivalu DVOŘÁKOVA PRAHA, na němž odehraje díla svých oblíbenců Ludwiga van Beethovena a Fryderyka Chopina.

Čestmír Suška

Čestmír Suška

Zatímco někteří umělci si vystačí se štětcem, majzlíkem nebo dlátem, Čestmír Suška sahá po brýlích a plazmovém hořáku. Během řemeslné práce oživuje vysloužilé nádrže na pivo, letecký benzin či kapalný plyn a mění je v gigantické síťované koule, létající květiny či háčkované rozhledny.

Ivana Buttry

Ivana Buttry

Při setkání se zahradní architektkou jsem nejdřív byla zvědavá, jak přišla ke svému zvláštnímu příjmení. Vím, že ho nemá po manželovi, pochází totiž z umělecké rodiny Svatošových. Tatínek Ivan je známý malíř, jeden ze dvou bratrů je filmař. Příjmení, lásku ke své profesi i land artu mi vysvětlila v následujícím rozhovoru.

Astrid Lindgrenová

Astrid Lindgrenová

Švédská spisovatelka Astrid Lindgrenová se už za svého života stala legendou. S jejími knížkami vyrostlo několik generací dětí z celého světa. Její hlas měl ale velkou váhu i ve veřejných debatách. Protestovala například proti velkochovům, apelovala na to, aby lidé nezapomínali, že zvířata jsou živé bytosti. Zákonu na ochranu zvířat, o který se zasadila, se na její počest začalo říkat Lex Lindgren. V letošním roce si připomínáme 110. výročí jejího narození a 15. výročí jejího úmrtí.

Zdeněk Sternberg

Zdeněk Sternberg

Posázavský pacifik mu jezdí takřka pod okny. Na jeho trať shlíží z rodového hradu Český Šternberk a občas hukot lokálky vpadá i do našeho rozhovoru. Oblíbenou výletní dráhu, která je jen o dvacet let starší než on sám, ale miluje, ostatně jeho dědeček Filip byl jejím hlavním akcionářem. Při stém výročí dokončení tratě č. 212 si dokonce zkusil, jak se na ní řídí parní lokomotiva. Prý je to docela jednoduché… Takhle ale mluví s lehkou sebeironií skoro o všem, i když mu letos v srpnu bude už devadesát čtyři let a má za sebou život plný dramatických ústrků i vzestupů. Zůstává tak věren rodovému heslu, které se vztahuje ke šternberské erbovní hvězdě: Nescit occasum – Nezná západu čili Nikdy nezapadá.

Sidse Babett Knudsen

Sidse Babett Knudsen

Je krásná, ale ne prvoplánově. Na první pohled působí velmi inteligentně a rozhodně. Francouzská média ji označila jako „la femme épatante“, úžasnou ženu. Čeští televizní diváci ji nyní znají především jako brilantní představitelku dánské premiérky v seriálu u nás uváděném pod názvem VLÁDA, který slavil mimořádné úspěchy ve více než třiceti zemích světa – od Austrálie až po Spojené státy. Jmenuje se Sidse Babett Knudsen, je Dánka, ale jako by z té brunetky vyzařovalo i cosi románského, vřelost, přívětivost, spontaneita.

Zuzana Stivínová

Zuzana Stivínová

Osmidílný seriál PUSTINA stál více méně na její postavě osudem i lidským podraznictvím zkoušené starostky malé severočeské obce. V televizním filmu MONSTRUM je manželkou nešťastného autora Stalinova pomníku na Letné. Pro vypjaté role má své dispozice: mluví s gradující vnitřní naléhavostí, bezchybně artikuluje, v jejích větách zcela chybí obvyklá slovní vata a uniformní řečová klišé. Evidentně má jasno v životě i práci, ale ne bez pochyb a schopnosti akceptovat jiný názor, jiný postoj. Je empatická, i když to tak zprvu nevypadá, a když si vedle vás stoupne na vysokých podpatcích, můžete lehce znejistět.

Keira Knightley

Keira Knightley

Již podruhé britskou herečku Keiru Knightley práce na filmu zavála do Čech, kde právě natáčela poválečné drama THE AFTERMATH (NÁSLEDKY), v němž ztělesňuje hlavní ženskou roli, manželku britského důstojníka Rachel Morganovou. Děj filmu vznikl podle stejnojmenné knihy Rhidiana Brooka a zavádí nás do Hamburku v roce 1946.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 01/17

XANTYPA XANTYPA 01/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 06/17

XANTYPA XANTYPA 06/17

Obsah vydání

Inzerce
předplatné_baner