Gottfried Lindauer

Malíř mezi Novým Zélandem a Plzní

Nejvýznamnější projekt v historii Západočeské galerie v Plzni, realizovaný ve spolupráci s nejvzdálenější možnou institucí z protilehlé strany zeměkoule. Zlatý hřeb projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015. Nositelkou těchto NEJ je podle jejích organizátorů první retrospektivní výstava zdejšího rodáka Gottfrieda Lindauera (1839–1926). Má název PLZEŇSKÝ MALÍŘ NOVOZÉLANDSKÝCH MAORŮ a přístupná je v galerii Masné krámy.

Gottfried LindauerPředstavuje na padesát portrétů ze sbírek novozélandské Auckland Art Gallery Toi o Tāmaki, které do této doby ještě nikdy neopustily Nový Zéland. Souhlas k průlomovému rozhodnutí musel dát kromě vedení aucklandské galerie také její poradní sbor Haerewa, tvořený maorskými umělci, vědci, badateli a současně zástupci původních kmenů, jenž se vyjadřuje závazně ke správě maorského umění, a také samotní potomci portrétovaných osobností. „Jsme hrdí, že se to podařilo,“ říká ředitel Západočeské galerie a spoluautor výstavy Roman Musil. „Tyto obrazy jsou v naší zemi vnímány jako národní poklad, součást kulturního dědictví, proto jde o událost i historicky zcela mimořádnou,“ vysvětluje první zapůjčení obrazů mimo Nový Zéland tamní velvyslanec Rodney Harris. „Gottfried Lindauer je jméno, které v naší zemi znají všichni, včetně těch, kdo se o umění příliš nezajímají, a je trvale ve velké úctě. Je zde považován za jednoho z nejuznávanějších umělců tzv. koloniálního období,“ dodává. V českém prostředí je malíř znám naopak velice málo, což chce plzeňská výstava napravit. Ředitel Roman Musil oslovil kolegy z daleké Oceánie před zhruba pěti lety nejprve s myšlenkou jednat o získání alespoň menší ukázky Lindauerových prací vytvořených na Novém Zélandu. Kurátorka maorského umění aucklandské galerie Ngahiraka Masonová mu překvapivě vyšla vstříc s nabídkou představit umělce v daleko širším měřítku. A tak nynější expozice přibližuje čtyřiačtyřicet portrétů a dvě velké žánrové malby z galerie v Aucklandu a několik portrétů z muzea ve Wellingtonu. Menší část výstavy je věnována Lindauerově rané tvorbě a tvoří ji portréty plzeňských měšťanů, jeho autoportrét či cyrilometodějský cyklus z Valašských Klobouků, vytvořené ještě před odjezdem z vlasti. Doplňují ji předměty etnografického charakteru a dokumenty související s umělcovou osobností, například originály korespondence či faksimile Lindauerových kreseb, dopisů či fotografií.

Prastrýc kardinála
Gottfried (původně Bohumír) Lindauer, mimochodem prastrýc českého kardinála Josefa Berana, jehož komunistický režim nejprve internoval a pak vyhnal do exilu v Římě, kde je pohřben mezi papeži v kryptě pod vatikánskou bazilikou sv. Petra, měl být původně podle přání rodičů zahradníkem nebo hodinářem. Sám se ale rozhodl jinak – v šestnácti letech odešel pěšky z Plzně do Vídně, kde pak studoval na Akademii výtvarných umění v ateliéru Josefa Führicha a Leopolda Kuppelwiesera, významných představitelů malířství s náboženskou tematikou. Kolem roku 1870 se opět usadil v rodné Plzni, založil si tu portrétní ateliér a budoval klientelu z řad zdejších měšťanů. O tři roky později navštívil Světovou výstavu ve Vídni, kde byl v sekci britských kolonií zastoupen rovněž Nový Zéland. Lindauer se tu poprvé setkal s původní kulturou domorodých Maorů, a ta mu učarovala. V roce 1874 odplul z Hamburku lodí Reichstag na Nový Zéland, aby tu u protinožců žil, maloval i fotografoval. Exotické tichomořské souostroví se na víc než půl století stalo jeho novým domovem. Brzo se zde seznámil s mecenášem Henrym Partridgem, spřátelili se a společně přišli s myšlenkou vytvořit prostřednictvím Lindauerových maleb panteon slavných maorských osobností – kmenových náčelníků, kteří se od 40. do 60. let 19. století účastnili britsko-maorských válek a stali se významným symbolem této doznívající éry. Svými malbami současně zachycuje pro budoucí generace i domorodé obyvatelstvo a jeho zvyky. Tvoří něco, co nikdo před ním. Maorské vůdce zobrazuje Lindauer s etnografickou přesností v hieratických postojích, ve slavnostních oděvech, se zbraněmi a amulety a s typickým tetováním, které určovalo jejich osobní i kmenovou identitu. Proto byly jeho malby od počátku vnímány nejen jako umělecké dílo, ale i jako nositelé důležité dokumentární hodnoty. „Šlo o staromistrovskou vrstvenou techniku malby, při níž využíval také fotografie,“ popisuje Lindauerův způsob tvorby Roman Musil. „Měl zvláštní přístroj, jímž promítal fotografie na svá plátna, tam je fixoval kresbou a pak vytvářel samostatnou malbu. Ta je přitom velmi iluzivní a přesvědčivá. Metodou jistého fotorealismu se mu přitom podařilo dostat do portrétů mnoho z aury zobrazovaných osobností, což samotné Maory doslova uchvátilo. A nejen tehdy. Lindauerovy obrazy dodnes vnímají jako médium pro navázání komunikace se svými dávnými předky.“
Celý článek si přečtete v tiětěné Xantypě...

Jindřich Rosendorf

XANTYPA 9/15 - výběr z článků

Dvojrole Jiřího Dostála

Dvojrole Jiřího Dostála

Na okraji Příbrami, ve Lhotě, za mostem na soutoku řeku Litavky a Obenického potoka, stojí Kovohutě a v nich na tři sta lidí, především hutníků-olovářů, pomáhá svou prací každý měsíc XANTYPĚ na svět. Kovohutě jsou jejím donátorem a vydavatelem, a v jejich čele stojí Ing. Jiří Dostál, generální ředitel se srdcem personalisty.

Botswana

Botswana

Nebylo dne, kdy by se odpolední teplota nepřiblížila pětačtyřiceti stupňům. Horké letní dny a suché botswanské klima se podepisovaly na našem vnímání okolního světa. Snažili jsme se být aktivní hned zrána, mnohdy ještě před východem slunce. Když se pak den pomalu blíží poledni, slunce je vysoko nad našimi hlavami a těla nevrhají žádný stín, sluneční paprsky jsou tak silné, až se zdá, že nás chtějí sníst zaživa. Člověk přímo cítí, jak z něj žár vysává energii. Takto jsme strávili několik dnů na cestě z Jihoafrické republiky do srdce delty řeky Okavango. Kopcovitá, trávou porostlá krajina se vlní do nekonečna. Na azurově modré obloze se občas objeví mrak. V ruce držím volant a uháním někam do neznáma.

Rok Blanky Bohdanové

Čtvrtého září 2015 proběhne v Galerii Kryt v Klášterci nad Ohří vernisáž výstavy PROMĚNY malířky a herečky Blanky Bohdanové. Pokračuje tak událostmi nabitý rok významné umělkyně, která v něm oslavila své životní jubileum, byla jí udělena Cena Thálie za celoživotní herecké mistrovství a připravila v pražské galerii Azeret velkou tříměsíční výstavu, návštěvníky přijatou s mimořádným ohlasem. Kromě toho se ve slavnostní derniéře rozloučila po čtrnácti letech s výjimečnou inscenací Divadla Viola THE GIN GAME, za niž získala ona i její herecký partner Josef Somr Cenu Thálie za nejlepší herecké výkony roku 2001. A jako umělecký bonbonek si diváci stále užívají v Činoherním klubu představení MOJE STRAŠIDLO, v němž exceluje Blanka Bohdanová po boku vynikajícího Stanislava Zindulky.
Když jsem se snažila na pár řádcích popsat její příběh, vzpomněla jsem si, jak mi téměř před třiceti lety, když jsem poznala jejího syna, napsala dopis o lásce. Snad měl být i určitým varováním, předanou zkušeností. Při psaní své nové knihy DOPIS CYRANOVI jsem si uvědomila, že jí odpověď stále dlužím.

Všichni dobří diktátoři Gérarda Depardieu

Letní návštěva Gérarda Depardieu u běloruského prezidenta Lukašenka probíhala ve znamení polních prací. Po obhlídce prezidentových privátních polností nedaleko hlavního města Minsk si francouzský herec liboval: „Vidím, že jsou tu šťastní a klidní lidé a že musí být příjemné v téhle zemi žít.“ V reportážním videu běloruské tiskové kanceláře učí prezident svého hosta zacházet s kosou, načež všichni vespolek – Lukašenko, jeho suita převlečená za rolníky i Depardieu – synchronně kosí louku.

Od Havla k Zemanovi. Svoboda v Česku ztratila cenu, už o ni nejde

V druhé půli srpna bude výročí okupace Československa v roce 1968. Od doby, kdy Sověti a další „spřátelené armády“ přijeli na tancích, nás dělí čtyřicet sedm let. Předchozí časy těžce poznamenaly naši povahu. Okupanti, bolševici a estébáci nás postupně zotročovali. V roce 1989 se to změnilo, režim padl, ale kus otroctví v národu zůstal a pětadvacet let po pádu železné opony se projevuje.

Co se děje… v New Yorku

Uprostřed léta se na newyorském ostrově Ellis Island, kde kdysi sídlilo imigrační středisko, jímž prošlo na dvanáct milionů přistěhovalců, sešli Bono a Edge z kapely U2, Yoko Ono a Petr Sís. Vyhlásili zde 29. červenec Dnem Johna Lennona a připomněli čtyřicáté výročí ode dne, kdy John Lennon po pětiletém boji získal povolení k trvalému pobytu v USA. Setkání vyvrcholilo odhalením gobelínu, na němž je znázorněn Manhattan coby žlutá ponorka a jehož autorem je výtvarník Petr Sís. Yoko Ono prohlásila, že Sísova ponorka by se Lennonovi jistě líbila.

Co se děje… v Londýně

Pro britské vzdělance se ve Franzi Kafkovi pojí geniální autor se symbolem národnostně a nábožensky multikulturní a mírně excentrické Prahy z prvních dvou desetiletí minulého století. Rozhlas BBC odvysílal letos už celý seriál zdramatizovaných Kafkových příběhů. Teď přišel s novou inscenací Kafkova PROCESU v londýnském divadle Young Vic režisér Richard Jones.

Co se děje… ve Vídni

REMBRANDT, TIZIAN, BELLOTTO Překrásný a nedávno zrekonstruovaný vídeňský Zimní palác nabízí mimořádnou výstavu cenných uměleckých děl ze sbírek Drážďanské obrazové galerie.

Co se děje… na Slovensku

Mezi významné filmové události na Slovensku patří již od roku 2006 piešťanský MEZINÁRODNÍ FILMOVÝ FESTIVAL CINEMATIK, který letos proběhne ve dnech 10. – 15. září. Stejně jako v předchozích letech nabídne více než 70 celovečerních a mnoho krátkometrážních filmů, přičemž je zaměřen především na evropskou a slovenskou kinematografii. V hlavní soutěžní sekci Meeting Point Europe, již sestavuje 17 kritiků ze 17 evropských zemí, uvidí diváci jedny z nejlepších evropských filmů roku. Slovenskou kinematografii festival představí zejména prostřednictvím soutěžní sekce celovečerních slovenských dokumentárních filmů CINEMATIK.DOC. Součástí festivalu je také dvoudenní seminář a workshop DOX IN VITRO (dokumentární projekty ve zkumavce), tematicky zaměřený na vývoj a koprodukci dokumentárních projektů.

O čem se mluví… na Moravě

SMLOUVA NOVÁ A VĚČNÁ | KULT EUCHARISTIE VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ. Na zpodobení jedné ze základních součástí křesťanské liturgie se zaměřuje výstava, která probíhá na třech místech v Olomouci – v Arcidiecézním muzeu, kryptě katedrály svatého Václava a Arcibiskupském paláci. Důležité téma křesťanské víry nahlíží výstava prostřednictvím uměleckých děl od středověku po současnost. Muzeum umění Olomouc a Arcibiskupství olomoucké ji pořádají při příležitosti církevního roku Eucharistie a Národního eucharistického kongresu. Potrvá do 4. října.

RSS - výběr z článků

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

Herečka Lenka Krobotová

Herečka Lenka Krobotová

Lenka Krobotová. Herečka spjatá s pražským Dejvickým divadlem poutem profesním, přátelským i rodinným. Působí v něm od roku 2000 a z plejády jejích současných rolí připomeňme aspoň Doru v KAFKOVI 24, Evelynu v UCPANÉM SYSTÉMU a dvojroli královny Hermiony a pastýřky Mopsy v ZIMNÍ POHÁDCE, na níž kritika ocenila především intenzivní herectví dejvického souboru. „Zdejší herečtí matadoři doslova září,“ napsal o poslední inscenaci Dejvického divadla na serveru „nadivadlo“ Vladimír Mikulka. Lenka Krobotová je bezpochyby silná osobnost, která má „pořádek“ a „jasno“ v životě i v tvorbě, ale zároveň i spontaneitu, třeba už jen rychlost, jakou mluví, ten proud slov, který není snadné zachytit.

Portrét Kevina Spaceyho

Portrét Kevina Spaceyho

Ve slavném americkém seriálu DŮM Z KARET, který letos pokračuje už čtvrtou řadou, hraje bezskrupulózního politického intrikána. Jeho sebestředný a machiavellisticky vychytralý Frank Underwood vystoupá z pozice vlivného senátora až do úřadu prezidenta USA. „Jde o jednu z nejúžasnějších postav, jaké jsem kdy mohl ztvárnit,“ tvrdí americký herec KEVIN SPACEY, který má pro odhalování temných stránek lidských duší talent od Boha. „Často se mi stane, že se z natáčení vracím do hotelu a přemýšlím, jestli jsme nezašli moc daleko. Ale pak si zapnu zprávy a dojde mi, že možná naopak nejsme dost tvrdí,“ dodává o sarkastickém vyprávění odhalujícím zákulisí vrcholné politiky.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

U příležitosti 700. výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. připravil Pražský hrad pět výpravných výstav. Všechny mají v názvu slovo koruna a všechny jsou otevřeny denně od 10 do 18 hodin až do 28. září, svátku Karlova předchůdce, oblíbeného světce a patrona českého státu svatého Václava.

Muzikant Martin Valihora

Muzikant Martin Valihora

Kariérou uznávaného bubeníka proplouvá Martin Valihora velmi přirozeně. Už v šestnácti letech hrál v profesionálních hudebních seskupeních rozličných žánrů. Nezlomila ho ani závislost na drogách, s níž se musel poprat. Obhájil své umění i v Americe, kde studoval a účinkoval v klubu Blue Note se špičkovými jazzmany. V Bratislavě založil renomovaný Festival One Day Jazz.

Michaela Gübelová 6/16

Vážení a milí, Marihuana… zhulené mladé lidi jsem poprvé viděla kdysi dávno ve Formanově muzikálu Hair. Dnes je kouření marihuany rozšířené, chce se mi skoro říct běžné, především mezi mladými.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 9/15

XANTYPA Číslo 9/15

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2019

XANTYPA XANTYPA 10/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne