Věra Čáslavská

Světla ramp již patří následníkům

Aktualizace 31. 8. 2016: Měla ráda tuhle zemi, záleželo jí na tom, kam se bude ubírat, proslavila ji jako málokdo, vždyť pro ni vybojovala sedm zlatých olympijských medailí. Milovala svoje děti, ale byla ochotna pomáhat i neznámým lidem, kteří se ocitli v nouzi. Loni v květnu ji diagnostikovali rakovinu slinivky břišní, nemoc, která člověku nedá šanci. Osud jí dopřál dožít se narození vnoučka, říkala mu moje velká poslední láska, a také olympiády, kterou ještě naposledy chtěla zažít. Smrt někdy počká, ale jen chvilku. Odešla krátce po skončení her. Zemřela ve věku 74 let 30. srpna večer, ve spánku, její syn Martin jí do poslední chvíle četl Otu Pavla. Čest její památce.

 caslavska3jpg.jpg

Její jméno obletělo svět několikrát, ale doma – v duchu známého přísloví – prorokem nebyla. Držitelka jedenácti olympijských medailí, z toho sedmi zlatých, osmašedesátiletá bývalá gymnastka Věra Čáslavská o něm ví své. Kvůli nesouhlasu se sovětskou okupací a podpisu manifestu DVA TISÍCE SLOV se po triumfálním sportovním úspěchu několik let živila i jako uklízečka. Když ji pak ještě postihla rodinná tragédie, stáhla se z veřejnosti úplně. Hlavu opět zvedá teprve až nyní.

 

 

Nezbývá než říct, že váš život by vydal na román nebo aspoň na celovečerní film – silnější příběh než ten váš se hledá těžko…

Už v roce 1969 jej chtěli natočit Američané v koprodukci s Japonci, kteří měli nesmírné množství autentických záběrů, a to jak z letních olympijských her v Tokiu v roce 1964, tak z následné olympiády v Mexiku v roce 1968. Snímali mě tehdy snad všude – při závodech, během tréninku, v šatnách, v průběhu dne ve městě… Americká produkce už měla hotový celý scénář: měl to být životopisný snímek, zakončený mým proslulým tichým gestem na mexické olympiádě, kdy jsem v závodech na kladině skončila druhá za Natalií Kučinskou ze SSSR. Na stupních vítězů jsem při sovětské hymně odvrátila hlavu od sovětské vlajky a ostentativně zabodla pohled do země. Všichni to pochopili jako němý protest proti sovětské okupaci Československa. Američané dokonce měli vybranou i dívenku, která by mě představovala jako sedmiletou – stačilo jen, abych odjela do Hollywoodu a mohlo se začít točit. Jenomže mi naši tehdejší mocipáni dali nůž na krk: buďto odvoláte svůj podpis pod DVĚMA TISÍCI SLOVY, anebo zůstanete doma. Neodvolala jsem, a tak republika přišla o milion dolarů, které jsem měla dostat jako honorář a které bych z velké části věnovala handicapovaným dětem a vesničkám SOS. Dnes zní skoro neuvěřitelně, že Američané chtěli natočit celovečerní film o nějaké české dívence, ale možná že velkou roli sehrál fakt, že jsem byla vyhlášena druhou nejpopulárnější ženou planety hned po Jacqueline Kennedyové.

 

Tehdy by ovšem vznikl klasický hollywoodský film s happy endem, zatímco kdyby podobný snímek měl být natočen dnes, výsledkem by bylo velké životní drama…

K současnému natočení mého dramatického života se rozhodla dokumentaristka a režisérka Olga Sommerová se svým štábem. Je náročná nejen k sobě, ale i ke mně – neustále musím někde pózovat, chodit po kolena ve sněhu, brodit se v Berounce nebo trávit většinu času na naší půdě, kde se hrabu v zaprášených bednách od margarinu a hledám svou minulost. Tou má na mysli naše rodinná alba, sportovní a společenské fotografie, medaile, poháry, vyznamenání, trofeje, suvenýry atd. Ale hlavně ji zajímají moje vzpomínky – moji přátelé, moje knihovna a gramofonové desky i moje „Záhořovo lože“, prostě všechno. Stále je mi v patách, někdy si říkám, kdyby tak aspoň na chvíli odjela do jižních krajů… Jsme dobrý a kamarádský tým: kameru bravurně a s citem ovládá Olinka Špátová, dnes už jedna z nejlepších ve svém oboru, a zvuk trpělivě obstarává Petr Provazník. Svým bohorovným klidem dokáže umírnit i několik žen najednou, neboť tou další je moje dcera Radka, která mi dělá kromě přísného kritika i garderobiérku a manažerku zároveň.

 

caslavska2jpg.jpgV létě jste natáčeli také v Mexiku, kam vás osobně pozval mexický prezident Felipe de Jesús Calderón Hinojosa. S jakými pocity jste se do této země vracela?

Nejdřív jsem říkala, že už nikam nepojedu, ale byla u toho shodou okolností právě Olga

a trvala na tom, že tam prostě musím, a tak jsme tam na týden odjeli i s celým štábem. Mexický prezident pozval i můj osobní doprovod, a tím byla moje dcera Radka. Umí výborně španělsky a také se chtěla podívat do Auditorio National, kde jsem v potu tváře dobývala zlato pro svou zemi. Oficiální program byl při loňské návštěvě dost náročný, a když jsem měla za celý den splněno a toužila po odpočinku, objevila se Olga se štábem a byl konec touze po ozdravné relaxaci. Vždy měla připravený jasný plán a nezbylo, než se odhodlat ke zdolávání pyramid, bezpočtu kilometrů denním i nočním Mexikem, běhat po olympijském stadionu i olympijské vesnici, prostě hledat zapomenutý čas. I ona podlehla té zdejší euforii a všechno chtěla zaznamenat. Zachránila mě Radka, která už viděla, že sotva pletu nohama a že by mě Olga kvůli své filmařské vášni rozcupovala na kousíčky. Měla vážné obavy, abych se domů nevrátila v cínové rakvičce.

Halu Auditorium National, kde jsem cvičila svoje olympijské sestavy, jsem nemohla poznat, ale místní mě ujistili, že tam jiná s tímto názvem není. Když jsme halu obkroužili po sedmé, zjistila jsem, že je to skutečně ona, jenže vypadala jinak. Byly před ní zvláštní skleněné a betonové panely, protože dnes už neslouží sportu, nýbrž divadlu, muzikálům a koncertům. Kromě jiných světových zpěváků tu zpívali i Luciano Pavarotti a Mario Lanza. Také jsme byli v katedrále, kde jsem se v průběhu olympijských her v roce 1968 provdala za atleta Josefa Odložila. Katedrála je velká a oltářů tam bylo minimálně patnáct. Doteď nevím, jestli jsme natáčeli před tím správným. Na nostalgii nebyl čas.

 

Mexický prezident byl také vaším fanouškem?

V roce 1968 byl malý kluk, ale od rodičů a z archivů věděl úplně všechno. Když jsem stála mezi hosty v první řadě a vítal nás, myslela jsem si, že mě ani nepozná, ale začal mě objímat, jako kdybychom se znali odjakživa.

 

Jsou tyto památné olympijské hry, na nichž jste získala čtyři zlaté medaile a dvě stříbrné, ve vaší paměti stále živé?

Olympijské hry Mexiko 1968 vnímám jako dávnou minulost, ale vzpomínky zůstávají až neuvěřitelně živé. Byly a stále jsou mou silnou srdeční záležitostí, nelze z nich vymazat ani spontánní atmosféru nabitou pozitivní energií, ani architektonicky vkusná a sympatická sportoviště včetně olympijské vesnice. My, naše delegace, jsme zpočátku byli tak trochu mimo realitu, protože pár dní před zahájením olympiády – 21. srpna 1968 – naši zemi přepadla vojska Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu. Přijeli jsme do Mexika a měli hlavu plnou tanků a strachu o budoucnost své země. Já musela značnou část své závěrečné olympijské přípravy přerušit a místo tréninků v šumperské tělocvičně se ukrývat před kolaboranty a okupanty v lesích. Postaral se o mě náčelník jesenické horské služby pan Zdeněk Zerzáň. Když se dozvěděl, že mi za podpis manifestu Dva tisíce slov hrozí zatčení, ukryl mě na chalupě Vřesová studánka. Tam jsem strávila dlouhé dva týdny s osamělou starou paní správcovou, která byla šťastná, že na chalupě nemusí být sama. Místo v tělocvičně jsem trénovala v horách, což byla pro sportovce, který si naplánuje vyladění formy do posledního detailu, naprostá katastrofa.

 

Jak jste se v úkrytu připravovala?

Neměla jsem k dispozici tělocvičnu, jen les, mech, místo kladiny poražené kmeny stromů a lesní stezky pro trénink kondičního běhu. Trénovala jsem i výbušnost – svůj rozběh na přeskok si odměřila přesně na sedmdesát sedm stop, jak jsem byla zvyklá. Rovněž udržet mozoly na dlaních bylo důležité. Když se při cvičení na bradlech strhnou, je všem nadějím konec. Tak jsem na Vřesovce přehazovala lopatou uhlí, aby dlaně zůstaly v kondici. Příroda si mě podmanila a já před sebou měla velký cíl. Jednou za dva dny přijel někdo z horské služby nebo kolegyně Jana Posnerová, a tak jsem věděla, co se v zemi děje, a moje emoce to jen posilovalo. Nevěděla jsem, co se odehrává přímo v Praze, to jsme vlastně viděli až mnohem později z dokumentárních filmů, uváděných po listopadu 89, ale na vlastní oči jsem spatřila polské tanky na šumperském náměstí.

Z předolympijského soustředění jsme se přes veškerý zmatek a chaos přesunuli z Šumperka do Prahy, převzali si oficiální olympijskou uniformu, pasy a víza. Před odletem jsem zašla k soše svatého Václava, kde hořelo plno svíček, a k nohám mu položila svůj osobní oficiální olympijský odznak, aby mě opatroval a dodával mi sílu. Slíbila jsem si, že se pokusím nezklamat naděje a poníženému národu aspoň na okamžik pozvednu hlavu. A dokážu celému světu, že i lidé malého národa mohou být v něčem jedineční.

Vůbec jsme nevěděli, jestli odletíme, ale nakonec nám povolení dali. Všichni, celá olympijská výprava, jsme těsně před odletem byli pozváni na Pražský hrad k oficiálnímu rozloučení s představiteli tzv. pražského jara, generálem Ludvíkem Svobodou, Alexandrem Dubčekem, Oldřichem Černíkem a Josefem Smrkovským.

Mexická olympiáda pro mě tedy nebyla jen představením sportovním a uměleckým, ale i politickým. Tenkrát, víc než kdykoliv jindy předtím, jsem si přála, aby v Auditorio National zazněla naše hymna Kde domov můj. Chtěla jsem vyhrát a být první, protože jsem věděla, že nejde jenom o mne.

 

Jak vás Mexiko přivítalo?

Od prvního okamžiku, kdy jsme vstoupili na mexickou půdu, jsem se cítila až nebezpečně dobře. Mexičané nás přivítali s upřímnou radostí. Hráli a zpívali nám temperamentní mariachi a zasypali nás květinami tak, že jsme přes ně nebyli ani vidět. Zapůsobila na mě i pestrobarevnost města. Mexiko se chtělo předvést a hýřilo okázalostí. Přitom pár dní před olympiádou tam studenti protestovali proti vládě a nákladnosti her a došlo i na krveprolití.

Náš přílet do Mexiko City byl jako rána do hlavy, byl to úplně jiný svět. Moje největší soupeřka, sovětská gymnastka Nataša Kučinská, tam byla už víc než čtrnáct dní, aklimatizovala se na vysokou nadmořskou výšku a také si získávala přízeň Mexičanů. Psalo se o ní jako o jedné z kandidátek na Miss olympiáda. Bylo mi jasné, že s Natašou sehrajeme důležitý duel. Světové noviny psaly, že to bude nelítostný boj. Mexičané si nás oblíbili obě. Když na pódium vstoupila Kučinská, skandovali „Natáša, Natáša, rarara!“ a když jsem nastoupila já, křičeli zase „Vera Vera, rarara!“ Měla jsem pocit, že se nacházím spíš na koridě. Po skončení her jsem dostala přízvisko „La Reina de Mexico – Mexická královna.

 

Bylo těžké být gymnastkou a zároveň politickým symbolem?

Byla to velká zodpovědnost. Člověk nechce zklamat ty, kteří v něj věří. Olympijská charta nepovoluje politickou demonstraci nejen při soutěžích, ale ani v jakýchkoliv jiných olympijských prostorách a zařízeních. Američtí sprinteři Tommie Smith a John Carlos přišli ke stupňům vítězů oba s černou rukavicí na ruce. Smith na pravé, Carlos na levé. S hluboko skloněnou hlavou při americké hymně jasně ukázali, jak se v jejich vlasti, kterou právě proslavili, se svými černými spoluobčany cítí. Byli vyloučeni z výpravy, ale dali jasně najevo, co se ve Spojených státech děje. Já tehdy měla v hlavě stejné nutkání, chtěla jsem ukázat, že bojuji za Československo proti sovětské invazi. Chtěla jsem ze stupínku vítězů poslat domů vzkaz – symbol V jako victory, vítězství, ale pak došlo na onen „tichý protest“. Stala jsem se národním symbolem. A pak si to všechno pěkně odskákala – do slova a do písmene! Nikdy jsem politiku nedělala a dělat nehodlám. Politicky jsem se neangažovala ani po revoluci v roce 1989. Ke zviditelnění Československa ve světě jsem ale přispěla i tak.

 caslavskajpg.jpg

Dnes na téma politika sportovci většinou mlčí. Co vás přimělo k podpisu manifestu Dva tisíce slov?

V podstatě to byl program svobody. V Československu vládla komunistická diktatura, ale od poloviny šedesátých let začal politický vývoj směřovat k normální společnosti. Jako výsledek politických reforem na jaře 1968 napsal spisovatel Ludvík Vaculík manifest DVA TISÍCE SLOV. V naší zemi zavál jiný vítr a byla to velká naděje. Když mi text přinesli k podpisu, neváhala jsem. Moje jméno už z tokijské olympiády mělo jistou váhu a svým podpisem jsem tak mohla i já umocnit naději na svobodu v naší zemi. Vždy jsem byla vlastenkou, láska k rodné zemi mi dávala křídla. To už je ale pryč. Dnes fandím Tibetu, Barmě, lidským právům a jsem pro, aby svět tlačil na Čínu, aby si tam komunisté uvědomili, že už si nemohou dělat, co chtějí. My jako bývalá komunistická země víme, čeho jsou schopni a jak nečestně jednají.

 

Mimo jiné jste v šedesátých letech byla také symbolem ženské emancipace. Ženské hnutí tehdy rozhýbalo svět. Byla jste si toho vědoma?

Pro mě byla gymnastika středem veškerých mých zájmů, trénovala jsem pět až šest hodin denně při zaměstnání. Od svých šestnácti let jsem musela pracovat jako písařka, resp. stenografka a vydělávat si na živobytí. A také jsem chtěla finančně pomoct rodičům. Nikdo mě nedotoval a své každodenní úkoly – tréninky, školu i zaměstnání – jsem nemohla přenést na někoho jiného. Studovala jsem převážně dálkově, gymnázium i Fakultu tělesné výchovy a sportu, nebyl čas se angažovat jinde. Emancipace žen mi byla na hony vzdálená. Ani jsem v sobě neskrývala snahu či touhu dokázat chlapům, že my ženy jsme lepší. Prostě, my jsme opravdu lepší. Pán Bůh si na nás dal víc záležet – a dál jsem se tím nezabývala. A soutěžit s nimi? Chtěla jsem vyhrát sama nad sebou. Konfrontace se silnějším pohlavím mě nikdy nepřitahovala, naopak. Za kamarády jsem mívala převážně muže. Například nezištné přátelství s japonskými gymnasty, s Jukio Endem, Jamashitou, Onem, Konem, Zurumim, Cukawakim, Mizukurim, také se sovětskými závodníky Borisem Šachlinem a Juriem Titovem, Jugoslávcem Miro Čedarem či Italem Frankem Menikelim. Dobře jsem si rozuměla i s bulharskými, německými a švédskými gymnasty.

 

Co následovalo, když jste se z mexické olympiády vrátila do Prahy?

Přijal mě pan prezident Svoboda, byla sláva a byli tam i pánové Dubček, Černík, Smrkovský a všichni, kdo vedli reformu na jaře 1968. Dala jsem jim miniatury svých zlatých medailí, ale bohužel už vládli jiní. Stala jsem se nepřítelem národa, protože svůj podpis prohlášení DVA TISÍCE SLOV jsem neodvolala ani pod nátlakem policie a vysloužila si mimo jiné to, že mě odmítali zaměstnat. S vysokoškolským vzděláním a jedenácti olympijskými medailemi jsem byla pět let nezaměstnaná, pod cizím jménem chodila uklízet baráky a olejem na plátno malovala krajiny. Trénovat jsem nemohla, protože jsem byla politicky nespolehlivá, a proto mě k dětem a mládeži nepustili. A tak jsem myla schody a to ještě v ilegalitě. I tuto práci jsem musela vykonávat pod cizím jménem, neboť obavy, že by si toho mohl všimnout nějaký zahraniční novinář, byly zcela oprávněné. Chtěla jsem mluvit s prezidentem Svobodou. Nakonec mě pozval na Pražský hrad, ale poslal šéfa prezidentské kanceláře doktora Pudláka, který mi sdělil, že prezident mě nepřijme. Že mi jen vzkazuje, že chybovat je lidské, ale setrvávat ve lži ďábelské. Měl na mysli můj podpis. Chtěl, abych ho odvolala. Tehdy jsem si naprosto jasně a zřetelně uvědomila sílu, moc a proradnost komunistů. I generál Ludvík Svoboda, hrdina Sovětského svazu, to vzdal a podlehl. Stala jsem se nepřítelem komunistického režimu na dlouhých dvacet let a Státní bezpečnost mi nedala pokoj.

V té době jsem se také musela smířit s tím, že ti, kteří mě kdysi oslavovali, se mi vyhýbali obloukem, a to mě samozřejmě mrzelo. Někteří moji dobří známí se mě začali stranit, aby nebyli přistiženi s podvratným živlem. Na ulici přešli na druhý chodník. Cítila jsem se jak prašivá. Dlouhých dvacet let jsem psychickou sílu čerpala od lidí, které jsem osobně ani neznala a kteří mi psali milé a povzbuzující dopisy, především z Japonska a Mexika. K mladým gymnastkám mě pustili až v osmdesátých letech díky osobní odvaze Antonína Himla, předsedy ÚV ČSTV, i když to zase bylo jen v anonymitě. Konečně jsem ale mohla pracovat v oboru a trénovat.

 

V letech 1979 až 1982 jste také trénovala v Mexiku, kam jste odjela s celou rodinou. Jaké to bylo období?

Víceméně jsem se stala obchodním artiklem. Byla jsem vyměněna za uhlí. Mexičané se tehdy dohodli se Sověty, že místo nich budou dodávat Kubě uhlí, ale za to žádali Čáslavskou. Prezident Husák se rozhodnutí Kremlu jako vždycky podřídil a svolil. Nabídku mexického prezidenta Portilla, abych pracovala v rámci programu Deporte para todos – Sport pro všechny, jsem přijala. Přihlásilo se nespočet dětí a já jich vybrala víc než sto. Původně jsem si myslela, že budu trénovat špičku mexické gymnastiky, ale pan Portillo chtěl dát šanci i sociálně slabším dětem. Maminky se pak pyšnily, že jejich holčičky trénuje „la maestra Vera“ a na oplátku mu za to dali volební hlas. A navíc mě rozmazlovaly, „zestárla“ jsem tam o 24 roků: z úcty a lásky mi totiž každý měsíc upekly dort, prý k mým „cumpleaňos“ – narozeninám. Děti dělaly pokroky, hodně to prožívaly, byly báječné a já je milovala jako své.

 

Další vaší zemí zaslíbenou se stalo Japonsko, kde jste na olympijských hrách v roce 1964 získala tři zlaté medaile a jednu stříbrnou. Také se tam vracíte?

V zemi vycházejícího Slunce jsem byla celkem třináctkrát, mj. také s Václavem

a Olgou Havlovými na počátku devadesátých let jako poradkyně prezidenta se státní

delegací. Tuto zemi jsem si zamilovala ještě dřív, než v Tokiu zavlála olympijská vlajka. Počátkem devadesátých let minulého století se mi také spolu s vynikajícím onkologem profesorem Fričem a doktorem Hanzlíkem podařilo založit nadaci Sakura, která tenkrát pro Československo získala špičkové japonské přístroje na diagnostikování a léčbu rakoviny tlustého střeva.

 

V prosinci 2010 jste byla vyznamenána Řádem vycházejícího Slunce, který vám byl udělen v Praze na japonském velvyslanectví. Jistě vás to potěšilo…

Řád vycházejícího slunce, zlaté paprsky s nákrční stuhou, mi na japonské půdě předal velvyslanec Japonska, Jeho Excelence Chikahito Harada, poté, kdy jej odsouhlasila japonská vláda, japonský císař podepsal a ministr zahraničních věcí protokolárně zaslal do ČR.

Je to pro mě nesmírná pocta, neboť k Japonsku cítím velké přátelství a hlubokou úctu. Láska k této zemi a jejím sportovcům, jak jsem při přebírání řádu přednesla ve svém projevu, začala už na olympijských hrách v roce 1960 v Římě, kde mi japonští gymnasté doslova učarovali. Byli nesmírně hraví, soutěživí, jejich pružnost a eleganci by jim i kočka mohla závidět.

A když docvičili sestavu, objímali se a poplácávali na kuráž. Sportovali s nadšením a radostí,

přesně v duchu myšlenek Pierra de Coubertina. Z olympiády v Tokiu v roce 1964 jsem si kromě medailí odvážela také samurajský meč, což byla také obrovská pocta. Až poté mi jedna vědma, která o mé lásce k zemi zaslíbené nic nevěděla, řekla, že jsem prý v minulém životě byla samurajem.

 

Kdo vám ten meč daroval?

Potomek samurajů. A meč, kterým mě obdaroval, byl šperkem jeho rodu. Na olympijských hrách to pro mě byla ta nejcennější trofej. A povím vám, proč mi ho daroval. Ve finálové soutěži na jednotlivých nářadích jsem ve své sestavě zařadila cvik zvaný Ultra C. Japonští diváci se na něj těšili už proto, že prvním na světě, kdo tento náročný prvek předvedl na hrazdě, byl Takashi Óno. Cvik se mi ale kvůli zcela nepředvídatelným okolnostem, kdy na mě jedna z kolegyň zakřičela „musíš“ a já se splašila, nezdařil. Utrhla jsem se z bradel a v tu chvíli si uvědomila, jak moc bych zklamala diváky, kdybych jim ten jejich vytoužený cvik nepředvedla. A tak místo abych odešla do šatny, jak v takových okamžicích bývá zvykem, vyskočila jsem zpět na bradla a sestavu i s perfektním Ultra C zdárně dokončila. Sklidila jsem veliký potlesk. A nejen to, přišel za mnou jeden z diváků, asketický starší Japonec, a za projevenou bojovnost mi daroval onen meč. Bojovala jsem v duchu japonského hesla ikunuku, které znamená „vydržet“ a dodává kuráž; snad proto mě tak ocenili.

 

Tím samým heslem jste prý vloni povzbudila i Martinu Sáblíkovou před zimní olympiádou v kanadském Vancouveru…

Ano. Martina mě v počtu medailí může klidně překonat. Velmi jsem jí fandila, protože jsem věděla, že má nesmírnou vůli a vytrvalost. Do značné míry jsem jí vlastně vítězství i předpověděla. Před olympiádou ve Vancouveru jsem jí totiž na jednom společenském setkání dala pozlacenou květinovou snítku, na níž byly tři lesklé kuličky. Štěpán Škorpil z toho hned udělal symboliku olympijských medialí.

 

Právě setkání se sportovci bylo předloni první akcí, na níž jste se po více než deseti letech po rodinné tragédii opět ukázala na veřejnosti. Časem tedy všechno přebolí?

Takhle se to říct nedá, ale člověk se s určitými věcmi musí naučit žít a musí se jim postavit čelem, obzvlášť když je přesvědčen, že nic špatného neudělal. Syna v kauze úmrtí jeho otce, k němuž došlo před sedmnácti léty, obvinili křivě a rozjela se štvavá mediální kampaň. Já mu bohužel nemohla pomoct a trápila se. Poté, co byl odsouzen, podali žádost na jeho omilostnění i olympionici, kteří naši rodinu znali osobně, ale první, kdo tak učinil, byl Spolek na ochranu nespravedlivě stíhaných Šalamoun. Křivda na dítěti je ze všeho nejhorší, to mi každá máma určitě dá za pravdu. Jeho táta tehdy na tu osudnou diskotéku přijel bohužel už „společensky unaven“ a nešel tam za ním, jak si trapně vymysleli a medializovali jeho příbuzní. Jen proto, aby jeho chování jaksi veřejně ospravedlnili, byli ochotni obětovat

i svoji vlastní krev – syna jejich příbuzného Josefa. Když jsem viděla, jak je syn proti tomu všemu zlu a intrikám bezbranný, psychicky jsem se sesypala. Kdyby šlo jen o mě, poprala bych se s tím. To jsem v minulosti musela udělat několikrát, ale když jde o dítě, je to pro matku vždy moc bolestivé.

 

Co dnes dělají vaše děti?

Martin nedodělal práva a pracuje jako lesní dělník. Říká, že mu je v lese dobře a cítí se svobodně. Potom co v roce 1993 došlo k té tragédii, naši bývalí příbuzní atakovali nejen jeho, ale i děkana školy a kvůli tomu tlaku Martin ze studií odešel. Přitom už měl hotovou diplomovou práci na téma organizovaný zločin a jeho oponent ho za ni velmi chválil. Dnes má ale úplně jiné starosti a já jsem ráda, že se mu před půl rokem narodila zdravá a kouzelná Matylda.

Dcera Radka absolvovala na Fakultě tělesné výchovy a sportu kurs rehabilitace a pak dlouho pomáhala vozíčkářům v Jedličkově ústavu v Praze a děti si ji zamilovaly. Žije v Praze a vdávat se zatím nechce. Myslím, že oběma mým dětem moje jméno příliš velké štěstí nepřineslo, užili si své a paradoxně to měli mnohem těžší než mnoho jiných dětí. Rozpadu našeho manželství bohužel pomohlo i to, že já i Pepík jsme byli v mnoha zásadních věcech a postojích názorově odlišní.

 

Měly vaše děti také pohybové nadání?

Radka měla až abnormální pohybový talent ke všem sportům. Věnovala se baletu, gymnastice, skákala do vody, plavala, výborně lyžovala a navíc měla ideální postavu – dlouhé nohy a štíhlý pas. Neměla ale vytrvalost. Tu má zase syn.

 

Jaké předpoklady musí mít sportovec, který chce uspět v nejvyšších sportovcích soutěžích?

Samozřejmě tělesný talent, ale také musí mít smysl pro zodpovědnost a smysl pro to nechat se dřít a makat a makat. A hlavně musí být tou věcí zaujatý. V češtině je pro to velmi výstižné slovo posedlost. Na gymnastiku a sestavy jsem myslela, kudy jsem chodila – a pořád vymýšlela nové prvky a tvary a pak je zkoušela. A samozřejmě musí mít i kapičku štěstíčka, aby mu vydrželo zdraví.

Ráda chodím do sauny, a když jsem tam byla naposledy asi před půl rokem, spontánně jsem při pohledu na svoje nohy začala říkat: „Holky moje zlatý, byla jsem k vám tak necitelná a dřela jsem vás a vy jste mě nikdy nezklamaly a všechno to se mnou vydržely. Sloužily jste mi věrně, kdykoliv jsem potřebovala.“ Poděkovala jsem jim a řekla si, že se začnu konečně trochu rozmazlovat. Někdo začíná od hlavy, já to vzala od nohou. Největší smůlou totiž je, když člověk něco vydře, natrénuje a pak přijde před závodem zranění. To se mi naštěstí nikdy nestalo.

 

Zacvičíte si i dnes alespoň pro udržení kondice?

Nemám na to čas a nebyl ani tenkrát, když jsem s profesionální dráhou skončila. Dcera se narodila devět měsíců po svatbě a pak mě zaměstnávaly hlavně mateřské povinnosti. Cvičila jsem až po letech se svými malými svěřenkyněmi. Dnes hlavně hodně chodím. Nedávno jsem dostala krokoměr, díky němuž jsem zjistila, že jsem za den ušla sedm kilometrů. O procházkách kolem Berounky ale stále jenom sním. Pořád lítám a běhám všude možně. Svoje zdraví zatím jen huntuju, ale už jsem se rozhodla to změnit. Už proto, že mi vloni objevili cukrovku, kterou jsem možná měla řadu let, ale deset let jsem nebyla u lékaře a nevěděla to.

 

Dostáváme se k Černošicím, kde nyní bydlíte a kde jste byla dlouho zcela inkognito…

Byly to takové báječné dva roky prázdnin. U nás v „samošce“ se mě před časem jedna prodavačka vyptávala, odkud mě může znát, že jsem jí povědomá. Pak se představila, tak jsem musela taky. Řekla jsem, že jsem paní Columbová – ta nikdy nikým nespatřená manželka poručíka Columba z televizní detektivky. A i když se to po dvou letech provalilo, říkají mi tam tak někteří dodnes.

 

Co se vám dnes honí hlavou, když vidíte své vítězné olympijské sestavy?

Vím přesně, jaký pohyb kdy přijde. Pamatuji si všechno a vím o každém pohnutí malíčku.

 

Máte mezi našimi mladými gymnastkami svoji favoritku?

Ano, mám. Je jí patnáct let a jmenuje se Natálka. Trénuje v TJ Bohemians. Někdy se chodím dívat i na závody a jsem nadšená. Naposledy jsem na ně pozvala i televizní štáb.

 

Když jste v letech 1989 až 1994 byla jednou z poradkyní prezidenta Václava Havla, zasloužila jste se mimo jiné o to, že bývalá vysoká škola SNB připadla Karlově univerzitě a její Fakultě tělesné výchovy a sportu…

Z toho mám opravdu dobrý pocit, i když mnohým kverulantům se to nelíbilo, dokonce mi spílali do mafiánek, která komunistům zabírá majetek. Přitom všechno bylo úředně podloženo a domluveno, já jen zprostředkovala ty správné kontakty. FTVS UK do té doby sídlila v Tyršově domě na Újezdě, jenže ten si po revoluci vzali zpět sokolové a fakulta byla de facto na dlažbě. Zástupci studentů i profesorů za mnou přišli, jestli by nemohli působit v bývalé Vysoké škole politické v Praze 6, tzv. Rudé Sorboně, která v té době byla prázdná. Řekla jsem, že ani na Hradě nejsme žádní mocipáni, ale že se pokusím. Ve zdravém těle je přeci zdravý duch a mladé sportovce je třeba podporovat. Volala jsem na ministerstvo vnitra, kde tehdy úřadoval Richard Sacher. Toho jsem nezastihla, ale mluvila jsem se s jeho náměstkem panem Ciklaminim. Už když jsem s ním telefonovala, říkal, že „neverí vlastným slechom, že naozaj hovorí so mnou, že je zo Slovenska a že býval mým velkým fanúšikom“. To mě velice povzbudilo, a tak jsem ho pozvala do tělocvičny Tyršova domu, kde studenti se svými profesory pohotově uspořádali velkolepý mítink. V průběhu našeho setkání jsme podepsali velmi důležitý předběžný dokument. Já za kancelář prezidenta republiky a pan Ciklamini jej podpořil za ministerstvo vnitra. Pak byla ještě zapotřebí další jednání, podpisy a razítka, ale tenhle počin byl důležitým počátkem. Rozhodně to ale nebyla žádná partyzánština.

 

Proč dnes už nestojíte o to být na výsluní?

Vyznávám už jiné životní hodnoty. Po sametové revoluci mne do svých služeb povolal pan prezident Václav Havel, stala jsem se jeho poradkyní ve věcech sociálních, ve zdravotnictví, školství a péče o mládež a tělovýchovu. Téměř denně jsem pracovala do půlnoci, nejednou za mnou hradní stráž zavírala bránu na Hradčanském náměstí. Dodnes slyším její potutelné skřípání. Byla jsem k smrti vyčerpaná, ale byla to pro mne výzva a nesmírná čest. Pomáhali mi Radka s Martinem mj. tím, že denně třídili množství dopisů. Také jsem na dvě volební období poponesla štafetu o kousek dál, možná i výš, když jsem se stala předsedkyní Československého a později Českého olympijského výboru. Teď si chci konečně odpočinout a užívat si. To znamená poslouchat gramofonové desky, které jsem si vozila ze zahraničních cest, sledovat co se děje ve světě a číst si. Ale hlavně, dočista jsem propadla zázrakům elektroniky a s internetem si tykám nespočet hodin denně. Hledám si informace, píšu, poslouchám hudbu, dívám se na dokonalé umění tanečníka Baryšnikova, poslouchám Carusa a Pavarottiho, cokoliv. Je to jak droga.

 

Chystáte něco speciálního ke svým sedmdesátinám, které záhy oslavíte?

Já nic nechystám, ale třeba Česká pošta uvažuje o tom, že by u příležitosti mého jubilea vytiskla poštovní známku. Řekla jsem, že jsem tím velice potěšena a že by bylo báječné, kdyby tam spolu se mnou mohl být i olympijský vítěz z Tokia Jukio Endo, který byl pro Japonce v šedesátých letech bohem – a pro mě taky. V květnu 2012 budou navíc olympijské hry v Londýně, tak by to mohl být pro filatelisty hezký dar s olympijskou tematikou.

Také jsem už konečně začala psát svou knihu vzpomínek a těším se, že ji nestihne podobný osud, jak tomu bylo s mojí autobiografickou knihou CESTA NA OLYMP, kterou za minulého režimu cenzurovali tak dlouho, až byla poloviční. Původní rukopisy se ztratily, takže teď začnu úplně znovu. Jan Kačer mi říkal, že píšu dobře a že bych měla začít sama. Pamatuju si, že když tehdy knížka vyšla, dostala jsem hezký dopis od Karla Högera, který mi psal, že to, jak popisuju trému, zažívá jako herec úplně stejně a že jsem to vystihla naprosto excelentně.

Od psaní mě ale zdržuje mnoho věcí, které musím zařizovat, zaměstnávají mě besedy s lidmi, které neumím odmítat, takže si někdy připadám jako trhací kalendář. Už se ale budu muset naučit všechno nějak třídit.

 

Jak byste zhodnotila svůj život?

Můj život nebyl mimořádný, byl jen těžký a náročný, dodnes si hojím rány. Když se ohlížím zpět, cítím se ale dobře. Přivedla jsem na svět dvě zdravé a prima děti, v nichž mám dnes své velké životní pomocníky a partnery. Olympijská kariéra dá zabrat, a když se do ní zaplete politika, jako tomu bylo v Československu, je to ještě těžší.

S úctou a obdivem musím vzpomenout na výjimečnou osobnost tehdejšího prezidenta MOV, pana Juana Antonia Samaranche, který sportovcům prokletým komunistickým režimem často podal pomocnou ruku. Vždy, když mi bylo nejhůř, se k mému překvapení objevil v Praze a okázale, před zraky našich nejvyšších představitelů, mi předával různé olympijské diplomy a řády na důkaz toho, že svět o mně ví. A pomáhalo to. Býval velvyslancem v komunistickém SSSR a moc dobře věděl, jakým perzekucím jsou někteří vystavováni.

Ale dnes je už řada na těch, kteří se narodili o pár týdnů později. Šťastný vítr do plachet všem, kteří svůj život zasvětí olympionismu a lásce. Au revoir, pane Charlie Chapline, světla ramp již patří našim následníkům.

 

Autor článku: Zuzana Paulusová

XANTYPA 7-8/16 - výběr z článků

Hlas Led Zeppelin aneb Robert Plant na Lochotíně!

Hlas Led Zeppelin aneb Robert Plant na Lochotíně!

Robert Plant, hudebník, který vyšel z obyčejných poměrů v průmyslové oblasti Anglie nazývané Černá země a ocitl se na nejvyšších příčkách oblíbenosti i uznání, vystoupí 27. července v Plzni.

Výtvarník Jan Steklík

Výtvarník Jan Steklík

Akční rádius Jana Steklíka výrazně přesahuje hranice výtvarného umění. Malba a kresba jsou sice jeho nejvýraznějším (a jistě i základním) prostředkem tvorby, ale podstatou jeho života je hra, ať již pro jednoho diváka, anebo širokou obec pozorovatelů. Vždy počítá se spoluúčastí, přinejmenším intelektuální. Nejraději si ovšem Steklík hraje sám se sebou a také rád porušuje pravidla, která si předem nastavil. Zkrátka: stejně jako miluje improvizaci v hudbě, stejně nespoutaně se pohybuje na poli umění.

Jana Boušková

Jana Boušková

Jana Boušková, nejlepší harfistka světa. To není nadsázka. Hudební svět dovede docenit její vítězství v soutěžích, koncerty v nejprestižnějších světových sálech, spolupráci s orchestry a světovými dirigenty, její komorní hru. Posluchač nemůže přeslechnout, že Jana Boušková dává své hře originalitu a výrazové nuance tak jasné a zřetelné, že krása hudby plyne jako oduševnělá samozřejmost.

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

LEGENDÁRNÍ HRAČKA

LEGENDÁRNÍ HRAČKA

Když se před čtyřiceti lety, v roce 1976, objevil na pultech československých hračkářství, získal si obrovskou oblibu. Malá plastová pohyblivá figurka se stala doslova kultovní hračkou tzv. Husákových dětí. Družstvo Igra ho vyrábělo třicet let. Pak však zkrachovalo a Igráčkům začal zvonit umíráček. K životu je znovu v roce 2010 probudila společnost EFKO a zároveň legendární plastové figurky zmodernizovala, aby byly atraktivní i pro současné děti. O tom, jaké oblibě se tato hračka těší již u několika generací, svědčí i obrovský úspěch putovní výstavy FENOMÉN IGRÁČEK.

Kam v Evropě k moři i za památkami?

Kam v Evropě k moři i za památkami?

Vycestujte za sluncem, klidem a regionálními specialitami ve vyhlášených plážových destinacích. Poradíme vám. 

Výstavou RETRO 70. A 80. LET v Tančícím domě provede pan Vajíčko

Výstavou RETRO 70. A 80. LET v Tančícím domě provede pan Vajíčko

Galerie Tančící dům se na čtyři měsíce vrací do československých 70. a 80. let. Do doby, která byla rozporuplná a kontroverzní a je třeba ji ještě zevrubně zhodnotit.

Překladatel Tomáš Jurkovič

Překladatel Tomáš Jurkovič

 Knihy japonského spisovatele Harukiho Murakamiho, těšícího se popularitě rockové hvězdy, byly přeloženy více než do dvaceti světových jazyků. V Čechách nad jejich překlady strávil už dlouhou řadu dní i nocí Tomáš Jurkovič, galantní japanolog, kterého práce občas promění v protivného morouse.

Aktuálně - výběr z článků

Skororevoluce v Bělorusku

Skororevoluce v Bělorusku

Bělorusko v poslední době zažívá řadu otřesů, které vyhnání lidi demonstrovat v předvečer uctění nejvýznamnějšího svátku, který je tradičně cílem největších opozičních akcí. Jedná se o 99. výročí vyhlášení samostatné Běloruské národní republiky. Dvě události dostaly do ulic masy Bělorusů doposud držené zkrátka Lukašenkovou vládou. První má zásadní historický a pietní význam, druhá je svázána s ekonomickou situací obyvatelstva. Mohou společně vyústit i do politických změn?

Zemřela zpěvačka Věra Špinarová.

Zemřela zpěvačka Věra Špinarová.

Nikdo tak nádherně nezazpíval a nezazpívá Jednoho dne se vrátíš z filmu Tenkrát na Západě jako ona.



Miloslav kardinál Vlk

Miloslav kardinál Vlk

V sobotu 18. března zemřel po těžké nemoci ve čtyřiaosmdesáti letech bývalý pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk. Nedlouho před svou smrtí poskytl Xantypě rozhovor, z něhož vybíráme několik jeho myšlenek.

Lví žena

Lví žena

Jak bojovat s nepřízní osudu? Inspirovat se můžete silným příběhem dívky Evy. Filmová novinka slibuje nevšední zážitek. Norský režisér Vibeke Idsøe ve snímku LVÍ ŽENA (Løvekvinnen) zavádí diváky na chladný sever Evropy na počátku dvacátého století.

Příběh boxera Olliho, který bodoval v Cannes

Příběh boxera Olliho, který bodoval v Cannes

NEJŠŤASTNĚJŠÍ DEN V ŽIVOTĚ OLLIHO MÄKIHO, tak se jmenuje drama, které mělo světovou premiéru v květnu 2016 na filmovém festivalu v Cannes, odkud si přivezlo prestižní ocenění Un Certain Regard, což se dosud žádnému finskému snímku nepodařilo.

K úmrtí Josefa Škovoreckého

K úmrtí Josefa Škovoreckého

Velký starý muž exilu, nakladatel Josef Škvorecký, neúnavně podporující český poválečný protikomunistický odboj, významný spisovatel, zemřel ve věku 87 let.

Danny Smiřický v jazzovém nebi

Danny Smiřický v jazzovém nebi

„Taky já až jednou umřu, pohřběte mě s písničkou, jazzband ať jak všichni čerti hraje, až mě k hrobu ponesou.“ Tyto verše napsal před více než padesáti lety Josef Škvorecký, když překládal spolu se svým přítelem Lubomírem Dorůžkou text jednoho z nejznámějších blues, písně ST. JAMES INFIRMARY. A podobně vypadalo rozloučení s jedním z největších českých spisovatelů, jež se uskutečnilo 11. ledna 2012. Jen místo špitálu svatého Jakuba se konalo v kostele Nejsvětějšího Salvátora. A nelze pochybovat o tom, že saxofonová improvizace Jiřího Stivína by se panu Škvoreckému velice líbila.

Paterson

Paterson

Komorní poetické drama PATERSON klasika nezávislého filmu režiséra Jima Jarmusche, rodáka z Ohia s českými předky, bylo poprvé představeno na letošním ročníku festivalu v Cannes a do našich kin vstoupí 5. ledna, jen několik dní po své americké premiéře.

Ozzy

Ozzy

Dobrá zpráva! Do kina můžete jít na nový animovaný film OZZY s podtitulem RYCHLE A CHLUPATĚ. Podobnost podtitulu s názvem akčního thrilleru RYCHLE A ZBĚSILE není čistě náhodná! Na Ozzyho také čeká napínavé dobrodružství.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/16

XANTYPA Číslo 7-8/16

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/17

XANTYPA XANTYPA 04/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne