Malíř a léčitel Vladimír Kafka

Víc než být milován, toužím dnes milovat

Akademický malíř Vladimír Kafka se na počátku 90. let rozkročil směrem od výtvarného umění k léčitelství a literatuře. Koncem loňského roku mu vyšla kniha ŽIVOT NAŽIVO. Než k tomu došlo, bylo mu souzeno prožít bouřlivé období, prodělat amputaci obou nohou i krátkodobě vyzkoušet život bezdomovce.

Vladimír_Kafka_02.jpg 

 

Slovu léčitel se brání. „Představuju si za tím pojmem fachmany, kteří používají různé bylinky, vymýšlejí kombinace lektvarů a léčivé zábaly. Já většinou nepracuji s lidmi, které bolí hlava nebo jsou nachlazeni, ale se smrtelně nemocnými pacienty, postiženými především rakovinou, z nichž většina byla propuštěna z nemocnice domů umřít.“ Ve svých knihách hovoří o jakémsi jejich „přeprogramování“. „Představte si, že i když je tělo nemocné, vnitřek, naše podstata, je vždy zdravá. Tudíž nevěnuji pozornost nemoci, nýbrž celému člověku, celé bytosti. Nejdříve ho musím poznat, zjistit, jak žil, jaké měl sny a co chce vykonat, až se vyléčí. A taky ho přimět, aby měl tu smrtelnou nemoc rád. Mějte ale rád něco, o čem je všeobecně známo, že vás chce zabít?! Ve skutečnosti je rakovina ‚fajnová dáma‘, která přišla na návštěvu ‚oblečená‘ do nemoci, tak proč bych s ní měl bojovat?! Jenže v našem chlapáckém světě jdeme do všeho s kulometem. Měli bychom si však uvědomit, že nemoc je potlačená část nás samých.“

Jako sir Nicolas Winton

Ptáte se, jak se akademický malíř a bývalý bohém dostal k léčení? „Začalo to, když jsem byl v roce 1992 s kamarádem v Egyptě, kde jsme si v Káhiře delší dobu užívali tamního orientálního života, cestovali autem podél Nilu a fotili na opuštěných ostrovech v Rudém moři. Později jsem navštívil Karnak u Luxoru a jakýsi vnitřní hlas mě rozvalinami dovedl do podzemí. Doslova mě tam cosi vtáhlo. Pamatuji si, že se tam vznášelo zvláštní třpytivé světlo a vypadalo to, jako by se tu předtím odehrávalo něco očisťujícího. Najednou odkudsi ze stěn vystoupilo pět dam v bílých hábitech a jedna z nich zamířila ke mně. Byla krásná, působila vznešeně a moudře, jako by byla ve skutečnosti starší, ale současně i mladá, jako jsem byl tehdy já. Působila jako strážkyně paměti. Pohlédla na mě a řekla, abych se rozpomněl na slib, kvůli kterému tu jsem. Nic víc.“ K zážitku se navíc vázala skutečnost, že jeho bratr se několikrát léčil v protialkoholické léčebně a Vladimír jako dvanáctiletý chlapec byl přítomen tomu, kdy ho postihlo delirium tremens. „Dusil se, chroptěl, viděl slony, chtěl projít balkonem ve třetím patře na ulici, padal na něj strop a já se to bál říct rodičům, protože mě o to v návalu úzkosti prosil (naštěstí se později bratr vyléčil a dnes žije v USA – pozn. aut.). Po tomto vnitřním vidění v Karnaku – nevím, jak to jinak nazvat – jsem vyběhl nahoru po schodech a zapálil si cigaretu.“ Rozhodně to nebral jako nějaké mystické poselství. Myslel si, že má delirium, jako kdysi jeho bratr. „Pak jsem pohlédl na hodinky a zjistil, že od okamžiku, kdy jsem vstoupil dolů, uplynulo tři čtvrtě hodiny, zatímco já to vnímal jako pár minut. ‚A jsem v maléru,‘ napadlo mě. Rozhodl jsem se výrazně omezit pití alkoholu – což mi mimochodem vydrželo dodnes. Nikomu jsem o svém zážitku tenkrát neřekl. Nebylo čím se chlubit, v podstatě jsem se za to styděl.“
Časem na něj dokonce zapomněl. Pak se oženil, odstěhoval se s rodinou mimo Prahu. Jednoho dne se ozvala v telefonu maminka jeho manželky (po roztržce spolu nemluvily), jestli by se mohla s nimi a dětmi rozloučit, že má rakovinu lymfatických žláz v posledním stadiu. „Přijela seschlá, znavená a vyhublá padesátiletá žena. Její přítel ji od auta musel skoro nést. Pozdravili jsme se, a jak jsem se jí podíval do očí, ozvala se ve mně skoro po dvou letech znovu ta tajemná dáma z Karnaku. ‚Vzpomínáš si?‘ říkala. ‚Samozřejmě,‘ přitakal jsem v duchu a najednou jsem věděl, co mám paní Poláčkové, jak se moje bývalá tchyně jmenuje, říct. Co má pro své zdraví udělat a jak to dopadne. Ještě teď mám husí kůži, když si na to vzpomenu.
Dnes už pro mě rakovina není nemoc. Je to spíš stav, který jde změnit, a to poměrně rychle, pokud se pro to klient opravdu rozhodne. Ale je třeba pracovat jak s tělem, tak s duchem. Zkrátka na sobě mnoho věcí změnit. Paní Poláčkovou zachránilo, že jasně zakřičela: ‚Chci žít!‘ To když slyším, tak se třeba přetrhnu, abych pomohl. Ale zachránit se člověk musí sám.“
Paní Poláčková žije dodnes. Od onoho okamžiku uplynulo už čtyřiadvacet let. Sám jsem ji viděl. Při křtu Vladimírovy knihy se totiž zeptal moderátor Jaroslav Dušek, jestli je mezi námi někdo, komu Vladimír Kafka pomohl. V tom okamžiku nastala situace, jako když byly Nicolasi Wintonovi představeny v přímém televizním přenosu ‚jeho‘ děti. Od okolních stolů se zvedali lidé a hrnuli se na jeviště. Bylo jich hodně. Jejich příběhy najdete v knize ŽIVOT NAŽIVO. Všem Vladimír Kafka pomohl k návratu do života.

Nesloužím člověku, ale životu

Vladimír má čtyři děti. Dvě zplodil sám, dvě si předtím osvojil během vztahu s bývalou manželkou. Nyní žije s Irenou, která má také dvě děti. Jsou docela malé, takže u nich Vladimír dohání to, co si nestačil užít s vlastními potomky. „Nejlepší výchova, jakou jim můžete dát, je, že jste sám v pohodě. Děti se učí odezíráním, které kopírují. V dobrém i špatném. Většinou to v současných manželstvích bývá tak, že žena se nevěnuje manželovi, protože vychovává děti, a muž na to reaguje tím, že si hledá ‚potěšení‘ jinde, když je manželka jenom matkou. Jenomže každá žena si podvědomě uvědomuje vlastní schopnost být bohyní Hathor, tedy současně manželkou, milenkou, matkou, pečovatelkou i krásnou vládkyní. A jestliže v ní tyto přirozené role nevidíte, je ochotna kvůli tomu i onemocnět. Rakovina je narušená rovnováha, především kvůli nedostatku pozornosti.“
Někdy se stává, že za Vladimírem přijde kdosi, kdo pro své uzdravení není schopen nic podstoupit. „Muž se mnou chce většinou bojovat. Třeba jeden pán s rakovinou plic si stěžoval, jak je k němu osud zlý, a že ta jeho nemoc je vlastně trest. To je ale nesmysl. Kdo by nás trestal?! Chvíli jsem ho poslouchal a pak jsem mu řekl: ‚Až budete chtít být opravdu zdráv, tak přijďte,‘ a vyprovodil jsem ho ke dveřím. Hned, jak byl venku, zapálil si cigaretu. S rakovinou plic! A přitom mě přesvědčoval, jak moc má život rád. Snažím se sloužit životu, ne člověku. Pokud pomáháte jen jemu, málokdy sloužíte životu. A já, jak už jsem řekl, to dělám pro život. Ber – neber. Abych to s někým prožíval, protože si neumí, či nechce něco odepřít, to bych s ním i padl.“

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě...

 

Vašek Vašák

XANTYPA 7-8/16 - výběr z článků

Hlas Led Zeppelin aneb Robert Plant na Lochotíně!

Hlas Led Zeppelin aneb Robert Plant na Lochotíně!

Robert Plant, hudebník, který vyšel z obyčejných poměrů v průmyslové oblasti Anglie nazývané Černá země a ocitl se na nejvyšších příčkách oblíbenosti i uznání, vystoupí 27. července v Plzni.

Výtvarník Jan Steklík

Výtvarník Jan Steklík

Akční rádius Jana Steklíka výrazně přesahuje hranice výtvarného umění. Malba a kresba jsou sice jeho nejvýraznějším (a jistě i základním) prostředkem tvorby, ale podstatou jeho života je hra, ať již pro jednoho diváka, anebo širokou obec pozorovatelů. Vždy počítá se spoluúčastí, přinejmenším intelektuální. Nejraději si ovšem Steklík hraje sám se sebou a také rád porušuje pravidla, která si předem nastavil. Zkrátka: stejně jako miluje improvizaci v hudbě, stejně nespoutaně se pohybuje na poli umění.

Jana Boušková

Jana Boušková

Jana Boušková, nejlepší harfistka světa. To není nadsázka. Hudební svět dovede docenit její vítězství v soutěžích, koncerty v nejprestižnějších světových sálech, spolupráci s orchestry a světovými dirigenty, její komorní hru. Posluchač nemůže přeslechnout, že Jana Boušková dává své hře originalitu a výrazové nuance tak jasné a zřetelné, že krása hudby plyne jako oduševnělá samozřejmost.

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

LEGENDÁRNÍ HRAČKA

LEGENDÁRNÍ HRAČKA

Když se před čtyřiceti lety, v roce 1976, objevil na pultech československých hračkářství, získal si obrovskou oblibu. Malá plastová pohyblivá figurka se stala doslova kultovní hračkou tzv. Husákových dětí. Družstvo Igra ho vyrábělo třicet let. Pak však zkrachovalo a Igráčkům začal zvonit umíráček. K životu je znovu v roce 2010 probudila společnost EFKO a zároveň legendární plastové figurky zmodernizovala, aby byly atraktivní i pro současné děti. O tom, jaké oblibě se tato hračka těší již u několika generací, svědčí i obrovský úspěch putovní výstavy FENOMÉN IGRÁČEK.

Kam v Evropě k moři i za památkami?

Kam v Evropě k moři i za památkami?

Vycestujte za sluncem, klidem a regionálními specialitami ve vyhlášených plážových destinacích. Poradíme vám. 

Výstavou RETRO 70. A 80. LET v Tančícím domě provede pan Vajíčko

Výstavou RETRO 70. A 80. LET v Tančícím domě provede pan Vajíčko

Galerie Tančící dům se na čtyři měsíce vrací do československých 70. a 80. let. Do doby, která byla rozporuplná a kontroverzní a je třeba ji ještě zevrubně zhodnotit.

Překladatel Tomáš Jurkovič

Překladatel Tomáš Jurkovič

 Knihy japonského spisovatele Harukiho Murakamiho, těšícího se popularitě rockové hvězdy, byly přeloženy více než do dvaceti světových jazyků. V Čechách nad jejich překlady strávil už dlouhou řadu dní i nocí Tomáš Jurkovič, galantní japanolog, kterého práce občas promění v protivného morouse.

Osobnosti - výběr z článků

Harvey Keitel

Harvey Keitel

Americký herec Harvey Keitel navštívil karlovarský filmový festival už dvakrát. Podruhé předloni, kdy tu uvedl Sorrentinovo podobenství MLÁDÍ (2015) o dvou stárnoucích umělcích, kteří rekapitulují své životy v mondénním sanatoriu. Představitele drsňáků i bohorovných snílků jsem pozoroval na závěrečném večírku v hotelu Pupp. Spokojeně seděl v křesle a s pýchou v očích sledoval, jak se jeho manželka vlní na parketu. Působil šťastně, jako pravý opak bezradného filmaře, kterého zosobnil v Sorrentinově filmu.

Soňa & Zuzana Norisovy

Soňa & Zuzana Norisovy

Jedna se chtěla stát zdravotní sestrou, druhá řeholní. Nakonec však sestry Norisovy žijí tak, jak jim předpověděla je­jich babička.

Andrea Černá

Andrea Černá

Ačkoli být herečkou nebyl její vys­něný cíl a stalo se to víceméně náhodou, dnes by neměnila. Po devatenácti letech v Divadle J. K. Tyla v Plzni jako vyzrálá hereč­ka obohatila soubor pražského Di­vadla na Vinohradech. Kromě to­ho pracuje v rozhlase, televizi, zpívá, tančí, píše poezii. Andrea Černá se nebojí nových výzev, i když jejímu srdci nejblížší je přece jen stále divadlo pro jeho atmosféru.

Adam Chroust

Adam Chroust

„Pokud vám tisíc lidí řekne, že něco nedokážete, a vy se přesto rozhodnete danou věc zvládnout, rázem na jejich hlase nezáleží. Kromě touhy po dobrodružství ale musíte mít v srdci ještě něco: odvahu.“ To nenapsal žádný dobyvatel Everestu či objevitel pramenů Amazonky, ale osmadvacetiletý mladík, který sotva opustil vysokou školu. Kdyby i tzv. obyčejní lidé měli svůj erb, jistě by do něj Adam Chroust vložil právě tato dvě slova – dobrodružství a statečnost.

Václav Bedřich

Václav Bedřich

Je podepsán pod těmi nejlepšími Večerníčky. Kdo by neznal POHÁDKY OVČÍ BABIČKY, ŠTAFLÍKA A ŠPAGETKU, O MAKOVÉ PANENCE A MOTÝLU EMANUELOVI, ŘÍKÁNÍ O VÍLE AMÁLCE, MAXIPSA FÍKA, O ZVÍŘÁTKÁCH PANA KRBCE nebo BOBA A BOBKA – KRÁLÍKY Z KLOBOUKU. Režíroval i znělku VEČERNÍČKU, která děti, a nejen je, přivolává k televizním obrazovkám nepřetržitě od roku 1965. Za svůj život natočil 357 kreslených, ploškových i loutkových animovaných filmů, které získaly řadu cen u nás i ve světě. Pro Xantypu na něj zavzpomínala jeho dcera Uljana Jiravová.

Joan Baezová

Joan Baezová

Své pětasedmdesátiny v lednu 2016 oslavila Joan Baezová velkolepě. Na pódium v newyorském Beacon Theatre postupně pozvala Paula Simona, Davida Crosbyho, Emmylou Harrisovou, Judy Collinsovou a další zpěváky a hudebníky včetně svého syna Gabriela, hrajícího na perkuse. Byla to oslava folku v podání jeho slavných ikon i nastupujících umělců a pochopitelně hold spoluúčinkujících i přítomného publika jedné z jeho nejvýznamnějších osobností.

Josef Somr

Josef Somr

Pro herectví Josefa Somra se nejvíce hodí přívlastek skromné. Je stejně skromné, jako je on sám. Když jsem ho před více než dvaceti lety oslovila s prosbou, že bych ráda natočila jeho portrét do cyklu GEN, skromně mne odmítl slovy: „Alenko, já si takový film nezasloužím, já se do něj nehodím. A dokud budu soudný, chci, aby se točilo jen se mnou, ne o mně. Až jednou soudný nebudu, ty mi slíbíš, že to nenatočíš…“ Nic jsem tehdy naštěstí neslíbila. A pan Somr je ve svých úctyhodných třiaosmdesáti letech víc než soudný. Tak jsme se konečně domluvili.

Sólo pro Ivana Klánského na Dvořákově Praze

Sólo pro Ivana Klánského na Dvořákově Praze

Cestovatel, fanoušek matematiky a motosportu, vášnivý hráč šachu, ale především jedinečný klavírní virtuos Ivan Klánský příští rok v květnu oslaví 70. narozeniny. S obdivem pročítáme veškeré umělecké zásluhy jedné z našich nejvýraznějších osobností hudební scény: mezinárodní úspěchy, na pět tisíc odehraných koncertů po celém světě, prestižní ocenění i pedagogické zásluhy. Letos 18. září mu bude patřit sólový koncert na festivalu DVOŘÁKOVA PRAHA, na němž odehraje díla svých oblíbenců Ludwiga van Beethovena a Fryderyka Chopina.

Čestmír Suška

Čestmír Suška

Zatímco někteří umělci si vystačí se štětcem, majzlíkem nebo dlátem, Čestmír Suška sahá po brýlích a plazmovém hořáku. Během řemeslné práce oživuje vysloužilé nádrže na pivo, letecký benzin či kapalný plyn a mění je v gigantické síťované koule, létající květiny či háčkované rozhledny.

Ivana Buttry

Ivana Buttry

Při setkání se zahradní architektkou jsem nejdřív byla zvědavá, jak přišla ke svému zvláštnímu příjmení. Vím, že ho nemá po manželovi, pochází totiž z umělecké rodiny Svatošových. Tatínek Ivan je známý malíř, jeden ze dvou bratrů je filmař. Příjmení, lásku ke své profesi i land artu mi vysvětlila v následujícím rozhovoru.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/16

XANTYPA Číslo 7-8/16

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/17

XANTYPA XANTYPA 078/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne