Herečka Zdenka Procházková

Život rozpůlený ve dví

Režíroval ji Oldřich Nový, poznala Lídu Baarovou ještě v dobách její největší slávy, zažila ovace pro Laternu magiku v Bruselu v roce 1958 – a přesto je dnes známější v Rakousku než v Česku. Herečka, ale také autorka, režisérka či pedagožka Zdenka Procházková Hartmann prožila už devadesát let neobyčejně bohatého života, života rozděleného politickými poměry ve dví… A stále ještě se jí nechce odpočívat.

 n0105jpg.jpg

Zažila Karla Čapka

„Představte si, že jsem asi poslední člověk, který zažil Karla Čapka a mluvil s ním,“ vzpomíná. „To mi bylo nějakých šest let a šla jsem si k němu pro podpis. Byla jsem totiž velká čtenářka. Četla jsem už od čtyř let. A protože jsme bydleli na Vinohradech, zaskočila jsem si s knížkou přímo do vily Čapkových, která byla kousek. Dodnes to vidím, jak mi přišla otevřít hospodyně a povídá: ,Já to dám panu doktorovi podepsat.´ A za chvíli se opět otevřely dveře, ovšem nepřišla ona, ale přímo ,pan doktor´ a pozval mě dovnitř na zahradu. Pamatuji se, s jakou hrdostí mi ukazoval své alpinum a pojmenovával láskyplně latinsky jednotlivé rostlinky. A vzpomínám si, že kolem nohou se nám proplétala foxteriérka Iris, maminka Dášeňky. Ta byla nezvladatelná, tak ji dali známým, kteří milovali pejsky, ale Iris zůstala. Když jsem do té vily později vstoupila s Olgou Scheinpflugovou, se kterou jsem se přátelila, bylo vše na svém místě a já cítila přímo posvátnou bázeň.“ Bělovlasá elegantní dáma s neuhasínajícím plaménkem v očích, oblečená v džínách a triku, vypráví a z jejího bytu, obráceného všemi okny na jih, ke sluníčku, je výhled nejen na vilu bratří Čapků, ale i na dům, kde s rodiči vyrůstala. „Této části Vinohrad jsem byla věrná skoro po celý život,“ usmívá se, „jen s Karlem (Högerem) jsem bydlela na Letné.“

Noblesa se dědí

Pak vzpomíná na maminku, vystudovanou klavíristku, která byla ale taková trémistka, že nikdy nemohla koncertovat, na chápavého tatínka, právníka působícího v Živnostenské bance, na babičku Vídeňačku, díky níž se naučila dokonale německy, a která byla nemanželským dítětem maďarského grófa. „Dostala pak od své maďarské rodiny sto tisíc zlatých,“ zasní se, „a představte si, že to všechno s dědečkem utratili při cestách po světě. A když už nic nezbylo, usadili se na Moravě.“ Osmina hereččiny krve je tedy modrá. Odtud nejspíš její noblesa.

Osudové setkání

Zdenka Procházková bydlí na pražských Vinohradech, jen kousek od náměstí Jiřího z Lobkovic, kam kdysi – těsně před válkou – začala chodit do gymnázia. Pro exaktní vědy ji tam ale nezískali. Její srdce díky panu profesoru Fučíkovi zahořelo pro divadlo. („Nebyl to ovšem žádný Julius,“ usmívá se.) Zamířila na pražskou konzervatoř a ještě za války získala i první zkušenosti u filmu. „Bylo to spíš takové natáčení jen na oko,“ vzpomíná. „Režisér Miroslav Cikán tenkrát nás, studenty, zachraňoval před totálním nasazením a vyreklamoval nás na natáčení PŘEDTUCHY podle novely Marie Pujmanové. Film se nakonec nedokončil, natočil jej až po válce Otakar Vávra,“ vzpomíná herečka. Ještě za války poznala Lídu Baarovou. Dnes říká: „Neměla jsem ji ráda. Byla povýšená a navíc kariéristka, byť byla – to se musí uznat – moc krásná. Muži před ní opravdu padali na kolena. A to pro ni bylo nakonec osudné.“ Zdence Procházkové se stalo osudovým setkání s Karlem Högerem. Při natáčení filmu MRTVÝ MEZI ŽIVÝMI v sobě našli zalíbení natolik, že se vzali a žili spolu sedmnáct let, do roku 1963. „Navíc byl tehdy po válce mým pedagogem na konzervatoři, a tak náš vztah vlastně nebyl moc příkladný,“ dodává a pokračuje: „On byl zkrátka velký herec a měl neobyčejné charisma. Ale víte, že se mi nejprve vlastně ani nelíbil? Život někdy tropí hlouposti…“

Nezapomenutelná Líza Doolitlová

Divadelní cesta Zdenky Procházkové vedla přes první krůčky v opavském divadle do Divadla státního filmu v Praze. Tenkrát dost filmovala, a tak to bylo logické. Zahrála si ve snímcích TÝDEN V TICHÉM DOMĚ, DALEKÁ CESTA, NÁVRAT DOMŮ anebo v životopisném filmu Z MÉHO ŽIVOTA, kde Höger ztvárnil Bedřicha Smetanu a ona jeho ženu Bety. Navzdory tomu, že se jednalo o budovatelská padesátá léta, krásné příležitosti dostala i v Městských divadlech pražských. Byla např. Rosalindou v Shakespearově komedii JAK SE VÁM LÍBÍ, Desdemonou v OTHELLOVI, slečnou Maličevskou ve stejnojmenné hře hře Gabriely Zapolské a nezapomenutelnou Lízou Doolitlovou v PYGMALIONU se Svatoplukem Benešem jako profesorem Higginsem. „Ale pamětníků už je tak málo. Pomřeli mi,“ říká. A stala se i velvyslankyní toho nejlepšího z tehdejší československé kultury, když byla jednou z konferenciérek programu Laterny magiky na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu. „Už od noci stály masy lidí před zavřenými vraty EXPO, čekajíce na otevření, aby dostaly lístky na naše představení,“ napsala ve svých pamětech NA JEVIŠTI MEZI PRAHOU A VÍDNÍ. A dodnes vzpomíná na mírné faux pas, když srdečně potřásla rukou tehdejší nizozemské královně Julianě.

Herečkou Burgtheatru

Několikrát do jejího života zasáhla náhoda, které však jako rázná žena tu a tam pomohla. Senzací divadelní sezony ve Vídni v roce 1965 se stalo hostování pražských herců v dialogu DRAHÝ LHÁŘ s Karlem Högerem a Zdenkou Procházkovou. „Vyšly na nás báječné kritiky, a protože v Rakousku ani jednoho z nás neznali, brali nás jako rovnocenné partnery (Kdo já byla tenkrát proti Karlovi!), jenomže jsem oproti němu ovládala dobře němčinu, a tak se točilo všechno kolem mne.“ Načež česká herečka dostala nabídku na hostování ve Vídni. Hru si mohla vybrat sama. Vybrala, dala přeložit a sama nastudovala monodrama Jean a já, které je zpovědí ženy obviněné z vraždy milence. Ta hra jí otevřela cestu na jeviště v německy mluvících zemích, a navíc za svůj výkon ještě v roce 1974 získala cenu na festivalu v Buenos Aires. Nejprve ji na své turné přizvala hlavní vídeňská scéna Burgtheater, potom hrála titulní roli v Maughamově hře Julie ty jsi kouzelná, kterou v městě na Dunaji režíroval Oldřich Nový. Následovalo angažmá v Kolíně nad Rýnem, v Düsseldorfu, a pak léta, kdy byla členkou Burgtheatru. „Ten pro Rakušany znamenal tehdy to, co pro nás Národní divadlo,“ dodává a vzpomíná třeba na roli Julie Imperiali v Schillerově Fiescovi.

A pak zvrat. „Tatínek zemřel a já si maminku vzala k sobě, do Vídně,“ vzpomíná, „jenže ona si tam nemohla zvyknout a chřadla mi. Nedalo se nic dělat. Sbalila jsem saky paky, dala vale Burgtheatru a vrátila se s ní do Prahy. Myslela jsem, že tu s ní strávím její poslední chvíle. Ale ona se dala dohromady a dožila se pětadevadesáti let.“ To už bylo po roce 1968 a pro herečku, která měla díky svému druhému manželovi Erichu Hartmannovi i rakouské občanství, v socialistickém Československu role nebyly. Zahrála si v NEMOCNICI NA KRAJI MĚSTA, ve filmu UPÍR Z FERATU a – jezdila po estrádách a besedách.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě...

 

 

Václav Žmolík

XANTYPA 7-8/16 - výběr z článků

Hlas Led Zeppelin aneb Robert Plant na Lochotíně!

Hlas Led Zeppelin aneb Robert Plant na Lochotíně!

Robert Plant, hudebník, který vyšel z obyčejných poměrů v průmyslové oblasti Anglie nazývané Černá země a ocitl se na nejvyšších příčkách oblíbenosti i uznání, vystoupí 27. července v Plzni.

Výtvarník Jan Steklík

Výtvarník Jan Steklík

Akční rádius Jana Steklíka výrazně přesahuje hranice výtvarného umění. Malba a kresba jsou sice jeho nejvýraznějším (a jistě i základním) prostředkem tvorby, ale podstatou jeho života je hra, ať již pro jednoho diváka, anebo širokou obec pozorovatelů. Vždy počítá se spoluúčastí, přinejmenším intelektuální. Nejraději si ovšem Steklík hraje sám se sebou a také rád porušuje pravidla, která si předem nastavil. Zkrátka: stejně jako miluje improvizaci v hudbě, stejně nespoutaně se pohybuje na poli umění.

Jana Boušková

Jana Boušková

Jana Boušková, nejlepší harfistka světa. To není nadsázka. Hudební svět dovede docenit její vítězství v soutěžích, koncerty v nejprestižnějších světových sálech, spolupráci s orchestry a světovými dirigenty, její komorní hru. Posluchač nemůže přeslechnout, že Jana Boušková dává své hře originalitu a výrazové nuance tak jasné a zřetelné, že krása hudby plyne jako oduševnělá samozřejmost.

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

LEGENDÁRNÍ HRAČKA

LEGENDÁRNÍ HRAČKA

Když se před čtyřiceti lety, v roce 1976, objevil na pultech československých hračkářství, získal si obrovskou oblibu. Malá plastová pohyblivá figurka se stala doslova kultovní hračkou tzv. Husákových dětí. Družstvo Igra ho vyrábělo třicet let. Pak však zkrachovalo a Igráčkům začal zvonit umíráček. K životu je znovu v roce 2010 probudila společnost EFKO a zároveň legendární plastové figurky zmodernizovala, aby byly atraktivní i pro současné děti. O tom, jaké oblibě se tato hračka těší již u několika generací, svědčí i obrovský úspěch putovní výstavy FENOMÉN IGRÁČEK.

Kam v Evropě k moři i za památkami?

Kam v Evropě k moři i za památkami?

Vycestujte za sluncem, klidem a regionálními specialitami ve vyhlášených plážových destinacích. Poradíme vám. 

Výstavou RETRO 70. A 80. LET v Tančícím domě provede pan Vajíčko

Výstavou RETRO 70. A 80. LET v Tančícím domě provede pan Vajíčko

Galerie Tančící dům se na čtyři měsíce vrací do československých 70. a 80. let. Do doby, která byla rozporuplná a kontroverzní a je třeba ji ještě zevrubně zhodnotit.

Překladatel Tomáš Jurkovič

Překladatel Tomáš Jurkovič

 Knihy japonského spisovatele Harukiho Murakamiho, těšícího se popularitě rockové hvězdy, byly přeloženy více než do dvaceti světových jazyků. V Čechách nad jejich překlady strávil už dlouhou řadu dní i nocí Tomáš Jurkovič, galantní japanolog, kterého práce občas promění v protivného morouse.

Osobnosti - výběr z článků

Harvey Keitel

Harvey Keitel

Americký herec Harvey Keitel navštívil karlovarský filmový festival už dvakrát. Podruhé předloni, kdy tu uvedl Sorrentinovo podobenství MLÁDÍ (2015) o dvou stárnoucích umělcích, kteří rekapitulují své životy v mondénním sanatoriu. Představitele drsňáků i bohorovných snílků jsem pozoroval na závěrečném večírku v hotelu Pupp. Spokojeně seděl v křesle a s pýchou v očích sledoval, jak se jeho manželka vlní na parketu. Působil šťastně, jako pravý opak bezradného filmaře, kterého zosobnil v Sorrentinově filmu.

Soňa & Zuzana Norisovy

Soňa & Zuzana Norisovy

Jedna se chtěla stát zdravotní sestrou, druhá řeholní. Nakonec však sestry Norisovy žijí tak, jak jim předpověděla je­jich babička.

Andrea Černá

Andrea Černá

Ačkoli být herečkou nebyl její vys­něný cíl a stalo se to víceméně náhodou, dnes by neměnila. Po devatenácti letech v Divadle J. K. Tyla v Plzni jako vyzrálá hereč­ka obohatila soubor pražského Di­vadla na Vinohradech. Kromě to­ho pracuje v rozhlase, televizi, zpívá, tančí, píše poezii. Andrea Černá se nebojí nových výzev, i když jejímu srdci nejblížší je přece jen stále divadlo pro jeho atmosféru.

Adam Chroust

Adam Chroust

„Pokud vám tisíc lidí řekne, že něco nedokážete, a vy se přesto rozhodnete danou věc zvládnout, rázem na jejich hlase nezáleží. Kromě touhy po dobrodružství ale musíte mít v srdci ještě něco: odvahu.“ To nenapsal žádný dobyvatel Everestu či objevitel pramenů Amazonky, ale osmadvacetiletý mladík, který sotva opustil vysokou školu. Kdyby i tzv. obyčejní lidé měli svůj erb, jistě by do něj Adam Chroust vložil právě tato dvě slova – dobrodružství a statečnost.

Václav Bedřich

Václav Bedřich

Je podepsán pod těmi nejlepšími Večerníčky. Kdo by neznal POHÁDKY OVČÍ BABIČKY, ŠTAFLÍKA A ŠPAGETKU, O MAKOVÉ PANENCE A MOTÝLU EMANUELOVI, ŘÍKÁNÍ O VÍLE AMÁLCE, MAXIPSA FÍKA, O ZVÍŘÁTKÁCH PANA KRBCE nebo BOBA A BOBKA – KRÁLÍKY Z KLOBOUKU. Režíroval i znělku VEČERNÍČKU, která děti, a nejen je, přivolává k televizním obrazovkám nepřetržitě od roku 1965. Za svůj život natočil 357 kreslených, ploškových i loutkových animovaných filmů, které získaly řadu cen u nás i ve světě. Pro Xantypu na něj zavzpomínala jeho dcera Uljana Jiravová.

Joan Baezová

Joan Baezová

Své pětasedmdesátiny v lednu 2016 oslavila Joan Baezová velkolepě. Na pódium v newyorském Beacon Theatre postupně pozvala Paula Simona, Davida Crosbyho, Emmylou Harrisovou, Judy Collinsovou a další zpěváky a hudebníky včetně svého syna Gabriela, hrajícího na perkuse. Byla to oslava folku v podání jeho slavných ikon i nastupujících umělců a pochopitelně hold spoluúčinkujících i přítomného publika jedné z jeho nejvýznamnějších osobností.

Josef Somr

Josef Somr

Pro herectví Josefa Somra se nejvíce hodí přívlastek skromné. Je stejně skromné, jako je on sám. Když jsem ho před více než dvaceti lety oslovila s prosbou, že bych ráda natočila jeho portrét do cyklu GEN, skromně mne odmítl slovy: „Alenko, já si takový film nezasloužím, já se do něj nehodím. A dokud budu soudný, chci, aby se točilo jen se mnou, ne o mně. Až jednou soudný nebudu, ty mi slíbíš, že to nenatočíš…“ Nic jsem tehdy naštěstí neslíbila. A pan Somr je ve svých úctyhodných třiaosmdesáti letech víc než soudný. Tak jsme se konečně domluvili.

Sólo pro Ivana Klánského na Dvořákově Praze

Sólo pro Ivana Klánského na Dvořákově Praze

Cestovatel, fanoušek matematiky a motosportu, vášnivý hráč šachu, ale především jedinečný klavírní virtuos Ivan Klánský příští rok v květnu oslaví 70. narozeniny. S obdivem pročítáme veškeré umělecké zásluhy jedné z našich nejvýraznějších osobností hudební scény: mezinárodní úspěchy, na pět tisíc odehraných koncertů po celém světě, prestižní ocenění i pedagogické zásluhy. Letos 18. září mu bude patřit sólový koncert na festivalu DVOŘÁKOVA PRAHA, na němž odehraje díla svých oblíbenců Ludwiga van Beethovena a Fryderyka Chopina.

Čestmír Suška

Čestmír Suška

Zatímco někteří umělci si vystačí se štětcem, majzlíkem nebo dlátem, Čestmír Suška sahá po brýlích a plazmovém hořáku. Během řemeslné práce oživuje vysloužilé nádrže na pivo, letecký benzin či kapalný plyn a mění je v gigantické síťované koule, létající květiny či háčkované rozhledny.

Ivana Buttry

Ivana Buttry

Při setkání se zahradní architektkou jsem nejdřív byla zvědavá, jak přišla ke svému zvláštnímu příjmení. Vím, že ho nemá po manželovi, pochází totiž z umělecké rodiny Svatošových. Tatínek Ivan je známý malíř, jeden ze dvou bratrů je filmař. Příjmení, lásku ke své profesi i land artu mi vysvětlila v následujícím rozhovoru.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/16

XANTYPA Číslo 7-8/16

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/17

XANTYPA XANTYPA 078/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne