Výtvarník Jan Steklík

a křížovnický humor bez hranic

Akční rádius Jana Steklíka výrazně přesahuje hranice výtvarného umění. Malba a kresba jsou sice jeho nejvýraznějším (a jistě i základním) prostředkem tvorby, ale podstatou jeho života je hra, ať již pro jednoho diváka, anebo širokou obec pozorovatelů. Vždy počítá se spoluúčastí, přinejmenším intelektuální. Nejraději si ovšem Steklík hraje sám se sebou a také rád porušuje pravidla, která si předem nastavil. Zkrátka: stejně jako miluje improvizaci v hudbě, stejně nespoutaně se pohybuje na poli umění.

ObrázekV polovině padesátých let studoval Střední průmyslovou školu textilní v Ústí nad Orlicí, ale nedokončil ji, trojku z mravů dostal za pouštění jazzových desek ve školním rozhlasu. Nastoupil tedy do propagačního oddělení pardubického podniku Kniha, ale věnoval se zejména vlastní tvorbě. Na rozdíl od vrstevníků, kteří děs padesátých let projektovali do temného existencialismu, Steklík nachází svůj vlastní autorský rukopis: hravost, vtip, jemný humor. A absolutní svobodu tvorby. Vplul do vod informelu, jehož neuspořádanost a nespoutanost nejvíce vyhovovaly jeho naturelu. Kreslí, tvoří koláže, asambláže, vypaluje struktury, v nichž zanechává dotyky reality: nedopalky, celofán, gázu, dráty… Nejvíce ho inspiruje vlastní proces tvorby a všední život, nechává se ovlivnit Boudníkovými a Medkovými grafikami.
Zároveň se v roce 1960 seznamuje se sochařem Karlem Neprašem; v roce 1963 v dnes již neexistující hospodě U Křížovníků společně zakládají Křížovnickou školu čistého humoru bez vtipu, v níž může Steklík naplno rozvíjet svůj smysl pro anekdotu a experiment a zároveň nepřetržitou tvořivostí vystoupit ze soukolí drtivé doby. Jednalo se o sdružení, nutno podotknout že výrazných individualit a silných osobností, jež se snažilo propojovat realitu s uměním. Všemu kralovala jakási recesistická poetika; ve Steklíkových pracích z tehdejší doby je celá řada pivních koláží s otisky půllitrů, pivních „kaligrafií“, kdy Steklík sbíral a dokresloval záznamy hostinských na účtence a dalších hospodských artefaktů, které věrně odrážejí tehdejší Steklíkovu inspiraci. Všední den se v podstatě odehrával po hospodách nízkých cenových kategorií s pomalým sestupem až do spodních pater, kde se nalézal underground. Křížovníci už pouhou svou existencí zpochybňovali oficiální (přiznejme si, že i tu extrémně neoficiální) uměleckou scénu a svými „projekty“ se ocitli na periferii společnosti: Steklík kupříkladu vzal v hospodě účtenku, přes její roh nakreslil černou čáru a nazval ji SMUTEK BÍLÉHO PAPÍRU, později vyšel s přáteli do zimní krajiny, v níž přes zasněženou pláň natáhli černý pás. Vznikl tak SMUTEK BÍLÉHO SNĚHU (1969), který se stává jednou z prvních landartových akcí u nás a Steklík opravdovým krajinářem, opět nikoli v konvenčním smyslu klasické krajinomalby – on do krajiny vstupuje a zanechává v ní stopu. Zcela právem je označován za průkopníka konceptuálních tendencí a minimalismu. Křížovníci zakládají Sen noci svatojánské band (kde hrál Steklík na triangl), podivného křížence dechovky s vážnou hudbou, jehož krédem bylo „Není důležité, jak se hraje, ale s kým se hraje“; tak glosoval Karel Nepraš jak sestavu souboru, složenou především z antihudebních výtvarníků, tak koncerty na výsostně undergroundových akcích (svatba Čárlího Soukupa, 1973, l. festival druhé kultury, 1974). Ironií hodnou Steklíkova absurdního humoru je, že tehdejší setkání, improvizace, hospodské žvanění, prolínání uměleckého aktu s normálním životem a dadaistickým žertem se postupem času staly součástí dějin domácího umění a dnes tvoří jednu z významných a inspirativních kapitol české kultury. Akce, jako bylo třeba Steklíkovo LETIŠTĚ PRO MRAKY (1970), kdy s přáteli rozprostřeli na louku obrovské kusy balicího papíru, které měly symbolizovat mraky, pak je zapálil, čímž se s dýmem skutečně propojily, vstoupily do dějin českého moderního umění. Stejně tak společné happeningy, např. INVENTURA ŘÍPU (1972), výlet k pramenům Vltavy (1974), jímž Křížovníci oslavili 150. výročí narození Bedřicha Smetany; na provokativním BUZENÍ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ (1974) zaznělo u hory Blaník v kakofonickém podání Snu noci svatojánského bandu KRÁSNÉ JE ŽÍT a MALÁ NOČNÍ HUDBA, pekla se svatovečerní VÁNOČNÍ RYBA Z HOVĚZÍHO, vizionářsky a tehdy velice atypické Steklíkovo ekologické cítění se projikovalo do OŠETŘOVÁNÍ STROMŮ a OŠETŘOVÁNÍ JEZERA (obojí 1970)… Na širší reflexi činnosti Křížovnické školy zde není místo, ale přesto musejí zaznít alespoň některá jména nejužšího okruhu: O. Slavík, Z. Sion, R. Němec, E. Brikcius, N. Plíšková, O. Hanel, V. Brabenec, V. Jirousová, A. Stankovič, I. Jirous, takto „ministr vnitra a Béjirous KŠ“; řádných členů, kteří měli funkci, bylo kolem čtyřicítky, např. P. Lampl dostal po svém předčasném úmrtí funkci „nebožtík KŠ“, což myslím dostatečně vypovídá o tom, že pro Křížovníky žádná hranice vtipu neexistovala. Jednou z vrcholných společenských her byla Fando, nezlob se (obdoba Člověče, nezlob se), pojmenovaná po vrchním U Soudku, kam společnost také chodívala. Figurky „paňáců“ nahrazovala štamprlata různobarevných alkoholů (rum, griotka, zelená, myslivec, fernet apod.) a hrací plocha vznikla z pivních tácků, takže hra byla přenosná i do krajiny k dvojnásobnému kochání se – jak z přírody, tak z radosti ze hry.
Steklík tehdy kromě své křížovnické aktivity spolupracuje až do jeho zániku (1970) s časopisem Host, kam dodává drobné perokresby a v podstatě po celou tu dobu je schopen uživit se volnou tvorbou a fotografováním. V sedmdesátých letech se nemohl oficiálně prezentovat, od roku 1970 do 1989 měl v Československu něco přes deset výstav.
Po procesu s Plastiky a se vznikem Charty 77 je rozehnána i Křížovnická škola, řada lidí z nejbližšího Steklíkova okruhu emigruje či je vystavena tlaku Státní bezpečnosti. Tvořilo se v podstatě v ústraní a skrytě, komunikace byla omezená, takže Steklík odchází v osmdesátých letech z Prahy do brněnského závětří, kde spolupracuje s ekologickými časopisy (Věda a život, Veronica). Tam se také dočká pádu režimu, ovšem v logice věcí se jeho životní styl a přístup k dílu příliš nemění, ostatně jeho pojetí tvorby bylo vždycky mimo hlavní proudy, tj. konzistentní a nadčasové. I nadále zůstává skrytým poetou všednosti, vizuálním básníkem, lyrickým konceptualistou – viz jeho kniha ŇADROVKY (1992) či řada ňadrotisků (při nich použil dámskou bradavku jako razítko). A samozřejmě hojně vystavuje, ilustruje knihy – od ostatních ilustrátorů se odlišuje pokorou k textu, který doprovází jemnou, vzdušnou linkou. Česká televize o něm natočila medailonek (ZBLÍZKA, 1998). A hlavně stále tvoří, ať už sám anebo s přáteli formou výtvarného dialogu, zejména s německou výtvarnicí Annegretou Heinlovou či s Američanem Benem Pattersonem, posledním žijícím zakládajícím členem uměleckého hnutí Fluxus (k němu je Steklíkova tvorba často přiřazována; za úvahu by stála důkladnější studie tohoto duchovního propojení). Kurátoři také rádi pořádají dvojvýstavy Steklík / Nepraš (zemřel roku 2002), jimiž je sledována průběžná křížovnická aktivita PIVO A UMĚNÍ, či retrospektivy spojené s Křížovnickou školou.

Text: Vladimír Drápal, foto Věra Drápalová a archiv Guerilla Records
Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě...

XANTYPA 7-8/16 - výběr z článků

Hlas Led Zeppelin aneb Robert Plant na Lochotíně!

Hlas Led Zeppelin aneb Robert Plant na Lochotíně!

Robert Plant, hudebník, který vyšel z obyčejných poměrů v průmyslové oblasti Anglie nazývané Černá země a ocitl se na nejvyšších příčkách oblíbenosti i uznání, vystoupí 27. července v Plzni.

Jana Boušková

Jana Boušková

Jana Boušková, nejlepší harfistka světa. To není nadsázka. Hudební svět dovede docenit její vítězství v soutěžích, koncerty v nejprestižnějších světových sálech, spolupráci s orchestry a světovými dirigenty, její komorní hru. Posluchač nemůže přeslechnout, že Jana Boušková dává své hře originalitu a výrazové nuance tak jasné a zřetelné, že krása hudby plyne jako oduševnělá samozřejmost.

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

LEGENDÁRNÍ HRAČKA

LEGENDÁRNÍ HRAČKA

Když se před čtyřiceti lety, v roce 1976, objevil na pultech československých hračkářství, získal si obrovskou oblibu. Malá plastová pohyblivá figurka se stala doslova kultovní hračkou tzv. Husákových dětí. Družstvo Igra ho vyrábělo třicet let. Pak však zkrachovalo a Igráčkům začal zvonit umíráček. K životu je znovu v roce 2010 probudila společnost EFKO a zároveň legendární plastové figurky zmodernizovala, aby byly atraktivní i pro současné děti. O tom, jaké oblibě se tato hračka těší již u několika generací, svědčí i obrovský úspěch putovní výstavy FENOMÉN IGRÁČEK.

Kam v Evropě k moři i za památkami?

Kam v Evropě k moři i za památkami?

Vycestujte za sluncem, klidem a regionálními specialitami ve vyhlášených plážových destinacích. Poradíme vám. 

Výstavou RETRO 70. A 80. LET v Tančícím domě provede pan Vajíčko

Výstavou RETRO 70. A 80. LET v Tančícím domě provede pan Vajíčko

Galerie Tančící dům se na čtyři měsíce vrací do československých 70. a 80. let. Do doby, která byla rozporuplná a kontroverzní a je třeba ji ještě zevrubně zhodnotit.

Překladatel Tomáš Jurkovič

Překladatel Tomáš Jurkovič

 Knihy japonského spisovatele Harukiho Murakamiho, těšícího se popularitě rockové hvězdy, byly přeloženy více než do dvaceti světových jazyků. V Čechách nad jejich překlady strávil už dlouhou řadu dní i nocí Tomáš Jurkovič, galantní japanolog, kterého práce občas promění v protivného morouse.

ANKETA 2. část

V minulé Xantypě proběhla anketa, kdo by měl být příštím prezidentem České republiky, jehož bychom si vážili, mohli na něho být dokonce hrdí a v žádném případě bychom se za něj nestyděli. Oslovili jsme vážené osobnosti, abychom se dozvěděli, jak si svého prezidenta představují. Kromě charakteristik, jaký by měl být, a mnoha zvučných jmen, která v odpovědích na naše otázky zazněla, respondenti zároveň upozornili na negativní projevy jednání prvního prezidenta zvoleného přímou volbou. A protože se nám sešlo mnoho příspěvků, anketa pokračuje.

Kultura - výběr z článků

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Nový videoklip k písni DEUTSCHLAND od skupiny Rammstein sbírá na internetu miliony zhlédnutí a vyvolává kontroverzi. K rekonstruovaným výjevům z německé historie se už vyjádřila řada médií či instituce jako izraelské ministerstvo zahraničí. Berlínská kapela proslulá výraznou sebeprezentací si nad zájmem o svou tvorbu jistě mne ruce: vypadá to, že její sedmé album, které vychází 17. května, se bude prodávat skvěle. Pro jistotu mají Rammstein v zásobě ještě čtyři další videa.

Kája Saudek

Kája Saudek

Česká filmová komedie z roku 1966 KDO CHCE ZABÍT JESSII scenáristy Miloše Macourka a režiséra Václava Vorlíčka proslavila Karla neboli Káju Saudka (13. 5. 1935 – 25. 6. 2015), malíře a komiksového kreslíře, jelikož autoři slavného filmu použili jeho kreslené postavy komunikující pomocí bublin. Tak se Kája Saudek dostal do veřejného povědomí.

Jan Lichtenberg

Jan Lichtenberg

To, že slyšel správnou muziku od raného dětství všude okolo sebe, zní sice jako tisíckrát použitá fráze, ale co s tím, když to tak skutečně bylo. Dnes je Jan Lichtenberg velký zjev na tuzemské rockové scéně.

Andy Warhol

Andy Warhol

,,Nikdo se na nic opravdu nepodívá; to je těžké. Myslím, že každý by měl vidět mé obrazy ve skutečnosti, než prohlásí, že jsou bezduché,“ prohlásil Andy Warhol. Muzeum Whitney v New Yorku to nyní umožňuje tisícům návštěvníků. Expozice, která čítá na 350 uměleckých objektů, představuje osobnost Andyho Warhola (1928–1987) a jeho inovativní přínos stále přítomný i v 21. století.

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Že se slavná pětice narodila v předvánočním čase, nebyl určitě promyšlený marketingový tah Jaroslava Foglara k blížícím se svátkům. Je ovšem nabíledni, že se mu podařilo ve spojení s Janem Fischerem týden před Štědrým dnem obdarovat čtenáře Mladého hlasatele kresleným seriálem, který později ovlivnil statisíce chlapců a děvčat v bývalém Československu. V sedmém čísle Mladého hlasatele ze 17. prosince 1938 se zrodila legenda, slavící letos 80 let.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/16

XANTYPA Číslo 7-8/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne