Plavkyně Simona Baumrtová

Úplně obyčejná hvězda

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

Plavkyně
Dny mívá rozplánované na minuty. Na rozhovor mi dala půlhodinu, protože patnáct minut po jeho skončení už musela být v bazénu. Pobavila mě svou bezprostředností, když si v restauraci objednala jen čaj a bez zaváhání vyndala z batůžku müsli a přesnídávku s tím, že se během našeho povídání nasnídá. Kdyby mohla jíst podle chuti, sedm dní v týdnu by měla torteliny, které doslova miluje, a pochutnala by si i na smažáku a vepřu-knedlu-zelu nebo sladkostech. Těžká strava by ale byla pro tělo zátěží, špatně by během týdne regenerovalo, proto si ji dopřeje většinou jen o víkendu.

Odpočívá ve škole
Dvacátého druhého července odlétá do brazilského Ria de Janeira na krátkou aklimatizaci a následný boj o co nejlepší výsledek a případně o medaili. Největší naděje si dělá na sto metrů znak. Od rekordu ji dělí vteřina a kousek, což se může zdát jako snadno napravitelná drobnost, leč Simona mě vyvádí z omylu. „Vteřina je na stovce přibližně metr a čtyřicet centimetrů, což už je dost. Prohrávala jsem o desetiny i setiny vteřiny, stáhnout pár desetin je strašně těžké. U každé prohry pořád řeším, proč se to stalo.“
Příprava v olympijském roce se od jiných neliší počtem hodin strávených plaveckým tréninkem. Přibývá však meditačních cvičení a celkového posilování psychiky, protože Simoninou slabou stránkou jsou nervy. „To mám po obou rodičích, ale hlavně po mamce. Stresuje mě, že ode mě pořád někdo očekává skvělé výsledky, a chci je samozřejmě i já sama. A pak stačí pár setin vteřiny k tomu, abych očekávání nesplnila. Dřív jsem stres nezvládala a byla nepříjemná na lidi kolem sebe, což nejvíc odnášeli moji nejbližší. Rodiče se do mých pocitů naštěstí dokázali vcítit a byli tolerantní. S partnerem jsme krátce, tak si na mé nálady postupně začíná zvykat, ale zná se s vynikajícím sportovním psychologem, kterého mi doporučil. Psycholog bohužel bydlí v Olomouci, což je od nás z Chomutova téměř celodenní výlet, který nestíhám absolvovat častěji než jednou za tři týdny,“ vysvětluje Simona. Ale jsou to pro ni příjemné výlety. Během cesty vlakem si může vyřizovat korespondenci nebo se učit do školy. Díky fotografické paměti jí stačí jednou si učivo přečíst, takže doktorát je pro ni spíš formou relaxace než nutností. „Pro práci fyzioterapeutky mi stačí magisterské vzdělání, ale doktorát bude zase něco jiného, budu muset publikovat odborné články, vyhledávat k nim podklady, to mě baví. Za tři roky bych měla mít titul Ph.D., to mi bude dvacet osm let, což může být hranice pro vrcholovou kariéru. Mám trochu problémy se zády, proto si neumím představit stát devět hodin denně nad pacienty coby fyzioterapeutka, ale pokud bych si práci rozdělila na dopolední a odpolední a mezi tím měla pauzu, zvládla bych to. Bavilo by mě také trénovat malé děti nebo dávat soukromé hodiny plavání, ale neumím si sama sebe představit jako trenérku áčkového družstva. Jsem na sebe totiž hodně přísná a od ostatních vyžaduji totéž co od sebe. Nedokázala bych najít dost pochopení, pokud by moji svěřenci nepodávali tytéž výkony jako já. Trenérka navíc nemá takovou autoritu jako muž. A hlavně – chci mít rodinu a nedokázala bych odjet s družstvem na soustředění a dítě nechat doma,“ shrnuje důvody, proč by chtěla vlastní fyzioterapeutickou ordinaci, kde by měla za kolegu svého partnera.

Otec trenérem
Chodil se Simonou už na gymnázium, jenže tehdy si ostatních moc nevšímala. Do školy přišla po ranním tréninku, byla ráda, když se před vyučováním stačila nasnídat, a po škole pospíchala na odpolední trénink. Zato partner si jí všiml už tenkrát. „Ono taky těžko přehlédnout holku, která věčně chodí s mokrou hlavou,“ směje se Simona. Pak byli spolužáky i na vysoké, ale chodit spolu začali teprve před rokem.
Oba mají fyzioterapeutické vzdělání a být spolu v práci i doma by pro Simonu nebylo nic nepředstavitelného. Její otec pracuje v chomutovské nemocnici jako pediatr a má soukromou kardiologickiou ambulanci, kde mu sestřičku dělá manželka, Simonina matka. Uvažoval o tom, že by si nechal jen kardiologickou praxi. Jenže kdyby odešel z nemocnice, zrušilo by se dětské oddělení. Přestěhovat se do většího města a pracovat v lépe vybavené nemocnici s větším počtem lékařů ale nechce. Sice by nemusel mít tolik služeb, ale přišel by o prostředí, které má rád. Navíc nikdy netoužil po kariéře. V Chomutově má další závazky v podobě plaveckého družstva, které trénuje. Jeho členem je i Simona. „V roce 2008 přinesl táta nové motivy do tréninku, postupně jich přidával víc a víc, až mě začal trénovat sám. Mám obrovské štěstí, že je přístupný novým metodám. Lidé v tomto oboru často učí jedním způsobem desítky let a nezajímají se o nové možnosti. Táta pořád sleduje nové trendy, přemýšlí o nich a upravuje je podle mých potřeb. Teď si například vyměňuje zkušenosti s Australany.“
Zdálo by se, že u Baumrtových je hlavním tématem sport, ale tak to prý vůbec není. „Mamka není takový sportovní nadšenec jako my. Občas si zajezdí na kole, ale to je rekreační záležitost, proto před ní sport neřešíme. Co potřebujeme, rozebereme cestou z tréninku a doma už se bavíme o normálních věcech. Bratr studuje ČVUT, takže momentálně je u nás velkým tématem škola. S mamkou se zas občas bavíme o módě, i když na takové rozhovory asi nejsme největší odbornice a máme i poměrně odlišný názor. Já ráda nosím pohodlné věci – džíny, mikinu, tenisky. Když jsem si nedávno koupila boty na podpatku, psycholog byl nadšený. Radil mi totiž, abych nepodceňovala vizáž. Ráda si občas vyjdu hezky upravená, ale s ohledem na hodiny strávené ve vodě to moc často není. Přeci jen make-up a vlasy vyfoukané od kadeřnice s bazénem příliš neladí. I přesto jsem se stala tváří jednoho chomutovského salonu, kam chodím na kosmetiku, ke kadeřnici a na manikúru.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě...

Jana Flašková

XANTYPA 7-8/16 - výběr z článků

Hlas Led Zeppelin aneb Robert Plant na Lochotíně!

Hlas Led Zeppelin aneb Robert Plant na Lochotíně!

Robert Plant, hudebník, který vyšel z obyčejných poměrů v průmyslové oblasti Anglie nazývané Černá země a ocitl se na nejvyšších příčkách oblíbenosti i uznání, vystoupí 27. července v Plzni.

Výtvarník Jan Steklík

Výtvarník Jan Steklík

Akční rádius Jana Steklíka výrazně přesahuje hranice výtvarného umění. Malba a kresba jsou sice jeho nejvýraznějším (a jistě i základním) prostředkem tvorby, ale podstatou jeho života je hra, ať již pro jednoho diváka, anebo širokou obec pozorovatelů. Vždy počítá se spoluúčastí, přinejmenším intelektuální. Nejraději si ovšem Steklík hraje sám se sebou a také rád porušuje pravidla, která si předem nastavil. Zkrátka: stejně jako miluje improvizaci v hudbě, stejně nespoutaně se pohybuje na poli umění.

Jana Boušková

Jana Boušková

Jana Boušková, nejlepší harfistka světa. To není nadsázka. Hudební svět dovede docenit její vítězství v soutěžích, koncerty v nejprestižnějších světových sálech, spolupráci s orchestry a světovými dirigenty, její komorní hru. Posluchač nemůže přeslechnout, že Jana Boušková dává své hře originalitu a výrazové nuance tak jasné a zřetelné, že krása hudby plyne jako oduševnělá samozřejmost.

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Herec Keanu Reeves aneb Chladný větřík nad horami

Tvrdé rány osudu ho nikdy nešetřily. Ještě v mládí ztratil nejbližšího
kamaráda, který se předávkoval heroinem, později ho poznamenaly špatné vztahy s otcem, leukémie sestry, smrt ženy a dítěte. Není divu, že si získal přívlastek největšího podivína Hollywoodu a mnozí kolegové ho označují doslova jako největší chodící záhadu.

Plasy

Plasy

Plasy, sotva třítisícové městečko v půvabném údolí řeky Střely na severním Plzeňsku, bývaly kdysi centrem kultury a vzdělanosti nejen tohoto regionu. Žádný div. Zdejší cisterciácký klášter se řadil k nejvýznamnějším monastickým komplexům střední Evropy. Teď se naděje, že se podobným centrem znovu stanou, vrací. Ruiny lemující sakrální stavby, jež byly po zašlé slávě bývalého kláštera blízko zániku, totiž v posledních několika letech jako by vstaly z popela. A naplňují se jedinečným obsahem: Národní technické muzeum zde vybudovalo Centrum stavitelského dědictví.

LEGENDÁRNÍ HRAČKA

LEGENDÁRNÍ HRAČKA

Když se před čtyřiceti lety, v roce 1976, objevil na pultech československých hračkářství, získal si obrovskou oblibu. Malá plastová pohyblivá figurka se stala doslova kultovní hračkou tzv. Husákových dětí. Družstvo Igra ho vyrábělo třicet let. Pak však zkrachovalo a Igráčkům začal zvonit umíráček. K životu je znovu v roce 2010 probudila společnost EFKO a zároveň legendární plastové figurky zmodernizovala, aby byly atraktivní i pro současné děti. O tom, jaké oblibě se tato hračka těší již u několika generací, svědčí i obrovský úspěch putovní výstavy FENOMÉN IGRÁČEK.

Kam v Evropě k moři i za památkami?

Kam v Evropě k moři i za památkami?

Vycestujte za sluncem, klidem a regionálními specialitami ve vyhlášených plážových destinacích. Poradíme vám. 

Výstavou RETRO 70. A 80. LET v Tančícím domě provede pan Vajíčko

Výstavou RETRO 70. A 80. LET v Tančícím domě provede pan Vajíčko

Galerie Tančící dům se na čtyři měsíce vrací do československých 70. a 80. let. Do doby, která byla rozporuplná a kontroverzní a je třeba ji ještě zevrubně zhodnotit.

Překladatel Tomáš Jurkovič

Překladatel Tomáš Jurkovič

 Knihy japonského spisovatele Harukiho Murakamiho, těšícího se popularitě rockové hvězdy, byly přeloženy více než do dvaceti světových jazyků. V Čechách nad jejich překlady strávil už dlouhou řadu dní i nocí Tomáš Jurkovič, galantní japanolog, kterého práce občas promění v protivného morouse.

ANKETA 2. část

V minulé Xantypě proběhla anketa, kdo by měl být příštím prezidentem České republiky, jehož bychom si vážili, mohli na něho být dokonce hrdí a v žádném případě bychom se za něj nestyděli. Oslovili jsme vážené osobnosti, abychom se dozvěděli, jak si svého prezidenta představují. Kromě charakteristik, jaký by měl být, a mnoha zvučných jmen, která v odpovědích na naše otázky zazněla, respondenti zároveň upozornili na negativní projevy jednání prvního prezidenta zvoleného přímou volbou. A protože se nám sešlo mnoho příspěvků, anketa pokračuje.

Sport - výběr z článků

Michal Navrátil: Dvacet sedm metrů volným pádem

Michal Navrátil: Dvacet sedm metrů volným pádem

Mám kamaráda, pro něhož je i myslivecký posed příliš vysoko. Dostává závratě. A rozhledny pozoruje ze země. Michal Navrátil by pro něj byl něco jako mimozemšťan. Ten totiž vyleze třeba do výšky dvaceti sedmi metrů, odkud skáče do vody. A může to být do bazénu nebo z útesu do moře. V letu dělá navíc salta a přemety a patří v tom ke čtyřem nejlepším lidem na světě.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 18. srpna 1992. Maminka María José pracuje v soudnictví, je veselá, ale také výrazně pořádkumilovná. Což bylo těžké, protože malý Néstor měl úplně jiné „starosti“ a příliš nechápal, proč by měl věci uklízet jiným způsobem, než že je prostě někam odhodí. Taky byla přísná, co se týkalo učení. Tatínek José Angel je obchodní zástupce firmy, která prodává špičkové španělské sýry. Dohlížel na Néstora po fotbalové stránce, vozil ho na tréninky, hodně ho podporoval, ale také na něj hodně tlačil. Při zápasech na syna určitým specifickým způsobem pískal, a když se ten zvuk ozval, Néstor věděl, že musí nějak reagovat. Strašně ho to štvalo. Táta byl důrazný i ve výchově, ale byla s ním i legrace, a když se cítil spokojeně, byl skvělý. Jakmile se ovšem rozzlobil, bylo náročné s ním vydržet. Néstor se mu podobá. Jen světle hnědé oči a nos má po mamince. Je jedináček a rodiče s ním v útlém dětství dost bojovali. Byl neskutečně aktivní, v noci se neustále budil a pamatuje si jediné, že chtěl hrát fotbal.

Bernardová jako první Čech přeplavala úžinu mezi Robben Island a Kapským Městem

Bernardová jako první Čech přeplavala úžinu mezi Robben Island a Kapským Městem

 Abhejali Bernardová (39) ze Sri Chinmoy Marathon Teamu Zlín si připsala další plavecký úspěch přeplaváním úžiny mezi ostrovem Robben Island (v překladu Tulení ostrov) a Kapským Městem v Jihoafrické republice. 6.nejtěžší přeplavbu na jižní polokouli zvládla jako první Čech, když za 2h 35 minut překonala vzdálenost 7,5 km ve vodě o teplotě pouhých 9-11°C.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 6. listopadu 1981 v Rize a v hlavním městě Lotyšska prošel všemi mládežnickými fotbalovými kategoriemi. Začal však poměrně pozdě, bylo mu skoro třináct let. A to i přesto, že táta fotbal miloval a odmalička si s ním kopal. Vyrůstal v činžáku, jedna strana domu neměla okna, tak si tam s kluky udělali bránu a hráli fotbal. Maminka však měla raději jiné sporty, třeba tenis nebo plavání. Otec byl stavební inženýr, máma vystudovala stejnou školu jako on, právě na vysoké škole se potkali.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 21. března 1992. Na svých prvních sedm let života, prožitých ve Štrasburku, si příliš nevzpomíná. Vybavuje se mu, jak to vypadalo ve školce a u babičky, která mu vařila a starala se o něj. Máma se ve Štrasburku narodila, a tohle „město cest“, jak zní jeho překlad, jako by předpovědělo Jeanovo budoucí putování. Tatínek pochází z Čadu, ale už jako malý kluk přicestoval z Afriky s rodinou do Francie.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se ve vesnici Lukáčovce, dvacet kilometrů od Nitry. Tady kopal vesnický fotbal na ulici a od osmi let i na fotbalovém hřišti. Když mu bylo třináct, hráli školní zápas proti Nitře. Prohráli 14:1 a ten jediný gól dal on. Klub o něj projevil zájem, ale Lukáš se příliš neradoval. Byl na vesnici šťastný, bál se nové školy i lidí. Když však už z Nitry volali popáté, maminka najednou do telefonu pronesla: „Dobře, tak on přijede.“ Koukal na ni s vykulenýma očima, co to udělala. Možná nejdůležitější moment v jeho životě. Mnohokrát už ji v duchu poděkoval. Maminka byla sportovně založená, hrála házenou, otce zajímala auta, motorky, po obou rodičích jejich zájmy podědil. Byli čtyři sourozenci, tři bratři a sestra, Lukáš je nejmladší. Táta hodně pracoval, o fotbal se starala máma.

Mistryně světa  Jana Kosťová

Mistryně světa Jana Kosťová

 S Janou jsem se seznámil před mnoha lety, když jsme oba navštěvovali kursy fotografie. Hned jsme si padli do oka. To se ještě jmenovala Fialová, cestovala po světě s krosnou a fotoaparátem a kromě toho v Praze zajišťovala velké akce pro mezinárodní klientelu. Během let se naše cesty rozdělily, ale přáteli jsme nepřestali být ani na dálku. Teď, když jsme se potkali, má s manželem Pavlem krásná dvojčata. A kromě zajišťování akcí pro mezinárodní klientelu se pyšní titulem mistryně světa v trail orienteeringu pro rok 2013 a je aktuální mistryní ČR pro rok 2015. A i když je na káře – nemá ráda výraz na vozíčku – je to stále ta pozitivní rozesmátá holka.

Tenistka Nicole Vaidišová

Tenistka Nicole Vaidišová

Před pěti lety ukončila předčasně kariéru. Alespoň tak to tehdy prezentovala tenisová média. Jenže Nicole Vaidišová to vidí jinak: „Já jsem se sama k tomu nikdy nevyjádřila, nikdy jsem neřekla, že jsem definitivně skončila. Přestala jsem hrát a všichni si vydedukovali, co potřebovali.“ Od loňského září se bývalá světová „sedmička“ vrací mezi tenisovou elitu.

O kolech, míči a pořádných chlapech

O kolech, míči a pořádných chlapech

Když mi kamarádka řekla, že o víkendu bude nedaleko od mého domova pískat zápasy ragby vozíčkářů, nezaváhal jsem ani na chvíli, vzal fotoaparát a vydal se na hřiště. Něco málo jsem o ragby věděl, ale až do této chvíle netušil , že je možné hrát ho i na vozíku. Skoro každý si někdy posteskne, jak má ten život těžký. Je to – jako ve všem – otázka úhlu pohledu. Přijde mi zvláštní a pozoruhodné, že ti, kteří by mohli na osud žehrat nejvíc, si stěžují nejméně. Bojují, snaží si život užívat a plačtivé stěžování přenechávají těm, kterým je pohodlně v roli nicnedělající oběti vlastního života.

Sportovec Jiří Bouška mistrem světa

Sportovec Jiří Bouška mistrem světa

Jiří Bouška, handicapovaný cyklista-profesionál (v dětství prodělal mozkovou obrnu), po dlouhých pěti letech opět vystoupal na místo nejvyšší, když vybojoval v časovce titul mistra světa pro rok 2014. K tomuto úžasnému úspěchu ještě přidal bronzovou medaili v silničním závodě, i když se při něm krátce po startu ocitl v hromadné kolizi a pádu, ale podařilo se mu přední skupinu dojet. To vše se událo v americkém Greenville při Mistrovství světa UCI PARA. Když se přičtou jeho další úspěchy v Evropských a Světových pohárech roku 2014, nezbývá než blahopřát a smeknout klobouk.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/16

XANTYPA Číslo 7-8/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2018

XANTYPA XANTYPA 10/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne