Režisér Václav Vorlíček o svých pohádkách

Milovníkům českých filmových komedií a pohádek zcela jistě neušlo, že v červnu oslavil své půlkulaté životní jubileum jeden z nejvýznamnějších českých filmových režisérů – Václav Vorlíček. Jako poctu velkému režisérovi předkládám laskavým čtenářům tento rozhovor na téma jeho klasických i moderních pohádek.

Václav Vorlíček

V 50. letech v tehdejším Československu vykrystalizovala podoba české filmové pohádky do ideálního tvaru především díky filmům PYŠNÁ PRINCEZNA a BYL JEDNOU JEDEN KRÁL. Chtěli jste tedy se scenáristou Milošem Macourkem vaší první moderní pohádkou DÍVKA NA KOŠTĚTI navázat, byť v osobitém pojetí, na tyto zdařilé pohádky?
S tímto záměrem jsme k DÍVCE NA KOŠTĚTI nepřistupovali. Nás především velice inspirovala fantazie, protože jsme oba byli fantastové, což jsme zjistili již při našem seznámení v roce 1966 a při naší první spolupráci na komedii KDO CHCE ZABÍT JESSII?, která by se dala také považovat za moderní pohádku. Při psaní DÍVKY NA KOŠTĚTI, což nebylo samozřejmě koncipováno jako klasická pohádka, jsme objevili princip, na kterém se dá dělat humor. V kontrastu mezi světem pohádek a světem lidí se totiž nabízelo mnoho příležitostí bavit diváky, kteří se poté v kinech skutečně smáli na místech, kde jsme onen smích zamýšleli. Navíc tento film vznikl v době počáteční normalizace, kdy filmová plátna byla přeplněna stranickými schůzemi, publikum bylo znuděné a najednou se zde objevil pohádkový svět se svojí školou čarodějnic, ředitelem a dalšími figurami, což bylo tehdy něco zcela nevídaného a vzbudilo mimořádně kladnou odezvu publika.

Co se týče titulní role čarodějnice Saxany, psali jste ji přímo pro Petru Černockou?
Nikoliv, na roli Saxany probíhaly konkursy, při nichž se vystřídala početná řada adeptek z celé republiky, žádná z nich však neodpovídala mé představě. Vzápětí jsem zhlédl v divadle Semafor představení ČARODĚJKY, v němž Věra Křesadlová s Petrou Černockou hrály dvě čarodějnice. Poté jsem Petru Černockou, která se mi v tomto představení zalíbila, pozval na pohovor do Filmového klubu a už z jejího vystupování jsem pochopil, že má smysl pro humor a že by to mohlo být ono. Vzali jsme ji do maskérny, upravili do podoby čarodějnice a natočili s ní kamerovou zkoušku s již vybraným Honzou Hrušínským. Ihned poté jsem oznámil štábu, že konečně máme Saxanu a můžeme začít točit.

Jak jste se dostal ke zpracování vaší první romantické kostýmní pohádky TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU?
Po úspěchu DÍVKY NA KOŠTĚTI tehdejší dramaturgická skupina Oty Hofmana a Marcely Pittermannové zřejmě zjistila, že jsem typ tvůrce, který inklinuje k fantazii a pohádkám, a nabídli mi literární scénář Františka Pavlíčka na téma pohádky O POPELCE.

Čím si vás František Pavlíček ve svém zpracování získal a do jaké míry se jeho verze lišila od původního příběhu?
František Pavlíček se ve své adaptaci POPELKY ukázal jako geniální autor, protože zcela změnil povahu hlavní hrdinky oproti původní předloze. V pohádce Boženy Němcové Popelka vystupuje jako trpná, ušmudlaná dívka, která snáší ponižování ze strany macechy. Pavlíček ji přetvořil na hrdou a nebojácnou holku, která jezdí na koni, střílí z kuše, leze po stromech, vzdoruje své maceše, což byl zcela radikální, avšak skvělý autorský zásah, který se stal leitmotivem celého filmu a imponoval mi natolik, že jsem bez zaváhání tuto nabídku přijal.

Ve TŘECH OŘÍŠCÍCH PRO POPELKU je navzdory romanticko-kostýmnímu pojetí klasické pohádky patrná zdařilá infiltrace komediálních prvků, které se objevily i ve vašich dalších kostýmních pohádkách JAK SE BUDÍ PRINCEZNY a PRINC A VEČERNICE. Byla tato komediální linka původně ve scénářích oněch snímků nebo ji tam scenáristé aplikovali po konzultaci s vámi?
Když jsem začal točit TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU, měl jsem za sebou několik úspěšných komedií, ve kterých jsem při promítání v kinech slyšel smích diváků na místech, kde jsme jej autorsky zamýšleli, z čehož jsem měl nesmírnou radost. Přirozeně jsem tedy i v POPELCE hledal jakékoli příležitosti ke komediálním vsuvkám. Z těchto důvodů jsem zde obsadil Helenu Růžičkovou, Jana Libíčka a Vladimíra Menšíka, u nichž jsem měl jistotu, že moje požadavky směřované ke komice stoprocentně odehrají. Co se týče filmu JAK SE BUDÍ PRINCEZNY, scenáristka Bohumila Zelenková zpracovala jednu ze známějších variant pohádky O ŠÍPKOVÉ RŮŽENCE, kde jsem zjistil, že ze vzájemného vztahu mezi princem Jaroslavem a jeho sluhou Matějem se dá vytěžit mnoho humoru. Obsadil jsem tedy jako Matěje Vladimíra Menšíka, protože jsem dobře věděl, že jeho projev a způsob sdělení, byť obyčejné všední věci, bude u diváků vyvolávat nejenom úsměv, ale přímo smích. A po tom jsem bažil. No a scénář k pohádce PRINC A VEČERNICE napsal Jiří Brdečka, který byl velmi sečtělý a mnoha pohádek znalý, takže zde příjemně namíchal motivy nejen z pohádky O SLUNEČNÍKU, MĚSÍČNÍKU A VĚTRNÍKU, ale i z dalších příběhů. Při úpravě scénáře jsem od něho měl taktéž plnou důvěru a volné pole působnosti. Po zhlédnutí filmu byl s úpravami natolik spokojen, že se chtěl podělit o procenta z autorství. V Německu ovšem uvedení této pohádky způsobilo rozpaky, neboť v překladu název zněl DER PRINZ UND DER ABENDSTERN, což vzbuzovalo obavy, že se k princi z nebe snese příslušník mužského pohlaví. Cestou se však přeměnil v Libuši Šafránkovou, pro niž byla tato postava jako stvořená, a diváci byli spokojeni.

Nejkomediálnější z těchto tří pohádek je tedy JAK SE BUDÍ PRINCEZNY?
Ano, protože Bohumila Zelenková scénář napsala jako podnět pro komediograf, čehož jsem využil, a především zásluhou Vladimíra Menšíka se mi povedlo natočit pohádkovou komedii. Od té doby jsem přesvědčen, že každá pohádka by měla obsahovat kromě nezbytné dávky napětí také nezbytnou dávku humoru. Koneckonců trvalý zájem o tyto výše uvedené snímky (zejména o TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU) ze strany mnoha zahraničních televizí i filmových distributorů tato slova jen potvrzuje.

V pohádce JAK SE BUDÍ PRINCEZNY mne zaujala Libuše Švormová jako zlá královnina sestra Melánie. Svěřil jste jí tuto roli záměrně jako „protiúkol“, ačkoliv nebyla svým naturelem prototypem takových postav?
Jistě. Znal jsem ji jako herečku, která perfektně odvádí své role, takže jsem neměl nejmenší pochybnosti, že by nezvládla i tuto úlohu. Mrzelo ji tehdy, že to byla negativní postava, ale roli přijala.

Pokud byste si měl vybrat pouze jeden z tří výše uvedených scénářů zmíněných pohádek, který by to byl?
Jednoznačně bych volil scénář Františka Pavlíčka. Ono zpracovat notoricky známou pohádku tím způsobem, že ji z gruntu změním, je velmi ošemetná záležitost. Františku Pavlíčkovi se však tímto geniálním zásahem podařilo pozvednout celý příběh a dát mu úplně jiný, lepší a zajímavější rozměr.

Trval jste na komediální lince v těchto romanticko-kostýmních pohádkách proto, aby se zmíněné snímky daly promítat jako večerní představení pro rodinné publikum?
Samozřejmě, potvrdilo se mi, že jak u nás, tak i například v Německu se u projekcí těchto pohádek scházely celé rodiny od dětí až po jejich prarodiče. Všechny moje filmy měly společného jmenovatele v tom, že nikdy neobsahovaly hvězdičku – tedy nebyly mládeži nepřístupné.

Co se týče žánru moderní pohádky, kde se prolíná svět fantazie se světem reality, je pod vašimi díly scenáristicky vždy podepsán Miloš Macourek. Bylo to z důvodu, že zde chyběl v tomto žánru další adekvátní autor odpovídající úrovně, nebo zde hrála relevantní roli i skutečnost, že jste se dlouho znali a výborně „na sebe slyšeli“?
Druhou část vaší otázky mohu potvrdit. Miloš i já jsme od dětských let chodili do kina a oba jsme nejvíce milovali komedie. Konvenoval nám stejný druh humoru v čele s veselohrami Martina Friče a jejich hereckými představiteli Jaroslavem Marvanem, Theodorem Pištěkem nebo Hugo Haasem, kteří dovedli hrát komedii s naprosto vážnou tváří, nepitvořili se, ale čerpali humor ze situací, které život doopravdy skýtá.

 

vorlicek2jpg.jpg
Míla Myslíková, Zdeněk Řehoř, Vladimír Menšík a František Filipovský ve filmu JAK UTOPIT DR. MRÁČKA ANEB KONEC VODNÍKŮ V ČECHÁCH, 1974

 

vorlicekjpg.jpg
Ondřej Kepka, Jiří Lábus a Hana Ševčíková při natáčení televizního seriálu ARABELA SE VRACÍ ANEB RUMBURAK KRÁLEM ŘÍŠE POHÁDEK, 1993

 

 

Na přelomu 70. a 80. let jste natočil seriál ARABELA a dále pak seriály LÉTAJÍCÍ ČESTMÍR a KŘEČEK V NOČNÍ KOŠILI. Proč jste z filmového plátna přešel na televizní obrazovku?
Gert Muntefering, což byl hlavní dramaturg vysílání pro děti a mládež ve WDR (Západoněmeckém rozhlasu) v Kolíně nad Rýnem, přijel za mnou a Milošem Macourkem do Prahy a objednal si „něco jako DÍVKA NA KOŠTĚTI, TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU a JAK SE BUDÍ PRINCEZNY“, ovšem ve formě seriálu pro německou televizi. Tvrdil, že na naše jména diváci dobře reagují a koláč televizní sledovanosti se beze zbytku naplní. Tak vznikla ARABELA.

V seriálu ARABELA nelze opomenout nezaměnitelný umělecký vklad skladatele Luboše Fišera, jehož hudba trefně umocňuje nostalgičnost a poetiku pohádkového světa. Vybral jste si jej jako autora záměrně pro tyto přednosti?
Nepochybně. Nikdy jsem s ním předtím nespolupracoval, ale znal jsem velmi dobře jeho tvorbu (i filmovou). Když mi zabrnkal na klavír ústřední motiv, kterým ARABELA svolává diváky k obrazovkám, věděl jsem, že to je ono.

Který z uvedených seriálů (ARABELA, LÉTAJÍCÍ ČESTMÍR a KŘEČEK V NOČNÍ KOŠILI) považujete za nejzdařilejší?
První sérii ARABELY, v níž se nám povedlo ideálně skloubit humor, napětí, romantiku i poezii. Může snad ideálněji končit první díl seriálu, který má být lákadlem pro další sledování, než výstřelem pušky a zasažením budíku? Navíc ARABELA přišla na televizní obrazovku v době, kdy se po ní proháněly kombajny a okresní straničtí tajemníci, a najednou se zde objevil exkluzivní královský pár se svými dcerami – princeznami a další pohádkové postavy. Dokonce mi bylo vytčeno, že tímto seriálem popularizuji šlechtu, která u nás v té době nebyla uznávána.

Ve Svobodném slově z 29. 12. 1984 se v recenzi ŠEST VEČERŮ S ČESTMÍREM autor (podepsán šifrou šv) zmiňuje o následujícím problému. Cituji: „Pokud se však týká hereckého obsazování těchto atraktivních programů, zdá se, že trocha vynalézavosti, poctivě řečeno i ochota riskovat méně osvědčené, leč méně vídané obsazení, by věci prospěla. Neboť není zřejmě smyslem televizních seriálů, aby postavy jednoho splývaly s postavami druhého potažmo třetího jen proto, že je interpretují natolik výrazné herecké osobnosti jako jsou V. Menšík, I. Janžurová, P. Nárožný aj.“ Podle jakého klíče jste si vybíral herce?
Pokud se jedná o hraní nesmyslně absurdních zápletek, vždy jsem měl a mám vybrané herce, kteří dovedou s vážnou tváří prezentovat nesmysl jako skutečnost. To je princip určitého druhu komiky, na němž mohu spolupracovat pouze s lidmi, kteří jej chápou, cítí a akceptují tak, že mezi námi vznikne naprostý souzvuk. Při obsazování rolí jsem vždy v první řadě myslel na Jiřího Sováka a Vladimíra Menšíka, protože jsem je považoval za ryzí zlato českého komediálního herectví. Často jsem spolupracoval také s Milošem Kopeckým, Vlastimilem Brodským nebo Stellou Zázvorkovou. Všichni výše jmenovaní se dobře znali z Divadla E. F. Buriana, ve kterém několik let společně působili. Mezi sebou si vypěstovali vlastní způsob humoru – moderní komediantství, které dovedli beze zbytku naplnit. Také nemohu opomenout Františka Filipovského, který se sám prohlašoval za maskota mých filmů, a do epizodních rolí jsem hojně využíval vždy spolehlivého Oldřicha Velena, který drží na Barrandově rekord, co se týče kvantity natočených filmů. U všech výše uvedených jsem měl stoprocentní jistotu, že se v jejich obsazení nemohu zmýlit.

Překvapilo mě, že jste nikdy do žádné pohádky (moderní či kostýmní) neobsadil Alenu Vránovou, přestože má bezesporu vynikající cit pro komiku. Bylo to kvůli jejímu celoživotnímu spojení s filmem PYŠNÁ PRINCEZNA?
Vůbec ne, neměl jsem však pro ni adekvátní roli. V 90. letech jsem byl osloven s nabídkou zrežírovat český dabing nejznámějšího filmu Alfreda Hitchcocka PSYCHO. Jako jedna z hlavních postav tam vystupuje stará matka a do této role jsem obsadil právě Alenu Vránovou, která byla naprosto dokonalá a svým projevem předčila americký originál. Kdyby Hitchock tušil, že v Praze žije paní Alena Vránová, rázem by ji za onu Američanku vyměnil!

Jak došlo k pokračování ARABELY? Neměli jste s Milošem Macourkem obavy, že na „druhou ARABELU“ bude ze strany diváka a priori nahlíženo s nedůvěrou?
Gert Muntefering nám koncem 80. let při naší návštěvě v Kolíně nad Rýnem poděkoval za úspěšnou spolupráci, která nabyla famózních rozměrů především díky první ARABELE. Jako dar na rozloučenou před svým odchodem do penze nám věnoval zajištění produkce na dalších 26 dílů ARABELY. Tak jsme s Milošem začali psát, ale bohužel se nám nepodařilo udržet komediální notu a přiznávám, že některé zápletky byly „vycucány až z paty“.

Je pro vás tento seriál již definitivně uzavřen nebo si necháváte pootevřeno k třetí sérii?
Vzhledem k tomu, že zmiňovaný Munteferingův dar byl trošku darem danajským, protože jsme navíc byli svázáni termíny, dokdy měl být seriál hotov, což se na výsledku také odrazilo, považuji ARABELU za uzavřenou.

Závěrem bych se zeptal, jakou pohádku máte nejraději a jaký druh humoru vám nejvíce konvenuje?
Z klasických pohádek mám nejraději TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU a JAK SE BUDÍ PRINCEZNY a nejvíce mně konvenuje černý humor. Za svůj největší úspěch v tomto směru považuji komedii PANE, VY JSTE VDOVA, v níž se nám podařilo vyhrotit tento druh humoru až do krajnosti, protože jsme během filmu nechali zabít celkem sedm postav (a to některých i sympatických) a při každé vraždě se diváci v kinech smáli.

 

Jakub Horváth

XANTYPA 7-8/15 - výběr z článků

John Hemingway

John Hemingway

Spisovatelův vnuk, novinář a fotoreportér John Hemingway přijíždí z Ameriky do evropského přímořského letoviska Lignano každoročně několikrát. Na jaře se účastní mořského rybolovu, v létě předává úspěšným italským novinářům a spisovatelům na Hemingwayově kulturním festivalu literární ceny.

Výročí punkové ikony Debbie Harry

Výročí punkové ikony Debbie Harry

U žen se nesluší prozrazovat jejich věk, v oblasti populární hudby se navíc s datem narození kouzlí i u mužů. Jenže Debbie Harry, která byla tváří i ochrannou známkou úspěšné skupiny Blondie, se v posledních letech stejně jako hudbě věnuje filmování. A některé kurážné herečky se svým věkem netají. A mezi ně Debbie bezesporu patří! Vyslovíme-li zároveň kompliment její zarputilosti a pevné vůli, kdy se z krajně nepříznivých podmínek svého startu do života obdivuhodně dostala na výsluní, pak prozrazení její letošní sedmdesátky, které se dožívá v červenci, nelze v žádném případě považovat za jízlivost.

Adolf Born

Adolf Born

Adolf Born na Kampě. Až do 30. července je v Museu Kampa otevřena výstava nazvaná JEDINEČNÝ SVĚT ADOLFA BORNA. Vystaven je zde i jeho úplně poslední obraz NEZVANÍ HOSTÉ K POSLEDNÍ VEČEŘI. Poté, co jej dokončil, usnul a ve spánku zemřel (22. května 2016).

Dominik Duka

Dominik Duka

Před šesti sty lety byl upálen Mistr Jan Hus. V rámci projektu DNY VÍRY, který se k výročí vztahuje, vznikl nápad s názvem BOŽÍ UMĚNÍ. Spočívá v umístění výtvarných artefaktů současných umělců v pražských kostelech, kde se dočasně ocitnou vedle děl Rubensových, Škrétových nebo Brandlových. Nejen o této akci jsem si povídal s kardinálem Dominikem Dukou.

DOBRÝ VEČER, NÁRODE ČESKÝ

DOBRÝ VEČER, NÁRODE ČESKÝ

Těžko předpokládat, že by žil mezi námi spoluobčan, který by ho neznal. Malého kluka, který už celé půlstoletí přináší pohádku na dobrou noc divákům Československé, následně České televize. Malíř Radek Pilař ho vypodobnil s očima zářícíma jako hvězdičky, na hlavu mu posadil čepici složenou z novin. V kreslené znělce zásluhou režiséra Václava Bedřicha cválá na houpacím koni, projede se v autíčku a balancuje jako opravdový artista na jednokolce. Jmenuje se Večerníček.

Pyrrhovo (volební) vítězství britského premiéra Camerona

Přesvědčivá výhra Davida Camerona v květnových parlamenntních volbách ve Velké Británii přišla jako blesk z čistého nebe. Až do posledního okamžiku totiž předvolební průzkumy předpovídaly vyrovnaný souboj mezi vládními konzervativci a opozičními labouristy. Zisk silnějšího mandátu než ve volbách v roce 2010, kdy neměl dostatek hlasů k vytvoření jednobarevné vlády, byl pro Camerona velkým zadostiučiněním, jež ovšem nutně zkalilo vědomí o nástrahách nejbližších let.

Z prezidenta Zemana je kališník, husita. A důvěra Čechů v justici klesá k nule

 Sjezdovala klidná síla. Do čela si znovu zvolila Pavla Bělobrádka. Miloš Zeman ze sebe dělá husitu, na Hradě po vzoru T. G. Masaryka vyvěsil prapor s kalichem, což mnohé protestanty v zemi zarazilo. Je snad Zeman věřící? Potáhne proti Vatikánu? Putin by mu jistě pomohl. Máme za sebou další kolo soudu nad Janou Nečasovou, dříve Nagyovou, a šéfy vojenské tajné služby. Verdikt: nevinní, tajnou službu nezneužili, kdepak. Takže pozor, vojenští agenti mohou jít klidně po vás a může si to objednat kdokoli. A, jaká nesmírná škoda, skončil „nápadový hydrant“, ministr školství Marcel Chládek (ČSSD). Že by školám nastaly klidnější časy?

Co se děje… v New Yorku

 Metropolitní muzeum na východním okraji Centrálního parku připravuje každé léto výstavu na své střešní zahradě, kde mohou návštěvníci obdivovat invenci zdejších kurátorů i vyhlídku na travnaté a zalesněné louky v sevření mrakodrapů. Střecha dává tento rok prostor francouzskému konceptualistovi Pierru Huyghemu. Instalace bez názvu může na první pohled připomenout protahující se rekonstrukci střešní izolace, kdy vyvrácené dlaždice dovolují nahlédnout na jednotlivé vrstvy podlahy. Expozici dominuje břidlicový balvan, který je součástí geologického podloží Manhattanu a jeho pevnost umožňuje výstavbu výškových budov. Nepřehlédnutelné je větší akvárium, v němž se kolem lávového kamene prohánějí úhoři a krevety. Ke zhlédnutí do 1. listopadu.

Co se děje… v Londýně

 Když si divadelní svět připomíná sto let od narození amerického dramatika Arthura Millera, musí i anglický bard počkat, shodli se zřejmě v Královské Shakespearově společnosti, když nejdříve ve Stratfordu a teď i v Londýně zinscenovali Millerovu SMRT OBCHODNÍHO CESTUJÍCÍHO (1949). A mluví se o ní v superlativech.
Nejlepší současný shakespearovský režisér na britských ostrovech Gregory Doran obsadil (za souhlasného mručení kritiky) do hlavní role Antonyho Shera, svého životního partnera a jednoho z nejtalentovanějších britských herců. Ten propůjčil hlavnímu hrdinovi (krachujícímu obchodnímu cestujícímu) Willymu Lomanovi veškeré tragikomično profese, do níž Arthur Miller zároveň shrnul své pochyby o americkém snu.
Loman v podání Shera má „šarm, nepochopitelnou kuráž, drzost a trpí sebeklamem; jeho úsměv vyjadřuje zmatený úžas nad tím, kolik toho nacestoval a nikam přitom nedorazil,“ shrnul hercův výkon recenzent v deníku Daily Telegraph.
Londýnský Guardian ocenil představení pěti hvězdičkami, tedy maximem a napsal: „Millerův Willy Loman je prototypem muže, který i po šedesátce žije ve světě snů, neschopen konfrontace s realitou. Přitom je krachujícím obchodníkem přežívajícím na provizi. Arthur Miller nám nabízí portrét ztraceného jedince, drama o vztazích mezi otci a syny a kritiku kapitalistického systému.“

Co se děje… v Paříži

 Jean-Paul Gaultier, enfant terrible nejen francouzské módy, prvního dubna tohoto roku otevřel svou první retrospektivní výstavu. Zahájení v Grand Palais se zúčastnili mimo jiné zpěvačka Kylie Minogue a herečka Catherine Deneuve. Madonna, pro kterou navrhl kdysi tak provokativní špičatou podprsenku, sice nepřijela, ovšem tento jeho ikonický kousek stejně jako mnoho dalších mohou návštěvníci obdivovat až do 3. srpna. Expozice se věnuje Gaultierově kariéře v letech 1970 až 2013 a kromě oblečení představí i črty, skici i ukázky z filmů, videoklipů, koncertů či tanečních představení, v nichž si návrhářovy šaty zahrály.

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 7-8/15

XANTYPA Číslo 7-8/15

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2019

XANTYPA XANTYPA 10/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne