Maxipes Fík slaví čtyřicátiny

„Jmenuje se Rek,“ řekl tatínek. – „Fek,“ opakovala Ája, protože neuměla říct r. – „Rek, ne Fek, to už mu můžeš rovnou říkat Fík,“ povídá tatínek. – A tak začala Ája pejskovi říkat Fík. Vzpomínáte? Je to neuvěřitelné, ale 14. května uběhlo již čtyřicet let od chvíle, kdy se večerníček o Maxipsu Fíkovi vysílal poprvé. Vyvolal obrovský ohlas napříč společností. Povídali si o něm totiž nejen děti, ale i chlapi v hospodě nebo univerzitní profesoři, i ti byli zvědaví, co Fík ještě zažije.

Maxipes

Svoji popularitu neztratil, stále je milovanou postavičkou, což dokládá i moje nedávná zkušenost. Když na Vršovickém náměstí odstranili trafiku, která tam léta stávala, objevil se na soklu, který po ní zbyl obrázek z dílu Maxipes Fík mistrem světa ve skoku pro něco s prosbou: „Fíku, vrať nám trafiku.“ V pražské Galerii Villa Pellé mu nyní k čtyřicátinám připravili výstavu DIVOKÉ NAROZENINY MAXIPSA FÍKA ANEB JIŘÍ ŠALAMOUN DĚTEM. K vidění je až do 12. července 2016.
Jiří Šalamoun měl podobného maxipsa doma. „Moje dcera chtěla pejska. Já jsem doporučoval jezevčíka, ty jsem znal, můj dědeček je měl už asi v třetí generaci. Pak jsme v roce 1968 viděl v Anglii, kam jsem odjel na jazykový kurs, u katedrály v Salisbury tyhle psy – bobtaily neboli staroanglické ovčáky. Běhali po zeleném trávníku kolem ní, a to se mi hrozně líbilo. Vykládal jsem pak dceři, jací jsou to hezcí pejsci. A tak jsme si přivezli štěňátko. Jmenovalo se Elster, ale nám to přišlo příliš oficiální, říkali jsme mu Šoula. Byl to miláček, měl skvělou povahu. Tenkrát jsme bydleli ve Štorchově domě na Staroměstském náměstí. Chodili jsme do Letenských sadů a přes Karlův most do malostranských zahrad a s velkým chlupatým pejskem jsme budili pozornost, on byl skutečně nádherný. Dcera Bára byla zhruba tak velká jak Ája, chodila ho venčit s houfem kamarádek. Když jsem pak přišel o ateliér v Pařížské ulici, koupil jsem baráček v jižních Čechách, v Rožmberku nad Vltavou. Protože jsem neměl auto, vozili jsme ho autobusem a on rostl přímo v tom autobusu, pokaždé když jsme jeli, tak byl o kousek větší. V Rožmberku se opravdu zabydlel, děti ho obdivovali, dokonce i pohraniční stráž byla vstřícná, když jsme tam s ním chodili do lesa. Byl to moc hodný pejsek, přátelský dobrák, dožil se dvanácti let,“ zavzpomínal pro Xantypu Jiří Šalamoun. Proč je podle něj tento večerníček stále tak oblíbený? „Asi je to tím, že celý ten film se pořád sebeironizuje, že se shazuje a nebere se moc vážně, že ustavičně osciluje mezi realitou a fantazií, že je v něm laskavost a hravost,“ rekapituluje Jiří Šalamoun, který letos v dubnu oslavil jednaosmdesáté narozeniny. Vernisáže se zúčastnil i přes své vážné zdravotní problémy, které mu nedovolují pohybovat se jinak než na vozíčku. Převzal dort, který byl věrnou kopií toho z večerníčku, a s láskou i steskem připomněl skvělé kolegy, kteří už nejsou mezi námi – Rudolfa Čechuru, jenž napsal k Maxipsu Fíkovi scénář, Petra Skoumala, autora hudby, a Václava Bedřicha, jenž seriál režíroval.
Velkou zásluhu na tom, že se Maxipes Fík tak povedl, má také Josef Dvořák, který mu propůjčil svůj hlas. Přitom to byl jeho první večerníček, s touto prací neměl do té doby žádnou zkušenost. A jak získal Fík svůj nezapomenutelný hlas? „Já jsem večer předtím, než jsem měl jít ráno poprvé do studia, šel s kamarády do Radiopaláce na pivo, tam měli výborný plzeňský. A trochu jsme to přeťápli, já navíc v tu dobu fest kouřil. No, a ráno jsem cítil, že toho se svými hlasivkami moc neudělám. Tak já jsem si řekl, že tam zajedu a omluvím se. Vstoupil jsem do studia a pan Bedřich, droboučkej, malinkatej pán, na mě koukal svýma rozzářenýma očičkama a povídá: ,Dobrý den, to jsem rád, pane Dvořáku, že jste tady, dáme se do toho!‘ Oddaloval jsem tu chvíli, než promluvím, pak už to ale nešlo. ,Já ale vůbec nemůžu mluvit, já se omlouvám, pane režisére, do rána se mi stalo todlencto‘ (mluví hlasem Fíka). On se na mě dál díval těma svýma rozzářenýma očima a říkal: ,Počkejte, takhle by mohl mluvit ten pes.‘ FíkSamozřejmě, že před natáčením dalších dílů jsem nemohl jít vždycky na flám. Už jsem si ten chraplák zapamatoval, nebo oni byli tak pečliví, že mi ho pouštěli. Nejdřív se namlouval text a až potom se animovalo. Poznal jsem přitom, jak je pan Bedřich laskavej, mírnej, ale taky rafinovanej. Nikdy nedal příliš najevo, že se mu něco nezdá. Když jsem namluvil stránku, vylezl jsem z kukaně a ptal se: ,Tak co?‘ A on: ,To je krásný.‘ No, samozřejmě když mi to řekl prvně, tak jsem byl v sedmém nebi, to potřebuje každej herec podpořit sebevědomí a polechtat za ušima. – ,Myslíte?‘ – ,No je to nádhera. Jenom bych měl… ale ne…‘ – ,Copak? Nějaký problém? Řekněte.‘ – ,Ne, jenom tady tak…‘ A ve scénáři mi ukázal: ,Kdybyste tohle, možná jste to nějak polkl. Já to kdyžtak pustím.‘ – ,Nepouštějte nic, co to budeme hledat, já to řeknu znovu.‘ – ,No, možná by bylo dobrý říct celou tu větu.‘ – ,No jasně já řeknu celou větu,‘ a chystal jsem se zvednout a jít k mikrofonu, když on: ,Možná by bylo dobrý si říct už i tu předchozí větu, abyste se dostal do té polohy.‘ – ,Tak já řeknu celý ten odstavec, ne?‘ – ,No, to po vás nemůžu chtít.‘ – ,Ale jaképak copak, já ho řeknu klidně znovu.‘ – ,No, možná, kdybyste si ještě sáhl kousek před něj.‘ – ,Nemám to říct celý?‘ – ,Ne, v žádném případě. Nebo jestli myslíte…‘ Pak jsem to pochopil, přečetl jsem stránku znovu a přišel se zeptat: ,Teď je to v pořádku?‘ – ,Teď je to dobrý. Jen bych tady ještě měl takovou maličkost.‘ Zkrátka, řekl jsem to pak ještě několikrát, až byl úplně spokojenej. Točili jsme jeden dva díly denně, měli jsme spoustu času, mohli jsme si hrát. Bavilo nás to, necítili jsme tlak, že to musí být všechno rychle, já jsem nabízel varianty, on si vybíral, myslím, že pohoda, která při natáčení byla, a dostatek času jsou na tom večerníčku znát. Pan Bedřich musel mít obrovskou fantazii. A při veškeré své laskavosti dokázal svoji představu naplnit, ale k tomu vás potřeboval v té nejlepší pohodě. On nepustil nic špatného. Zlaté ruce, zlatá hlava, zlaté oči, skvěle se s ním dělalo.
Někdy se přišel na natáčení podívat Petr Skoumal, s ním byla úžasná sranda. Pamatuju si, jak v jedné scéně běží smečka psů. ,No, to je teda nářez, tohle neumím, nejsem strýček Jedlička,‘ ozval jsem se. V té scénce byli různí pejskové, od malých čoklíků až po chrty, a všichni jeden přes druhého štěkali. Ale pan režisér Bedřich mě uklidňoval: ,My vám s tím pomůžeme.´ A tak jsme šli do hlasatelny, já jsem seděl na židličce, oni hlavy vedle mě – a na mikrofon jsme štěkali. To byla jedna z mých největších radostí při natáčení, když jsem viděl tyhle dospělé chlapy, jak štěkají, jeden druhého jsme chtěli trumfnout, no, jak malí kluci,“ zavzpomínal pro Xantypu Josef Dvořák.
Takto bobtaila charakterizuje atlas psů: „Má vrozený smysl pro povinnost. Původně pastevecký pes, který je dnes chován téměř výhradně jako společenský a rodinný pes, přesto si zachoval svou vysokou inteligenci, chápavost a určitou ostražitost. V rodině je to oddaný společník, který miluje děti.“ Poznáváte v té charakteristice Fíka? Po odvysílání večerníčku se toto u nás dosud velmi vzácné plemeno nejen díky Jiřímu Šalamounovi, ale i díky Josefu Dvořákovi stalo velmi populárním, doslova přišlo do módy. Herec šel z besedy do besedy a všude musel mluvit jako Fík. „Mně to nevadilo, já jsem to cítil jako vyznamenání,“ přiznává Josef Dvořák. Maxipsím hlasem krásně namluvil i pozvánku na výstavu v Galerii Villa Pellé, poslechnout si ji můžete na: http://villapelle.cz/divoke-narozeniny-maxipsa-fika-aneb-jiri-salamoun-detem. Tam zároveň najdete obsáhlejší informace o výstavě, která představuje i další tvorbu Jiřího Šalamouna pro děti, a dozvíte se také o mnoha doprovodných akcí – o komentovaných prohlídkách s kurátorem Janem Rousem i o nejrůznějších tvůrčích dílnách.

Pavlína Kourová, foto Filip Habart

XANTYPA 6/16 - výběr z článků

O Hornickém muzeu v Příbrami

O Hornickém muzeu v Příbrami

Letos slaví Příbram osmisté narozeniny. Ale teprve když jí bylo v roce 1886 šest set sedmdesát, lekla se, že by mohla ztratit paměť, a rychle si založila muzeum. S nápadem přišel čtyřiadvacetiletý pan učitel Ladislav Malý a prvními exponáty byly minerály, hornické betlémy a štufnverky (modely dolů, které si havíři podomácku vyráběli pro svoji potěchu nebo jako hračky pro své ratolesti). Dnes je muzeem takřka celý březohorský revír. A Příbram je ráda, protože od roku 1991 už hornickým městem je i není, neboť tehdy skončila těžba uranu, a předtím i stříbra. Je hornickým městem na zaslouženém odpočinku a muzeum se jí teď, když už ji paměť občas zradí, velice hodí. Tak Zdař Bůh, hornické muzeum!

Muzikantka Lenka Lichtenberg

Muzikantka Lenka Lichtenberg

Zpěvačku, skladatelku a instrumentalistku Lenku Lichtenberg znám ještě jako Lenku Hartlovou – v 60. letech jsme spolu alternovaly jako dětské partnerky Jiřího Suchého v divadle Semafor ve hře BENEFICE a později spoluúčinkovaly v semaforském sboru dorostenek (ČARODĚJKY, TEN PES JE VÁŠ). Pak se naše cesty na dlouhá desetiletí rozešly, až jsem, úplnou náhodou, zavítala na Lenčin pražský koncert v synagoze v Růžové ulici. Její hudba mě okouzlila a naše setkání mě přeneslo do sladkých let našeho dětství během zlaté éry Semaforu. Na Lenku můžeme být pyšní – svým talentem, pílí a dobrodružnou povahou dobyla svět, ale zůstala milou, skromnou a uchechtanou holkou z Pevnostní ulice.

Geolog a spisovatel Václav Cílek

Geolog a spisovatel Václav Cílek

Přestože se český geolog, klimatolog, spisovatel, filozof, překladatel taoistických a zenových textů zabývá především popularizací vědy, změnami klimatu a prostředí, vývojem české krajiny a interakcemi mezi přírodou a civilizací, najdeme v jeho knihách přesahy směrem k literatuře, religionistice, filozofii, teologii, výtvarnému umění nebo hudbě všech žánrů. Poskytl nám několik svých myšlenek k současné společenské situaci.

Portrét Kevina Spaceyho

Portrét Kevina Spaceyho

Ve slavném americkém seriálu DŮM Z KARET, který letos pokračuje už čtvrtou řadou, hraje bezskrupulózního politického intrikána. Jeho sebestředný a machiavellisticky vychytralý Frank Underwood vystoupá z pozice vlivného senátora až do úřadu prezidenta USA. „Jde o jednu z nejúžasnějších postav, jaké jsem kdy mohl ztvárnit,“ tvrdí americký herec KEVIN SPACEY, který má pro odhalování temných stránek lidských duší talent od Boha. „Často se mi stane, že se z natáčení vracím do hotelu a přemýšlím, jestli jsme nezašli moc daleko. Ale pak si zapnu zprávy a dojde mi, že možná naopak nejsme dost tvrdí,“ dodává o sarkastickém vyprávění odhalujícím zákulisí vrcholné politiky.

Spisovatelka a blogerka Radka Třeštíková

Spisovatelka a blogerka Radka Třeštíková

Její facebookovou stránku sleduje přes třicet tisíc lidí a je svým způsobem opinion leader. Čekala jsem suverénní letenskou hipsterku, která má všechno na háku. Na rozhovor přišla milá, klidná ženská. Měla jsem cukání poprosit ji při rozhovoru o občanku, protože když předevčírem napsala na facebook, že je jí pětatřicet, musela jsem si to přečíst dvakrát, jestli to nemělo být spíš pětadvacet. Někomu mateřství vyloženě prospívá. I když Radce Třeštíkové nejspíš nejvíc prospívá to, že se moc nežere a že je k sobě osvěžujícím způsobem upřímná.

Novinář Marek Wollner

Novinář Marek Wollner

Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2015 získal letos v únoru Marek Wollner. Ve zdůvodnění stojí, že je to „za jeho přístup k žurnalistice, který vtiskl do pořadu REPORTÉŘI ČT“, jehož je dramaturgem. Kromě toho je také šéfredaktorem reportážní publicistiky v České televizi.

Ředitel Michal Lang

Ředitel Michal Lang

Výběrové řízení na ředitele pražského Divadla pod Palmovkou vyhrál v roce 2013. Ale ještě než stačil divadlo převzít, zasáhla divadlo povodeň a dva roky pak procházelo náročnou rekonstrukcí. Herecký soubor hrál představení na různých pražských scénách, na Palmovce jen zkoušel, a to i v zimě bez fungujícího topení. I za těchto podmínek nastudoval devět nových představení a v letošní sezoně se dokázal vrátit ve velkém stylu. Divadlo pod Palmovkou uvádí nejméně jednu premiéru do měsíce a uspokojuje všechny diváky od mladých punkerů po nejnáročnější publikum.

Výlet po stopách královny Alžběty II.

Výlet po stopách královny Alžběty II.

Chcete oslavit s královnou její devadesátiny? Vydejte se v červnu do Anglie na oficiální oslavy pro veřejnost a poznejte místa spjatá s královskou rodinou.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

U příležitosti 700. výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. připravil Pražský hrad pět výpravných výstav. Všechny mají v názvu slovo koruna a všechny jsou otevřeny denně od 10 do 18 hodin až do 28. září, svátku Karlova předchůdce, oblíbeného světce a patrona českého státu svatého Václava.

Muzikant Martin Valihora

Muzikant Martin Valihora

Kariérou uznávaného bubeníka proplouvá Martin Valihora velmi přirozeně. Už v šestnácti letech hrál v profesionálních hudebních seskupeních rozličných žánrů. Nezlomila ho ani závislost na drogách, s níž se musel poprat. Obhájil své umění i v Americe, kde studoval a účinkoval v klubu Blue Note se špičkovými jazzmany. V Bratislavě založil renomovaný Festival One Day Jazz.

Kultura - výběr z článků

Josef Lada

Josef Lada

Na svět přišel v chudé hrusické chalupě místního ševce v zimě L. P. 1887. Odešel z něj na sklonku roku 1957 coby slavný umělec, jehož dílo bylo již v meziválečném období proslulé daleko za našimi hranicemi. Na číslici sedm, která ohraničila životní pouť malíře, ilustrátora, spisovatele, scénografa, karikaturisty a autora pohádek Josefa Lady, symbolicky odkazuje název reprezentativní výstavy v Galerii Tančící dům nazvaná SEDMIČKY JOSEFA LADY: 1887 – 1957 – 2017. V následujícím rozhovoru nás na ni zve jeden z kurátorů výstavy a zároveň jeden z nejpovolanějších, malířův vnuk Josef Lada.

Yayoi Motohashi

Yayoi Motohashi

Vystudovala historii umění, žila v Londýně, Budapešti a Helsinkách. Od vzniku galerie v muzeu The National Art Center v Tokiu působí již desátým rokem jako její kurátorka. Vedle řady pozoruhodných projektů připravila i výstavu Muchovy SLOVANSKÉ EPOPEJE. Povídali jsme si ve zdejší kavárně, jejíž citlivá architektura vyvolává v návštěvnících jedinečný zážitek.

Earth: den na zázračné planetě

Earth: den na zázračné planetě

Fanoušci vynikajícího přírodovědného seriálu ZÁZRAČNÁ PLANETA, zbystřete, od 26. října zažijete v kinech DEN NA ZÁZRAČNÉ PLANETĚ. Dobrodružný snímek navazuje na druhou sérii ZÁZRAČNÉ PLANETY, která se na filmovém portálu ČSFD dlouhodobě drží na prvním místě v oblíbenosti mezi seriály.

Chlapi nepláčou

Chlapi nepláčou

Nebýt terapeutického setkání pořádaného mírovou organizací pro válečné veterány z bývalé Jugoslávie, kterého se režisér a scenárista Alen Drljević zúčastnil, drama o následcích jugoslávské války by nejspíš nevzniklo.

Antonín Gondolán

Antonín Gondolán

To je název nejznámějšího alba Antonína Gondolána, skladatele, zpěváka a multiinstrumentalisty, které nahrál v roce 2004 po svém působení v zahraničí se svým Gondolán trio. Antonín Gondolán, nejvýraznější romská osobnost pop-music bývalého Československa, oslavil v červnu pětasedmdesátiny a chystá dvojcédé s unikátní sestavou interpretů současných mladých hvězd z Čech i Slovenska.

Jan Svěrák

Jan Svěrák

V polovině srpna vstoupilo do našich kin retro PO STRNIŠTI BOS, které režisér Jan Svěrák natočil na motivy stejnojmenné autobiografické knížky svého otce Zdeňka Svěráka. Děj filmu, který rozehrává příhody malého Edy Součka a jeho rodičů i příbuzných, je situován do válečných dob. Předchází tak výjevům z OBECNÉ ŠKOLY, jež se stejnými hlavními postavami mapovala údobí před komunistickým převratem. S autorem úspěšných filmových hitů, které už čtvrt století baví diváky všech generací, jsme si povídali o okolnostech vzniku jeho novinky. Jan Svěrák mi vyprávěl i o svých nerealizovaných projektech a o tom, co v dnešních spletitých dobách znamená odvaha.

Vary ve vašem kině

Vary ve vašem kině

Nedostanete se letos na filmový festival do Karlových Varů? Nesmutněte, když ne­může Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, tedy v tomto případě do kina, a to díky akci Vary ve vašem kině, jejíž první ročník se osvědčil už loni.

Druhá strana naděje

Druhá strana naděje

Snímek DRUHÁ STRANA NADĚJE, le­tošní nositel Stříbrného medvěda za nejlepší režii, potěší od poloviny léta také české diváky. Nejznámější finský režisér, filmový samouk a samorost Aki Kaurismäki (1957) byl za své filmy oceněn mohokrát, v minulosti získal nominaci na Oscara či cenu Grand Prix v Cannes. Z letošního Berlinale si zaslouženě odvezl Stříbrného medvěda za režii příběhu stárnoucího podomního obchodníka s košilemi, který se rozhodne opustit ženu alkoholičku i uvadající živnost. Po epizodní kariéře pokerového hráče si pořídí restauraci na zapomenutém helsinském dvorku a nabídne práci mladšímu muži ve zdánlivě bezvýchodné situaci.

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

„Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, pokládat mosty, neboť nás vždycky musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to snáze, dobře-li se pozná navzájem. Šťasten budu, bude-li mně dopřáno přispěti skrovnými silami k tomuto poznání – aspoň a zatím u nás v naší rodině slovanské.“ (Alfons Mucha, 1928)

Richard Deacon

Richard Deacon

Sám o sobě říká, že je akademický a nepraktický. Považuje se spíše za zhotovitele, výrobce než za sochaře. To proto, že miluje nejrůznější druhy materiálu, který opracovává a tvaruje velmi originálním způsobem. „Nevím, jestli moje věci někdo chápe, ale to je v pořádku. Já sám jim někdy taky nerozumím. Ale doufám, že někomu přinesou trochu radosti!“ prohlašuje Richard Deacon.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 6/16

XANTYPA Číslo 6/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne