Muzikant Martin Valihora

Mám svůj vlastní zvuk

Kariérou uznávaného bubeníka proplouvá Martin Valihora velmi přirozeně. Už v šestnácti letech hrál v profesionálních hudebních seskupeních rozličných žánrů. Nezlomila ho ani závislost na drogách, s níž se musel poprat. Obhájil své umění i v Americe, kde studoval a účinkoval v klubu Blue Note se špičkovými jazzmany. V Bratislavě založil renomovaný Festival One Day Jazz.

Valihora

Už několik let pořádáte hudební festival One day jazz s významnými jazzovými muzikanty takřka z celého světa. Co pro vás bylo prvotním impulsem?
Studoval jsem v Bostonu na Berklee College of Music a v roce 2001 jsem přijel domů na Slovensko se svou americkou kapelou Waking Vision, již jsme založili na univerzitě. Odehráli jsme úspěšně dvoutýdenní turné. Od té doby jsem začal budovat a rozvíjet naši klubovou scénu, přilákal jsem hudebníky, vesměs Američany, u nás nepříliš známé a vytvářeli jsme zajímavé sestavy. Spolupráce se slibně vyvíjela, takže jsme začali organizovat větší koncerty. Vzpomínám si na vydařenou akci v někdejším Parku kultury a oddechu v Bratislavě za účasti několika tisíc lidí. Poté ve mně dozrálo odhodlání uspořádat na Slovensku dvakrát za rok festival (jarně-letní a podzimní) a uvést na něm zajímavé projekty ze světa a představovat nejvýraznější formy včetně velkých těles. Chtěli jsme si také splnit některé sny – zažít hudebníky, kteří u nás ještě nehráli. Pozvání přijali například Jan Garbarek anebo Shakakhan. V tomto stylu pokračujeme dodnes. Tvoříme dramaturgii, jež nese můj autorský rukopis. Snažím se představit také menšinové žánry, žánry příbuzné jazzu nebo multižánry. Objektivním parametrem je kvalitní hudba, jež dokáže lidi oslovit hlouběji než mainstream. Chceme dokázat, že hudební tělesa mají obrovskou energii a dokážou posluchače strhnout. V současnosti patří One day jazz k renomovaným festivalům.

Tuto uměleckou smršť potvrzuje i vaše excelentní trio s japonskou jazzovou klavíristkou Hiromi Uehara…
S Hiromi jsme zažívali hodně pozitivní energie, když se lidi zvedali ze židlí na konci koncertu a celý sál tancoval. Jednou za mnou po koncertě přišla neznámá paní a přiznala, že nikdy neposlouchala podobný žánr. Uchvátil ji ale natolik, že si koupila bicí nástroje a začala na nich doma hrát. Co víc si může muzikant přát! Radost z muziky, propojenost s vyšší emocí, city, které se poté promítnou do běžných životů, to je důležité. V tom tkví celá psychologie, kam až může hudba dosáhnout. Hiromi je úžasný talent, našla si svůj zvuk a zařadila se mezi špičku, je mezinárodně respektovanou umělkyní. Od třinácti let hrála s Pražskou filharmonií. Japonští – a celkově asijští – muzikanti mají velkou touhu zaujmout, poslouchají hudbu západní kultury a chtějí se prosadit ve světě. Hiromi Uehara však místo na světové scéně získala přirozeně, potvrzuje ideu umělce bez hranic. Byli jsme spolužáci, zašla na koncerty mé kapely a pak si mě jednou zavolala na záskok. Nakonec z toho vzešla pětiletá spolupráce, z níž čerpám dodnes. Díky Hiromi jsem se dostal na velká pódia, velké festivaly, do první ligy jazzových umělců.

Kdy jste začal inklinovat k jazzu, věnoval jste se hudbě od dětství?
Pocházím z hudební rodiny. Můj otec, Dušan Valihora, je známý basový kytarista a máma, Jana Beláková, zpěvačka. Účinkovala v Orchestru Braňa Hronce a také v populárním duetu Belákovci se svým bratrem Ľubem Belákem. Vyrůstal jsem v uměleckém prostředí, jezdívaly k nám osobnosti jako Dežo Ursíny, Karol Duchoň a další. Hudbu jsem bral jako součást svého života a rodiče mě podporovali. Od narození jsem koketoval s bicími, od deseti hrál na klavír, když mi bylo dvanáct, začal jsem studovat hru na bicí nástroje a perkuse na lidové konzervatoři. Později jsem pokračoval na Státní konzervatoři v Bratislavě, a když mi bylo třiadvacet, odjel jsem do Ameriky, dostal jsem stipendium na Berklee College of Music v Bostonu. Se studiem byly spojeny i další finanční náklady, které mi otec pomohl zaplatit, a já jsem mu za to vděčný. Na slovenské hudební scéně jsem se etabloval, když mi bylo šestnáct let, začínal jsem hrát s Robem Grigorovem, v sedmnácti jsem účinkoval na CD s názvem 33 Richarda Müllera. Následovaly kapely Prúdy, Fermáta s Ferem Griglákem, hrál jsem Jankem Lehotským, Mariánem Greksou, Jankem Ledeckým, Ivanem Táslerem, Colegiem musicum, Oskarem Rózsou. V Čechách s Davidem Kollerem, Lucii Bílou, s Martinem Chodúrem. Mám také kontakty s českou alternativní nezávislou scénou. Miluju hudbu, hrál jsem pop, funk, jazz. Cítím se dobře v každém stylu. Raději hraji dobrý pop než špatný jazz. Devadesátá léta mých začátků byla velmi silná.

Prošel jste také některými závislostmi…
Ta doba byla spojená s experimentováním. Zasáhla nás vlna drog od měkkých až po tvrdé, před nimiž jsme neměli respekt a z velké lehkovážnosti jsme se dostali do silných závislostí. Mnoho lidí bohužel zemřelo. Můj spolužák z konzervatoře, talentovaný Marek Brezovský, byl jedním z nich. Předávkoval se tvrdými drogami. U mě šlo zřejmě o nějakou formu hledání, nenaplnění, což jsem si kompenzoval úniky prostřednictvím různého typu drog. Začal jsem flákat školu. Nejdřív to byla spíš revolta než touha po výjimečných stavech, brzy jsem ale závislosti naprosto podlehl. Vyhodili mě z konzervatoře, rezignoval jsem na všechno. Bylo to těžké období. Měl jsem problém přestat, ale věděl jsem, že je to proces, který musím absolvovat. Nechtěl jsem zemřít. Závislost je jen jedna – cigareta, alkohol, principy jsou stejné – nadobro přestat. Od roku devadesát šest až do dnešního, dne tedy dvacet let, jsem čistý. Pomohli mi blízcí, přátelé, okolnosti. Bůh nás stvořil tak, abychom cítili přirozené věci.

Vaše maminka kdysi zpívala poetickou píseň „Povedz mi otec, ako plynie čas“. Vy si role tatínka také užíváte, staráte se o dceru, kterou máte ve střídavé péči s bývalou partnerkou Alexandrou Orviskou…
Krásná skladba, moje máma ji zpívala se svým otcem. Nádherný text, nádherná atmosféra. Vztah otce a dcery se i já snažím pěstovat, chci jí být oporou. S bývalou partnerkou dokážeme v současnosti trávit čas všichni spolu. Někdy mají lidé pocit, že se musí jeden od druhého distancovat. Moji rodiče si jako partneři přestali rozumět, moje teta se strýcem si přestali rozumět, ale vazby a rodinné vztahy pěstovali dál, protože měli dítě, a to potřebuje rodinu. Já jsem přenesl tento model chování na svoji rodinu. Proč pálit všechny mosty a pěkné vazby jen proto, že to mezi dvěma lidmi na jisté úrovni přestalo fungovat? Je mnoho dalších úrovní, na kterých se dá stavět. Když lidé dělají radikální rozhodnutí, zapomínají, že jsou tam nevinná stvoření, která potřebují cítit celistvost rodiny, s níž jsou svázány a milují ji. Když v rodině vzniká napětí, děti si tuhle zkušenost odnesou a v budoucnosti si takové zážitky kompenzují někde jinde, například na ulici. Člověk musí mít vnitřní zralost a moudrost, aby to pochopil. Dceři Viktórii je devět, narodila se v New Yorku, v Brooklynu. Často do Ameriky jezdíme, mám tam svůj byt. Viktórie ráda vyrábí pro celou rodinu pěkné umělecké dárky. Snažím se vycítit, co ji baví. Má také dobrý sluch, hudbu by mohla mít jako svoji další komnatu.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě...

Daja Weingreen, foto Silvia Slafkovská

XANTYPA 6/16 - výběr z článků

Maxipes Fík slaví čtyřicátiny

Maxipes Fík slaví čtyřicátiny

„Jmenuje se Rek,“ řekl tatínek. – „Fek,“ opakovala Ája, protože neuměla říct r. – „Rek, ne Fek, to už mu můžeš rovnou říkat Fík,“ povídá tatínek. – A tak začala Ája pejskovi říkat Fík. Vzpomínáte? Je to neuvěřitelné, ale 14. května uběhlo již čtyřicet let od chvíle, kdy se večerníček o Maxipsu Fíkovi vysílal poprvé. Vyvolal obrovský ohlas napříč společností. Povídali si o něm totiž nejen děti, ale i chlapi v hospodě nebo univerzitní profesoři, i ti byli zvědaví, co Fík ještě zažije.

O Hornickém muzeu v Příbrami

O Hornickém muzeu v Příbrami

Letos slaví Příbram osmisté narozeniny. Ale teprve když jí bylo v roce 1886 šest set sedmdesát, lekla se, že by mohla ztratit paměť, a rychle si založila muzeum. S nápadem přišel čtyřiadvacetiletý pan učitel Ladislav Malý a prvními exponáty byly minerály, hornické betlémy a štufnverky (modely dolů, které si havíři podomácku vyráběli pro svoji potěchu nebo jako hračky pro své ratolesti). Dnes je muzeem takřka celý březohorský revír. A Příbram je ráda, protože od roku 1991 už hornickým městem je i není, neboť tehdy skončila těžba uranu, a předtím i stříbra. Je hornickým městem na zaslouženém odpočinku a muzeum se jí teď, když už ji paměť občas zradí, velice hodí. Tak Zdař Bůh, hornické muzeum!

Muzikantka Lenka Lichtenberg

Muzikantka Lenka Lichtenberg

Zpěvačku, skladatelku a instrumentalistku Lenku Lichtenberg znám ještě jako Lenku Hartlovou – v 60. letech jsme spolu alternovaly jako dětské partnerky Jiřího Suchého v divadle Semafor ve hře BENEFICE a později spoluúčinkovaly v semaforském sboru dorostenek (ČARODĚJKY, TEN PES JE VÁŠ). Pak se naše cesty na dlouhá desetiletí rozešly, až jsem, úplnou náhodou, zavítala na Lenčin pražský koncert v synagoze v Růžové ulici. Její hudba mě okouzlila a naše setkání mě přeneslo do sladkých let našeho dětství během zlaté éry Semaforu. Na Lenku můžeme být pyšní – svým talentem, pílí a dobrodružnou povahou dobyla svět, ale zůstala milou, skromnou a uchechtanou holkou z Pevnostní ulice.

Geolog a spisovatel Václav Cílek

Geolog a spisovatel Václav Cílek

Přestože se český geolog, klimatolog, spisovatel, filozof, překladatel taoistických a zenových textů zabývá především popularizací vědy, změnami klimatu a prostředí, vývojem české krajiny a interakcemi mezi přírodou a civilizací, najdeme v jeho knihách přesahy směrem k literatuře, religionistice, filozofii, teologii, výtvarnému umění nebo hudbě všech žánrů. Poskytl nám několik svých myšlenek k současné společenské situaci.

Portrét Kevina Spaceyho

Portrét Kevina Spaceyho

Ve slavném americkém seriálu DŮM Z KARET, který letos pokračuje už čtvrtou řadou, hraje bezskrupulózního politického intrikána. Jeho sebestředný a machiavellisticky vychytralý Frank Underwood vystoupá z pozice vlivného senátora až do úřadu prezidenta USA. „Jde o jednu z nejúžasnějších postav, jaké jsem kdy mohl ztvárnit,“ tvrdí americký herec KEVIN SPACEY, který má pro odhalování temných stránek lidských duší talent od Boha. „Často se mi stane, že se z natáčení vracím do hotelu a přemýšlím, jestli jsme nezašli moc daleko. Ale pak si zapnu zprávy a dojde mi, že možná naopak nejsme dost tvrdí,“ dodává o sarkastickém vyprávění odhalujícím zákulisí vrcholné politiky.

Spisovatelka a blogerka Radka Třeštíková

Spisovatelka a blogerka Radka Třeštíková

Její facebookovou stránku sleduje přes třicet tisíc lidí a je svým způsobem opinion leader. Čekala jsem suverénní letenskou hipsterku, která má všechno na háku. Na rozhovor přišla milá, klidná ženská. Měla jsem cukání poprosit ji při rozhovoru o občanku, protože když předevčírem napsala na facebook, že je jí pětatřicet, musela jsem si to přečíst dvakrát, jestli to nemělo být spíš pětadvacet. Někomu mateřství vyloženě prospívá. I když Radce Třeštíkové nejspíš nejvíc prospívá to, že se moc nežere a že je k sobě osvěžujícím způsobem upřímná.

Novinář Marek Wollner

Novinář Marek Wollner

Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2015 získal letos v únoru Marek Wollner. Ve zdůvodnění stojí, že je to „za jeho přístup k žurnalistice, který vtiskl do pořadu REPORTÉŘI ČT“, jehož je dramaturgem. Kromě toho je také šéfredaktorem reportážní publicistiky v České televizi.

Ředitel Michal Lang

Ředitel Michal Lang

Výběrové řízení na ředitele pražského Divadla pod Palmovkou vyhrál v roce 2013. Ale ještě než stačil divadlo převzít, zasáhla divadlo povodeň a dva roky pak procházelo náročnou rekonstrukcí. Herecký soubor hrál představení na různých pražských scénách, na Palmovce jen zkoušel, a to i v zimě bez fungujícího topení. I za těchto podmínek nastudoval devět nových představení a v letošní sezoně se dokázal vrátit ve velkém stylu. Divadlo pod Palmovkou uvádí nejméně jednu premiéru do měsíce a uspokojuje všechny diváky od mladých punkerů po nejnáročnější publikum.

Výlet po stopách královny Alžběty II.

Výlet po stopách královny Alžběty II.

Chcete oslavit s královnou její devadesátiny? Vydejte se v červnu do Anglie na oficiální oslavy pro veřejnost a poznejte místa spjatá s královskou rodinou.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

Pražský hrad vzdává poctu Karlu IV.

U příležitosti 700. výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. připravil Pražský hrad pět výpravných výstav. Všechny mají v názvu slovo koruna a všechny jsou otevřeny denně od 10 do 18 hodin až do 28. září, svátku Karlova předchůdce, oblíbeného světce a patrona českého státu svatého Václava.

Kultura - výběr z článků

Josef Lada

Josef Lada

Na svět přišel v chudé hrusické chalupě místního ševce v zimě L. P. 1887. Odešel z něj na sklonku roku 1957 coby slavný umělec, jehož dílo bylo již v meziválečném období proslulé daleko za našimi hranicemi. Na číslici sedm, která ohraničila životní pouť malíře, ilustrátora, spisovatele, scénografa, karikaturisty a autora pohádek Josefa Lady, symbolicky odkazuje název reprezentativní výstavy v Galerii Tančící dům nazvaná SEDMIČKY JOSEFA LADY: 1887 – 1957 – 2017. V následujícím rozhovoru nás na ni zve jeden z kurátorů výstavy a zároveň jeden z nejpovolanějších, malířův vnuk Josef Lada.

Yayoi Motohashi

Yayoi Motohashi

Vystudovala historii umění, žila v Londýně, Budapešti a Helsinkách. Od vzniku galerie v muzeu The National Art Center v Tokiu působí již desátým rokem jako její kurátorka. Vedle řady pozoruhodných projektů připravila i výstavu Muchovy SLOVANSKÉ EPOPEJE. Povídali jsme si ve zdejší kavárně, jejíž citlivá architektura vyvolává v návštěvnících jedinečný zážitek.

Earth: den na zázračné planetě

Earth: den na zázračné planetě

Fanoušci vynikajícího přírodovědného seriálu ZÁZRAČNÁ PLANETA, zbystřete, od 26. října zažijete v kinech DEN NA ZÁZRAČNÉ PLANETĚ. Dobrodružný snímek navazuje na druhou sérii ZÁZRAČNÉ PLANETY, která se na filmovém portálu ČSFD dlouhodobě drží na prvním místě v oblíbenosti mezi seriály.

Chlapi nepláčou

Chlapi nepláčou

Nebýt terapeutického setkání pořádaného mírovou organizací pro válečné veterány z bývalé Jugoslávie, kterého se režisér a scenárista Alen Drljević zúčastnil, drama o následcích jugoslávské války by nejspíš nevzniklo.

Antonín Gondolán

Antonín Gondolán

To je název nejznámějšího alba Antonína Gondolána, skladatele, zpěváka a multiinstrumentalisty, které nahrál v roce 2004 po svém působení v zahraničí se svým Gondolán trio. Antonín Gondolán, nejvýraznější romská osobnost pop-music bývalého Československa, oslavil v červnu pětasedmdesátiny a chystá dvojcédé s unikátní sestavou interpretů současných mladých hvězd z Čech i Slovenska.

Jan Svěrák

Jan Svěrák

V polovině srpna vstoupilo do našich kin retro PO STRNIŠTI BOS, které režisér Jan Svěrák natočil na motivy stejnojmenné autobiografické knížky svého otce Zdeňka Svěráka. Děj filmu, který rozehrává příhody malého Edy Součka a jeho rodičů i příbuzných, je situován do válečných dob. Předchází tak výjevům z OBECNÉ ŠKOLY, jež se stejnými hlavními postavami mapovala údobí před komunistickým převratem. S autorem úspěšných filmových hitů, které už čtvrt století baví diváky všech generací, jsme si povídali o okolnostech vzniku jeho novinky. Jan Svěrák mi vyprávěl i o svých nerealizovaných projektech a o tom, co v dnešních spletitých dobách znamená odvaha.

Vary ve vašem kině

Vary ve vašem kině

Nedostanete se letos na filmový festival do Karlových Varů? Nesmutněte, když ne­může Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, tedy v tomto případě do kina, a to díky akci Vary ve vašem kině, jejíž první ročník se osvědčil už loni.

Druhá strana naděje

Druhá strana naděje

Snímek DRUHÁ STRANA NADĚJE, le­tošní nositel Stříbrného medvěda za nejlepší režii, potěší od poloviny léta také české diváky. Nejznámější finský režisér, filmový samouk a samorost Aki Kaurismäki (1957) byl za své filmy oceněn mohokrát, v minulosti získal nominaci na Oscara či cenu Grand Prix v Cannes. Z letošního Berlinale si zaslouženě odvezl Stříbrného medvěda za režii příběhu stárnoucího podomního obchodníka s košilemi, který se rozhodne opustit ženu alkoholičku i uvadající živnost. Po epizodní kariéře pokerového hráče si pořídí restauraci na zapomenutém helsinském dvorku a nabídne práci mladšímu muži ve zdánlivě bezvýchodné situaci.

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

„Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, pokládat mosty, neboť nás vždycky musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to snáze, dobře-li se pozná navzájem. Šťasten budu, bude-li mně dopřáno přispěti skrovnými silami k tomuto poznání – aspoň a zatím u nás v naší rodině slovanské.“ (Alfons Mucha, 1928)

Richard Deacon

Richard Deacon

Sám o sobě říká, že je akademický a nepraktický. Považuje se spíše za zhotovitele, výrobce než za sochaře. To proto, že miluje nejrůznější druhy materiálu, který opracovává a tvaruje velmi originálním způsobem. „Nevím, jestli moje věci někdo chápe, ale to je v pořádku. Já sám jim někdy taky nerozumím. Ale doufám, že někomu přinesou trochu radosti!“ prohlašuje Richard Deacon.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 6/16

XANTYPA Číslo 6/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne