Kovolitec Pavel Hřebíček

Venkovský kovolitec z Ketkovic

Pavla Hřebíčka a jeho bronzové figurky jsem poprvé viděl v roce 2005 v Brně, v Divadle U stolu. Pořad se jmenoval 12 HODIN PRO PAVLA HŘEBÍČKA. Na konci Hřebíčkova vystoupení na téma HLUČNÁ SAMOTA Bohumila Hrabala jsme všichni dostali malou bronzovou figurku. Poté jsem na dlouhých deset let na Pavla Hřebíčka nějak pozapomněl. Jen ta podivná bronzová figurka stála přede mnou na stole u počítače…

PavelJakub Deml v jedné ze svých knih popisuje, kterak při jakési farské hostině v Tasově (tehdy byl ještě bohoslovcem) přistoupil k němu pan farář Hřebíček, zadíval se mu dlouze do očí, snad jej i pohladil a usmívaje se, tiše pravil: „Tito zde nevědí, poněvadž nevidí, ó dítě, co tě čeká! Pamatuj na mne.“ Když si tohle přečetl kovolitec Pavel Hřebíček, byl sdělením natolik zasažen, že faráře Hřebíčka po svém zvěčnil do bronzu. Farář tu má sedm prstů a strniště tváře se rty afrických masek. Ale nejen to, onu ztišenou větu lze pomocí kliky, ozubeného kola a úzkého proužku papíru z artefaktu přímo vytisknout.

Světci a Kristus
Pavlu Hřebíčkovi na nějakém tom prstu navíc u jeho bronzových postav ostatně nezáleží. „Šest nebo sedm prstů je spíše ideální. Ta dlaň pak má lepší rozměr a lze ji snáze uchopit.“
Nelze si tak nepřipomenout malíře a grafika Josefa Jíru. Jeho jednooké bytosti z řad světců, možná právě proto lépe vidoucí a vědoucí, patří mezi stálice českého výtvarného umění. Ke světcům má Pavel Hřebíček zvláštní vztah. V jejich životních příbězích, namnoze krutých osudů vidí Hřebíček ještě dimenzi navíc. Nesou v sobě i jistou nadsázku a humor. „Svatý Josef Kupertinský, jak uslyšel něco krásného, hned se začal vznášet. Takže já ho vidím takhle naležato – dlouhého, levitujícího. Ten má prstů osm.“ A svatý Josef (pěstoun Ježíšův)? V Hřebíčkově ztvárnění postava skloněná nad starým truhlářským ponkem. „Josef se dívá na ten svůj ponk a v těch vrypech na něm vidí Marii, krásnou ženskou, kterou by si rád vzal,“ říká Hřebíček.
Malých postaviček světců má Pavel Hřebíček na zaprášené skříni bezpočet. Svatí Augustin, Lukáš, Martin a mnohé další. Každá z těch postav ve zkratce o sobě vypovídá. Svět víry a umění. Zatvrzelého katolíka může přepadnout myšlenka, že takto pojaté ztvárnění je svým způsobem až znevažující.
„Proč bych si nemohl dovolit šáhnout takhle na toho svatého, já, kterej nejsem nic, proč bych si tu drzost až nemravnou nemohl dovolit? A pak, já dělám jen ty svaté, které umím udělat a patří tak nějak sem do českého prostředí. Postupně se ale rozrostli,“ připouští Hřebíček jako by s omluvou. „Víte, krása může někdy i zavalit. Jako toho svatého Pavla. Takže jí stačí jen trocha.“
Jedním z velkých témat Pavla Hřebíčka je i Ježíš na kříži. Král židů. Co postava, to svérázný originál. Dlouhé, poněkud větvovitě rozpažené ruce, dlaně s různým počtem prstů, nejasná podoba tváře, oka, nohy pravděpodobně někomu připomínající „betony“ hokejového brankaře. „Já jsem katolík, já Krista neznevažuji. Jen jdu po odlitku, aby byl něčím zajímavý, ozvláštněný. Ale někdy jsou s tím potíže,“ s úsměvem říká Hřebíček. „V Jaroměřicích u Jevíčka si kdysi objednali Krista na kříži, ale olomoucký arcibiskup ho nakonec nechal z kostela odstranit. Připadalo mu, že se tělo Krista jako by rozkládá, nohy příliš hubené. Naštěstí dnes už je tam znovu zpět. V Hradčanech u Přerova si také objednali Krista, návrh viděli, dokonce i zaplatili předem. Ale pak znejistěli, když jej měli umístit v kostele. Vadil jim počet prstů na jedné z rukou, nohy zase že má jako hokejista. A tak s ním dojížděli zase na arcibiskupství do Olomouce, co tam tomu říkají? No, nevrátili ho do kostela.“ Obdobnou zkušenost má i výtvarnice Juliana Jirousová. Církevní otcové nakonec odmítli objednaný pastelový obrázek Panny Marie. Důvodem byla chybějící, nenamalovaná svatozář. „Tito zde nevědí, poněvadž nevidí,“ stačí připomenout slova faráře Hřebíčka.
„Pro farnosti, pro kostely jsem dělal dlouhá léta zakázky díky olomouckému architektovi Tomáši Černouškovi. Nikdy ode mě nechtěl žádné návrhy. ,Hlavně neprojektovat,´ říkal. Dělal jsem všechno možné podle svých představ. Lustry, svícny, tabernákly, kliky u dveří.“ Ostatně bronzovou, neuvěřitelně dlouhou a tenkou kliku má Pavel Hřebíček i u vstupních dveří svého ketkovického domku. Udělal ji kdysi pro své malé děti, aby se jim dobře otevíralo. „Syn Jan, když končil studia, tak jako téma diplomové práce měl kliku u dveří.“

Haňťa na sto způsobů
Kromě neuvěřitelných tvarů rozličných figurek zvířátek, psů a jiných, kterými jako by Pavel Hřebíček sám byl překvapen a zaskočen, je tu ještě jedno velké téma – postava Haňti z knihy PŘÍLIŠ HLUČNÁ SAMOTA Bohumila Hrabala.
„PŘÍLIŠ HLUČNOU SAMOTU jsem četl na vojně, bylo mi osmnáct let. Všichni kluci kolem mě byli vzdělanci, tak mi ten tehdy strojopis podstrčili a já jej po nocích četl. A až po letech jsem ten strojopis znovu našel a s velkým zaujetím znovu přečetl. Jak ten Haňťa byl tou prací a džbány piva každý den zbědován a k smrti unaven. Prvního Haňťu jsem udělal někdy v roce 2000.“ Dnes má Hřebíček doma v Ketkovicích Haňťu ve všech možných podobách a reinkarnacích. Haňťa lisující papír, Haňťa cyklista, motorkář, aviatik, hokejista, Haňťa jako kdokoliv, dokonce Haňťa jako hlavní cena Radia Proglas „Za krásu slova“.
„Jestli je Haňťa pro mě intelektuál? Spíše samorostlý filozof. A že mu v ústech chybí zub, nebo že má brýle jen s jedním sklem? Tak já jej rozhodně nechci znedůstojnit. Haňťa je ale zároveň i taková krysa, která se musí vohánět, poprat o život.“

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě...

Tomáš Mazal

XANTYPA 5/16 - výběr z článků

Kam se v květnu vydat do Evropy?

Kam se v květnu vydat do Evropy?

Jaro je ideální dobou k poznávání evropských metropolí. Evropa začíná kvést, vonět a zelenat se, aprílové počasí ustává a davy turistů ještě nedorazily. Které z festivalů a kulturních akcí si nesmíte nechat ujít?

Starosta Jindřich Vařeka

Starosta Jindřich Vařeka

Příbramská radnice je reprezentativní i sympatická. Její architekt Vojtěch Ignác Ullmann, který ve městě strávil poslední léta života, nezapřel svůj um zvyšovat vznosnost měst impozantními veřejnými budovami. Připomeňme, že pro Prahu ve druhé polovině 19. století navrhl mj. Letenský zámeček i Prozatímní divadlo, Templ v Dušní ulici, dnes zvaný Španělská synagoga i palác České spořitelny, nynější budovu Akademie věd ČR. Centrum Příbrami je pak ve výčtu jeho prací zastoupeno také novorenesančním, tzv. novým arcibiskupským konviktem v Jiráskových sadech. Radnice i konvikt se stavěly v letech 1890–1893. Zásluhu na tom, že Příbram získala tak působivou radnici, má Karel Hail, nejvýznamnější starosta tehdy bohatého hornického města. Mě v jejích prostorách přijal Ing. Jindřich Vařeka (57 let, hnutí ANO), který žije starostenskými starostmi od podzimu roku 2014.

Mohykáni pouště v namibijském národním parku Etosha

Mohykáni pouště v namibijském národním parku Etosha

Jsou zvířata, která zevšední, a mnohdy se přistihnu, že je až arogantně míjím. Nosorožci, hroši, buvoli plní mých několik hard disků už více než dvacet let a ve skříni se práší na šanony dnes již nepoužitelných diapozitivů. Jsou ale chvíle a místa, kdy rád zabrzdím a připravím si fotoaparát i v příliš ostrém poledním slunci. Je čas fotit i tolikrát zdokumentované slony. Zvláště, když se jedná o mohykány pouště.

Příliš krátké štěstí

Příliš krátké štěstí

Frances Ježková, manželka slavného jazzového skladatele Jaroslava Ježka, který je neodmyslitelně spjat s Osvobozeným divadlem, je české veřejnosti až na výjimky neznámá. Přitom jde o ženu, která se mu poté, co s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem v roce 1939 emigrovali do Spojených států, stala velkou oporou. Kdyby „Ježura“ nepoznal v Americe Frances, její obětavost a lásku i skvělé kuchařské umění, zemřel by mnohem dřív, říkával o ní Jan Werich. Po válce žila v Československu a byla mou vzácnou přítelkyní.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 18. srpna 1992. Maminka María José pracuje v soudnictví, je veselá, ale také výrazně pořádkumilovná. Což bylo těžké, protože malý Néstor měl úplně jiné „starosti“ a příliš nechápal, proč by měl věci uklízet jiným způsobem, než že je prostě někam odhodí. Taky byla přísná, co se týkalo učení. Tatínek José Angel je obchodní zástupce firmy, která prodává špičkové španělské sýry. Dohlížel na Néstora po fotbalové stránce, vozil ho na tréninky, hodně ho podporoval, ale také na něj hodně tlačil. Při zápasech na syna určitým specifickým způsobem pískal, a když se ten zvuk ozval, Néstor věděl, že musí nějak reagovat. Strašně ho to štvalo. Táta byl důrazný i ve výchově, ale byla s ním i legrace, a když se cítil spokojeně, byl skvělý. Jakmile se ovšem rozzlobil, bylo náročné s ním vydržet. Néstor se mu podobá. Jen světle hnědé oči a nos má po mamince. Je jedináček a rodiče s ním v útlém dětství dost bojovali. Byl neskutečně aktivní, v noci se neustále budil a pamatuje si jediné, že chtěl hrát fotbal.

Spisovatel a filmař  Edgar Dutka

Spisovatel a filmař Edgar Dutka

O mimořádný čtenářský zážitek z poslední doby se postarala náhoda. Kamarádka mi přibalila do kufru tři útlé knížky, a já pak, daleko od domova, zjistila, že Edgar Dutka, dlouholetý dramaturg a scenárista animovaných filmů, který bravurně ovládá taktiku neviditelného a bezvýznamného muže, je Pan Spisovatel.

Politolog a komentátor Petr Robejšek

Politolog a komentátor Petr Robejšek

Petr Robejšek, český politolog, ekonom, komentátor a publicista žijící v Německu se přes dvacet pět let zabývá analýzou hospodářských a politických procesů. Zastává názor, že je potřebné vidět svět takový, jaký je, a nikoliv takový, jaký bychom si přáli, aby byl. Na této bázi lze formulovat spolehlivé předpovědi pravděpodobného hospodářského a politického vývoje a odvodit praktická doporučení. Pomocí této metody se mu (v rozporu s naprostou většinou odborníků) podařilo předpovědět zánik komunismu čtyři roky předtím, než k němu došlo.

Fotograf Jan Šibík

Fotograf Jan Šibík

Lidé se snaží válce a živelným katastrofám vyhnout. Fotograf Jan Šibík jim naopak odjíždí vstříc, aby zachytil to, čeho se většina z nás bojí. Od roku 1985 se vydal na více než dvě stě zahraničních cest, většinou na místa, kde se rozhodovalo o osudech, životě a smrti bezpočtu lidí. Odváží se odhadnout vývoj ve světě v příštích dvaceti letech? A dokážou nás chřadnoucí tištěná média kvalitně informovat o důležitých událostech?

Rudyard Kipling a jeho literární syn Mauglí

Rudyard Kipling a jeho literární syn Mauglí

Do čských kin právě přišlo nové filmové zpracování světoznámého literárního díla KNIHA DŽUNGLÍ amerického režiséra Jona Favreaua, jehož hrdinou je Mauglí. Na předposlední prosincový den loňského roku připadlo stopadesáté výročí narození duchovního otce Mauglího, britského spisovatele Rudyarda Kiplinga, letos v lednu jsme si připomněli osmdesát let od jeho úmrtí.

Tiché odhodlání Jejího Veličenstva

Tiché odhodlání Jejího Veličenstva

Filmový dokumentarista Vaughan Gething, jenž strávil ve společnosti britské panovnice uplynulých dvanáct měsíců, byl prý předem varován. Řeč není o nástrahách královského protokolu, ale o Alžbětině neutuchajícím smyslu pro humor. „Nebyl jsem vůbec připraven na to, že bude tak suchý,“ přiznává tvůrce dokumentu o devadesátileté královně Alžbětě. 

Kultura - výběr z článků

Josef Lada

Josef Lada

Na svět přišel v chudé hrusické chalupě místního ševce v zimě L. P. 1887. Odešel z něj na sklonku roku 1957 coby slavný umělec, jehož dílo bylo již v meziválečném období proslulé daleko za našimi hranicemi. Na číslici sedm, která ohraničila životní pouť malíře, ilustrátora, spisovatele, scénografa, karikaturisty a autora pohádek Josefa Lady, symbolicky odkazuje název reprezentativní výstavy v Galerii Tančící dům nazvaná SEDMIČKY JOSEFA LADY: 1887 – 1957 – 2017. V následujícím rozhovoru nás na ni zve jeden z kurátorů výstavy a zároveň jeden z nejpovolanějších, malířův vnuk Josef Lada.

Yayoi Motohashi

Yayoi Motohashi

Vystudovala historii umění, žila v Londýně, Budapešti a Helsinkách. Od vzniku galerie v muzeu The National Art Center v Tokiu působí již desátým rokem jako její kurátorka. Vedle řady pozoruhodných projektů připravila i výstavu Muchovy SLOVANSKÉ EPOPEJE. Povídali jsme si ve zdejší kavárně, jejíž citlivá architektura vyvolává v návštěvnících jedinečný zážitek.

Earth: den na zázračné planetě

Earth: den na zázračné planetě

Fanoušci vynikajícího přírodovědného seriálu ZÁZRAČNÁ PLANETA, zbystřete, od 26. října zažijete v kinech DEN NA ZÁZRAČNÉ PLANETĚ. Dobrodružný snímek navazuje na druhou sérii ZÁZRAČNÉ PLANETY, která se na filmovém portálu ČSFD dlouhodobě drží na prvním místě v oblíbenosti mezi seriály.

Chlapi nepláčou

Chlapi nepláčou

Nebýt terapeutického setkání pořádaného mírovou organizací pro válečné veterány z bývalé Jugoslávie, kterého se režisér a scenárista Alen Drljević zúčastnil, drama o následcích jugoslávské války by nejspíš nevzniklo.

Antonín Gondolán

Antonín Gondolán

To je název nejznámějšího alba Antonína Gondolána, skladatele, zpěváka a multiinstrumentalisty, které nahrál v roce 2004 po svém působení v zahraničí se svým Gondolán trio. Antonín Gondolán, nejvýraznější romská osobnost pop-music bývalého Československa, oslavil v červnu pětasedmdesátiny a chystá dvojcédé s unikátní sestavou interpretů současných mladých hvězd z Čech i Slovenska.

Jan Svěrák

Jan Svěrák

V polovině srpna vstoupilo do našich kin retro PO STRNIŠTI BOS, které režisér Jan Svěrák natočil na motivy stejnojmenné autobiografické knížky svého otce Zdeňka Svěráka. Děj filmu, který rozehrává příhody malého Edy Součka a jeho rodičů i příbuzných, je situován do válečných dob. Předchází tak výjevům z OBECNÉ ŠKOLY, jež se stejnými hlavními postavami mapovala údobí před komunistickým převratem. S autorem úspěšných filmových hitů, které už čtvrt století baví diváky všech generací, jsme si povídali o okolnostech vzniku jeho novinky. Jan Svěrák mi vyprávěl i o svých nerealizovaných projektech a o tom, co v dnešních spletitých dobách znamená odvaha.

Vary ve vašem kině

Vary ve vašem kině

Nedostanete se letos na filmový festival do Karlových Varů? Nesmutněte, když ne­může Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, tedy v tomto případě do kina, a to díky akci Vary ve vašem kině, jejíž první ročník se osvědčil už loni.

Druhá strana naděje

Druhá strana naděje

Snímek DRUHÁ STRANA NADĚJE, le­tošní nositel Stříbrného medvěda za nejlepší režii, potěší od poloviny léta také české diváky. Nejznámější finský režisér, filmový samouk a samorost Aki Kaurismäki (1957) byl za své filmy oceněn mohokrát, v minulosti získal nominaci na Oscara či cenu Grand Prix v Cannes. Z letošního Berlinale si zaslouženě odvezl Stříbrného medvěda za režii příběhu stárnoucího podomního obchodníka s košilemi, který se rozhodne opustit ženu alkoholičku i uvadající živnost. Po epizodní kariéře pokerového hráče si pořídí restauraci na zapomenutém helsinském dvorku a nabídne práci mladšímu muži ve zdánlivě bezvýchodné situaci.

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

„Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, pokládat mosty, neboť nás vždycky musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to snáze, dobře-li se pozná navzájem. Šťasten budu, bude-li mně dopřáno přispěti skrovnými silami k tomuto poznání – aspoň a zatím u nás v naší rodině slovanské.“ (Alfons Mucha, 1928)

Richard Deacon

Richard Deacon

Sám o sobě říká, že je akademický a nepraktický. Považuje se spíše za zhotovitele, výrobce než za sochaře. To proto, že miluje nejrůznější druhy materiálu, který opracovává a tvaruje velmi originálním způsobem. „Nevím, jestli moje věci někdo chápe, ale to je v pořádku. Já sám jim někdy taky nerozumím. Ale doufám, že někomu přinesou trochu radosti!“ prohlašuje Richard Deacon.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 5/16

XANTYPA Číslo 5/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne