Příliš krátké štěstí

Frances Ježková

Frances Ježková, manželka slavného jazzového skladatele Jaroslava Ježka, který je neodmyslitelně spjat s Osvobozeným divadlem, je české veřejnosti až na výjimky neznámá. Přitom jde o ženu, která se mu poté, co s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem v roce 1939 emigrovali do Spojených států, stala velkou oporou. Kdyby „Ježura“ nepoznal v Americe Frances, její obětavost a lásku i skvělé kuchařské umění, zemřel by mnohem dřív, říkával o ní Jan Werich. Po válce žila v Československu a byla mou vzácnou přítelkyní.

J.J
Frances řadu let bydlela v malém bytě v Přemyslovské ulici na pražských Vinohradech. Odtud denně chodila na Olšanské hřbitovy k Jarouškovu hrobu, a také často k Werichovům na Kampu, kde jsem v té době žila. To bylo tak: dcera Werichových, Jana, byla mou kamarádkou od prázdnin roku 1947, kdy jsme se seznámili na skautském táboře. Časem se naše cesty rozešly, každá jsme studovala něco jiného, pak jsme se vdaly, měly děti, ale stále jsme o sobě věděly. Když jsem v roce 1975 zůstala řízením osudu sama, protože většina blízkých mi zemřela nebo odešla do emigrace, potkala jsem při jedné procházce v parku na Kampě Janu, která venčila jezevčíka Cvočka. Slovo dalo slovo, zašla jsem k ní na kávu, a tam jsem poznala její tehdy sedmiletou dcerku Fanču. Protože všichni tři dospělí v této rodině byli dost nemocní, začala jsem se o holčičku starat, vodila jsem ji na klavír a do baletu a také do divadla Semafor, kde v té době hrála páže v Suchého KYTICI. Časem mi Werichovi nabídli, abych svůj dům pronajala a odstěhovala se k nim. Bylo to řešení, které mi pomohlo překonat samotu, a samozřejmě jsem se tam setkávala s mnoha zajímavými lidmi, zejména z kulturní sféry, ale také s lékaři a vědci, kteří k Werichovům chodili. Po čase mě pan Werich požádal, zda bych se také nevěnovala jejich přítelkyni Frances, která v Praze nikoho nemá a zná téměř jen cestu na Olšany a na Kampu. To byl počátek našeho přátelství.
Jednou mi Frances vyprávěla o jednom z prvních společných obědů s Jarouškem. Bylo to v neděli, Frances sklidila po obědě nádobí, Jaroslav se natáhl na gauč a pustil rádio. Vysílali polední koncert, složený hlavně z Mozartových skladeb. Náhle si Frances všimla, že Jaroslav pláče. Šla ho pohladit a ptala se, co ho tak rozesmutnělo. Když se trochu uklidnil, řekl mezi vzlyky, že si uvědomil, jak zbytečně brzy Mozart zemřel, a že on dopadne také tak.
Jak se vlastně ti dva seznámili? V roce 1939, když přišli Voskovec a Werich do New Yorku, už stál Český dům, vybudovaný krajany z Čech, Moravy i Slovenska, kteří se vydali do Ameriky za prací ve dvacátých letech. V Českém domě zkoušel Československý dělnický pěvecký sbor, který nutně potřeboval sbormistra. Toto místo (i když velmi špatně placené) nabídli Jaroslavu Ježkovi, který ho velice rád přijal, protože zpočátku vůbec nevěděl, co bude dělat. Jako v Americe neznámý hudební skladatel nemohl doufat, že by kterýkoliv tamní vydavatel vydal jeho znamenité skladby. Tehdy Jaroslav Ježek založil také ženský pěvecký sbor Zpěvokol, v němž si brzy povšiml švarné dívčiny původem z malé dědinky Tupesy (jak ona říkala „zpod hradu Buchlova“). Netrvalo dlouho a došlo k jejich první soukromé schůzce. Jako praktičtí lidé se dohodli, že Jaroslav opustí svůj skrovný podnájem, a zařídili si s Fanynkou, které se říkalo po americku Frances, společnou domácnost. Ta se stala později útočištěm pro řadu přátel, kteří přijížděli na návštěvu z různých končin světa. Nejznámějším z častých návštěvníků byl Bohuslav Martinů. Oba se museli snažit, aby se uživili, takže Frances dál pracovala jako kuchařka v rodině bohatého obchodníka. Chodila zpívat do sboru i na české bohoslužby v Brooklynu.
Po druhé světové válce přijela Frances na dovolenou do Československa a přivezla s sebou na vyzvání tehdejšího ministra kultury Václava Kopeckého i Jarouškův popel. Přijížděla pak opakovaně, vím, že např. v roce 1954 navštívila Mariánské Lázně. Vrátit se natrvalo ale dlouho nechtěla.
Když jsem dostala roku 1975 Frances na starost, snažila jsem se jí působit jen radost. Ve vinohradském kině BIO ILUSION tehdy hráli PUDR A BENZÍN, později SVĚT PATŘÍ NÁM. Frances ani jeden film dosud neviděla, takže jsme každý navštívily nejméně třikrát. Poprvé tak slyšela z plátna hudbu svého manžela a slzela dojetím. Velikým zážitkem pak bylo představení NEBE NA ZEMI v Divadle pod Palmovkou. Když jsem objednávala vstupenky, nechtěla mi zprvu pokladní vůbec věřit, že na představení přijde vdova po Jaroslavu Ježkovi. Stále opakovala: „Cožpak ona ještě žije?“ Když jsem ji přesvědčila, rozhlásila to po celém divadle a herci se na Frances připravili. Při závěrečné děkovačce ji doslova vytáhli na jeviště, dostala krásnou kytici. Byla štastná, protože se přesvědčila, že skladby jejího muže jsou stále oblíbené a svěží, jako by je napsal včera.
Nejčastější ovšem byly naše společné cesty na hřbitov. Po návratu ze hřbitova do jejího tmavomodrého pokoje se obvykle zeptala: „Tak z které strany budeme dnes poslouchat?“ V levém rohu pokoje totiž stál rámeček s fotografií Jarouška, gramofon a krabice desek. V pravém rohu stála busta Bohouškova (rozuměj Martinů) a magnetofon s jeho skladbami. Tehdy jsem se dozvěděla, že po manželově smrti přijížděl Bohuslav Martinů do New Yorku stále častěji a stal se poslední velkou láskou jejího života. Posílal Frances kouzelné dopisy, které byly zčásti psané, z části kreslené, občas proložené notovým záznamem s momentálním hudebním nápadem. Frances ráda poslouchala, když jsem jí po návratu ze hřbitova dopisy předčítala. Sama už špatně viděla, ale o operaci očí slyšet nechtěla. Často naléhala, abych si dopisy vzala a po její smrti je spálila, ale časem se mi podařilo ji přesvědčit, že dopisy patří do muzea. Tak jsme je nakonec odnesly do Muzea české hudby na Malé Straně. Byl to balíček převázaný ozdobnou stužkou se stručným příkazem psaným její rukou: „Otevřít nejdříve dvacet let po mé smrti!“ Zemřela v Praze 16. srpna 1986. Když oněch dvacet let uplynulo, byla jsem shodou okolností tou dobou na výletě v Poličce. Vystoupali jsme i na věž, abychom si prohlédli rodnou světnici Bohuslava Martinů. Průvodce nám na konci prohlídky řekl: „Nechcete se zdržet v Poličce na večerní koncert? Budou tam slavnostně vystaveny dopisy Bohuslava Martinů své velké lásce, paní Frances Ježkové.“ Můj manžel poděkoval za pozvání slovy: „Není třeba, moje žena je zná zpaměti!“ Průvodce tomu zpočátku nechtěl věřit. Řekla jsem mu, aby si poznamenal alespoň úvodní větu jednoho z nich, a večer se může přesvědčit. Teprve pak uvěřil.
Co říci nakonec? Chtěla jsem touto krátkou vzpomínkou připomenout osobnost laskavé ženy, bez níž by pravděpodobně nevzniklo několik skvělých děl takových skladatelů, jakými byli Jaroslav Ježek a Bohuslav Martinů, a o které se u nás bohužel tak málo ví. Od její smrti letos uplyne už třicet let.

Eva Tůmová

XANTYPA 5/16 - výběr z článků

Kam se v květnu vydat do Evropy?

Kam se v květnu vydat do Evropy?

Jaro je ideální dobou k poznávání evropských metropolí. Evropa začíná kvést, vonět a zelenat se, aprílové počasí ustává a davy turistů ještě nedorazily. Které z festivalů a kulturních akcí si nesmíte nechat ujít?

Starosta Jindřich Vařeka

Starosta Jindřich Vařeka

Příbramská radnice je reprezentativní i sympatická. Její architekt Vojtěch Ignác Ullmann, který ve městě strávil poslední léta života, nezapřel svůj um zvyšovat vznosnost měst impozantními veřejnými budovami. Připomeňme, že pro Prahu ve druhé polovině 19. století navrhl mj. Letenský zámeček i Prozatímní divadlo, Templ v Dušní ulici, dnes zvaný Španělská synagoga i palác České spořitelny, nynější budovu Akademie věd ČR. Centrum Příbrami je pak ve výčtu jeho prací zastoupeno také novorenesančním, tzv. novým arcibiskupským konviktem v Jiráskových sadech. Radnice i konvikt se stavěly v letech 1890–1893. Zásluhu na tom, že Příbram získala tak působivou radnici, má Karel Hail, nejvýznamnější starosta tehdy bohatého hornického města. Mě v jejích prostorách přijal Ing. Jindřich Vařeka (57 let, hnutí ANO), který žije starostenskými starostmi od podzimu roku 2014.

Mohykáni pouště v namibijském národním parku Etosha

Mohykáni pouště v namibijském národním parku Etosha

Jsou zvířata, která zevšední, a mnohdy se přistihnu, že je až arogantně míjím. Nosorožci, hroši, buvoli plní mých několik hard disků už více než dvacet let a ve skříni se práší na šanony dnes již nepoužitelných diapozitivů. Jsou ale chvíle a místa, kdy rád zabrzdím a připravím si fotoaparát i v příliš ostrém poledním slunci. Je čas fotit i tolikrát zdokumentované slony. Zvláště, když se jedná o mohykány pouště.

Kovolitec Pavel Hřebíček

Kovolitec Pavel Hřebíček

Pavla Hřebíčka a jeho bronzové figurky jsem poprvé viděl v roce 2005 v Brně, v Divadle U stolu. Pořad se jmenoval 12 HODIN PRO PAVLA HŘEBÍČKA. Na konci Hřebíčkova vystoupení na téma HLUČNÁ SAMOTA Bohumila Hrabala jsme všichni dostali malou bronzovou figurku. Poté jsem na dlouhých deset let na Pavla Hřebíčka nějak pozapomněl. Jen ta podivná bronzová figurka stála přede mnou na stole u počítače…

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 18. srpna 1992. Maminka María José pracuje v soudnictví, je veselá, ale také výrazně pořádkumilovná. Což bylo těžké, protože malý Néstor měl úplně jiné „starosti“ a příliš nechápal, proč by měl věci uklízet jiným způsobem, než že je prostě někam odhodí. Taky byla přísná, co se týkalo učení. Tatínek José Angel je obchodní zástupce firmy, která prodává špičkové španělské sýry. Dohlížel na Néstora po fotbalové stránce, vozil ho na tréninky, hodně ho podporoval, ale také na něj hodně tlačil. Při zápasech na syna určitým specifickým způsobem pískal, a když se ten zvuk ozval, Néstor věděl, že musí nějak reagovat. Strašně ho to štvalo. Táta byl důrazný i ve výchově, ale byla s ním i legrace, a když se cítil spokojeně, byl skvělý. Jakmile se ovšem rozzlobil, bylo náročné s ním vydržet. Néstor se mu podobá. Jen světle hnědé oči a nos má po mamince. Je jedináček a rodiče s ním v útlém dětství dost bojovali. Byl neskutečně aktivní, v noci se neustále budil a pamatuje si jediné, že chtěl hrát fotbal.

Spisovatel a filmař  Edgar Dutka

Spisovatel a filmař Edgar Dutka

O mimořádný čtenářský zážitek z poslední doby se postarala náhoda. Kamarádka mi přibalila do kufru tři útlé knížky, a já pak, daleko od domova, zjistila, že Edgar Dutka, dlouholetý dramaturg a scenárista animovaných filmů, který bravurně ovládá taktiku neviditelného a bezvýznamného muže, je Pan Spisovatel.

Politolog a komentátor Petr Robejšek

Politolog a komentátor Petr Robejšek

Petr Robejšek, český politolog, ekonom, komentátor a publicista žijící v Německu se přes dvacet pět let zabývá analýzou hospodářských a politických procesů. Zastává názor, že je potřebné vidět svět takový, jaký je, a nikoliv takový, jaký bychom si přáli, aby byl. Na této bázi lze formulovat spolehlivé předpovědi pravděpodobného hospodářského a politického vývoje a odvodit praktická doporučení. Pomocí této metody se mu (v rozporu s naprostou většinou odborníků) podařilo předpovědět zánik komunismu čtyři roky předtím, než k němu došlo.

Fotograf Jan Šibík

Fotograf Jan Šibík

Lidé se snaží válce a živelným katastrofám vyhnout. Fotograf Jan Šibík jim naopak odjíždí vstříc, aby zachytil to, čeho se většina z nás bojí. Od roku 1985 se vydal na více než dvě stě zahraničních cest, většinou na místa, kde se rozhodovalo o osudech, životě a smrti bezpočtu lidí. Odváží se odhadnout vývoj ve světě v příštích dvaceti letech? A dokážou nás chřadnoucí tištěná média kvalitně informovat o důležitých událostech?

Rudyard Kipling a jeho literární syn Mauglí

Rudyard Kipling a jeho literární syn Mauglí

Do čských kin právě přišlo nové filmové zpracování světoznámého literárního díla KNIHA DŽUNGLÍ amerického režiséra Jona Favreaua, jehož hrdinou je Mauglí. Na předposlední prosincový den loňského roku připadlo stopadesáté výročí narození duchovního otce Mauglího, britského spisovatele Rudyarda Kiplinga, letos v lednu jsme si připomněli osmdesát let od jeho úmrtí.

Tiché odhodlání Jejího Veličenstva

Tiché odhodlání Jejího Veličenstva

Filmový dokumentarista Vaughan Gething, jenž strávil ve společnosti britské panovnice uplynulých dvanáct měsíců, byl prý předem varován. Řeč není o nástrahách královského protokolu, ale o Alžbětině neutuchajícím smyslu pro humor. „Nebyl jsem vůbec připraven na to, že bude tak suchý,“ přiznává tvůrce dokumentu o devadesátileté královně Alžbětě. 

Kultura - výběr z článků

Josef Lada

Josef Lada

Na svět přišel v chudé hrusické chalupě místního ševce v zimě L. P. 1887. Odešel z něj na sklonku roku 1957 coby slavný umělec, jehož dílo bylo již v meziválečném období proslulé daleko za našimi hranicemi. Na číslici sedm, která ohraničila životní pouť malíře, ilustrátora, spisovatele, scénografa, karikaturisty a autora pohádek Josefa Lady, symbolicky odkazuje název reprezentativní výstavy v Galerii Tančící dům nazvaná SEDMIČKY JOSEFA LADY: 1887 – 1957 – 2017. V následujícím rozhovoru nás na ni zve jeden z kurátorů výstavy a zároveň jeden z nejpovolanějších, malířův vnuk Josef Lada.

Yayoi Motohashi

Yayoi Motohashi

Vystudovala historii umění, žila v Londýně, Budapešti a Helsinkách. Od vzniku galerie v muzeu The National Art Center v Tokiu působí již desátým rokem jako její kurátorka. Vedle řady pozoruhodných projektů připravila i výstavu Muchovy SLOVANSKÉ EPOPEJE. Povídali jsme si ve zdejší kavárně, jejíž citlivá architektura vyvolává v návštěvnících jedinečný zážitek.

Earth: den na zázračné planetě

Earth: den na zázračné planetě

Fanoušci vynikajícího přírodovědného seriálu ZÁZRAČNÁ PLANETA, zbystřete, od 26. října zažijete v kinech DEN NA ZÁZRAČNÉ PLANETĚ. Dobrodružný snímek navazuje na druhou sérii ZÁZRAČNÉ PLANETY, která se na filmovém portálu ČSFD dlouhodobě drží na prvním místě v oblíbenosti mezi seriály.

Chlapi nepláčou

Chlapi nepláčou

Nebýt terapeutického setkání pořádaného mírovou organizací pro válečné veterány z bývalé Jugoslávie, kterého se režisér a scenárista Alen Drljević zúčastnil, drama o následcích jugoslávské války by nejspíš nevzniklo.

Antonín Gondolán

Antonín Gondolán

To je název nejznámějšího alba Antonína Gondolána, skladatele, zpěváka a multiinstrumentalisty, které nahrál v roce 2004 po svém působení v zahraničí se svým Gondolán trio. Antonín Gondolán, nejvýraznější romská osobnost pop-music bývalého Československa, oslavil v červnu pětasedmdesátiny a chystá dvojcédé s unikátní sestavou interpretů současných mladých hvězd z Čech i Slovenska.

Jan Svěrák

Jan Svěrák

V polovině srpna vstoupilo do našich kin retro PO STRNIŠTI BOS, které režisér Jan Svěrák natočil na motivy stejnojmenné autobiografické knížky svého otce Zdeňka Svěráka. Děj filmu, který rozehrává příhody malého Edy Součka a jeho rodičů i příbuzných, je situován do válečných dob. Předchází tak výjevům z OBECNÉ ŠKOLY, jež se stejnými hlavními postavami mapovala údobí před komunistickým převratem. S autorem úspěšných filmových hitů, které už čtvrt století baví diváky všech generací, jsme si povídali o okolnostech vzniku jeho novinky. Jan Svěrák mi vyprávěl i o svých nerealizovaných projektech a o tom, co v dnešních spletitých dobách znamená odvaha.

Vary ve vašem kině

Vary ve vašem kině

Nedostanete se letos na filmový festival do Karlových Varů? Nesmutněte, když ne­může Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, tedy v tomto případě do kina, a to díky akci Vary ve vašem kině, jejíž první ročník se osvědčil už loni.

Druhá strana naděje

Druhá strana naděje

Snímek DRUHÁ STRANA NADĚJE, le­tošní nositel Stříbrného medvěda za nejlepší režii, potěší od poloviny léta také české diváky. Nejznámější finský režisér, filmový samouk a samorost Aki Kaurismäki (1957) byl za své filmy oceněn mohokrát, v minulosti získal nominaci na Oscara či cenu Grand Prix v Cannes. Z letošního Berlinale si zaslouženě odvezl Stříbrného medvěda za režii příběhu stárnoucího podomního obchodníka s košilemi, který se rozhodne opustit ženu alkoholičku i uvadající živnost. Po epizodní kariéře pokerového hráče si pořídí restauraci na zapomenutém helsinském dvorku a nabídne práci mladšímu muži ve zdánlivě bezvýchodné situaci.

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

„Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, pokládat mosty, neboť nás vždycky musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to snáze, dobře-li se pozná navzájem. Šťasten budu, bude-li mně dopřáno přispěti skrovnými silami k tomuto poznání – aspoň a zatím u nás v naší rodině slovanské.“ (Alfons Mucha, 1928)

Richard Deacon

Richard Deacon

Sám o sobě říká, že je akademický a nepraktický. Považuje se spíše za zhotovitele, výrobce než za sochaře. To proto, že miluje nejrůznější druhy materiálu, který opracovává a tvaruje velmi originálním způsobem. „Nevím, jestli moje věci někdo chápe, ale to je v pořádku. Já sám jim někdy taky nerozumím. Ale doufám, že někomu přinesou trochu radosti!“ prohlašuje Richard Deacon.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 5/16

XANTYPA Číslo 5/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne