Politolog a komentátor Petr Robejšek

Svět konzumních symbolů

Petr Robejšek, český politolog, ekonom, komentátor a publicista žijící v Německu se přes dvacet pět let zabývá analýzou hospodářských a politických procesů. Zastává názor, že je potřebné vidět svět takový, jaký je, a nikoliv takový, jaký bychom si přáli, aby byl. Na této bázi lze formulovat spolehlivé předpovědi pravděpodobného hospodářského a politického vývoje a odvodit praktická doporučení. Pomocí této metody se mu (v rozporu s naprostou většinou odborníků) podařilo předpovědět zánik komunismu čtyři roky předtím, než k němu došlo.

PetrV současné době se hodně skloňuje termín „politická korektnost“. Jak tomuto termínu rozumíte vy?
Politická korektnost je ve svém jádru na intelektuální úrovni pohádky. Její zastánci totiž vycházejí z toho, že to, co se nevysloví – není, a naopak to, co se říká – se stane. Ve skutečnosti to zase tak pohádkové není, protože politická korektnost zakazuje soutěž myšlenek. Přívrženci politické korektnosti by nejraději každému z nás místo mozku anebo vedle mozku nasadili do hlavy autocenzuru. Jejich cílem je, abychom debatovali pouze o tom, co se smí říkat, a tudíž s předem známým výsledkem. V celoevropských souvislostech se v posledních letech politická korektnost týkala kupříkladu bankovní krize, krize eurozóny, migrační krize, ale i samotné Evropské unie, zejména její funkčnosti a budoucnosti.
Zákazy nepohodlných myšlenek jsou škodlivé proto, že v otázkách, které se týkají společnosti, neexistují objektivně pravdivé poznatky jako v přírodních vědách. Předpoklad pravdivosti platí vždy jenom předběžně. Pravda je „pravdivá“ jen tak dlouho, dokud není zpochybněna či vyvrácena lepšími poznatky. Řeč je nástroj k tomu, abychom v debatě hledali dočasné pravdy. Společnost, která soutěž myšlenek zakazuje, ztrácí vůbec nejúčinnější zdroj poznání. Když totiž nesmíme ani diskutovat o tom, že existují různá východiska kupříkladu z krize eurozóny – a místo toho se vydržování Řecka vyhlásí za bezalternativní, tak nedokážeme krizi skutečně vyřešit. A přesně to se děje. Podobně probíhala i diskuse o řešení migrační krize, při níž bylo celoevropsky tabuizováno mluvit o hranicích – a plotech, a to tak dlouho, až některé státy hranice a ploty postavily a příliv migrantů byl výrazně omezen. To však nedokázala EU jako nadnárodní spolek, nýbrž jednotlivé (průběžně ostře kritizované) národní státy.

S tím souvisí dnešní krize elit čili nedostatek skutečných vůdců, státníků. Čeho je důsledkem?
Zejména v průběhu posledních deseti až patnácti let se ukázalo, že stabilní svět „studené války“ kladl na výkonnost politických a ekonomických elit a na účinnost nadnárodních institucí podstatně nižší nároky než současný, globálně zájmově protkaný svět. Dnešní nedostatek vůdců a státníků je především důsledkem metody, podle níž jsou špičkoví politici vybíráni. O výběru politických elit totiž nerozhoduje prospěšnost jejich politiky pro společnost, nýbrž na prvním místě jejich schopnost získat a udržet moc pro jejich stranu. Takto se dostávají k moci často vůdci, kteří jsou přijatelní pro co největší množství průměrných voličů. Aby toho dosáhli, nesmějí mít příliš výrazné (kupříkladu vůdcovské) vlastnosti.
Pak nás nemůže překvapit, že nejsou schopni rozpoznat nebo ochotni uskutečnit účinná a tvrdá řešení. Jejich osobnosti spíše odpovídají kompromisní, tj. polovičatá řešení, výmluvy na požadavky a potřeby spojenců, na nadřazené morální hodnoty anebo globální problémy. Nakonec většinou i tito opatrní vůdci musí udělat to, co je účelné, ale nepohodlné. Ale protože to udělají příliš pozdě, jsou náklady, které jsou v nejširším slova smyslu spjaté s jejich politikou, nesrovnatelně vyšší, než kdyby reagovali účelně, rozhodně a rychle.
Ale abych nekritizoval pouze politiky. To, že si západní demokracie vybírají svoje vůdce podle nevhodných kriterii, má mnoho společného i s tím, že většina občanů je zaměstnána získáváním a užíváním konzumních symbolů, a dokud je při této činnosti vláda neruší, tak oni „neruší“ ji a nepožadují, aby jim vládli opravdoví státníci.

Myslíte, že nová generace přinese nové společenské a politické paradigma?
Ptáte se vlastně na to, jestli nová generace přinese nové hodnoty. Hodnoty jsou představy o žádoucích cílech a způsobech jejich dosahování, které jsou spjaty s konkrétní společností a liší se od představ jiných společností. Hodnoty nejsou nějaké všeobecně platné fyzikální zákonitosti, nýbrž lidské výmysly, které se pro danou společnost osvědčily. Jsou proto udržitelné pouze tehdy, když společnost svoje hodnoty brání. Abych to vyjádřil úplně jasně: Kupříkladu tolerance a sociální rovnost uvnitř státu musejí být zaštítěny navenek (nejenom, ale také) netolerancí a nerovností. Proč? Protože všechno to, co jedna skupina lidí chce a získává, ovlivňuje (pozitivně, ale většinou negativně) možnosti jiných skupin lidí získávat to samé. Proto je třeba i za dobro, spravedlnost, právo a humanismus tvrdě bojovat.
Nemyslím, že nová generace může jenom proto, že o světě ví méně než předchozí generace, přinést spásu. Spíše bych řekl, že sociálně a ekonomicky se vyostřující situace si vynutí nový hodnotový mix, a to pro všechny právě žijící generace. Nemám dost prostoru k tomu, abych toto téma prohluboval, ale zdá se mi, že se nalézáme na prahu éry, která bude vyžadovat (ne jenom) více asketismu, disciplíny, odpovědnosti a víry v něco vyššího, než je materie a ochota přinést oběti.

Jak hodnotíte roli Evropské unie v tzv. uprchlické krizi?
Unie uzavřela pod vedením Německa smlouvu s Tureckem a můžeme sledovat, jak úspěšný tento obchod bude. V migrační krizi se projevilo to, co jsem říkal na začátku našeho rozhovoru. Většina evropských vlád a institucí má sklon vyhýbat se tomu, aby řešily problémy jednoduše a účelně, místo toho volí složitou, pomalou a ve všech ohledech nákladnou cestu.
Vůdci Evropy věděli o nadcházející migrační vlně od svých tajných služeb nejpozději na počátku roku 2015. Neudělali však nic proto, aby příliv lidí do Evropy výrazně přitlumili tím, že by od samého počátku kontrolovali svoje hranice a přímo na nich vybírali z desetitisíců ekonomických migrantů tisíce skutečných uprchlíků.
Evropské vlády vpustily na kontinent statisícovou masu lidí, kteří přicházejí z odlišného, ne-li protiřečivého hodnotového okruhu a přinášejí si přehnané představy o tom, co je čeká. Politici tím připravili svým občanům (a to na generace) téměř neřešitelnou úlohu, totiž integrovat lidi se zcela odlišným civilizačním zázemím; příchozí navíc v naprosté většině čeká zklamání jejich nadějí. Na počátku migrační krize stála patetická prohlášení o nutnosti pomoci každému. Ukončit ji má smlouvá s Tureckem, která – bude-li vůbec fungovat – povede k tomu, že každému potřebnému pomoženo stejně nebude. Příliv lidí do Evropy musely nakonec vlády zastavit. Za doprovodu sporů „pro a proti“ a za cenu poškození vzájemné důvěry a soudržnosti členských zemí EU vznikly v Evropě opevněné ostrovy, které se posléze slily v „pevnost Evropu“. Evropské vlády tak udělaly to, co bylo již na začátku zřejmé a co samy jistě věděly. A sice, že nevyřeší utrpení na celém světě. Cena, kterou za tento poznatek příchozí i domácí zaplatí, je jednak zklamání velké části příchozích, rozčarování těch, které tento vývoj od cesty na sever odradil, nervozitu a nedůvěru domácího obyvatelstva a posílení antisystémových politických stran, které jsou obvykle označovány jako populistické.
Často je opakována mantra, že prý ploty migrační krizi nevyřeší. Teď vidíme, že ploty samozřejmě pomáhají. A když bude smlouva s Tureckem úspěšně uvedena do praxe, což není vůbec jisté, tak bude fungovat jako plot, ale plot takříkajíc ve verzi „slow motion“. Migranti přijdou do Evropy a budou vráceni do Turecka. Místo nich přijdou jiní migranti z Turecka, kteří budou rozděleni mezi unijní státy. Vzhledem k tomu, že ochotu k jejich přijetí jeví pouze velmi málo států, bude většina migrantů dopravena do Německa. Tento proces bude probíhat řádově pomaleji než vstup desetitisíců přes nekontrolované hranice. Tato zpráva se velmi brzy roznese mezi adepty migrace ve výchozích zemích. Větší část z nich tato procedura odradí, ta menší zkusí jiné (dražší a riskantnější) cesty. Výsledkem bude radikální přiškrcení přílivu migrantů. Toho šlo dosáhnout rychleji a ve všech ohledech „levněji“.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě...

Vanda Píchová

XANTYPA 5/16 - výběr z článků

Kam se v květnu vydat do Evropy?

Kam se v květnu vydat do Evropy?

Jaro je ideální dobou k poznávání evropských metropolí. Evropa začíná kvést, vonět a zelenat se, aprílové počasí ustává a davy turistů ještě nedorazily. Které z festivalů a kulturních akcí si nesmíte nechat ujít?

Starosta Jindřich Vařeka

Starosta Jindřich Vařeka

Příbramská radnice je reprezentativní i sympatická. Její architekt Vojtěch Ignác Ullmann, který ve městě strávil poslední léta života, nezapřel svůj um zvyšovat vznosnost měst impozantními veřejnými budovami. Připomeňme, že pro Prahu ve druhé polovině 19. století navrhl mj. Letenský zámeček i Prozatímní divadlo, Templ v Dušní ulici, dnes zvaný Španělská synagoga i palác České spořitelny, nynější budovu Akademie věd ČR. Centrum Příbrami je pak ve výčtu jeho prací zastoupeno také novorenesančním, tzv. novým arcibiskupským konviktem v Jiráskových sadech. Radnice i konvikt se stavěly v letech 1890–1893. Zásluhu na tom, že Příbram získala tak působivou radnici, má Karel Hail, nejvýznamnější starosta tehdy bohatého hornického města. Mě v jejích prostorách přijal Ing. Jindřich Vařeka (57 let, hnutí ANO), který žije starostenskými starostmi od podzimu roku 2014.

Mohykáni pouště v namibijském národním parku Etosha

Mohykáni pouště v namibijském národním parku Etosha

Jsou zvířata, která zevšední, a mnohdy se přistihnu, že je až arogantně míjím. Nosorožci, hroši, buvoli plní mých několik hard disků už více než dvacet let a ve skříni se práší na šanony dnes již nepoužitelných diapozitivů. Jsou ale chvíle a místa, kdy rád zabrzdím a připravím si fotoaparát i v příliš ostrém poledním slunci. Je čas fotit i tolikrát zdokumentované slony. Zvláště, když se jedná o mohykány pouště.

Kovolitec Pavel Hřebíček

Kovolitec Pavel Hřebíček

Pavla Hřebíčka a jeho bronzové figurky jsem poprvé viděl v roce 2005 v Brně, v Divadle U stolu. Pořad se jmenoval 12 HODIN PRO PAVLA HŘEBÍČKA. Na konci Hřebíčkova vystoupení na téma HLUČNÁ SAMOTA Bohumila Hrabala jsme všichni dostali malou bronzovou figurku. Poté jsem na dlouhých deset let na Pavla Hřebíčka nějak pozapomněl. Jen ta podivná bronzová figurka stála přede mnou na stole u počítače…

Příliš krátké štěstí

Příliš krátké štěstí

Frances Ježková, manželka slavného jazzového skladatele Jaroslava Ježka, který je neodmyslitelně spjat s Osvobozeným divadlem, je české veřejnosti až na výjimky neznámá. Přitom jde o ženu, která se mu poté, co s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem v roce 1939 emigrovali do Spojených států, stala velkou oporou. Kdyby „Ježura“ nepoznal v Americe Frances, její obětavost a lásku i skvělé kuchařské umění, zemřel by mnohem dřív, říkával o ní Jan Werich. Po válce žila v Československu a byla mou vzácnou přítelkyní.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 18. srpna 1992. Maminka María José pracuje v soudnictví, je veselá, ale také výrazně pořádkumilovná. Což bylo těžké, protože malý Néstor měl úplně jiné „starosti“ a příliš nechápal, proč by měl věci uklízet jiným způsobem, než že je prostě někam odhodí. Taky byla přísná, co se týkalo učení. Tatínek José Angel je obchodní zástupce firmy, která prodává špičkové španělské sýry. Dohlížel na Néstora po fotbalové stránce, vozil ho na tréninky, hodně ho podporoval, ale také na něj hodně tlačil. Při zápasech na syna určitým specifickým způsobem pískal, a když se ten zvuk ozval, Néstor věděl, že musí nějak reagovat. Strašně ho to štvalo. Táta byl důrazný i ve výchově, ale byla s ním i legrace, a když se cítil spokojeně, byl skvělý. Jakmile se ovšem rozzlobil, bylo náročné s ním vydržet. Néstor se mu podobá. Jen světle hnědé oči a nos má po mamince. Je jedináček a rodiče s ním v útlém dětství dost bojovali. Byl neskutečně aktivní, v noci se neustále budil a pamatuje si jediné, že chtěl hrát fotbal.

Spisovatel a filmař  Edgar Dutka

Spisovatel a filmař Edgar Dutka

O mimořádný čtenářský zážitek z poslední doby se postarala náhoda. Kamarádka mi přibalila do kufru tři útlé knížky, a já pak, daleko od domova, zjistila, že Edgar Dutka, dlouholetý dramaturg a scenárista animovaných filmů, který bravurně ovládá taktiku neviditelného a bezvýznamného muže, je Pan Spisovatel.

Fotograf Jan Šibík

Fotograf Jan Šibík

Lidé se snaží válce a živelným katastrofám vyhnout. Fotograf Jan Šibík jim naopak odjíždí vstříc, aby zachytil to, čeho se většina z nás bojí. Od roku 1985 se vydal na více než dvě stě zahraničních cest, většinou na místa, kde se rozhodovalo o osudech, životě a smrti bezpočtu lidí. Odváží se odhadnout vývoj ve světě v příštích dvaceti letech? A dokážou nás chřadnoucí tištěná média kvalitně informovat o důležitých událostech?

Rudyard Kipling a jeho literární syn Mauglí

Rudyard Kipling a jeho literární syn Mauglí

Do čských kin právě přišlo nové filmové zpracování světoznámého literárního díla KNIHA DŽUNGLÍ amerického režiséra Jona Favreaua, jehož hrdinou je Mauglí. Na předposlední prosincový den loňského roku připadlo stopadesáté výročí narození duchovního otce Mauglího, britského spisovatele Rudyarda Kiplinga, letos v lednu jsme si připomněli osmdesát let od jeho úmrtí.

Tiché odhodlání Jejího Veličenstva

Tiché odhodlání Jejího Veličenstva

Filmový dokumentarista Vaughan Gething, jenž strávil ve společnosti britské panovnice uplynulých dvanáct měsíců, byl prý předem varován. Řeč není o nástrahách královského protokolu, ale o Alžbětině neutuchajícím smyslu pro humor. „Nebyl jsem vůbec připraven na to, že bude tak suchý,“ přiznává tvůrce dokumentu o devadesátileté královně Alžbětě. 

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 5/16

XANTYPA Číslo 5/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne