Fotograf Jan Šibík

Pod palbou nepanikařte!

Lidé se snaží válce a živelným katastrofám vyhnout. Fotograf Jan Šibík jim naopak odjíždí vstříc, aby zachytil to, čeho se většina z nás bojí. Od roku 1985 se vydal na více než dvě stě zahraničních cest, většinou na místa, kde se rozhodovalo o osudech, životě a smrti bezpočtu lidí. Odváží se odhadnout vývoj ve světě v příštích dvaceti letech? A dokážou nás chřadnoucí tištěná média kvalitně informovat o důležitých událostech?

Jan

Ernest Hemingway ukradl své ženě akreditaci, aby se z jejich páru pouze on dostal do Evropy a mohl sledovat vylodění v Normandii. Martha Gellhornová se manželovým úskokem nenechala odradit a proklouzla na francouzský břeh ilegálně, zamčená na záchodě nemocniční lodi. Soupeřící manžele předběhl Robert Capa, když se vylodil na pláži s prvními vojáky. V současnosti reportéři v prvním sledu nechodí. Proč? Vždyť riziko může být sotva větší než v Normandii…
Mně záběr za to nebezpečí nestojí. Zároveň se objevil nový fenomén – únosy. Je to výnosné podnikání a přibývá míst, kde vás mohou unést. Myslím, že být unesen je daleko děsivější, než zažít nálet. Hlavní rozdíl vidím v tom, že druhá světová válka byla nebezpečná po vojenské stránce, a v takové situaci se můžete s určitými zkušenostmi trochu chránit. Víte, kam se postavit, abyste byl krytý proti střelám, naučíte se odhadnout, kde vás ještě může zasáhnout tlaková vlna… Ale proti únosům se bránit nemůžete. Proto jsem omezil cesty do válek.

Jak by se měl reportér zachovat, když se začne střílet?
Snažte se nezpanikařit. Jakmile zpanikaříte, začnete dělat blbosti a váš život je ve velkém ohrožení. Ale ono je těžké zachovat chladnou hlavu, když s vámi praští o zem tlaková vlna ohromného výbuchu.

Stalo se vám to?
Ano. Poprvé mě srazila tlaková vlna v Osieku v Chorvatsku. Byla to jedna z mých prvních cest, neměl jsem zkušenosti, a proto jsem zmatkoval. Úplně nesmyslně jsem vyběhl pryč z místa, kde jsem byl částečně chráněný.

Co by měl člověk udělat v davu, pokud se situace vyostří a začne mela?
Udělejte cokoli, co vám pomůže. Klidně si klekněte a proste: Nestřílejte! V Libérii na mě namířil dětský voják. Pak jde všechno stranou. Opakuji, udělejte cokoli, hlavně nerezignujte.

Kdysi jste chodil do přírodovědného kroužku Alcedo a sbíral motýly. Nelitujete toho, že jste se raději nestal entomologem?
Chtěl jsem poznávat svět, ale výpravy za motýly by mi zajistily desetinový příjem než cesty po světových událostech. Když jsem jednoho dne prodal sbírku a koupil v bazaru fotoaparát, udělal jsem dobře. Ale dodnes se rád setkám v pralese s nádherným otakárkem. A když ho nechám letět, nezatknou mě na hranicích za to, že jsem zabil chráněného živočicha.

Nalákal jste na sbírku motýlů nějaké děvče?
Několikrát jsem o tom přemýšlel, ale na mně je většinou poznat, když manipuluji a vytvářím záminky. Motýly jsem takto nevyužíval, místo toho jsem si našel historky z válek a revolucí. Zjistil jsem, že to funguje lépe než motýli.

V létě roku 2015 vyvolaly ostrou diskusi vaše záběry z balkánského putování uprchlíků do Evropy, na nichž jste zdokumentoval výrazné plýtvání balenou vodou, potravinami i další humanitární pomocí. Zatím naposledy jste balkánskou stezku navštívil v únoru 2016. Co je nového?
V létě jsem poukázal na neprofesionální přístup humanitárních pracovníků – obrovské množství pomoci se zkoncentrovalo na maďarské hranici, zatímco na jiných místech podpora téměř chyběla. Situace se do února výrazně změnila. Připadá mi, že ač mé video vyvolalo u některých lidí nevoli, byl jsem alespoň trochu vyslyšen. V současnosti je pomoc rozprostřena téměř po celé délce trasy. Trápí mě však, že se s ní stále plýtvá.
Také se mi nelíbí, že se mluví o tom, jak je třeba uprchlíky uvést do našeho způsobu života, ale na počátku jejich pobytu v Evropě se to neděje. Když udělají nepořádek, nikdo jim neřekne: Ukliďte po sobě. Oni by to třeba rádi udělali, ale nenapadne je to, protože nastoupí pracovníci UNHCR nebo nějaké „nevládky“ posbírají to po nich. Já bych pak po sobě asi také nechával nepořádek. Jak mohou poznat skutečný život v Evropě, když je pro ně nyní vše připraveno a nikdo nic nežádá? Kdy dojde ke změně? Čím později se to stane, tím hůře pro ně i pro nás. Má-li být integrace úspěšná, nebojme se od začátku vyslovit určitá pravidla, která je třeba dodržovat. Místo toho některé organizace a novináři počínající problémy přehlížejí, aby uprchlíkům neuškodili.

Vypadá to, že některá média lžou, aby uprchlíkům pomohla, jiná jim chtějí křivě ublížit. Připočtěme donedávna praktikovanou cenzuru negativních zpráv o běžencích v Německu a ve Švédsku. Nastalou situaci využívá ruská propaganda k prohlubování neshod v Evropě. Evropa slepne a může být účelově zavedena na scestí, protože většina redakcí se potýká s chronickým nedostatkem peněz a nemohou si dovolit vyslat do terénu potřebný počet reportérů. Kde mohou čtenáři a diváci brát spolehlivé informace, komu mohou věřit?
Já bych nepoužil tak silné výrazy jako vy, před lží a cenzurou bych upřednostnil mírnější obraty jako „vynechají“ a „zatají“, ale v podstatě souhlasím s tím, co jste řekl. Podle mě tomu může člověk nejlépe čelit tak, že navštíví místa, kde se odehrávají důležité události, spatří je na vlastní oči a udělá si vlastní úsudek. Tak dojdete k nejpřesnějšímu hodnocení situace, ale neznamená to, že se potom ztotožníte s většinovým názorem ve společnosti.

To si ale může dovolit jenom málokdo…
Ano. Jenom jsem odpověděl na otázku, co dělat, kdyby někdo měl bytostně nutkavou potřebu zorientovat se v situaci. Musíte být u toho, mluvit s lidmi a událost prožít. Je to nejlepší způsob. Chápu, že je velmi komplikovaný a finančně náročný.

Můžete tak pracovat alespoň vy?
Pro mě je uprchlická vlna nejdůležitějším tématem desetiletí a chci se mu dále věnovat, přestože redakce jsou těmito zprávami přesyceny, čtenáři na to začínají být alergičtí a je čím dál obtížnější prodat nové reportáže. Abych mohl cestovat, snažím se peníze vydělat jinak, fotografuji svatby a pořádám kursy fotografování u nás i v zahraničí.
Tištěná média postupně zanikají. To ve mě vyvolává smutek, který přerůstá ve strach, že nevydělám dost peněz, abych mohl cestovat za své. Je mi dost, dvaapadesát let, a chtěl bych ve své práci a způsobu života pokračovat. Neuzavírám se novým trendům a snažím se tak oddálit definitivní konec. Začal jsem fotografovat mobilním telefonem a vytvářím klipy, kde kombinuji video, fotografie, hudbu a svůj komentář. Možná vám připadá, že mluvím příliš skepticky; moc rád bych se mýlil, ale i bulváru dlouhodobě klesá náklad.
Kdo tedy má v současnosti přehled o přelomových událostech?
K významným událostem ve světě vyjíždějí pracovníci velkých agentur, jako jsou Reuters nebo AP, od nichž ostatní média přebírají zprávy. Ty články si potom bývají podobné, v různých novinách se objevují stejné fotografie a vytrácí se pestrost názorů. Redakce šetří, omezují vlastní zpravodajskou práci, a kvalita jejich článků klesá.

Nemrzí vás, že jste nepřijal nabídku práce pro agenturu Associated Press (AP)?
Nelituji toho, protože jsem prožil neuvěřitelných dvacet let v Reflexu. Mohl jsem jet, kam jsem chtěl, fotografovat tam, co jsem chtěl, a Reflex reportáž otiskl na velké ploše. Tak jsem si udělal jméno. Kdybych kdysi využil lákavou nabídku od generálního ředitele AP z New Yorku, měl bych asi více peněz, ale vybrali by mi jeden region, kterému bych se musel věnovat. S odstupem třiceti let, co fotografuji, si uvědomuji, že největší bonus pro mě je, že jsem jezdil po celém světě, a to mi dalo obrovský přehled.

Troufáte si tedy odhadnout, jak se bude svět vyvíjet v následujících dvaceti letech?
Netroufám, jenom se toho děsím. Strach jde z Putinova Ruska, z militantních islámských skupin, začíná být nebezpečné cestovat, existuje reálné nebezpečí rozpadu schengenského prostoru i Evropské unie. Na Evropu se valí vlna uprchlíků, která se nemusí zastavit, a jejich integrace se nemusí zdařit.

Myslíte, že v následujících letech zamíří do Evropy ještě více lidí než nyní?
To záleží na tom, jak se bude Evropa bránit, jak obtížné nebo jednoduché bude se sem dostat. Pokud to bude jednoduché, uprchlická vlna zesílí, přibude ekonomických přistěhovalců, kteří půjdou jenom za lepším životem. Již nyní jsem si na Lesbu všiml podstatného rozdílu oproti první návštěvě. Dříve připlouvali především Syřané, Iráčané a Afghánci. Nyní mezi nimi přibývá lidí z Bangladéše, Íránu a Indie, ze zemí, kde nejsou v ohrožení života, pouze to jsou země chudší.

Může v rozvojovém světě vzniknout zlatá evropská horečka, živelný úprk za lepším životem?
Já myslím, že se to už děje. Ale zároveň se velice obávám, že pozvolna dochází ke zcela zásadnímu střetu mezi křesťanským a muslimským světem. Připadá mi, že si čím dál méně rozumíme a stále agresivněji reagujeme na množící se nedorozumění. Přesto schvaluji, že jsou některé země otevřené uprchlíkům. Lidem v nebezpečí je třeba pomáhat.

Redakční poznámka:

V rozhovoru zaznělo, že je na balkánské stezce zajištěna distribuce humanitární pomoci uprchlíkům. Tento stav se může dočasně změnit k horšímu v závislosti na tom, jak jednotlivé země na Balkáně uzavírají hranice, což způsobí náhlou kumulaci běženců v místě uzávěry a kolaps zásobování.

Ivan Větvička

XANTYPA 5/16 - výběr z článků

Kam se v květnu vydat do Evropy?

Kam se v květnu vydat do Evropy?

Jaro je ideální dobou k poznávání evropských metropolí. Evropa začíná kvést, vonět a zelenat se, aprílové počasí ustává a davy turistů ještě nedorazily. Které z festivalů a kulturních akcí si nesmíte nechat ujít?

Starosta Jindřich Vařeka

Starosta Jindřich Vařeka

Příbramská radnice je reprezentativní i sympatická. Její architekt Vojtěch Ignác Ullmann, který ve městě strávil poslední léta života, nezapřel svůj um zvyšovat vznosnost měst impozantními veřejnými budovami. Připomeňme, že pro Prahu ve druhé polovině 19. století navrhl mj. Letenský zámeček i Prozatímní divadlo, Templ v Dušní ulici, dnes zvaný Španělská synagoga i palác České spořitelny, nynější budovu Akademie věd ČR. Centrum Příbrami je pak ve výčtu jeho prací zastoupeno také novorenesančním, tzv. novým arcibiskupským konviktem v Jiráskových sadech. Radnice i konvikt se stavěly v letech 1890–1893. Zásluhu na tom, že Příbram získala tak působivou radnici, má Karel Hail, nejvýznamnější starosta tehdy bohatého hornického města. Mě v jejích prostorách přijal Ing. Jindřich Vařeka (57 let, hnutí ANO), který žije starostenskými starostmi od podzimu roku 2014.

Mohykáni pouště v namibijském národním parku Etosha

Mohykáni pouště v namibijském národním parku Etosha

Jsou zvířata, která zevšední, a mnohdy se přistihnu, že je až arogantně míjím. Nosorožci, hroši, buvoli plní mých několik hard disků už více než dvacet let a ve skříni se práší na šanony dnes již nepoužitelných diapozitivů. Jsou ale chvíle a místa, kdy rád zabrzdím a připravím si fotoaparát i v příliš ostrém poledním slunci. Je čas fotit i tolikrát zdokumentované slony. Zvláště, když se jedná o mohykány pouště.

Kovolitec Pavel Hřebíček

Kovolitec Pavel Hřebíček

Pavla Hřebíčka a jeho bronzové figurky jsem poprvé viděl v roce 2005 v Brně, v Divadle U stolu. Pořad se jmenoval 12 HODIN PRO PAVLA HŘEBÍČKA. Na konci Hřebíčkova vystoupení na téma HLUČNÁ SAMOTA Bohumila Hrabala jsme všichni dostali malou bronzovou figurku. Poté jsem na dlouhých deset let na Pavla Hřebíčka nějak pozapomněl. Jen ta podivná bronzová figurka stála přede mnou na stole u počítače…

Příliš krátké štěstí

Příliš krátké štěstí

Frances Ježková, manželka slavného jazzového skladatele Jaroslava Ježka, který je neodmyslitelně spjat s Osvobozeným divadlem, je české veřejnosti až na výjimky neznámá. Přitom jde o ženu, která se mu poté, co s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem v roce 1939 emigrovali do Spojených států, stala velkou oporou. Kdyby „Ježura“ nepoznal v Americe Frances, její obětavost a lásku i skvělé kuchařské umění, zemřel by mnohem dřív, říkával o ní Jan Werich. Po válce žila v Československu a byla mou vzácnou přítelkyní.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 18. srpna 1992. Maminka María José pracuje v soudnictví, je veselá, ale také výrazně pořádkumilovná. Což bylo těžké, protože malý Néstor měl úplně jiné „starosti“ a příliš nechápal, proč by měl věci uklízet jiným způsobem, než že je prostě někam odhodí. Taky byla přísná, co se týkalo učení. Tatínek José Angel je obchodní zástupce firmy, která prodává špičkové španělské sýry. Dohlížel na Néstora po fotbalové stránce, vozil ho na tréninky, hodně ho podporoval, ale také na něj hodně tlačil. Při zápasech na syna určitým specifickým způsobem pískal, a když se ten zvuk ozval, Néstor věděl, že musí nějak reagovat. Strašně ho to štvalo. Táta byl důrazný i ve výchově, ale byla s ním i legrace, a když se cítil spokojeně, byl skvělý. Jakmile se ovšem rozzlobil, bylo náročné s ním vydržet. Néstor se mu podobá. Jen světle hnědé oči a nos má po mamince. Je jedináček a rodiče s ním v útlém dětství dost bojovali. Byl neskutečně aktivní, v noci se neustále budil a pamatuje si jediné, že chtěl hrát fotbal.

Spisovatel a filmař  Edgar Dutka

Spisovatel a filmař Edgar Dutka

O mimořádný čtenářský zážitek z poslední doby se postarala náhoda. Kamarádka mi přibalila do kufru tři útlé knížky, a já pak, daleko od domova, zjistila, že Edgar Dutka, dlouholetý dramaturg a scenárista animovaných filmů, který bravurně ovládá taktiku neviditelného a bezvýznamného muže, je Pan Spisovatel.

Politolog a komentátor Petr Robejšek

Politolog a komentátor Petr Robejšek

Petr Robejšek, český politolog, ekonom, komentátor a publicista žijící v Německu se přes dvacet pět let zabývá analýzou hospodářských a politických procesů. Zastává názor, že je potřebné vidět svět takový, jaký je, a nikoliv takový, jaký bychom si přáli, aby byl. Na této bázi lze formulovat spolehlivé předpovědi pravděpodobného hospodářského a politického vývoje a odvodit praktická doporučení. Pomocí této metody se mu (v rozporu s naprostou většinou odborníků) podařilo předpovědět zánik komunismu čtyři roky předtím, než k němu došlo.

Rudyard Kipling a jeho literární syn Mauglí

Rudyard Kipling a jeho literární syn Mauglí

Do čských kin právě přišlo nové filmové zpracování světoznámého literárního díla KNIHA DŽUNGLÍ amerického režiséra Jona Favreaua, jehož hrdinou je Mauglí. Na předposlední prosincový den loňského roku připadlo stopadesáté výročí narození duchovního otce Mauglího, britského spisovatele Rudyarda Kiplinga, letos v lednu jsme si připomněli osmdesát let od jeho úmrtí.

Tiché odhodlání Jejího Veličenstva

Tiché odhodlání Jejího Veličenstva

Filmový dokumentarista Vaughan Gething, jenž strávil ve společnosti britské panovnice uplynulých dvanáct měsíců, byl prý předem varován. Řeč není o nástrahách královského protokolu, ale o Alžbětině neutuchajícím smyslu pro humor. „Nebyl jsem vůbec připraven na to, že bude tak suchý,“ přiznává tvůrce dokumentu o devadesátileté královně Alžbětě. 

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 5/16

XANTYPA Číslo 5/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 11/2019

XANTYPA XANTYPA 11/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne