Film Příběh lesa

Po úchvatných filmech MIKROKOSMOS, PTAČÍ SVĚT a OCEÁNY přicházejí Jacques Perrin a Jacques Cluzaud s PŘÍBĚHEM LESA. Natáčeli ho čtyři roky v evropských lesích.

Každý z nás viděl působivé záběry divokých zvířat v Africe. Ale víte, jak to vypadá uvnitř liščího doupěte? Běželi jste někdy sto metrů lesem spolu s divočákem a smečkou vlků? Stáli jste někdy dva metry od skotačícího kolouška? Když jsme poprvé viděli záběry středoevropské přírody v PŘÍBĚHU LESA, říkali jsme si to samé co recenzent The Hollywood Reporter: ,Neuvěřitelné. Jak vůbec bylo možné vše natočit?‘ Už dlouho jsme neviděli dokument, u kterého by se dětem i dospělým tolik tajil dech. Film nás uhranul o to víc, že nepopisuje vzdálenou realitu, ale tajemství, která jsou skryta kousek od nás, a přesto jsme je doposud nepoznali,“ nešetří chválou Jan Noháč z distribuční společnosti Aerofilms.

Příběh lesa

Tam, kde teď stojíme, ať už je to v Paříži, Londýně nebo v Berlíně, bývaly kdysi, kam až oko dohlédlo, rozsáhlé lesy. Podrostem se rozléhal dusot bizoních, zubřích, koňských a jeleních kopyt, jejich bučení a ryk. Celá Evropa zažívala zlatý věk lesů, dobu, kdy stromy mohly zemřít stářím, ve stoje. Bez lesů bychom neměli zeminu, pitnou vodu, život. Lidstvo s lesy vyrůstalo přes deset tisíc let. Byly zdrojem obživy, tepla a ochrany. Dokonce pronikly do našich snů, pohádek a legend,“ říká jeden z režisérů Jacques Perrin, který společně s Jacquesem Cluzaudem převyprávěl příběh lesa od doby ledové až po současnost. Oba žili se zvířaty v lese, přibližovali se k nim na vzdálenost, umožňující jim zachytit jejich emoce. „Divoká zvěř se naučila před lidmi automaticky utíkat, a tento reflex je silnější než úprk před jejich ,přirozenými‘ predátory. Je potřeba pochopit, že tato strategie přežití není přirozená. Je to dokonce nenormální, když si uvědomíme, že po tisíciletí žila divoká zvířata s lidmi v těsné blízkosti,“ říkají tvůrci filmu. A popisují techniku asimilace, kterou používali: „Asimilace umožňuje zvířatům žít beze strachu, chodit si po svém, jak se jim zlíbí, a ignorovat filmaře, kteří jsou velmi blízko a mají za úkol natočit jejich nejlepší chvilky. Mládě se rodí s pocitem strachu, ale také s životní potřebou kontaktu a tělesného tepla. Úkolem ,asimilátora‘ je co nejrychleji po narození mláděte překonat tento jeho atavistický strach. Hraje vlastně roli náhradní matky. Musí se postarat, aby se s jeho přítomností pojily příjemné okamžiky jako sání, spánek nebo hry. Na rozdíl od drezúry zvířat vytváří asimilace téměř symbiotický vztah důvěry.“

Film vstupuje do českých kin 14. dubna s českým komentářem, který čte herec Tomáš Hanák.

XANTYPA 4/16 - výběr z článků

Film Boj

Film Boj

Strhující válečné drama o vině a svědomí, které hned po svém prvním uvedení na filmovém festivalu v Benátkách sklidilo ovace publika i slova uznání od filmových kritiků. Jeho autorem je výrazný dánský režisér a scenárista Tobias Lindholm (1977), který má na svém kontě tak vynikající filmy, jako jsou ÚNOS (2012) o přepadení nákladní lodi somálskými piráty nebo HON (2012) o lidské štvanici na učitele, křivě nařčeného ze sexuálního zneužívání dítěte.  

Hobojista Vilém Veverka

Hobojista Vilém Veverka

Patří k evropské hobojové špičce. Loni na podzim vydal cédéčko VIVALDI, BACH, TELEMAN: HOBOJOVÉ KONCERTY, které podle kritik posouvá hranice interpretace barokní hudby. Vilém Veverka však do škatulky interpreta klasické hudby příliš nezapadá. Když jsem viděla, jak ke kavárně v centru Prahy, kde jsme se měli sejít k rozhovoru, přijíždí na kole ošlehaný urostlý chlapík, který vypadá jako horský vůdce na dovolené, v poklidu jsem dál pila kávu. Ale byl to on, a jak jsem později zjistila, s těmi horami jsem se docela trefila.

Klavírista Maksim Mrvica

Klavírista Maksim Mrvica

Chorvatský klavírista Maksim Mrvica není velký jen vzrůstem (bez tří centimetrů měří dva metry). Na svém kontě má osm úspěšných studiových alb, kterých se prodalo v sedmapadesáti zemích světa více než čtyři miliony kusů. Po loňském koncertě v Praze ho můžeme vidět 16. dubna v brněnském Sono centru a o den později v pražské Hybernii.

Vladimír Jiránek

Vladimír Jiránek

Vladimír Jiránek (1938–2012) byl vynikající ilustrátor a glosátor, autor mnoha kreslených vtipů a dětských animovaných příběhů. Pražská Galerie Tančící dům připravila první ucelenou výstavu jeho díla. Expozice je rozmístěna ve třech poschodích, nese název VČERA A DNES a představuje tři sta originálů postaviček z populárních příběhů o Patovi a Matovi, o Bobu a Bobkovi a mnohé další kreslené příběhy pro děti. Druhou část výstavy tvoří výběr z Jiránkových nejlepších kreslených vtipů, je jich tu sto padesát. Aby mohly výstavu navštěvovat celé rodiny, kresby s erotickou tematikou jsou umístěny v odlehlé místnosti a zavěšeny vysoko, aby na ně děti nedohlédly. Ty se na výstavě zabaví také u Jiránkových promítaných pohádek nebo kreslením animovaných postaviček světelným paprskem.

Umělecký ředitel Daniel Špinar

Umělecký ředitel Daniel Špinar

Již skoro celou první sezonu ve funkci šéfa činohry Národního divadla má za sebou Daniel Špinar (*1979). Jeho první režii jsem viděl v roce 2005 a od té doby jsem navštívil tři desítky inscenací (zdaleka ne všechny, pod nimiž je podepsán) tohoto pilného tvůrce. Drtivá většina z nich se mi jevila jako kvalitní, objevná, smělá.

Francouzské úřady odstraňují „calaiskou džungli“

Že je v Evropě možné narazit na džungli? Nesmysl, řeknete; my, kdo jsme v zeměpisu dávali pozor, víme, že se džungle nacházejí výhradně v tropickém pásmu! Svět ale dnes prochází převratnými proměnami, a jedna džungle tak nedávno vznikla poblíž severofrancouzského města Calais. Nebují tu žádná tropická vegetace, zato se lokalita zaplnila uprchlíky z Asie a Afriky. Podobně jako na okraji opravdové džungle si zde černí osadníci postavili chýše z klacků a slámy, zatímco jejich arabští sousedé dali přednost stanům. Vysněné dovolené u moře je ovšem tohle kempování na hony vzdáleno; nelíbí se ani francouzským úřadům, které se tábor rozhodly zbourat.

COCO a přátelé

COCO a přátelé

Jaká byla Coco Chanel? Kdo byli její skuteční přátelé a milenci? Jaký vztah měla k umění a co ji vedlo k tomu, aby tajně financovala uvedení Stravinského Svěcení jara? Tyto otázky a mnohem více vyjasní přední odbornice na dějiny módy a kulturní historii Jana Máchalová.

Rozhněvaní Slováci volili. Na výsledku se podílí korupce i rozkladná propaganda.

Slováci si zvolili novou národní radu. Nezůstal kámen na kameni. Smer Roberta Fica prohrál, i když vyhrál. Nacionalisté a fašisti vyhráli, i když nejsou první. Přijde tahle neonacionalistická vlna taky k nám? Máme s tím počítat? Andrej Babiš se na volby těší. Rád by, aby se volilo už v červnu 2017. Zřejmě si je jist, že vyhraje a kabinet bude sestavovat on. Ústava, čtyřleté funkční období vlády ho příliš nezajímá. Stát vnímá jako firmu a výměnu klíčových postů v Agrofertu si přece taky organizuje po svém. (Chápejme: stát zřejmě vnímá jako „svoji“ firmu, i když slůvko „moje“ zatím nepoužívá.)

Co se děje… v New Yorku

Hvězdná ruská sopranistka Anna Netrebko pravidelně září na pódiu newyorské Metropolitní opery. Sólový recitál je dalším logickým krokem na její stoupající dráze. Za doprovodu pianisty Malcolma Martineaua zavítá do světa romantických skladeb a prestižním operním sálem zazní opusy Rimského-Korsakova, Čajkovského a Rachmanina. Netrebko je prvním člověkem z prostředí klasické hudby, kterého časopis Time zařadil na svůj seznam sta nejvlivnějších lidí světa. Je rovněž držitelkou dvou cen Grammy.

Co se děje… v Londýně

Co se děje… v Londýně

Smrt v ledových stopách V uniformě příslušníka britských speciálních jednotek, známých pod zkratkou SAS, absolvoval nebezpečné mise v afghánském Helmandu, Bosně a také v Severním Irsku (než zde zavládlo v devadesátých letech příměří). Ani působení v nich, ani extrémně náročný fyzický trénink členů elitního komanda ovšem nedokázalo Henryho Worsleyho připravit na útrapy a vyčerpání z patnáctisetkilometrového osamělého pochodu Antarktidou. Po sto letech chtěl uskutečnit dobrodružný plán slavného britského polárního badatele Ernesta Shackletona a přejít Antarktidu napříč.

Kultura - výběr z článků

Josef Lada

Josef Lada

Na svět přišel v chudé hrusické chalupě místního ševce v zimě L. P. 1887. Odešel z něj na sklonku roku 1957 coby slavný umělec, jehož dílo bylo již v meziválečném období proslulé daleko za našimi hranicemi. Na číslici sedm, která ohraničila životní pouť malíře, ilustrátora, spisovatele, scénografa, karikaturisty a autora pohádek Josefa Lady, symbolicky odkazuje název reprezentativní výstavy v Galerii Tančící dům nazvaná SEDMIČKY JOSEFA LADY: 1887 – 1957 – 2017. V následujícím rozhovoru nás na ni zve jeden z kurátorů výstavy a zároveň jeden z nejpovolanějších, malířův vnuk Josef Lada.

Yayoi Motohashi

Yayoi Motohashi

Vystudovala historii umění, žila v Londýně, Budapešti a Helsinkách. Od vzniku galerie v muzeu The National Art Center v Tokiu působí již desátým rokem jako její kurátorka. Vedle řady pozoruhodných projektů připravila i výstavu Muchovy SLOVANSKÉ EPOPEJE. Povídali jsme si ve zdejší kavárně, jejíž citlivá architektura vyvolává v návštěvnících jedinečný zážitek.

Earth: den na zázračné planetě

Earth: den na zázračné planetě

Fanoušci vynikajícího přírodovědného seriálu ZÁZRAČNÁ PLANETA, zbystřete, od 26. října zažijete v kinech DEN NA ZÁZRAČNÉ PLANETĚ. Dobrodružný snímek navazuje na druhou sérii ZÁZRAČNÉ PLANETY, která se na filmovém portálu ČSFD dlouhodobě drží na prvním místě v oblíbenosti mezi seriály.

Chlapi nepláčou

Chlapi nepláčou

Nebýt terapeutického setkání pořádaného mírovou organizací pro válečné veterány z bývalé Jugoslávie, kterého se režisér a scenárista Alen Drljević zúčastnil, drama o následcích jugoslávské války by nejspíš nevzniklo.

Antonín Gondolán

Antonín Gondolán

To je název nejznámějšího alba Antonína Gondolána, skladatele, zpěváka a multiinstrumentalisty, které nahrál v roce 2004 po svém působení v zahraničí se svým Gondolán trio. Antonín Gondolán, nejvýraznější romská osobnost pop-music bývalého Československa, oslavil v červnu pětasedmdesátiny a chystá dvojcédé s unikátní sestavou interpretů současných mladých hvězd z Čech i Slovenska.

Jan Svěrák

Jan Svěrák

V polovině srpna vstoupilo do našich kin retro PO STRNIŠTI BOS, které režisér Jan Svěrák natočil na motivy stejnojmenné autobiografické knížky svého otce Zdeňka Svěráka. Děj filmu, který rozehrává příhody malého Edy Součka a jeho rodičů i příbuzných, je situován do válečných dob. Předchází tak výjevům z OBECNÉ ŠKOLY, jež se stejnými hlavními postavami mapovala údobí před komunistickým převratem. S autorem úspěšných filmových hitů, které už čtvrt století baví diváky všech generací, jsme si povídali o okolnostech vzniku jeho novinky. Jan Svěrák mi vyprávěl i o svých nerealizovaných projektech a o tom, co v dnešních spletitých dobách znamená odvaha.

Vary ve vašem kině

Vary ve vašem kině

Nedostanete se letos na filmový festival do Karlových Varů? Nesmutněte, když ne­může Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, tedy v tomto případě do kina, a to díky akci Vary ve vašem kině, jejíž první ročník se osvědčil už loni.

Druhá strana naděje

Druhá strana naděje

Snímek DRUHÁ STRANA NADĚJE, le­tošní nositel Stříbrného medvěda za nejlepší režii, potěší od poloviny léta také české diváky. Nejznámější finský režisér, filmový samouk a samorost Aki Kaurismäki (1957) byl za své filmy oceněn mohokrát, v minulosti získal nominaci na Oscara či cenu Grand Prix v Cannes. Z letošního Berlinale si zaslouženě odvezl Stříbrného medvěda za režii příběhu stárnoucího podomního obchodníka s košilemi, který se rozhodne opustit ženu alkoholičku i uvadající živnost. Po epizodní kariéře pokerového hráče si pořídí restauraci na zapomenutém helsinském dvorku a nabídne práci mladšímu muži ve zdánlivě bezvýchodné situaci.

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

„Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, pokládat mosty, neboť nás vždycky musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to snáze, dobře-li se pozná navzájem. Šťasten budu, bude-li mně dopřáno přispěti skrovnými silami k tomuto poznání – aspoň a zatím u nás v naší rodině slovanské.“ (Alfons Mucha, 1928)

Richard Deacon

Richard Deacon

Sám o sobě říká, že je akademický a nepraktický. Považuje se spíše za zhotovitele, výrobce než za sochaře. To proto, že miluje nejrůznější druhy materiálu, který opracovává a tvaruje velmi originálním způsobem. „Nevím, jestli moje věci někdo chápe, ale to je v pořádku. Já sám jim někdy taky nerozumím. Ale doufám, že někomu přinesou trochu radosti!“ prohlašuje Richard Deacon.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 4/16

XANTYPA Číslo 4/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne