Sochař Jan Koblasa

Hamburk a Praha

Potkali jsme se před dvaceti lety. V Hamburku jsem Jana Koblasu navštívil mnohokrát, jeho ateliér byl pokaždé velký zážitek, promluvit si o české a německé situaci zrovna tak. Do jisté míry jsme měli podobné zkušenosti a rozuměli jsme si i přesto, že on se díval na svět skrze víru, zatímco já z pozice kritického levičáka západního ražení. Jan Koblasa zná světovou literaturu a obdivuje se starému a starověkému umění. Možná proto se s ním stále a znovu měří, bere si z něj inspiraci, interpretuje ho a tím nám ho přibližuje.

Jan Koblasa

Když zajede do Prahy, vídáme se buď ve Ztichlé klice, v Cibulkově Literární kavárně, u něj v malém bytě na Starém Městě a nebo u mě v Černošicích. Zpočátku jsem měl před jeho světovými zkušenostmi vítr, později, když jsem poznal jeho přirozenou dobrou vůli, osmělil jsem se a nabídl mu své kunsthistorické služby. Byl jsem přijat a stali jsme se přáteli. Pokusil jsem se mu podívat pod košili, změřit mu umělecký tep, poslechnout si bušení jeho srdce, získat něco z umělce, který si nikdy nic neulehčoval.

Kdybys věděl, co s sebou přináší emigrace, zvolil bys ji?
Za daných okolností a v dané situaci jsem neměl jinou možnost. Byl jsem víc než unaven prozakazovaným mládím zasviněným šťastnými zítřky. A naše výdobytky z těch pár měsíců liberalizace, které končily takzvaným „jarem“, na jehož sliby nebylo stejně možno věřit: prolhaná strana – polepšený bolševik vycvičený v Moskvě. V té pasti zůstat nešlo. Mí kamarádi Havel, Landovský, Topol a Magor na to těžce doplatili. Chartu podepsalo jen sedm set lidí z patnácti milionů. A hlavně, jsi-li sochařem, nelze realizovat do šuplíku. A sochařem jsem chtěl zůstat.

Připadá mi, že jako témata tvé tvorby převažují bolest, smutek, vzpomínky a marnost, zrovna tak i marná touha, souhlasí to?
Pokouším se reflektovat to, co žiji. Jediné možné sdělit je to, co znám důvěrně, co mám zažité a prožité, jedině to má smysl dát dál. Nemyslím však, že můj útěžek je těžší než kohokoli jiného a v žádném případě nejsem škarohlíd! Jako vyvážení k mým „lamentům“ jsem vytvořil řadu „herců“ v různých rolích. Měl jsem na mysli shakespearovské vyvážení dramat komediemi. Ale máš pravdu, že ani ti mí herci a jejich role nejsou jen povrchně legrační, ale vláčí pod maskou šklebu nebo barevného makeu-pu celou svou roli klauna či Othella anebo svatouška i s jejich životní zkušeností. I jejich úsměv je okořeněn melancholií.

To je přece obrovské břímě, co na svých bedrech vláčíš, není ti to někdy moc?
Samozřejmě že to není divadelní představení, co žijeme. Že padne opona, že se odlíčíme, zhasnou světla a dál existujeme úhledně a bezstarostně. Když na mne z toho všeho padne chandra, tak si v koutečku zapláču, vytáhnu z knihovny některý z románů Dostojevského a hned je mi líp.

Kde máš své opravdové přátele? V Německu, v Čechách nebo jsou roztroušeni po světě?
Mí staří přátelé?! Opravdoví přátelé, ti z mládí, jsou roztroušeni po různých hřbitovech. A těch pár zbylých, s těmi si občas napíšeme, zatelefonujeme si, ponaříkáme. Měl jsem štěstí, že jsem měl řadu dobrých, věrných žáků a teď jsou to mí přátelé, a že jsem i v Čechách poznal ve Ztichlé klice řadu o mnoho mladších přátel, s nimiž máme podobnou, často i stejnou řeč, třebaže rozdílné zkušenosti. Těm všem děkuji za dar jejich přátelství.

 

baner-clanek

 

Na co se těšíš, když jedeš do Prahy, a na co, když se vracíš do Německa?
Těším se na dech starého, stále krásného města, na ty bohaté průhledy a siluety, na velkolepé interiéry barokních kostelů, na Vltavu pod Smetanovým muzeem z Novotného lávky, i na ty zbylé věrné přátele. Severoněmecká rovina mi přirostla za ta léta k srdci, i kupy mraků, jaké jen od moře se valí. A na můj dům a na mou zahradu se vzrostlou smuteční vrbou a se štíhlým doubkem, na to známé a důvěrné doma se těším a na dílnu se těším i na to mohutné Labe s přístavem s gigantickými loděmi, na to všechno se těším.

Proč ses nevrátil po osmdesátém devátém?
Byl jsem po odchodu z Čech odsouzen. Vlastně jsem ani přímo neodešel, byl jsem ve dnech přepadu Československa okupačními armádami v Miláně, to nebyl dobrovolný odchod. V Praze zůstaly dva mé ateliéry plné soch, obrazů, grafik a kreseb, v Teplicích také jeden plný ateliér. Napřed jsem dostal devět let trestu, jak sdělili mým rodičům, které za mnou řadu let nepustili ani na návštěvu. Ten rozsudek se různými amnestiemi snížil na dva a půl roku, jenomže ty mi zůstaly dvaadvacet let bez udání důvodu až do léta 1990. Pak jsem teprve obdržel po zásahu prezidenta Havla vízum do Čech. Když jsem tehdy konečně směl přijet na hořické sochařské sympozium, udivila mě řada okolností. Všude jsem jako cizinec platil dvoj až trojnásobek cen – i na parkovišti. Poplatek za auto byl tehdy pět korun, ale s cizí značkou patnáct až padesát korun. Totéž v hotelu atd. Druhý úkaz, který mne skoro poděsil, byl, že se po těch dvaadvaceti letech skoro nic nezměnilo. V hospodách patřila větší půlka sálu komunistům, nadále se soudruhovalo, Praha patřila vexlákům a nebohý Václav Havel, když jsem ho přišel navštívit na Hrad, mi ukázal stoh lustračních podkladů svých spolupracovníků a posteskl si, že v podstatě všichni „donášeli“. I ti jeho nejbližší na něj psávali z cely, v níž byli spolu s ním zavřeni, denní hlášení. Musil se rozhodnout, že je nutno to zapomenout, jinak že by zůstal na Hradě sám. Na hořickém sympoziu jsem vysekal z pískovce třímetrovou sochu VELKÁ OBĚŤ, kterou jsem mu připsal.
Také jsem tehdy zjistil, že jako cizinec nesmím nic kupovat ani prodávat, takže má představa koupit si v Praze dům s ateliérem a udělat v Jasafatském údolí u Pořína sochařský park se rozplynula. A má nabídka dát své zkušenosti pražské Akademii výtvarných umění k dispozici byla striktně rektorem Knížákem zamítnuta. Svůj bývalý pražský ateliér jsem ani navštívit nesměl. Chtěli na mne, vetřelce, volat policii. A naše vila v Teplicích pojednou patřila jenom rodině mého bratra. Do toho druhého ateliéru jsem raději ani nešel, a na místě mé teplické dílny byla hromada cihel prorostlá plevelem. Dosud se mi za to všechno nikdo ani neomluvil, ani mi nenabídl vyrovnání.

Jsi asi nejpracovitější sochař, kterého znám. Jaké máš plány na nejbližší dobu?
Sochy a umění vůbec nelze jen tak plánovat. To přijde, objeví se, dlouho zraje kdesi v zadních plánech nevědomí a vědomí a pak se náhle v jakési zprvu nezřetelné formě objeví – nárazem! Samozřejmě, že se budu nadále snažit sloužit dílu, na co stačím, to se uvidí. Mám před sebou pár výstav na tento rok i na další a ještě mám pár kusů dřev, která čekají na „proměnu“, a taky pár kamenů čeká. Možná i hlína bude chtít mé doteky. Navíc poslední dobou hodně maluji drobnější formáty a kreslím počítačové grafiky (současně o noční střelbě v krajině).

V posledních dvou dílech svých pamětí (EMIGRACE a KONEC EXILU) si často stěžuješ, co všechno ti nevychází, já mám přitom pocit opačný. Jak jsi dokázal stihnout to vše, co jsi realizoval?
Je pravda, že spousta věcí nevychází tak, jak bych si přál, nebo vychází jinak a nebo v obměně. Bezpochyby je to tak v pořádku, dochází alespoň k překvapením, kupříkladu, že dostala má socha VZKŘÍŠENÍ požehnání být přítomna ve svatovítské katedrále v Praze! Oproti tomu je mi líto, že můj pětačtyřicetimetrový reliéf BRÁNA DO PROSTORU na ruzyňském letišti je po léta z větší části ukryt před zraky diváků a kamenné sousoší RODINA stojí na mikulovské výpadovce neopečováno a zjevně nectěno.

V posledních letech se častěji než dříve věnuješ barevným kresbám (akryl a olejové křídy). Vím o tvých tématech tak neuchopitelných, jako jsou větry, slůvka bez vokálů, například frk, mrk, drb, hrb, píšeš básně, přitom stále osekáváš kameny a masivní dřeva, necháváš lít do bronzu. Hledáš odlehčený ekvivalent pro tyto těžké klasické materiály? Jsou to záchvěvy duše těch věcí, slov, témat, či tvé vlastní?
Měl jsem dům s ateliérem na středomořském ostrově Ibiza. Barvy rašícího jara i západu slunce se mi vnutily na plochu obrazu samy od sebe. Vzářily se tam barvy větříku a větru. Studoval jsem tou dobou epos o Gilgamešovi, připravoval jsem cyklus grafik na to téma – tam jsou různé větry pojmenovány – a tehdy nad mořem jsem částečně pochopil jejich jména a jejich hmotnost, ta se jednoduše vtělila do mých maleb. Poté to byly obrazy „povodní“, lijavce, které šlehaly ve vírech dny a noci do mořské hladiny (zase ta gilgamešovská potopa), zakončil jsem ten cyklus obrazy „tsunami“. Vloni jsem si myslil, že by bylo krásné udělat „portréty“ těch českých slov bez vokálů – snad jen v češtině je takový úkaz možný. Začal jsem skoro jednobarevně, pak se posunula barevnost k dvojzvuku barev a nakonec se slova rozzářila duhovými barvami. Jak jsem již naznačil, jsou mé obrazy a sochy čímsi, co nachází mne, co ke mně přichází v té či oné formě a vede mne, abych ten či onen materiál použil, přičemž připouštím, že se začasté stane, že si materiál řekne o to jisté tvarosloví. Důležité je dobře naslouchat, poslouchat a sloužit (v žádném případě však posluhovat!).

Také pozoruji, jak důležitá se pro tebe stala v posledních letech jasná barva na klasických sochařských materiálech. Staří Řekové pomalovávali mramor. Co tebe, sochaře, k ní přivedlo?
Od samých počátků, kdy jsem jako kluk vzal hlínu do ruky, nechal jsem ji vymodelovanou uschnout a pomaloval. Tak vznikl můj první „betlém“ (to mi bylo třináct), králové a andělé, všechno elementárně modelováno a pak vesele pomalováno. Na akademii jsem polychromoval i portréty. Ovšemže ne ve škole – tam jsem odevzdával císařovo císaři, ale na svých pracích tvořených „za školou“ i poté jsem všechny dřevěné sochy opaloval a barevně mořil. Posléze se proměnilo zvolna moření v polychromii napřed zdrženlivou, ale v poslední době zářivou. Jedna z mých posledních soch nese jméno RUDÝ NAPOLLO a je opravdu menší postavy a zářivě rudě zbarvena.

Byl jsi cizincem v Německu a pak ses cítil být cizím ve vlastní zemi. Kdybys musel z Německa odejít, znáš nějakou třetí zemi, kde bys potřetí začínal? Ptám se proto, že mi ta situace není naprosto cizí, i když jsem se v Německu jako cizinec necítil, to spíš tady, a sice před mým odchodem a zrovna tak po mém návratu…
Jak již z minulých odpovědí vychází, měli jsme v záloze ostrov Ibizu, ale po desíti letech jsme tu ideu opustili (a nebyli jsme sami!) z několika důvodů. Jednak se Ibiza stala ostrovem notorických „prázdninářů“ – navíc se ostrovní vedení rozhodlo, že bude ostrovem milio­nářů. Za těch deset let, co jsme na ostrově z části žili, se počet obyvatelstva takřka zdvojnásobil a naše plážička, Cala d’Hort, se stala masovým koupalištěm a tam, co byly nedlážděné cesty, jsou teď dvouproudé asfaltky. Miloval jsem (a miluji) New York, cítím se tam „doma“, jen tak tak, že jsem tomu krásnému městu nepropadl. Ale abych se vrátil k tvé otázce. Nezbývá mi, než přese všecko zůstat optimistou a věřit, že všechna ta nebezpečí, která v současné chvíli hrozí, ztratí na síle a že nebude nutno přemýšlet o dalším útěku.

Co říkáš událostem, s nimiž si nevíme rady: Ukrajina, Sýrie, Irák, Afrika, islám. Malíř Zdeněk Sýkora, tvůj vrstevník, tvrdil, že na něj politika nemá moc, prý mu stačilo zavřít dveře ateliéru. Jak to vnímáš ty?
Jsem homo politicus. Zdeňka Sýkory zavřené dve­ře v ateliéru si pro sebe neumím představit. Je pravda, že on v Česku dík tomu vydržel (obrazy se snadněji skladují než sochy). Jeho práce si vážím a pohled z jeho lounského okna do Středohoří je nadále meditativní. Ale ty problémy, které se na nás valí, jsou nepřehlédnutelné, před těmi zavřené dveře ateliéru neochrání. Fredy Jelinek dával k lepšímu historii svého otce, který se tak dlouho nestaral o politiku, až ho spálili v koncentráku. Navíc se domnívám, že politická situace je nedílná část naší existence, proto jsem také odešel.

Jsi hodně na cestách, jezdíš po pa­mátkách, výstavách, obdivuješ cizí města. Potřebuješ potravu pro oči a mysl, nebo tě doprovází pouhá zvě­davost člověka z malé země, který se chce poučit?
Umění vychází z umění. Cestuji rád a pokouším se co nejvíc vidět, je to nejen potěšení a osvěžení očí a především duše, ale i neustálá konfrontace s kulturami dávno za­šlými a přes-to nadále svěžími. Mne vzrušuje, že je s nimi možné komunikovat, nechat se jimi okouzlit, propadnout jejich dokonalosti. Miluji a hledám to, co bylo na počátku, chci alespoň trochu porozumět, kdy a jak bylo člověku nutné zanechat po sobě svůj otisk, kdy pocítil nutnost oslavit ves­mír, oslovit tvůrce toho všeho a jakou dostal odpověď? Jaká byla jeho otázka? A další a další podstatné nepodstatnosti…

O tvém díle vyšlo v posledních letech několik knih, byly realizovány velké retrospektivy ve dvou zemích. Máš ještě nějaká nevyplněná přání? Nemluvím o realizaci sochařských projektů, ty jistě budou…
Věřím, že zůstane klid a mír a že bude možné nadále dělat to, k čemu je jeden každý určen, předurčen – to je mé hlavní a v podstatě jediné velké přání. Rád bych zůstal alespoň trochu při zdraví na těle, ale především, aby mi nezačal mozek příliš chátrat (je tolik nesmyslných chorob, které zleva i zprava číhají), je další zbožné přání. Dej Bože!

Jaký máš vztah k současnému světovému umění, máš nějaké oblíbence?
Samozřejmě, že současné umění sleduji, musím přiznat, že s jistou skepsí a strachem. Děti se už neučí psát rukou, vyťukávají počítačová písmenka. Není to ztráta individuality? Virtuální svět je schopen nalhat kdeco a smotat to s čímkoli jiným. Není to ztráta reality?
Už Beuysovo „každý člověk je umělec“ byl prima slogan – ovšem být umělcem není snadné. A spojit to s oním a ještě k tomu přidat tamto – bože, jak by chutnala podle takového receptu uvařená polévka?!
Mohl bych pokračovat ve výčtu. Mám strach o člověka, o to lidské, o nás. Ptáš se na mé favority? To bych měl opravdu potíž někoho najít, přičemž věřím, že na různých místech světa pracují dědičně opravdoví umělci a umělkyně, kteří posunují ten těžký úděl s pílí a odevzdaností k nedohlednému cíli. Nicméně i já stále věřím v lásku a úctu k materiálu, v jeho poznávání, a to jak k tomu, co zpracovávám, tak z čeho a čím zpracovávám a o čem se snažím upřesnit svou výpověď.

 

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

 

Zdenek Primus

XANTYPA 3/15 - výběr z článků

Herec Ondřej Kavan

Herec Ondřej Kavan

Ondřej Kavan býval typické herecké dítě. Dnes ho můžete vidět především v Divadle v Řeznické v nové inscenaci LENI.

Ocenění Marmeládová královna

Ocenění Marmeládová královna

Sedmatřicetiletá rodačka z Plzně, absolventka Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, pracovala jako administrativní síla v obchodě s nábytkem. V roce 2010 se odstěhovala do Srní na Šumavě, kde si otevřela cukrárnu/kavárnu. Sama pekla, vařila kávu, prodávala. Tam také potkala svého muže a posléze se přestěhovali na samotu Pohoří v Novohradských horách. Dřív tady žilo třináct set obyvatel, dnes je tu Blančina rodina zcela osamocena. Od roku 2012 se Blanka živí tím, že vyrábí originální marmelády, za které již získala řadu ocenění.

Baletní mistr a pedagog Jan Kodet

Baletní mistr a pedagog Jan Kodet

ČARODĚJŮV UČEŇ a HUMAN LOCOMOTION. Nedávné baletní premiéry Národního divadla a Laterny magiky. Nápady a precizností nabitá režisérská dvojice SKUTR, pánové Lukáš Trpišovský & Martin Kukučka, s dokonalým týmem spolupracovníků předvedli, jak má vypadat moderní taneční divadlo. Jasný názor, čistota stylu. A pak se v kavárně Nona potkáte se spoluautorem a choreografem obou inscenací JANEM KODETEM a během pár vět zjistíte, že boj o jistý úspěch je u těchto umělců jaksi samozřejmý. U Jana Kodeta jde totiž o zúročení letité práce ve vyspělé a kulturu podporující Evropě. V Evropě, která má peníze, ale nikomu nedaruje nic zadarmo.

Filmař Fero Fenič

Filmař Fero Fenič

Režisér a producent Fero Fenič rozhodně nenechá člověka chladným – jeho filmy i jeho aktivity vždy budily silné emoce. Zosobňuje spojení citlivého umělce a obratného manažera, což v umělecké branži nebývá tak časté. Často cítí „díru na trhu“ dříve než ostatní a také reaguje pružněji než ostatní. K jeho vlastnostem patří pracovitost, řídí se celoživotním krédem „Co si neudělám sám, nemám“. Lituje jen toho, co díky minulému režimu nestihl, závidí dnešním mladým lidem možnost studovat v cizině, rozhodovat o sobě svobodně. Nedokáže být lhostejný a nevyjadřovat se k věcem veřejným…

Zachraňme slony!

Zachraňme slony!

Pytláctví, jehož obětí jsou zejména afričtí sloni, v posledních letech graduje. Ročně je nelegálně zastřeleno 30 až 40 tisíc divokých slonů. Mezinárodní obchod se slonovinou je sice od roku 1989 zakázaný, ale v některých zemích, jako je např. Čína, se slonovina – údajně legální, ze starších zásob – stále volně prodává. Její cena roste každým dnem, nyní dosahuje až padesát tisíc korun za kilogram.

JATKA78

JATKA78

V pražské holešovické tržnici byl loni na podzim otevřen nový divadelní prostor JATKA78. Vchod do tohoto impozantního komplexu, v němž našel působiště populární CIRK LA PUTYKA, leží mezi prodejnami, jen pár desítek metrů od tamější myčky. Listopadové zahájení provozu vzbudilo mimořádný zájem příznivců souboru i nonkonformní veřejnosti. Vznik a budoucnost projektu JATKA78 líčí jeho manažer ŠTĚPÁN KUBIŠTA.

Andrea Bartošková o Budči

Andrea Bartošková o Budči

Vloni vyšla v Nakladatelství Lidové noviny v ediční řadě Archeologica kniha Andrey Bartoškové BUDEČ – VÝZNAMNÉ MOCENSKÉ CENTRUM PRVNÍCH PŘEMYSLOVCŮ. Nenechte se, prosím, zmást edicí ani názvem, nejedná se o suchou a pro laika obtížně stravitelnou odbornou publikaci. Jestli vás od čtení knih o archeologii už kdysi odradily tlustospisy plné nesrozumitelných a (se vší úctou ke koryfejům archeologie) nekonečně nudných černobílých kreseb nic neříkajících střepů, tato kniha může povzbudit váš zájem o archeologické vykopávky a z nich plynoucí závěry o naší dávné minulosti, neboť je napsána tak, že se čte jedním dechem.

Řeč věcí Antonína Střížka

Řeč věcí Antonína Střížka

Opona ve Státní opeře Praha, kterou Antonín Střížek (* 1959) maloval v roce 2002, má rozměry 9 x 16 metrů, pět barevných linorytů, jimiž loni doprovodil bibliofilské vydání Hrabalových POSTŘIŽIN, má formát 220 x 160 milimetrů. David vedle Goliáše, a přece výraz stejného myšlení, stejné imaginace, která Střížkovy výjevy posouvá od skutečna k nadskutečnu, od banality k zázračnosti, od opisu k vědomě tvořené kráse.

Vítězství antikapitalistů v Řecku mění politickou mapu Evropy

Když v prosinci řecký parlament ani na třetí pokus nedokázal zvolit nového prezidenta, vedlo to dle tamní ústavy automaticky k rozpuštění parlamentu a vypsání předčasných parlamentních voleb. Uplynul pouhý měsíc a to, čeho se obávala většina Evropy, se stalo realitou: pravicovou Novou demokracii vystřídala u moci radikálně levicová Syriza zpochybňující závazky zadluženého státu vůči mezinárodnímu společenství.

Strach má velké oči.

Rok nám vládne kabinet Bohuslava Sobotky. Můžeme být spokojeni? A z čeho spokojenost vlastně plyne? Většina z nás hledá jistotu, záruku, že se věci budou vyvíjet „normálně“. Mezi to patří tisíc věcí, důležité však je, aby se (moc) nekradlo, nerostla nezaměstnanost, abychom neztráceli to, co máme. Chceme se cítit bezpečně.
Jenomže naše bezpečnost je náhle méně vnitřní věcí a víc záleží na vnějších okolnostech. Jak se bude vyvíjet Evropská unie? Víme, že v Řecku drtivě vyhrála extrémní levice, uskupení Syriza. Chce snižovat dluh Řecka a vymanit se z politiky škrtů, která zemi škrtí, roste jí dluh a má čtvrtinu lidí bez práce. Podobně se situace vyvíjí ve Španělsku, kde prapor revoluce třímá levicová strana Podemos.

Kultura - výběr z článků

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Jsme tu a vy nás chcete, volají Rammstein

Nový videoklip k písni DEUTSCHLAND od skupiny Rammstein sbírá na internetu miliony zhlédnutí a vyvolává kontroverzi. K rekonstruovaným výjevům z německé historie se už vyjádřila řada médií či instituce jako izraelské ministerstvo zahraničí. Berlínská kapela proslulá výraznou sebeprezentací si nad zájmem o svou tvorbu jistě mne ruce: vypadá to, že její sedmé album, které vychází 17. května, se bude prodávat skvěle. Pro jistotu mají Rammstein v zásobě ještě čtyři další videa.

Kája Saudek

Kája Saudek

Česká filmová komedie z roku 1966 KDO CHCE ZABÍT JESSII scenáristy Miloše Macourka a režiséra Václava Vorlíčka proslavila Karla neboli Káju Saudka (13. 5. 1935 – 25. 6. 2015), malíře a komiksového kreslíře, jelikož autoři slavného filmu použili jeho kreslené postavy komunikující pomocí bublin. Tak se Kája Saudek dostal do veřejného povědomí.

Jan Lichtenberg

Jan Lichtenberg

To, že slyšel správnou muziku od raného dětství všude okolo sebe, zní sice jako tisíckrát použitá fráze, ale co s tím, když to tak skutečně bylo. Dnes je Jan Lichtenberg velký zjev na tuzemské rockové scéně.

Andy Warhol

Andy Warhol

,,Nikdo se na nic opravdu nepodívá; to je těžké. Myslím, že každý by měl vidět mé obrazy ve skutečnosti, než prohlásí, že jsou bezduché,“ prohlásil Andy Warhol. Muzeum Whitney v New Yorku to nyní umožňuje tisícům návštěvníků. Expozice, která čítá na 350 uměleckých objektů, představuje osobnost Andyho Warhola (1928–1987) a jeho inovativní přínos stále přítomný i v 21. století.

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Píše Foglar, kreslí Fischer aneb Rychlé šípy slaví

Že se slavná pětice narodila v předvánočním čase, nebyl určitě promyšlený marketingový tah Jaroslava Foglara k blížícím se svátkům. Je ovšem nabíledni, že se mu podařilo ve spojení s Janem Fischerem týden před Štědrým dnem obdarovat čtenáře Mladého hlasatele kresleným seriálem, který později ovlivnil statisíce chlapců a děvčat v bývalém Československu. V sedmém čísle Mladého hlasatele ze 17. prosince 1938 se zrodila legenda, slavící letos 80 let.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 3/15

XANTYPA Číslo 3/15

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 10/2019

XANTYPA XANTYPA 10/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne