Lékař a pedagog Pavel Klener

Mezi obavami, marností a vítězstvími

Vyzařuje z něj vyrovnanost, moudrost a klid, přestože se v životě potkal s drsnou tváří své profese, když šlo nejen o zdraví lidí, ale i o jejich život. Snažil se však nepodléhat beznaději. Léta praxe úročí na vrcholu života prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc. jako vysokoškolský pedagog, nadále pracuje v oboru hematologie a onkologie na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.

prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.

Hledání směru

Medicína byla v jeho životě vždycky na prvním místě, ale nedá se přehlédnout ani jeho rozsáhlá činnost veřejná. Byl proděkanem 1. lékařské fakulty a později dvanáct let prorektorem pro vědu Univerzity Karlovy. Působil mimo jiné i v rolích ministra zdravotnictví a sociálních věcí ČR, poslance ČNR, člena Rady vlády pro vědu. Kandidoval na prezidenta ČR, senátora Parlamentu ČR a kandidáta do Evropského parlamentu. Působení v politických a akademických funkcích mu dalo příležitost setkat se osobně s významnými představiteli vědeckého, politického i uměleckého světa.

Po gymnáziu, když vyloučil možnost studia filozofie, historie či dějin umění, se rozhodl pro medicínu. V té době bratr Jiří studoval na přírodovědecké fakultě a bratr Vladislav se už medicíně věnoval. U něj vyhrála biochemie, jako jeden z oborů medicíny. „Ten obor se mi dodnes líbí a ani teď bych nevolil jinak,“ říká pan profesor. V jeho širší rodině je lékařů více – jeho syn, bratr, oba synovci a obě švagrové. Jen dcera vystudovala na pedagogické fakultě angličtinu a hudební výchovu.

Po studiu medicíny tíhl prof. Klener k interně. Jako studentská pomocná vědecká síla na 2. interní klinice dostal školitele docenta Ludvíka Donnera, hematologa. Ten určil směr jeho života. Po absolutoriu nastoupil na umístěnku – tehdy povinnou – do Roudnice n. L., ovšem nikoli na hematologii, ale na chirurgii.

Životní hříčky

Díky uvolněné politické situaci v polovině šedesátých let získal roku 1965 univerzitní stáž v Paříži. Dostal se do Hôpital Saint-Louis (Nemocnice sv. Ludvíka), na kliniku hematologie a kancerologie proslulého profesora Jeana Bernarda. „Byl jsem tam prvním reprezentantem východního bloku, a tak i trochu exot. V Praze jsem sice úspěšně složil na francouzském velvyslanectví jazykovou zkoušku, ale názvy léků jsem hledal ve slovníku a mé francouzštině pacienti nerozuměli. A tak musela zprvu sestra oboustranně tlumočit.“ Během pobytu dostal příležitost seznámit se s novými metodami protinádorové chemoterapie. Když v Paříži končil, nabídli mu prodloužení stáže. Chtěl si nejdříve dodělat kandidaturu a pak se do Francie vrátit. Jenže hranice se roku 1969 uzavřely…

Naštěstí ho při návratu na pražskou 2. interní kliniku čekala hematologie – obor, který nebyl v oné době vysloveně prioritní. MUDr. Klener se zabýval hematologickou malignitou a ohraničenými solidními nádory a jejich chemoterapií, při čemž se dostal k onkologii. A bylo jasné, kde bude napříště jeho profesní místo.

Po atestaci z vnitřního lékařství I. a II. stupně následovaly tři atestace: z hematologie a transfúzní služby, z onkologie a z organizace řízení. Stal se postupně kandidátem věd, docentem vnitřního lékařství, doktorem věd a na akademické půdě profesorem. Nebylo divu, že ze všech jeho zkušeností vznikla u nás první monografie, věnovaná protinádorové chemoterapii. Psal se rok 1974 a nikdo tehdy netušil, jak práce o nových cytostatikách a metodách bude důležitá pro budoucnost oboru. Rozhodující bylo přenesení zkušeností s metodou aplikace chemoterapie, u nás v té době neznámé.

Současně v době pětiletého působení ve funkci ředitele Ústavu hematologie a krevní transfúze, věnoval se prof. Klener i výzkumu. Výsledkem bylo nejen víc než dvě stě publikací v odborných domácích i zahraničních časopisech a dvacet monografií, ale také různá ocenění. Z nich nejvýznamnější byly vyznamenání za rozvoj vědy od prezidenta republiky, cena vlády České republiky Česká hlava a nejvyšší vyznamenání Akademie věd ČR, tj. De scientia et humanitate optimae meritis.

Lavina politiky

Proběhly další roky. Uprostřed té etapy zapracoval osud. Koncem roku 1989 překvapil prof. Klenera večerní telefonát. Byl za Občanské fórum nečekaně jmenován ministrem zdravotnictví a sociálních věcí. „Snad hodinu jsem tehdejšímu premiérovi vysvětloval, proč nemůžu být ministrem. Vždycky pro mě byla nejtěžší otázka organizace zdravotnictví.“ Ještě téže noci znovu zazvonil telefon a dozvěděl se, že se ve vládě nenašlo jiné řešení nežli právě tato. Nebylo zbytí. „V budově ministerstva jsem byl poprvé, nikoho jsem tam neznal a chodbami jsem bloudil,“ vzpomíná pobaveně. „A tak jsem začal ministrovat. Dodávám, že s početným zastoupením mnoha dřívějších úředníků, a leckdy s problémy, které se vymykaly současnému způsobu pojetí zdravotnictví a práce angažované pro novou republiku.“

Byl nováčkem politické scény a mnohé střety bral s osobním nasazením. Do té doby měl jako šéf onkologické kliniky pod sebou kolem třiceti lidí, najednou jich na ministerstvu bylo tři sta padesát. Přesto v krátké době vznikla koncepce zdravotnictví, s úspěchem přijatá i Světovou zdravotnickou organizací. Ale šla do koše…

Nebylo v té době snadné prosazovat moderní směry, nejen v oblasti medicíny a sociální problematiky. Působnost nového ministra tudíž trvala jen půl roku, do nových voleb. Zprvu překvapen, dočkal se od předsedy vlády vysvětlení: „Já si vás velmi vážím, ale vy jste příliš slušný. Ta funkce chce někoho radikálního, s hroší kůží.“ Tou však prof. MUDr. Klener, DrSc. nemohl posloužit. Rychle pochopil, že pro něj profesionální politická angažovanost s medicínou nejdou dohromady. Řada ministrů zdravotnictví následujících po dalších volbách v roce 1990 se však k mnohému z onoho několikaměsíčního ministrování profesora Klenera vracela. To už byl na jiné cestě.

Zpět ke kořenům

Zvítězil v konkursu na 1. interní kliniku, v jejímž čele pak setrval dalších osmnáct let. Život mu nabídl nový smysl v práci nadevše potřebné. Právě včas. Činnost v oblasti onkologie a hematologie nabírala na intenzitě.

Záhy po návratu k původnímu oboru hematologie a onkologie začal být prof. Klener hojně vyhledáván do dalších profesních funkcí. „Nabalovaly se na mne jako sněhová koule. Neumím si představit, jak jsem to mohl zvládnout. A ještě jsem přitom psal odborné knihy. Jako otec rodiny jsem pak slýchal doma výtky, že ji zanedbávám. Nejvíc to pociťovaly děti, i když jsem se jimi zabýval, co jsem jen mohl. Chodil jsem s nimi rád do divadel a věnoval se jejich hudebnímu vzdělávání, protože k té oblasti sám bytostně tíhnu.“ Větší část výchovy tak přebírala manželka Marcela, původně zdravotní sestra, v té době už pracující jako sekretářka Ústavu teorie a praxe ošetřovatelství.

Umění umožňuje dokonalou relaxaci mysli, a tak není nijak zvláštní, že MUDr. Klener vždy tíhl k muzice. Hrál dobře na klavír a chodil do Kühnova dětského sboru. Dokonce si v Trnkově filmu BAJAJA zazpíval dětské sólo. Později zpíval ještě ve smíšeném sboru a sbormistr prof. Kühn chtěl, aby tam natrvalo zůstal. „Když ale bylo jasné, že přece jen setrvám u své vize medicíny, dodal, že zřejmě neumím přinášet oběti umění.“ Dnes je s manželkou častým návštěvníkem koncertů klasické hudby. Těšil se, že v pozdějším věku bude mít na umělecké záliby větší prostor. Jak to tak bývá, má stále mnoho pracovních povinností, a času stále méně. Dnes přednáší na fakultě medikům, zkouší u státnic, má bohatou recenzní činnost, dělá posudky na granty, články a monografie.

Život prof. Klenera se nicméně obohatil o další důležité povinnosti. Obě jeho děti mají už svá povolání. Syn jako lékař, patofyziolog, působí na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, dcera Veronika vyučuje anglický jazyk a hudbu na Keplerově gymnáziu. Od obou přibyla do rodiny vnoučata, jimž dnes věnuje slovutný profesor nadšenou pozornost. „Medicínské prostředí se zřejmě projevuje i na nich,“ přiznává. „Tobiáš, osmiletý dceřin syn, s oblibou ošetřuje a Honzík chodí rád s tátou do zvěřince.“ Malé děti bezprostředně vidí, co rodiče dělají, a je jim to blízké.

Reálný nadhled

Ještě před časem dostal prof. Klener od ministra zdravotnictví Hegera nabídku, aby šel znovu na ministerstvo jako vedoucí odboru vědy. Rozhodl se, že nechce už nic řídit, ale jen se věnovat své odborné práci na klinice. Ve věku, který mu neumožňuje zastávat post vedoucího kliniky, je stále blízko svému celoživotnímu zaměření, hematologii a onkologii. Oba ty obory vykonaly za jeho působení velký vývoj a přispěly výraznou měrou k ulehčení života postižených pacientů.

Ani dnes tedy nestojí prof. Klener stranou, stále udržuje kontakty s odbornou komunitou doma i ve světě, i když mnohá pozvání už odmítá. Věnuje se také intenzivně mladé generaci. „Chybí mi u ní často víc syntetického pohledu, i když bez užší specializace se dnešní medicína také neobejde.“

Jako celoživotní osobní sdělení vydal prof. Klener knihu s názvem JDE TO I SLUŠNĚ. Vnucuje se otázka, zda to platilo i při sdělování zdravotního stavu pacientům? „Myslím, že ano. Byly doby, kdy se diagnóza neříkala naplno, jenže já jsem s tím začal velmi brzo. I nepříznivá diagnóza může být sdělena šetrně a lékař může nemocnému poskytnout naději, kterou přináší moderní léčba onkologických onemocnění. Naštěstí jde dnes vývoj diagnostických a terapeutických metod v hematologii a onkologii závratně kupředu.“ To téma souvisí i s otázkou eutanázie. Postoj k ní měl prof. Klener od počátku zcela odmítavý. „Pacientovi nemůžu nic zakazovat, ale rozhodně bych se na jeho odchodu nechtěl podílet. Všechno se odvíjí od současného vztahu a úcty člověka k lidskému životu.“

Pro lékaře musí být traumatizující sledovat pokračující onemocnění pacienta. „Říká se, že člověk si na to časem zvykne, ale není tomu tak. Musel jsem vždy ten stav něčím kompenzovat, nejvíc hudbou, nebo nějakým kulturním vyžitím. Naštěstí jsou v posledních letech v této oblasti takové pokroky, že to lékaři přináší potěšení. Řada hematologických a onkologických onemocnění byla donedávna rozsudkem smrti, ale dneska se jich hodně umí léčit i vyléčit. Prognóza může být optimistická.“

Možná hledá prof. MUDr. Klener, DrSc. po své sedmdesátce ještě nové obzory a směry, v nichž by chtěl něčeho docílit. Jako realista však připouští omezení fyzickými možnostmi. Důležité pro něj proto vždycky bylo a je pěstování rodinného zázemí. „Nebýt porozumění manželky a dětí, nemohl jsem dokázat to, čeho jsem docílil,“ doznává. A v tom je i světlý bod jeho současnosti.

XANTYPA 2/16 - výběr z článků

Tip na výstavu: ANDREAS GROLL (1812–1872) NEZNÁMÝ FOTOGRAF

Tip na výstavu: ANDREAS GROLL (1812–1872) NEZNÁMÝ FOTOGRAF

Jméno vídeňského fotografa Andrease Grolla je neodmyslitelně spjato s počátky fotografie v českých zemích. Jako „první fotograf“ Prahy, Kutné Hory, Plzně, Lednice a dalších míst se stal takřka povinnou součástí přehledové i encyklopedické literatury. Jeho pohledy na Prašnou bránu, kutnohorský chrám svaté Barbory či snímky mobiliáře z rožmberského hradu dnes patří k nejznámějším fotografiím, které u nás byly v polovině 19. století zhotoveny. Přesto zůstávaly až donedávna okolnosti jejich vzniku takřka neznámé, podobně jako velká část další Grollovy fotografické produkce, daleko přesahující fotodokumentaci architektury.

Jak být šťastný podle Sri Chinmoye

Jak být šťastný podle Sri Chinmoye

Mezinárodní den štěstí připadá na 20. března a byl vyhlášený Organizací spojených národů v létě 2012, kdy se na něm usneslo všech 193 členských států OSN na základě iniciativy Bhútánu, malého himálajské království. V Bhútánu se od roku 1972 měří tzv. domácí štěstí místo ve světě používaného hrubého domácího produktu. A co štěstí a Češi?

Politolog a sociolog Pat Lyons

Politolog a sociolog Pat Lyons

Pro knihu, shrnující popularizační formou nejnovější výsledky bádání o tom, jací jsou dnešní Češi, kterou připravil s týmem svých kolegů ze Sociologického ústavu, zvolil záměrně provokativní a chytlavý název 47 ODSTÍNŮ ČESKÉ SPOLEČNOSTI. S jasným cílem – aby po ní sáhli nejen vědci, ale i běžní čtenáři. A ti se v ní přístupnou formou dozvědí spoustu zajímavého nejen o tom, jací jsme, ale i jaké jsou metody sociologovy práce. Mnohem víc, než se nám mohlo vejít do tohoto rozhovoru.

Herec Stanislav Zindulka

Herec Stanislav Zindulka

Seděli proti sobě, jeden zaujatější než druhý. Neskákali si do řeči. Poslouchali se, vedli dialog. Téma Shakespeare. Herec Stanislav Zindulka z pohledu interpreta Shakespearova díla, kunsthistorik profesor František Dvořák z pohledu znalce. Nezapomenutelné čtvrteční dopoledne v profesorově pracovně, kdy byl Shakespeare nejen geniálním dramatikem, ale především člověkem s klady i zápory svých postav.

ISLAND – země ledu a ohně

ISLAND – země ledu a ohně

Když jsem se loni chystala se skupinkou fotografů na Island, náš odlet znejisťovala sopka Bárgarbunga. Hrozil nejen výbuch, ale také možnost podledovcové erupce, což by znamenalo záplavy a emise sopečného prachu. Zpráva vyvolala představy z roku 2010, kdy erupce ledovcového vulkánu s úžasným jménem Eyjafjallajökull chrlila tuny popílku a páry a dočasně ochromila leteckou dopravu nad značnou částí Evropy. Naštěstí se situace neopakovala, a tak jsme v září přistáli v Reykjaviku, kde nás očekával minibus a dva zkušení průvodci – fotografové, kteří měli terén dobře prozkoumaný.

Herečka Angelina Jolie

Herečka Angelina Jolie

Bisexuální pletky, krvavé fetiše i morbidní hrátky s noži. Ale také humanitární mise po celém světě a adopce exotických sirotků. Skandální svatby, překvapivé rozchody a manželství s obdivovaným hollywoodským hezounem. Opakovaná tetování a mnohamilionová angažmá v akčních velkofilmech. Ale také drásavé příběhy o skutečném lidském utrpení. Preventivní operace prsou a vaječníků kvůli obavám z rakoviny… To vše a ještě mnohem víc zosobňuje americká superstar ANGELINA JOLIE.

Básník a hudebník Jiří H. Krchovský

Básník a hudebník Jiří H. Krchovský

J. H. Krchovský (1960, vlastním jménem Jiří Hásek), mytická postava českého podzemí, je už dlouhá léta znám zejména jako kultovní básník, jemuž dokonce „již zaživa“ vyšly sebrané spisy (v roce 2010 vydal BÁSNĚ SEBRANÉ brněnský Host). Autorovi, jehož tvorba se pohybuje v omamném oparu dekadence a nihilismu, přesto nechybí jemný humor a sarkasmus. Morbidnost jeho básní je vyvážena neskrývanou (sebe)ironií.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 21. března 1992. Na svých prvních sedm let života, prožitých ve Štrasburku, si příliš nevzpomíná. Vybavuje se mu, jak to vypadalo ve školce a u babičky, která mu vařila a starala se o něj. Máma se ve Štrasburku narodila, a tohle „město cest“, jak zní jeho překlad, jako by předpovědělo Jeanovo budoucí putování. Tatínek pochází z Čadu, ale už jako malý kluk přicestoval z Afriky s rodinou do Francie.

K zapalování ohňostrojů nemá Evropská unie důvod

Vyvrcholením každé řádné silvestrovské oslavy je ohňostroj. Na letošní Nový rok je ve dvou evropských metropolích – Paříži a Bruselu – zrušili, údajně z bezpečnostních důvodů. Toto rozhodnutí mělo však i svůj symbolický rozměr: v průběhu loňského roku francouzské hlavní město zakusilo hned několik „ohňostrojů“, při nichž se střílelo ostrými a do živých terčů, a tak by zakončení roku ohněm petard mohl leckdo považovat za projev nevkusu. Zrušená silvestrovská show dokládají, jaká nervozita panuje na kontinentu. Důvod k oslavám ostatně nemá ani celá Evropská unie.

2016: Rok, kdy bychom měli zasypávat příkopy nenávisti

Olééééé, oléééé, to je jízda. Svist, výbuchy ohňostrojů, vyděšení psi a kočky a byli jsme strojem času vrženi do roku 2016. Do světa, který nám připadá hrozivý, nebezpečný, cizí. Vládne strach. S kým se bavíte, každý věští něco hrozného. „Bude hůř.“ Jako by se vytratil optimismus, naděje. Přitom se nám daří výborně, ekonomika roste, nestrádáme. Ano, nemalá část národa odmítá pomáhat jiným. To je fakt. Odtud se bere strach? Rodí se z osobní nejistoty, z nesebevědomí, že se málo spoléháme na sebe. Dědictví bolševika? Možná. Špatné vzory? Možná. Nebo taky jde o to, že jsme svobodu dostali zadarmo a neceníme si jí. Oč letos půjde? Co je v Česku nejpalčivější problém? Snadno můžeme vypočítat, co to není. Třeba uprchlíci. O azyl u nás žádají stovky lidí. V Německu milion. Zatím nám zřejmě nehrozí ani teroristické akce; jistě ne tolik jako Paříži, Bruselu, Londýnu, Mnichovu. Stojíme mimo hlavní proud, jsme nevýznamní a teď se to hodí. Nehrozí nám, pokud známo, ani žádná finanční krize (i když ta se dopředu asi odhadnout nedá). Zatím nemusíme čekat ani válku. Rusové mají dost starostí se sebou a Islámský stát je daleko. – Takže co je náš nejpalčivější problém?

Osobnosti - výběr z článků

Dorothea Tanning

Dorothea Tanning

Neobyčejná americká malířka Dorothea Tanning uchvátila slavného německého malíře Maxe Ernsta natolik, že opustil pohodlný život s bohatou a vlivnou manželkou, mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou. Dorothea Tanning se poté za Maxe Ernsta provdala.

Jan Dušek

Jan Dušek

Prof. Jan Dušek je jednou z nejvýraznějších osobností české scénografie a kostýmního výtvarnictví 20. a 21. stol. Jeho jméno je trvale spojováno s tvorbou režiséra Evalda Schorma, s nímž spolupracoval v letech 1976–1988 na inscenacích KRÁL JELENEM, TRAGICKÝ PŘÍBĚH HAMLETA, BRATŘI KARAMAZOVI, MACBETH, MARATÓN, HLUČNÁ SAMOTA a dalších.

Martin Donutil

Martin Donutil

Výkonů herce Martina Donutila (ročník 1991) jsem si začal všímat v inscenacích brněnské Husy na provázku, což bylo jeho první angažmá. Působil tam donedávna a nezapomenutelná je například jeho kreace v titulní roli Shafferova Amadea v režii Vladimíra Morávka. Tam exceloval spolu se svým otcem Miroslavem (ten ztvárnil Salieriho). Martinovi potom nabídlo angažmá nové vedení Městských divadel pražských, kde v herecky nadprůměrné inscenaci ANDĚLÉ V AMERICE režiséra Michala Dočekala podává v náročné roli emocionálně rozpolceného intelektuála mimořádný výkon.

Studna, sekera, archiv

Studna, sekera, archiv

Rád seká dříví, nerad nosí vodu ze studně a nejradši listuje zaprášenými dokumenty v archivech. „I když nacisti spálili tisíce papírů a estébáci za sebou zahlazovali stopy jak lišky, válí se tam kvanta příběhů, co čekají, až je někdo zvedne,“ říká Miloš Doležal, toho času propuštěný z rozhlasu. Na oceňovanou knihu o číhošťském páterovi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umlátili příslušníci Státní bezpečnosti, nyní navázal povídkovou knihou ČURDA Z HLÍNY zasazenou do období protektorátu. Sešli jsme se v pražských Vršovicích.

Yves Saint Laurent

Yves Saint Laurent

„Návrh je základ všeho,“ tvrdil Alberto Giacometti. Pro tvorbu Yvese Saint Laurenta to platí dvojnásob.

Jana Stryková

Jana Stryková

Jana Stryková patří k herečkám, o nichž platí, že je na ně radost pohledět. K atraktivnímu exteriéru přidává na jevišti i vnitřní opravdovost, také přirozenou, a přesto zřetelnou dikci (jev v českých divadlech ne vždy samozřejmý). Energická a přímá je i v osobním kontaktu, nic nepředstírá, rozhovor občas proloží nakažlivým zvonivým smíchem.

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 2/16

XANTYPA Číslo 2/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2019

XANTYPA XANTYPA 12/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne