Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Velký něžný Francouz Jean David Beauguel

Narodil se 21. března 1992. Na svých prvních sedm let života, prožitých ve Štrasburku, si příliš nevzpomíná. Vybavuje se mu, jak to vypadalo ve školce a u babičky, která mu vařila a starala se o něj. Máma se ve Štrasburku narodila, a tohle „město cest“, jak zní jeho překlad, jako by předpovědělo Jeanovo budoucí putování. Tatínek pochází z Čadu, ale už jako malý kluk přicestoval z Afriky s rodinou do Francie.

J.D.Beaugel

Pracoval jako dýdžej v baru, takže Jeana odmala provázela muzika. Když se v jeho sedmi letech rodiče rozešli, rozhodla se maminka začít nový život, úplně od nuly. Tak se přestěhovali i s babičkou do Marseille. Vztah rodičů byl komplikovaný, zažil časté hádky, viděl maminku plakat, táta už měl jinou přítelkyni. Jako malý to nechápal. Táta s ním však zůstal v kontaktu, dnes už má svou novou rodinu a v ní další děti – dceru a syna. Když byl Jean starší, vše si spolu vyříkali. Marseille ho okamžitě okouzlila. Sluníčko, poprvé viděl moře, silně prožíval nové dojmy a pocity.

Tady začal hrát fotbal. Od deseti až do patnácti let v klubu U. S. Endoume. Táta byl velký fotbalový fanoušek, už jako dítě si vzpomíná, že se s ním díval na fotbal, zatímco máma ve vedlejším pokoji sledovala filmy. Bydleli v pěkném bytě v centru Marseille, měl to tam opravdu rád. V patnácti letech byl vybrán ke studiu na sportovní škole v New Yorku, zaměřené na fotbal. Podstoupil testy a v šestnácti opustil domov. Prvních šest měsíců prožíval těžce, telefonoval mámě, aby mu našla školu blíž domova. O vánočních prázdninách přijel domů a dlouho si povídali. Došlo mu, že takovou příležitost hned tak někdo nedostane. Srovnal si myšlenky a do New Yorku se vrátil. Studoval a hrál tam dva roky, pak přestoupil do Toulouse FC, kde studia dokončil. V N. Y. hrál druhou divizi, v Toulouse první, takže postoupil výš a ještě byl nesrovnatelně blíže k domovu. Po studiu podepsal na půl roku smlouvu v tuniském Espérance de Tunis, po návratu intenzivně trénoval se soukromým trenérem, který pro něj znamenal velmi mnoho. Výsledkem jejich práce byly nabídky z Portugalska, Belgie a Holandska. A tak než přišel v roce 2014 do pražské Dukly, hrál rok v první holandské lize v týmu RKC Waalwijk. Věděl, že Praha je krásná. Začátek byl pohádkový. V prvním zápase dal čtyři góly. Mezi spoluhráči se cítil dobře, trenér Kozel s ním mluvil anglicky, druhý trenér Suchopárek dokonce francouzsky. Za necelý rok svého působení v české lize si vysloužil nominace na dvě ocenění v kategorii Nejlepší cizinec sezóny a Objev sezóny. Dařilo se mu a po podzimu se těšil se na další část ligového ročníku.

Před Vánocemi hráli zápas proti amatérskému týmu, vůbec se mu na hřiště nechtělo. Měl odehrát poločas, ale už ve dvacáté minutě ho vzal obránce tvrdě přes kotník. Šel do kabiny, ale nepředstavoval si, že to bude tak vážné. Jenže kotník se začal zvětšovat, a bylo zle. Přetržené vazy, čtyři měsíce léčby. Co šlo předtím samozřejmě, se najednou nedařilo, i když vynakládal veškeré úsilí. Trenéři ho uklidňovali, ať je trpělivý, že to zvládne, ale on byl ze sebe zklamaný, chtěl být dobrý hned. Cítil velký smutek a důvod nebyl jen fotbalový. Čím dál víc mu chyběla rodina, přítelkyně, skoro čtyřletý vztah na dálku nevydržel a rozešli se. Skončila tak jeho první velká láska. Ve stejném čase mu onemocněla máma a on intenzivně cítil, že by chtěl být s ní. Maminka mu vždycky říkala, že i jako malý kluk byl velice hodný a nezlobil. Má povahu po ní. Vlídnou a usměvavou. Když ji vidí, zapomene na všechny problémy. Byla vždycky milá a něžná, měla ho ve dvaceti jedna letech, takže když spolu šli po ulici, lidé si mysleli, že je jeho sestra. Jsou si neskutečně podobní. Mají společnou fotografii – půl obličeje máma, půl on. Jako by to byla jedna tvář.

Jeho táta byl svým otcem vychováván velmi přísně, nedával mu žádný osobní prostor. Život byl nalajnovaný, jak řekl on. Takový byl do jisté míry i Jeanův táta. Zároveň ale, když Jean kdekoliv zaslechne hudbu, kterou miluje, okamžitě se mu vybaví právě táta. Svou rodinu z Čadu Jean nikdy neviděl. Chtěl je pozvat na zápas do Prahy a udělat radost tátovi, ale administrativně se to nepovedlo, nemají doklady. Chtěl by je poznat. Stále v Praze zápasí s pocitem samoty, přerostlé smutné dítě, narozené v „městě cest“, od patnácti sám na cestě. Dnes už by se chtěl vrátit jedině do Francie. Olympique de Marseille je jeho sen. Momentálně ale musí překonat osobní frustraci, že po návratu nedal gól. Na několik jich nahrál, ale on je střelec. Cítí podporu trenérů a každý večer myslí na to, jak zase rozvlní sítě. Od toho tam je, to je jeho úkol.

Začínal jako obránce a nebavilo ho to. Když mu bylo dvanáct, trenér se ho zeptal, na kterém postu by chtěl hrát. „Útočníka,“ odpověděl rozhodně. Hráč s předpokladem patřit k nejlepším střelcům ligy, levák, se skvělou fotbalovou postavou, i při své výšce velice rychlý, který čeká na své vyzrání fotbalové i životní. A který má přání vystřílet si v Česku cestu zpět do „své“ Francie krásnými góly.

Z. Maléřová foto Vlado Bohdan

XANTYPA 2/16 - výběr z článků

Tip na výstavu: ANDREAS GROLL (1812–1872) NEZNÁMÝ FOTOGRAF

Tip na výstavu: ANDREAS GROLL (1812–1872) NEZNÁMÝ FOTOGRAF

Jméno vídeňského fotografa Andrease Grolla je neodmyslitelně spjato s počátky fotografie v českých zemích. Jako „první fotograf“ Prahy, Kutné Hory, Plzně, Lednice a dalších míst se stal takřka povinnou součástí přehledové i encyklopedické literatury. Jeho pohledy na Prašnou bránu, kutnohorský chrám svaté Barbory či snímky mobiliáře z rožmberského hradu dnes patří k nejznámějším fotografiím, které u nás byly v polovině 19. století zhotoveny. Přesto zůstávaly až donedávna okolnosti jejich vzniku takřka neznámé, podobně jako velká část další Grollovy fotografické produkce, daleko přesahující fotodokumentaci architektury.

Lékař a pedagog  Pavel Klener

Lékař a pedagog Pavel Klener

Vyzařuje z něj vyrovnanost, moudrost a klid, přestože se v životě potkal s drsnou tváří své profese, když šlo nejen o zdraví lidí, ale i o jejich život. Snažil se však nepodléhat beznaději. Léta praxe úročí na vrcholu života prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc. jako vysokoškolský pedagog, nadále pracuje v oboru hematologie a onkologie na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.

Jak být šťastný podle Sri Chinmoye

Jak být šťastný podle Sri Chinmoye

Mezinárodní den štěstí připadá na 20. března a byl vyhlášený Organizací spojených národů v létě 2012, kdy se na něm usneslo všech 193 členských států OSN na základě iniciativy Bhútánu, malého himálajské království. V Bhútánu se od roku 1972 měří tzv. domácí štěstí místo ve světě používaného hrubého domácího produktu. A co štěstí a Češi?

Politolog a sociolog Pat Lyons

Politolog a sociolog Pat Lyons

Pro knihu, shrnující popularizační formou nejnovější výsledky bádání o tom, jací jsou dnešní Češi, kterou připravil s týmem svých kolegů ze Sociologického ústavu, zvolil záměrně provokativní a chytlavý název 47 ODSTÍNŮ ČESKÉ SPOLEČNOSTI. S jasným cílem – aby po ní sáhli nejen vědci, ale i běžní čtenáři. A ti se v ní přístupnou formou dozvědí spoustu zajímavého nejen o tom, jací jsme, ale i jaké jsou metody sociologovy práce. Mnohem víc, než se nám mohlo vejít do tohoto rozhovoru.

Herec Stanislav Zindulka

Herec Stanislav Zindulka

Seděli proti sobě, jeden zaujatější než druhý. Neskákali si do řeči. Poslouchali se, vedli dialog. Téma Shakespeare. Herec Stanislav Zindulka z pohledu interpreta Shakespearova díla, kunsthistorik profesor František Dvořák z pohledu znalce. Nezapomenutelné čtvrteční dopoledne v profesorově pracovně, kdy byl Shakespeare nejen geniálním dramatikem, ale především člověkem s klady i zápory svých postav.

ISLAND – země ledu a ohně

ISLAND – země ledu a ohně

Když jsem se loni chystala se skupinkou fotografů na Island, náš odlet znejisťovala sopka Bárgarbunga. Hrozil nejen výbuch, ale také možnost podledovcové erupce, což by znamenalo záplavy a emise sopečného prachu. Zpráva vyvolala představy z roku 2010, kdy erupce ledovcového vulkánu s úžasným jménem Eyjafjallajökull chrlila tuny popílku a páry a dočasně ochromila leteckou dopravu nad značnou částí Evropy. Naštěstí se situace neopakovala, a tak jsme v září přistáli v Reykjaviku, kde nás očekával minibus a dva zkušení průvodci – fotografové, kteří měli terén dobře prozkoumaný.

Herečka Angelina Jolie

Herečka Angelina Jolie

Bisexuální pletky, krvavé fetiše i morbidní hrátky s noži. Ale také humanitární mise po celém světě a adopce exotických sirotků. Skandální svatby, překvapivé rozchody a manželství s obdivovaným hollywoodským hezounem. Opakovaná tetování a mnohamilionová angažmá v akčních velkofilmech. Ale také drásavé příběhy o skutečném lidském utrpení. Preventivní operace prsou a vaječníků kvůli obavám z rakoviny… To vše a ještě mnohem víc zosobňuje americká superstar ANGELINA JOLIE.

Básník a hudebník Jiří H. Krchovský

Básník a hudebník Jiří H. Krchovský

J. H. Krchovský (1960, vlastním jménem Jiří Hásek), mytická postava českého podzemí, je už dlouhá léta znám zejména jako kultovní básník, jemuž dokonce „již zaživa“ vyšly sebrané spisy (v roce 2010 vydal BÁSNĚ SEBRANÉ brněnský Host). Autorovi, jehož tvorba se pohybuje v omamném oparu dekadence a nihilismu, přesto nechybí jemný humor a sarkasmus. Morbidnost jeho básní je vyvážena neskrývanou (sebe)ironií.

K zapalování ohňostrojů nemá Evropská unie důvod

Vyvrcholením každé řádné silvestrovské oslavy je ohňostroj. Na letošní Nový rok je ve dvou evropských metropolích – Paříži a Bruselu – zrušili, údajně z bezpečnostních důvodů. Toto rozhodnutí mělo však i svůj symbolický rozměr: v průběhu loňského roku francouzské hlavní město zakusilo hned několik „ohňostrojů“, při nichž se střílelo ostrými a do živých terčů, a tak by zakončení roku ohněm petard mohl leckdo považovat za projev nevkusu. Zrušená silvestrovská show dokládají, jaká nervozita panuje na kontinentu. Důvod k oslavám ostatně nemá ani celá Evropská unie.

2016: Rok, kdy bychom měli zasypávat příkopy nenávisti

Olééééé, oléééé, to je jízda. Svist, výbuchy ohňostrojů, vyděšení psi a kočky a byli jsme strojem času vrženi do roku 2016. Do světa, který nám připadá hrozivý, nebezpečný, cizí. Vládne strach. S kým se bavíte, každý věští něco hrozného. „Bude hůř.“ Jako by se vytratil optimismus, naděje. Přitom se nám daří výborně, ekonomika roste, nestrádáme. Ano, nemalá část národa odmítá pomáhat jiným. To je fakt. Odtud se bere strach? Rodí se z osobní nejistoty, z nesebevědomí, že se málo spoléháme na sebe. Dědictví bolševika? Možná. Špatné vzory? Možná. Nebo taky jde o to, že jsme svobodu dostali zadarmo a neceníme si jí. Oč letos půjde? Co je v Česku nejpalčivější problém? Snadno můžeme vypočítat, co to není. Třeba uprchlíci. O azyl u nás žádají stovky lidí. V Německu milion. Zatím nám zřejmě nehrozí ani teroristické akce; jistě ne tolik jako Paříži, Bruselu, Londýnu, Mnichovu. Stojíme mimo hlavní proud, jsme nevýznamní a teď se to hodí. Nehrozí nám, pokud známo, ani žádná finanční krize (i když ta se dopředu asi odhadnout nedá). Zatím nemusíme čekat ani válku. Rusové mají dost starostí se sebou a Islámský stát je daleko. – Takže co je náš nejpalčivější problém?

Sport - výběr z článků

Michal Navrátil: Dvacet sedm metrů volným pádem

Michal Navrátil: Dvacet sedm metrů volným pádem

Mám kamaráda, pro něhož je i myslivecký posed příliš vysoko. Dostává závratě. A rozhledny pozoruje ze země. Michal Navrátil by pro něj byl něco jako mimozemšťan. Ten totiž vyleze třeba do výšky dvaceti sedmi metrů, odkud skáče do vody. A může to být do bazénu nebo z útesu do moře. V letu dělá navíc salta a přemety a patří v tom ke čtyřem nejlepším lidem na světě.

Plavkyně Simona Baumrtová

Plavkyně Simona Baumrtová

Usměvavá skromná blondýnka Simona Baumrtová je tak trochu přírodní úkaz. Má fotografickou paměť, jen tak pro zábavu si dělá doktorát a ráda by se vrátila z letošní olympiády s co nejlepším výsledkem, protože za čtyři roky třeba bude mít rodinu a kariéru naší nejúspěšnější plavkyně jí kromě vzpomínek budou připomínat jen nádherné zážitky a pár cenných kovů.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 18. srpna 1992. Maminka María José pracuje v soudnictví, je veselá, ale také výrazně pořádkumilovná. Což bylo těžké, protože malý Néstor měl úplně jiné „starosti“ a příliš nechápal, proč by měl věci uklízet jiným způsobem, než že je prostě někam odhodí. Taky byla přísná, co se týkalo učení. Tatínek José Angel je obchodní zástupce firmy, která prodává špičkové španělské sýry. Dohlížel na Néstora po fotbalové stránce, vozil ho na tréninky, hodně ho podporoval, ale také na něj hodně tlačil. Při zápasech na syna určitým specifickým způsobem pískal, a když se ten zvuk ozval, Néstor věděl, že musí nějak reagovat. Strašně ho to štvalo. Táta byl důrazný i ve výchově, ale byla s ním i legrace, a když se cítil spokojeně, byl skvělý. Jakmile se ovšem rozzlobil, bylo náročné s ním vydržet. Néstor se mu podobá. Jen světle hnědé oči a nos má po mamince. Je jedináček a rodiče s ním v útlém dětství dost bojovali. Byl neskutečně aktivní, v noci se neustále budil a pamatuje si jediné, že chtěl hrát fotbal.

Bernardová jako první Čech přeplavala úžinu mezi Robben Island a Kapským Městem

Bernardová jako první Čech přeplavala úžinu mezi Robben Island a Kapským Městem

 Abhejali Bernardová (39) ze Sri Chinmoy Marathon Teamu Zlín si připsala další plavecký úspěch přeplaváním úžiny mezi ostrovem Robben Island (v překladu Tulení ostrov) a Kapským Městem v Jihoafrické republice. 6.nejtěžší přeplavbu na jižní polokouli zvládla jako první Čech, když za 2h 35 minut překonala vzdálenost 7,5 km ve vodě o teplotě pouhých 9-11°C.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se 6. listopadu 1981 v Rize a v hlavním městě Lotyšska prošel všemi mládežnickými fotbalovými kategoriemi. Začal však poměrně pozdě, bylo mu skoro třináct let. A to i přesto, že táta fotbal miloval a odmalička si s ním kopal. Vyrůstal v činžáku, jedna strana domu neměla okna, tak si tam s kluky udělali bránu a hráli fotbal. Maminka však měla raději jiné sporty, třeba tenis nebo plavání. Otec byl stavební inženýr, máma vystudovala stejnou školu jako on, právě na vysoké škole se potkali.

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se ve vesnici Lukáčovce, dvacet kilometrů od Nitry. Tady kopal vesnický fotbal na ulici a od osmi let i na fotbalovém hřišti. Když mu bylo třináct, hráli školní zápas proti Nitře. Prohráli 14:1 a ten jediný gól dal on. Klub o něj projevil zájem, ale Lukáš se příliš neradoval. Byl na vesnici šťastný, bál se nové školy i lidí. Když však už z Nitry volali popáté, maminka najednou do telefonu pronesla: „Dobře, tak on přijede.“ Koukal na ni s vykulenýma očima, co to udělala. Možná nejdůležitější moment v jeho životě. Mnohokrát už ji v duchu poděkoval. Maminka byla sportovně založená, hrála házenou, otce zajímala auta, motorky, po obou rodičích jejich zájmy podědil. Byli čtyři sourozenci, tři bratři a sestra, Lukáš je nejmladší. Táta hodně pracoval, o fotbal se starala máma.

Mistryně světa  Jana Kosťová

Mistryně světa Jana Kosťová

 S Janou jsem se seznámil před mnoha lety, když jsme oba navštěvovali kursy fotografie. Hned jsme si padli do oka. To se ještě jmenovala Fialová, cestovala po světě s krosnou a fotoaparátem a kromě toho v Praze zajišťovala velké akce pro mezinárodní klientelu. Během let se naše cesty rozdělily, ale přáteli jsme nepřestali být ani na dálku. Teď, když jsme se potkali, má s manželem Pavlem krásná dvojčata. A kromě zajišťování akcí pro mezinárodní klientelu se pyšní titulem mistryně světa v trail orienteeringu pro rok 2013 a je aktuální mistryní ČR pro rok 2015. A i když je na káře – nemá ráda výraz na vozíčku – je to stále ta pozitivní rozesmátá holka.

Tenistka Nicole Vaidišová

Tenistka Nicole Vaidišová

Před pěti lety ukončila předčasně kariéru. Alespoň tak to tehdy prezentovala tenisová média. Jenže Nicole Vaidišová to vidí jinak: „Já jsem se sama k tomu nikdy nevyjádřila, nikdy jsem neřekla, že jsem definitivně skončila. Přestala jsem hrát a všichni si vydedukovali, co potřebovali.“ Od loňského září se bývalá světová „sedmička“ vrací mezi tenisovou elitu.

O kolech, míči a pořádných chlapech

O kolech, míči a pořádných chlapech

Když mi kamarádka řekla, že o víkendu bude nedaleko od mého domova pískat zápasy ragby vozíčkářů, nezaváhal jsem ani na chvíli, vzal fotoaparát a vydal se na hřiště. Něco málo jsem o ragby věděl, ale až do této chvíle netušil , že je možné hrát ho i na vozíku. Skoro každý si někdy posteskne, jak má ten život těžký. Je to – jako ve všem – otázka úhlu pohledu. Přijde mi zvláštní a pozoruhodné, že ti, kteří by mohli na osud žehrat nejvíc, si stěžují nejméně. Bojují, snaží si život užívat a plačtivé stěžování přenechávají těm, kterým je pohodlně v roli nicnedělající oběti vlastního života.

Sportovec Jiří Bouška mistrem světa

Sportovec Jiří Bouška mistrem světa

Jiří Bouška, handicapovaný cyklista-profesionál (v dětství prodělal mozkovou obrnu), po dlouhých pěti letech opět vystoupal na místo nejvyšší, když vybojoval v časovce titul mistra světa pro rok 2014. K tomuto úžasnému úspěchu ještě přidal bronzovou medaili v silničním závodě, i když se při něm krátce po startu ocitl v hromadné kolizi a pádu, ale podařilo se mu přední skupinu dojet. To vše se událo v americkém Greenville při Mistrovství světa UCI PARA. Když se přičtou jeho další úspěchy v Evropských a Světových pohárech roku 2014, nezbývá než blahopřát a smeknout klobouk.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 2/16

XANTYPA Číslo 2/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne