Jan Lukas

S Helenou Lukasovou o jejím tatínkovi, světoznámém fotografovi, který by letos oslavil sté narozeniny

Jan Lukas na svých humanitních fotografiích zachytil dvacáté století tak jako málokdo. Vytvořil i sérii snímků z uprchlických táborů v Itálii, v nichž s rodinou pobýval. Nejen v souvislosti se současnou uprchlickou krizí je zajímavé dozvědět se, jak se v nich lidem, čekajícím před půlstoletím na víza do vysněné Ameriky, žilo a jaké to bylo, v padesáti letech znovu začínat na druhé straně zeměkoule. A právě o tom jsem si povídala s jeho dcerou Helenou.

Jan LukasVybavíte si v paměti den, kdy jste odešli do exilu?

Na odjezd se pamatuji velmi dobře. Ale nebyl to jen jeden den. Těch důležitých dnů, kdy se rozhodovalo, jestli se dostaneme ven, bylo několik. O prázdninách roku 1965 jsem byla s tatínkem v Mnichově, u příbuzných. Sestřenice a její manžel nás pozvali a hostili s plným vědomím, že se pokoušíme utéct. Maminka a sestra Jana měly odjet na zájezd do Jugoslávie. Maminku si ale v předvečer odjezdu zavolali estébáci a řekli jí, že je do Jugoslávie pustí, teprve až my dva přijedeme. Nezbývalo, než se vrátit. Po návratu jsme začali pracovat na druhém plánu. Tatínek měl coby člen svazu umělců výjezdní doložku do všech socialistických zemí včetně Jugoslávie. Já měla povolení k výjezdu do Maďarska. Známým jsme řekli, že jedu s tatínkem na Moravu hledat a fotografovat staré židovské hřbitovy. Maminka a sestra Jana vyrazily do Jugoslávie. Do Maďarska jsme se s tatínkem dostali bez problémů, ale provézt mě do Jugoslávie už bylo horší. Ale povedlo se to. Kdyby mě byli nepustili, tak bychom se všichni vrátili domů. Rozdělovat rodinu nás nikdy nenapadlo. Přijeli jsme do Rijeky na nádraží, právě když vlak s maminkou a sestrou přijížděl. Ten večer jsme oslavovali, že z poloviny máme útěk za sebou.

Jak jste se nakonec dostali do Itálie?

Dělali jsme „turistické“ výlety v okolí italských hranic a nakonec jsme si vytipovali jeden přechod, který se nám zdál nejlépe zdolatelný. A 21. srpna 1965 jsme vyjeli k hranicím. V San Peteru byla hraniční závora mírně nadzvednutá a docela často tudy přejížděli němečtí turisté. Tak jsme se k té závoře pomalu šinuli, jako že chceme zastavit a ukázat pasy, ale na poslední chvíli tatínek šlápl na plyn, závora nadskočila pod silným nárazem naší volhy a my byli za třicet vteřin v Itálii. Ale těch třicet vteřin se nám zdálo jako věčnost. Báli jsme se, že budou střílet, že tatínek ztratí nervy a auto nabourá, a co bude, když nás chytí.

Jak vypadaly vaše první dny v Itálii?

Italové na nás byli moc milí. Hned jak jsme řekli, že jsme uprchlíci, začali nám nosit pití a zmrzlinu. Potom následovaly výslechy na policii, kde zjišťovali, zda nejsme kriminálníci, a pak nás odvezli do lágru San Sabba v Terstu (za války to byl koncentrační tábor), kde jsme strávili tři týdny a sestra tady oslavila osmnácté narozeniny. Potom jsme se dokonce podívali po Itálii. Cesta byla financovaná uprchlickým táborem a katolickou charitou. Potřebovali nás přesunout z lágru v Terstu do lágru ve městě Latina ležícího poblíž Říma. Ostatní uprchlíky posadili do vlaku a ti dojeli do Latiny během jednoho dne. My měli auto a oni k nám byli tak štědří, že nám dali na benzin a dokonce nějaké peníze na noclehy a jídlo a my se vydali přes Benátky a Veronu dolů do Říma a odtud do Latiny. Nám holkám se nejvíc líbilo moře, v říjnu, i když je teplo, se Italové už nekoupou, tak byly pláže jen pro nás.

Nejdelší čas, osm měsíců, jste strávili v táboře Capua nedaleko Neapole. Jak vypadal váš každodenní život?

Capua nás úplně očarovala. Latina byla moderní městečko bez šarmu – postavil ji Mussolini – ale Capua je starobylé město. Jeden den v týdnu se tam konal jarmark, kde jsme si i my mohli dovolit nakupovat – byly tam hromady obnošeného oblečení za 100 lir a my holky vesele vybíraly a pak přešívaly. Život a podmínky v lágru byly velmi primitivní. Dostali jsme jednu místnůstku v takovém plechovém staveni, vešly se tam jen čtyři postele, stolek, skříň a kamna na dřevo. Matrace jsme si museli sami nacpat slámou, kovové postele napřed vypálit v ohni, abychom se zbavili štěnic. Pro jídlo jsme si chodili přes celý lágr do kuchyně, kde nám do ešusu dali polévku a chleba. Od čechoamerických přátel nám přišly sem tam nějaké peníze a za ty jsme nakoupili sýry, máslo a med. Dvakrát za týden servírovali v táboře těstoviny. A občas jsme zašli do města pro pizzu (tu nejlepší na světě!) nebo kuře na rožni. Kvůli té vůni kuřete jsme v lágru nakonec měli pět psů. Byli to ohromní, vděční kamarádi. Jeden z nich, Puňťa, se nakonec za námi dostal do Ameriky. Když jsme se tam pak setkali, tak ho mohl štěstím trefit šlak. Zvlášť tatínka miloval a nehnul se od něj. Jinak jsme se sestrou v lágru chodily na hodiny angličtiny, praly prádlo na valše, seděly a koukaly na farmáře na poli přes silnici, až jsme se s nimi seznámily – byli to dva pěkní bráchové a my s nimi začaly chodit na rande a učily se víc italsky než anglicky. Dělali jsme nádherné výlety. Caserta byla vzdálena jen půl hodinky, Neapol další půlhodinu. Vyjeli jsme do Pompejí a pak ještě dál, do Sorrenta a Amalfi, na Capri… Kdybychom byli neměli starost o budoucnost, tak klidně mohu říci, že toto období bylo pro mne jedno z nejkrásnějších.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě...

text Pavlína Kourová, foto Jan Lukas

XANTYPA 12/15 - výběr z článků

Vánoční nadílka pro nemocné děti

Vánoční nadílka pro nemocné děti

Co pro vás znamená deset minut? Kratičké zpoždění na schůzku, ranní hygienu… Pro děti na Klinice radiační onkologie Masarykova onkologického ústavu v Brně znamená deset minut důležitý časový úsek, přibližně tak dlouho trvá každodenní ozařování. Vypravily jsme se za nimi začátkem podzimu, abychom nyní společně s vámi, našimi milými čtenáři, mohli onkologicky nemocným dětem udělat krásné Vánoce. Můžete se stát ježíškem a poslat nemocným dětem panenku, autíčko, pastelky nebo třeba dětský batůžek.

Nejodlehlejší filmový festival světa

Nejodlehlejší filmový festival světa

Místo červeného koberce vyprahlý saharský písek, místo šampaňského voda z oázy. Na jedinečném festivalu FiSahara nespatříte namyšlené celebrity ani nervózní obličeje paparazziů. Místo nich se setkáte s vděčnými tvářemi utiskovaného lidu Sahrawi.

Výtvarník Aleš Veselý

Výtvarník Aleš Veselý

Aleš Veselý (narozen 3. 2. 1935) vstoupil na českou výtvarnou scénu na přelomu 50. a 60. let 20. století, kdy vyšel z tradic evropského informelu a postupem času dospěl až k projektování monumentálních soch a environmentálních projektů. Veškerá jeho tvorba však nesla vždy pečeť umělecké i lidské autenticity, filozofického přesahu a neustálé inovace tvůrčích metod. Zastoupen je v mnoha významných sbírkách, pařížským Centre Pompidou počínaje a Guggenheimovým muzeem v New Yorku konče. Jeho práce jsou součástí veřejného prostoru v řadě světových měst a mnoho jeho vizí na realizaci teprve čeká…

Jak dovolenkuje venezuelská smetánka?

Jak dovolenkuje venezuelská smetánka?

To si během jednoho dne vyzkoušel spolupracovník Xantypy. Na motorovém člunu se proháněl mezi mangrovníkovými ostrůvky národního parku Morrocoy.

Vánoce Vojtěcha Kubašty

Vánoce Vojtěcha Kubašty

Je bezesporu jedním z našich světově nejúspěšnějších výtvarníků. Jeho dětské prostorové knížky vyšly v třiceti sedmi jazykových mutacích a prodalo se jich více než třicet pět milionů. Vojtěch Kubašta ale vytvořil také sedmnáct papírových betlémů.

Betlémy a betlémské světlo 2015

Betlémy a betlémské světlo 2015

Jednatřicet pražských kostelů bude vystavovat Betlémy od 24. prosince po celé vánoční období. V kostelích i turistických informačních centrech bude k dispozici brožurka o historii vystavených betlémů, o jejich umělecké hodnotě, s rozpisem, kdy a kde lze betlémy v jednotlivých kostelích vidět, a také časy nedělních bohoslužeb. Vydává ji Arcibiskupství pražské, jehož projekt Betlémy probíhá již čtvrtým rokem.

Revanš Jarosława Kaczyńského vůči nepřátelům i nepřízni osudu

V nedávných parlametních volbách představili polští konzervativci ze strany Právo a spravedlnost (PiS) novou tvář. Neokoukaná politička Beata Szydłová v čele kandidátky měla po osmileté vládě liberálů z Občanské platformy ukojit touhu Poláků po politické změně; už navečer 25. října, krátce po ohlášení výsledků, vyšlo jasně najevo, že nebyla ničím víc než vějičkou na voliče.

Jak nám Miloš ukradl 28. říjen a udělal si z něj vlastní svátek

Hodně se mluví o hodnotách. Evropské hodnoty, naše hodnoty, české národní zájmy. Bráníme „naše hodnoty“ před islámem. Bráníme české zájmy před Evropskou unií, v níž pobýváme jako členská země (viz uprchlické kvóty). A symbolem našich hodnot by měl být 28. říjen, založení samostatného státu. V ten den by občan měl vidět: toto se cení. A letos to viděl.

Dopis z Rotterdamu

Dopis z Rotterdamu

Jsem fascinován vznikajícím velkým uprchlickým eposem, který se zapíše do historie Evropy i světa. Uprchlíci se snaží zachránit si život odchodem z území, kde lidstvo začalo poprvé se zemědělstvím, z území velkých starých civilizací, kde do nedávna žila barvitá mozaika etnik, náboženství, kultur a historie, toto území zaniká. Sýrie – první stopy naší civilizace. Náš prezident to zjednodušil na krutosti náboženské sekty nazývané Islámský stát, a že snad k nám tisíce kilometrů pochodují její bojovníci, kteří se zákeřně zaštiťují dětmi. Islámský stát nevypovídá nic o lidech, kteří před ním utíkají. Ale hlavní viník je asi Bašár al-Asad, kterému teď v nouzi pomáhají Rusové v další likvidaci syrského národa.

Co se děje… v New Yorku

Herečka Keira Kneightleyová se poprvé stala matkou a pět měsíců po narození dcery Edie také poprvé vstoupila na jeviště Broadwaye, aby okusila divadlo ve Studiu 54, kde zazářila v hlavní roli příběhu o lásce a trestu TEREZA RAQUINOVÁ, adaptaci stejnojmenné knihy Emila Zoly.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/15

XANTYPA Číslo 12/15

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/2019

XANTYPA XANTYPA 12/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne