Krvavá Paříž, ukradené výročí sametové revoluce a plody strachu

Babiš míní, že v Česku mají žít Češi. Spojil se se Zemanem proti Sobotkovi. Smutné časy

Urychlovač času? Nezapnul ho někde někdo? Začíná být opravdu náročné se v našem světě vyznat. Není divu, že se lidé utíkají k jednoduchým řešením. Jedno se nabízí: uzavřít se do sebe před nebezpečným světem. Jako děti, když se bojí, zakryjí si oči i uši, nic nechtějí vidět a slyšet. Jenomže jakmile se uzavřeme, automaticky věci svěříme do rukou těm, kteří milují jednoduchá řešení. Což je veliké riziko.
Hlavní události uplynulého měsíce? Teroristické útoky v Paříži a jejich následky. Ještě větší nedůvěra k uprchlíkům. Evropská unie se kymácí. Jakmile je zle, hned se objeví tendence ten obří celek zmenšit, zbavit se balastu (staré země EU). A naopak, odtáhnout se od toho rizikového multi-kulti společenství, nepéct s nimi (postbolševické země). Přitom je to naopak, každý ví, že v době ohrožení máme táhnout za jeden provaz.
Hlavní dění doma? Miloš Zeman s Martinem Konvičkou, šéfem Bloku proti islámu, opanovali výročí 17. listopadu. Ale to je jen slogan. Podstatou je, že se Zeman spojil s extrémisty, stál s nimi na jednom pódiu, což byla viditelná demonstrace. A právě na den svobody. Ostře se pak vůči němu vymezil premiér Sobotka (ČSSD). Proč? Nechce, abychom vypadli z Unie. Ke xenofobnímu Zemanovi se naopak naplno přihlásil Andrej Babiš (ANO).

Česko hnědne
Nejlepším komentářem proběhlých čtyř týdnů je seřadit za sebe vybrané události. Pátek 13. listopadu: komando teroristické organizace Islámský stát povraždilo 130 lidí v hlavním městě Francie. Jeden z útočníků do Evropy přišel s vlnou uprchlíků. Část vrahů se radikalizovala v Belgii, v bruselské čtvrti Molenbeek. Ukázalo se (už posté), že tajné služby i speciální policejní síly zemí EU jsou podhodnoceny, málo kooperují a málo si důvěřují. (Není divu, je jich celkem osmadvacet, část z postkomunistické oblasti.)
Vraťme se domů. Šestadvacet let po sametu policie nepustila 17. listopadu studenty na Albertov tři hodiny předtím, než tam vystoupil Miloš Zeman s Martinem Konvičkou a dalšími esy. Tři hodiny před příchodem hlavy státu policie oblast zkontrolovala, vyloučila, že by tam byla skryta bomba, a předala organizátorům. Zároveň ale později policisté nevpustili studenty, zato pod pódium zcela bez jakékoli kontroly nechali napochodovat zájezd ze dvou autobusů, které na podporu Zemana vypravil kancléř Mynář.
Ti samí lidé pak odjeli na Hrad, a opět bez jakékoli bezpečnostní kontroly, mohli courat reprezentačními místnostmi sídla prezidenta. Skrytou kamerou to natočil pořad REPORTÉŘI ČT, jehož člověk se, bez toho, že by třeba jen ukázal občanku, do zájezdu po telefonu přihlásil. Říká se tomu buď dvojí metr, nebo totální selhání bezpečnosti (odehrálo se to čtyři dny po Paříži). Důvod? Zeman nechtěl, aby na něj jako před rokem házeli studenti vejce. Vystoupení prezidenta s Blokem proti islámu vyvolalo vlnu kritiky. Česko hnědne.

Univerzita Karlova žaluje hlavu státu
O dva dny později, 19. listopadu, do Prahy odmítla přijet šéfka unijní diplomacie Federica Mogheriniová. Její návštěva byla předem dohodnuta, ale nečekaně ji zrušila. Lidé z Evropské komise mimo mikrofon uvádějí dva důvody. První: Zeman v objetí s hnědými politiky. Druhý posloužil jako diplomatická výmluva: ministr zahraničí Lubomír Zaorálek si zranil nohu. Česká eurokomisařka Věra Jourová mi do telefonu řekla, že se v Bruselu s Českou republikou příliš nepočítá. Zněla skepticky.
V pátek 20. listopadu se stala další věc. Univerzita Karlova (UK), Vysoká škola ekonomická (VŠE) a docenti Jiří Fajt, Ivan Ošťádal a Jan Eichler podali žalobu na Zemana. Žádají, aby podepsal tři profesorské dekrety, neboť tito tři docenti splnili všechny zákonné podmínky. To je zásadní posun. Akademická obec se začala bránit soudní cestou. (Mimochodem: tak daleko zašel střet elit s prezidentem. Šílené.)
Pokud by soud vyslyšel žádost UK, VŠE a docentů, pokud by prezident prohrál, může se obrátit na Nejvyšší správní soud. Pokud by prohrál i tam, a přesto profesory nejmenoval, jako poslední možnost by se nabízela ústavní žaloba senátorů. K žalobě se vyjádřil mluvčí Jiří Ovčáček: „Stanovisko pana prezidenta je neměnné. To znamená, pan prezident nejmenuje tyto tři profesory z mimořádně závažných důvodů, které jsme už několikrát prezentovali.“ Buďme si jisti, že tohle v Německu, Rakousku, Belgii a dalších zemích neznají.

Celý názor Martina Fendrycha si přečtete v tištěné Xantypě

Martin Fendrych

XANTYPA 1/16 - výběr z článků

Japonské inspirace Ivany Follové

Japonské inspirace Ivany Follové

 Autorská přehlídka přední české návrhářky Ivany Follové proběhla v prosinci 2015 na Vltavě v unikátních prostorách lodě Cargo Gallery (zvané Loď plná umění), kotvící u náplavky poblíž pražského Palackého mostu.

Richard Müller, Michal Horáček a Michal Pavlíček

Richard Müller, Michal Horáček a Michal Pavlíček

 Spojení tří výjimečných osobností populární hudby – Richarda Millera, Michala Horáčka a Michala Pavlíčka – přineslo (pro mě) vcelku očekávaný výsledek. Jejich album SOCIÁLNÍ SÍŤ je skvělé. Známe se všichni od osmdesátých let, navíc jsem s Michalem Horáčkem vytvořil, pokud se nepletu, pět písní.

Režisér Petr Zelenka

Režisér Petr Zelenka

 Na podzim vstoupil do našich kin nový český film ZTRACENI V MNICHOVĚ, který podle vlastního scénáře natočil režisér Petra Zelenka. Tato absurdní komedie o zákulisí natáčení a zpochybňování historických mýtů vznikla sedm let po autorově předcházejícím snímku KARAMAZOVI. Jeho hry TEREMIN a DABING STREET uvádí Dejvické divadlo, kde se v roce 2001 proslavil svým jevištním debutem PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ. S jedním z nejoriginálnějších českých filmařů a divadelníků jsme si povídali o zrodu jeho novinky, jejích překvapivých historických souvislostech i o autorových chystaných projektech. A také o Woodym Allenovi a Václavu Havlovi…

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Fotbalové portréty Zuzany Maléřové

Narodil se ve vesnici Lukáčovce, dvacet kilometrů od Nitry. Tady kopal vesnický fotbal na ulici a od osmi let i na fotbalovém hřišti. Když mu bylo třináct, hráli školní zápas proti Nitře. Prohráli 14:1 a ten jediný gól dal on. Klub o něj projevil zájem, ale Lukáš se příliš neradoval. Byl na vesnici šťastný, bál se nové školy i lidí. Když však už z Nitry volali popáté, maminka najednou do telefonu pronesla: „Dobře, tak on přijede.“ Koukal na ni s vykulenýma očima, co to udělala. Možná nejdůležitější moment v jeho životě. Mnohokrát už ji v duchu poděkoval. Maminka byla sportovně založená, hrála házenou, otce zajímala auta, motorky, po obou rodičích jejich zájmy podědil. Byli čtyři sourozenci, tři bratři a sestra, Lukáš je nejmladší. Táta hodně pracoval, o fotbal se starala máma.

Bálová sezona

Bálová sezona

Baroko bylo epochou silně katolickou a výrazně tvořivou, o čemž svědčí honosné stavby a sochy vytesané z kamene. Tak jako každá doba, i ono bylo scénou politických intrik, boje o moc, dějištěm válek a navíc působení inkvizice. Lidé umírali v nesmyslných válkách i v plamenech na hranicích. Každé zrcadlo má však dvě strany. Stejně jako dnes, i v období baroka holdovali lidé zábavě, aby zapomněli na všemožné starosti.

Newyorská muzea

Newyorská muzea

 „Avantgardní hnutí v Evropě, ať už to byli fauvisté, kubisté nebo Bauhaus, byla iniciována a rozvíjena samotnými umělci. V Evropě bylo něco takového jasné jak facka… možná je v pozdější fázi podpořili někteří odvážnější podnikatelé – ať už z důvodů politických, z kulturního sentimentu nebo proto, aby byli dostatečně šik a nevypadali jako měšťáci. Jenom v Americe se to všechno stalo obráceně. Tam představili avantgardní umění a architekturu byznysmeni – a právě oni pak nesli standartu hrdě dál a podněcovali pokračovatele. Muzeum moderního umění nebylo duchovní dítě žádných socialistů nebo vizionářských bohémů, ale bylo založeno v obývacím pokoji Johna D. Rockefellera mladšího…“

Fenomén Frank Zappa

Fenomén Frank Zappa

Frank Zappa, jehož 75. výročí narození jsme si připomněli na konci prosince, patří bezesporu k největším experimentátorům v dějinách rockové hudby. Ale z našeho českého, resp. československého hlediska jeho osobnost nemusíme zdaleka zužovat pouze na jeho působení v oblasti hudby. Jen s malou nadsázkou si ho můžeme i svým způsobem přivlastnit, protože se u nás stal v období tzv. normalizace symbolem svobody v nesvobodě (např. skupina The Plastic People of the Universe se ke svému názvu inspirovala jednou jeho písní) a po sametové revoluci naopak zase symbolem nabyté svobody i díky tomu, že prezident Václav Havel byl jeho dlouholetým fanouškem.

Mistryně světa  Jana Kosťová

Mistryně světa Jana Kosťová

 S Janou jsem se seznámil před mnoha lety, když jsme oba navštěvovali kursy fotografie. Hned jsme si padli do oka. To se ještě jmenovala Fialová, cestovala po světě s krosnou a fotoaparátem a kromě toho v Praze zajišťovala velké akce pro mezinárodní klientelu. Během let se naše cesty rozdělily, ale přáteli jsme nepřestali být ani na dálku. Teď, když jsme se potkali, má s manželem Pavlem krásná dvojčata. A kromě zajišťování akcí pro mezinárodní klientelu se pyšní titulem mistryně světa v trail orienteeringu pro rok 2013 a je aktuální mistryní ČR pro rok 2015. A i když je na káře – nemá ráda výraz na vozíčku – je to stále ta pozitivní rozesmátá holka.

Pařížské atentáty zanesly bojiště džihádistů až do Evropy

 Večer 13. listopadu současně na několika místech Paříže začali po zuby ozbrojení útočníci hlava nehlava kosit hosty předzahrádek restaurací, jakož i návštěvníky jednoho rockového koncertu. Takřka ve stejnou chvíli se před branami stadionu, kde mezi diváky mezinárodního fotbalového zápasu seděl i prezident François Hollande a další francouzští politici, odpálili tři sebevražední atentátníci. Sérií teroristických útoků v režii tzv. Islámského státu, jež si vyžádaly 130 lidských obětí, se bitevní pole džihádistů z vyprahlých oblastí Středního východu rozšířilo na starý kontinent.

Co se děje… v New Yorku

 Do Metropolitní opery se po pěti letech vrátil jihoafrický umělec William Kentridge, který zde v roce 2010 ohromil svým debutem Šostakovičovy opery NOS inspirované Gogolovou povídkou. Jeho režijní pojetí inscenace, jejíž součástí byly projekce a animované kresby, přinesla obecenstvu závan svěžího vzduchu, vítaného ve světě konzervativních produkcí. Kentridge nyní přichází s nastudováním opery Albana Berga LULU o osudové ženě, která je předmětem touhy všech mužů a skončí jako prostitutka.

NÁZORY Martina Fendrycha - výběr z článků

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Rok 2016

Rok 2016

Facebook a Twitter, krásné nové drogy, jež dokonale uspokojují naše touhy

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Podivuhodné, co dokáže ve světě sázejícím na ekonomickou a vojenskou moc jeden jediný člověk, přitom žádný Bill Gates, ani velitel ozbrojených šiků, muž nedisponující „světskou“ mocí, ale jen a jen svou duchovní výbavou a pohnutým osudem. Do Prahy přijel 14. dalajláma Tändzin Gjamccho, buddhista žijící od dětství v exilu, nejvyšší tibetský duchovní vůdce. Jeho Svatost. U jiného by to přízvisko vyvolávalo posměch; u dalajlámy ne. Proč? Vyzařuje z něj pokoj? Nebo proto, že i náš většinově „pohanský“ svět v skrytu duše po „svatosti“, po něčem jiném, nesvětském, prahne?

Náckovatíme. Není to legrace.

Náckovatíme. Není to legrace.

Babiš veřejně popřel holokaust, koncentrák v Letech. Zeman zas vydává knihu Tato země je naše. A přece nejsme Zemanlandem.

Jsme šestá nejbezpečnější země světa. Bojíme se ale jako šestá nejriskantnější

Léto v Evropě nepřineslo klid. Množí se útoky teroristů a jimi inspirovaných šílenců. Německo nese ataky statečně. U nás vyvolávají paniku, prudké politické odezvy. Jako by se to dělo v Česku. Běžně se u nás dává rovnítko mezi muslimské uprchlíky a teroristy.

Polibky smrti, vytěsněný Šlachta a církevní restituce jako zbraň proti Sobotkovi

Přibývá střetů mezi ANO a ČSSD i dalšími stranami. Viděli jsme to na protikuřáckém zákonu. Sice vládní návrh, ale poslanci Andreje Babiše ho nechali padnout. Nejspíš někde vzadu číhaly krajské volby. Za jednatřiceti „anoisty“, kteří hlasovali proti, nebo se zdrželi, může stát představa, že zákaz kouřit lidé v hospodách na vesnici neberou.

Hledá se prezidentský kandidát. Značka: Abychom se za něj nemuseli stydět

 Zajímavé, jak se najednou vynoří téma, prodere se na povrch, vybublá. Tak nyní oživla debata, kdo bude za rok a tři čtvrtě kandidovat proti Miloši Zemanovi. Jakkoli nežijeme v prezidentském systému, stále ještě jsme parlamentní demokracií, stejně má hradní pán velký význam. Dokonce dokáže přitáhnout pozornost voličů k politickému tématu, přímé volbě, a to je co říct. Protože zájem o politiku u nás upadá.

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Člověk fyzicky cítí, jak se mu svět mění pod nohama. Není to změna, jakou jsme zažili na konci roku 1989. Je méně žádoucí, globální. V takové době záleží na pružnosti, na gruntu, z kterého jednotlivci vycházejí, na jejich víře a odhodlání. Na naladění. Přijmeme změny? Odmítneme? Jsou tak masivní a tolik nás přesahují, že nemáme sílu je odmítnout. Buď je přijmeme, nebo nás semelou.
Změn je mnoho: sílící Rusko, které touží po bývalé imperiální slávě. Zběsilost tzv. Islámského státu a džihádistů. Pohyb milionů uprchlíků. Tající ledovce a stoupající hladiny oceánů. A změny v Evropě, kde se právě nyní rozhoduje, jestli zůstane jedním kooperujícím celkem, nebo se znovu rozpadne do uzavřených národních celků. Přitom rozpad je cestou do minulosti. V Evropě je cítit i jakási únava z přepychu, únava z demokracie. A přece pořád platí, že žádný lepší státní systém nemáme. Vzdát se demokracie znamená vzdát se svobody. Divné, ale i ta jako by se lidem u nás za dvacet šest let od revoluce přežila.

Rozhněvaní Slováci volili. Na výsledku se podílí korupce i rozkladná propaganda.

Slováci si zvolili novou národní radu. Nezůstal kámen na kameni. Smer Roberta Fica prohrál, i když vyhrál. Nacionalisté a fašisti vyhráli, i když nejsou první. Přijde tahle neonacionalistická vlna taky k nám? Máme s tím počítat? Andrej Babiš se na volby těší. Rád by, aby se volilo už v červnu 2017. Zřejmě si je jist, že vyhraje a kabinet bude sestavovat on. Ústava, čtyřleté funkční období vlády ho příliš nezajímá. Stát vnímá jako firmu a výměnu klíčových postů v Agrofertu si přece taky organizuje po svém. (Chápejme: stát zřejmě vnímá jako „svoji“ firmu, i když slůvko „moje“ zatím nepoužívá.)

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 1/16

XANTYPA Číslo 1/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne