Pražský hrad: Kde bydlel Karel IV.

Rozhovor s Martinem Herdou, vedoucím uměleckých sbírek a "prohlídka" Pražského hradu

Co všechno si lze představit pod pojmem umělecké sbírky Pražského hradu, a také s množstvím zajímavostí, na něž jsme při jejich prohlídce narazili, nás seznámil vedoucí uměleckých sbírek PhDr. Martin Herda. „Procházet se denně po místech, kudy chodil svatý Václav nebo Karel IV., je samo o sobě zážitkem,“ poznamenal, když jsme ho navštívili v jeho kanceláři, umístěné v bývalém Ústavu šlechtičen.

dsc_7835jpg.jpg
Kaple svatého Kříže na II. nádvoří Pražského hradu byla upravena v 18. a 19. století jako soukromá panovníkova kaple. Od šedesátých let 20. století slouží jako výstavní síň pro expozici Svatovítského pokladu.

 

„Současný název je zavádějící,“ snažil se opravit pojmenování svého oddělení. „Do uměleckých sbírek totiž patří všechno, co se týče historických movitých věcí, které se zde dochovaly: obrazy, předměty uměleckého řemesla, nábytek a všechno související. Čili i části stavebních prvků a archeologické nálezy, jež byly objeveny při přestavbách a výzkumech, které se tu provádějí prakticky sto čtyřicet let. Pražský hrad je snad jediným místem na světě, kde takhle dlouho probíhá nepřetržitě archeologický průzkum. Spravujeme věci, které dokumentují vývoj hradu od prvního osídlení ostrohu, na němž se nachází, až po doklady o jeho stavebním vývoji jako sídla králů, císařů a prezidentů. Ve stálé expozici ve Starém královském paláci je ostatně zmapována historie vývoje lokality od nejstarších dob až po začátek 20. století.“

dsc_7831jpg.jpg
Relikviářové busty svatého Václava a svatého Vojtěcha pocházejí z doby kolem roku 1500
a nechal je vyrobit Vladislav Jagellonský.

 

 xantypa-486x90jpg23jpg12.jpg

 

Víme vůbec, kde panovníci bydleli?

Od počátku, tedy již od konce 9. století právě v místech, kde dnes stojí Starý královský palác. Nejdříve v budově dřevěné, později již zděné. Současný palác se dělí do tří úrovní. Nad románskou částí z 12. století vystavěl Karel IV. své gotické obydlí a nad ním byl postaven v jagellonské době Vladislavský sál. K němu bylo přistavěno Ludvíkovo křídlo – pozdně gotické až renesanční obydlí panovníků. Rudolf II. si pak postavil vlastní (takzvaný Letní) palác, kde bydleli i jeho nástupci, pokud tu pobývali. Přesun ze Starého paláce vlastně začal už za jeho dědečka Ferdinanda I. Habsburského. Dnešní podobu, kterou známe, dala Pražskému hradu Marie Terezie v polovině 18. století. Její architekt Nicolo Pacassi tehdy pro pohled z města vytvořil jednotnou fasádu, ale tím Hrad trošku zbavil malebnosti.

Dalším, kdo se „podepsal“ na vzhledu Pražského hradu, byl architekt Josef Mocker…

Ano, v podstatě podle jeho plánů byl na přelomu 19. a 20. století dostavěn chrám sv. Víta. Je to ta část, kterou při pohledu od Vltavy vidíme vlevo od velké věže.

dsc_7751jpg.jpg
VÍTĚZNÝ ÚNOR. „Některá díla nemají uměleckou hodnotu, ale jsou
dokladem doby, takže žádná nevyhazujeme.“

 

Říká se, že Josef Mocker promítal do podoby památek, jež přestavoval – a že jich nebylo málo – až příliš osobního vkusu…

Mocker byl určitě nesmírně vzdělaný člověk a spíše než osobní vkus promítal do své tvorby představy o „čistém“ stylu. Odmítal proto u historických staveb jakékoliv pozdější doplňky, které však interpretoval podle svých představ. Zde při dostavbě katedrály zcela zbytečně zboural románskou kapli u Starého proboštství, ačkoliv dostavbě nijak nepřekážela.

 undefinedjpg10.jpg

 

Najdeme v Obrazárně Pražského hradu díla ze slavné rudolfínské sbírky?

Je tam kolem deseti obrazů, které se dají považovat za původní součást rudolfínské sbírky. V roce 1995 se povedla zcela unikátní akvizice, kdy Hrad získal trojportrét císařů Ferdinanda, Maxmiliána a Rudolfa. Je to zvláštní, rastrový obraz na dřevěné podložce, která má na sobě vydlabané žlábky, na jejichž bocích jsou portréty namalovány. Divák tedy musí obraz pozorovat buď zleva, nebo zprava, aby mohl portréty dobře vidět. Je to asi první obraz toho typu, který je dochován a je dokonce podepsán. Jeho autor v monografiích o Rudolfovi nebyl zmiňován, ale kolegové kunsthistorici našli jeho jméno v příslušných registrech rudolfínské doby, takže víme, že v Praze působil. Jmenoval se Paulus Roy a pozoruhodné je, že do Prahy přišel z ukrajinského města Rogatin. Takže původní podoba jeho jména možná byla Rog. Z Hradu se obraz dostal do různých sbírek, jak je na jeho zadní straně zaznamenáno, ovšem veřejně o něm nebylo vůbec nic známo, než se objevil v soukromé švýcarské sbírce, odkud byl zpátky odkoupen. V Obrazárně lze vidět i bronzovou sošku od Hanse Monta, kterou se také podařilo získat ze soukromé sbírky. Je unikátní tím, že zachycuje původní stav mramorové sošky, která je v Národní galerii. Rudolf II. si nechával některé věci z křehčího materiálu odlít pro jistotu i do trvanlivějšího bronzu. V tomto případě byl mramorový originál později poškozen a restaurován, takže v bronzové sošce je zaznamenán stav, který si Rudolf opravdu „pohladil“.

dsc_7721jpg.jpg
PODOBIZNA PAPEŽE BENEDIKTA XIII. „Při svatořečení svatého Jana Nepomuckého v roce 1729 byla vystavěna před katedrálou slavobrána, na níž visely obrazy Karla VI., papežů Inocence XIII. a Benedikta
XIII. a arcibiskupa Františka Ferdinanda Khünburga. Jsou to kvalitní díla, ale podle rámů je patrné, že byla dělána trochu narychlo a ,pro jedno použití‘.“

 

V šedesátých letech minulého století byly prý ve sklepení objeveny Rubensovy, Tizianovy a Tintorettovy obrazy, o nichž nikdo předtím nevěděl…

Tato historka přežívá dodnes, i když nemá žádný reálný základ. Zmíněné obrazy tady byly neustále evidovány, byť někdy pod jinou atribucí. Nikdy se ale nestalo, že by byla část sbírek ukryta, na dlouhou dobu zapomenuta a pak zase objevena. Je ovšem pravda, že vybavení Hradu bylo chápáno jako majetek panovníka a dvůr s ním volně nakládal, takže třeba obrazy i gobelíny se dle momentálních potřeb výzdoby jejich sídel odvážely do Vídně nebo přivážely sem. Po rozpadu monarchie některé z původních hradních kusů zůstaly ve Vídni, několik vídeňských zase u nás. I když se hned po roce 1918 jednalo o „restitucích“, nikdy k nim nedošlo.

Celý rozhovor a také "prohlídku" Pražského hradu, kterou svými komentáři doplnil Martin Herda, nejdete v tištěné Xantypě, která vychází 25. 10. 2016.

 

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!
Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

Vašek Vašák, foto Milan Linhart

XANTYPA 11/16 - výběr z článků

Herec Vladimír Polívka

Herec Vladimír Polívka

S Vladimírem Polívkou a jeho psem jsem strávila velmi příjemné odpoledne v jedné pražské kavárně. Naše povídání bylo košaté, a i když veselé, vlastně dost vážné; ne nadarmo se o něm říká, že hodně přemýšlí. Na plátně na sebe poprvé upozornil jako Adam ve filmu MÍSTA, jeho doménou je ale divadlo, kde má za sebou již řadu úspěchů. Letos vzbudil pozornost jako nezvalovský rytíř de Grieux v Národním divadle a čekají ho další pozoruhodné role na předních českých scénách. Je mu 27 let, je milý, skromný a pilný a já mu, stejně jako početné řady jeho fanynek, držím palce.

Architekt Martin Rajniš

Architekt Martin Rajniš

S Martinem Rajnišem jsem se seznámila v českém pavilonu na světové výstavě v Montrealu – on byl architekt, já mladičká hosteska. Uplynulo víc než třicet let a my jsme se potkali znovu – on je renomovaný architekt a já ho zpovídám. Pořád je to ale ten bezprostřední veselý kluk, který rád provokuje břitkými příměry, přitom ale zpaměti recituje Edisona.

Spisovatel Ivan Kraus: Mohl bych napsat příručku Jak prchat

Spisovatel Ivan Kraus: Mohl bych napsat příručku Jak prchat

Dnes úspěšný spisovatel, humorista, herec a loutkoherec Ivan Kraus se narodil těsně před válkou. Během ní byl jeho tatínek deportován do Osvětimi. Když se vrátil, postaral se mu o další čtyři sourozence: Elišku, Michaela, Jana a Kateřinu. S Ivanem a jeho manželkou Naďou, kteří od roku 1968 žijí v cizině, jsem si povídal ve fejetonistově rodné Praze.

Herečka Emily Watsonová

Herečka Emily Watsonová

Její kariéru odstartoval kontroverzní dánský filmař Lars von Trier. V jeho mistrovském díle PROLOMIT VLNY (1996) ztvárnila Emily Watsonová důvěřivou Bess, která obětuje vlastní život pro zmrzačeného partnera. Toto biblické podobenství, jež patří k nejdůležitějším dílům novodobé kinematografie, vypráví o zdánlivě perverzní, ve skutečnosti však absolutně vstřícné formě lásky.

Reakce šéfredaktorky Xantypy na osočení Vladimíra Franze v Lidových novinách

Reakce šéfredaktorky Xantypy na osočení Vladimíra Franze v Lidových novinách

Vladimír Franz si v rozhovoru v Lidových novinách 21. 11. stěžuje, že od té doby, co podpořil kandidaturu Miloše Zemana pociťuje "vaporizaci" a že ani Xantypa mu neotiskla rozhovor, v němž rozebral operu Válka s Mloky. Toto je reakce šéfredaktorky Xantypy zaslaná redaktorovi Martinu Rychlíkovi, která bude v Lidovkách uveřejněna.

Spiritismus v Lucerně a její stavitel Vácslav Havel

Spiritismus v Lucerně a její stavitel Vácslav Havel

Pohled ze střechy Lucerny vrací pozorovatele do časů, kdy se nad utěšeným městem netyčily mrakodrapy. Palác stojí v bezprostřední blízkosti Václavského náměstí na dně pražské kotliny a milosrdný obzor se dotkne nebe dříve, než by střechoplavce znepokojil pohled na vzcházející sklobetonovou setbu. Odtud Praze stále dominuje silueta Hradu, jako po staletí.

Tanečník Petr Zuska

Tanečník Petr Zuska

Tanečník, choreograf a umělecký šéf baletu Národního divadla Petr Zuska o posledních měsících své úspěšné kariéry, nových autorských projektech, které uvede v Brně a Praze, a o tom, jak se tančí na Beethovena.

Kohnovi: Ztratili jsme domov, ale našli svět

Kohnovi: Ztratili jsme domov, ale našli svět

Přátelství s Pavlem a Rut Kohnovými považuji za dar. Je to už pět let, co jsme se poznali při jednom z ročníků Ortenovy Kutné Hory, a tehdy mne na první pohled upoutali. Dlouholetý redaktor Svobodné Evropy Pavel KOHN svým věčným a tak trochu dětským úsměvem a jeho žena, malířka Rut, nezměrným entuziasmem, s nímž provází svého životního partnera. Jaké byly osudy této rodiny v souvislosti s jejím nedobrovolným exilem?

Sochař a výtvarník Petr Císařovský

Sochař a výtvarník Petr Císařovský

Pro někoho je umění jen lehkost bytí v čase, olejová šmouha na plátně noci či snaha o nesmrtelnost, pro jiného poctivá práce, při níž je důležité řemeslo, fortel a píle. Sochař a výtvarník Petr Císařovský je ten druhý případ. Vyučený umělecký kovář, který posléze vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, vkládá do svého souboje se železem – které je jeho hlavní materií – dostatek vlastní fantazie a zároveň cit a pokoru k materiálu, který pod jeho rukama roste v umělecké dílo.

Pedagog Rudolf Adler: Prožitky jsme vyměnili za informace

Pedagog Rudolf Adler: Prožitky jsme vyměnili za informace

Jan Ámos Komenský kdysi satiricky podotknul: „Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež pouze ukazují kam jít, ale samy nejdou.“ Existuje jen málo pedagogů splňujících tuto normu. Rudolf Adler – režisér, dramaturg a pedagog pražské FAMU – však patří k lidem, kteří by očekávání učitele národů splnili na výbornou…

Kultura - výběr z článků

Josef Lada

Josef Lada

Na svět přišel v chudé hrusické chalupě místního ševce v zimě L. P. 1887. Odešel z něj na sklonku roku 1957 coby slavný umělec, jehož dílo bylo již v meziválečném období proslulé daleko za našimi hranicemi. Na číslici sedm, která ohraničila životní pouť malíře, ilustrátora, spisovatele, scénografa, karikaturisty a autora pohádek Josefa Lady, symbolicky odkazuje název reprezentativní výstavy v Galerii Tančící dům nazvaná SEDMIČKY JOSEFA LADY: 1887 – 1957 – 2017. V následujícím rozhovoru nás na ni zve jeden z kurátorů výstavy a zároveň jeden z nejpovolanějších, malířův vnuk Josef Lada.

Yayoi Motohashi

Yayoi Motohashi

Vystudovala historii umění, žila v Londýně, Budapešti a Helsinkách. Od vzniku galerie v muzeu The National Art Center v Tokiu působí již desátým rokem jako její kurátorka. Vedle řady pozoruhodných projektů připravila i výstavu Muchovy SLOVANSKÉ EPOPEJE. Povídali jsme si ve zdejší kavárně, jejíž citlivá architektura vyvolává v návštěvnících jedinečný zážitek.

Earth: den na zázračné planetě

Earth: den na zázračné planetě

Fanoušci vynikajícího přírodovědného seriálu ZÁZRAČNÁ PLANETA, zbystřete, od 26. října zažijete v kinech DEN NA ZÁZRAČNÉ PLANETĚ. Dobrodružný snímek navazuje na druhou sérii ZÁZRAČNÉ PLANETY, která se na filmovém portálu ČSFD dlouhodobě drží na prvním místě v oblíbenosti mezi seriály.

Chlapi nepláčou

Chlapi nepláčou

Nebýt terapeutického setkání pořádaného mírovou organizací pro válečné veterány z bývalé Jugoslávie, kterého se režisér a scenárista Alen Drljević zúčastnil, drama o následcích jugoslávské války by nejspíš nevzniklo.

Antonín Gondolán

Antonín Gondolán

To je název nejznámějšího alba Antonína Gondolána, skladatele, zpěváka a multiinstrumentalisty, které nahrál v roce 2004 po svém působení v zahraničí se svým Gondolán trio. Antonín Gondolán, nejvýraznější romská osobnost pop-music bývalého Československa, oslavil v červnu pětasedmdesátiny a chystá dvojcédé s unikátní sestavou interpretů současných mladých hvězd z Čech i Slovenska.

Jan Svěrák

Jan Svěrák

V polovině srpna vstoupilo do našich kin retro PO STRNIŠTI BOS, které režisér Jan Svěrák natočil na motivy stejnojmenné autobiografické knížky svého otce Zdeňka Svěráka. Děj filmu, který rozehrává příhody malého Edy Součka a jeho rodičů i příbuzných, je situován do válečných dob. Předchází tak výjevům z OBECNÉ ŠKOLY, jež se stejnými hlavními postavami mapovala údobí před komunistickým převratem. S autorem úspěšných filmových hitů, které už čtvrt století baví diváky všech generací, jsme si povídali o okolnostech vzniku jeho novinky. Jan Svěrák mi vyprávěl i o svých nerealizovaných projektech a o tom, co v dnešních spletitých dobách znamená odvaha.

Vary ve vašem kině

Vary ve vašem kině

Nedostanete se letos na filmový festival do Karlových Varů? Nesmutněte, když ne­může Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, tedy v tomto případě do kina, a to díky akci Vary ve vašem kině, jejíž první ročník se osvědčil už loni.

Druhá strana naděje

Druhá strana naděje

Snímek DRUHÁ STRANA NADĚJE, le­tošní nositel Stříbrného medvěda za nejlepší režii, potěší od poloviny léta také české diváky. Nejznámější finský režisér, filmový samouk a samorost Aki Kaurismäki (1957) byl za své filmy oceněn mohokrát, v minulosti získal nominaci na Oscara či cenu Grand Prix v Cannes. Z letošního Berlinale si zaslouženě odvezl Stříbrného medvěda za režii příběhu stárnoucího podomního obchodníka s košilemi, který se rozhodne opustit ženu alkoholičku i uvadající živnost. Po epizodní kariéře pokerového hráče si pořídí restauraci na zapomenutém helsinském dvorku a nabídne práci mladšímu muži ve zdánlivě bezvýchodné situaci.

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

Hold Slovanské epopeji v Tokiu

„Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, pokládat mosty, neboť nás vždycky musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to snáze, dobře-li se pozná navzájem. Šťasten budu, bude-li mně dopřáno přispěti skrovnými silami k tomuto poznání – aspoň a zatím u nás v naší rodině slovanské.“ (Alfons Mucha, 1928)

Richard Deacon

Richard Deacon

Sám o sobě říká, že je akademický a nepraktický. Považuje se spíše za zhotovitele, výrobce než za sochaře. To proto, že miluje nejrůznější druhy materiálu, který opracovává a tvaruje velmi originálním způsobem. „Nevím, jestli moje věci někdo chápe, ale to je v pořádku. Já sám jim někdy taky nerozumím. Ale doufám, že někomu přinesou trochu radosti!“ prohlašuje Richard Deacon.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/16

XANTYPA Číslo 11/16

Obsah vydání

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne