Podplukovník Pavel Ruml

Farář nepatří jen do kostela

Aniž chtěl, tak za normalizace po semináři absolvoval dokonce dvouletou základní vojenskou službu. Byl odveden ke zdravotnickému praporu do Topoľčan. Psal se rok 1983 a tenkrát jsme se tam potkali na ošetřovně jako zdravotníci.

 

rumljpg.jpg
Vojenský kaplan Pavel Ruml

 

Tehdejší velitelé si dávali záležet, aby se faráři na vojně nenudili. Jeho začali „dusit“ zvláště druhý rok, to už jsem v Topoľčanech nebyl. Měl údajně pronést výrok hanobící slovenský národ, na objednávku ho udal jeden Slovák, syn politického prominenta. Před vojenským soudem mu hrozil rok vězení v Sabinově. Nakonec se ale onen Slovák svého činu zalekl, před soudem vše zlehčil nebo popřel. Pavel Ruml byl osvobozen. Ale „šarže“ po něm i nadále šly, už jenom proto, že zvláště slovenští vojáci chovali k „velebníčkům“ neskrývaný obdiv a úctu. Po vojně se k němu přihlásil jeden z tehdejších doktorů z ošetřovny, potřeboval půjčit poměrně velkou peněžní částku. Tu dostal, ale už nikdy nevrátil. Takže vzpomínky z vojny – asi „nic moc“. Co ho tedy vedlo k tomu, že když se po patnácti letech „farářování“ kolem něho jen mihla možnost stát se vojenským kaplanem, okamžitě po ní „skočil“? Byla to touha vymanit se z vojenského traumatu? Dokázat, že farář je na vojně velmi potřebný? Podílet se na zlidštění vojny? Ta dříve možná dělala z československých mladých mužů bytosti fyzicky zdatnější a pořádnější, ale brala jim odvahu, naučila je sklopit uši před neomezenou státní mocí, což si mohli „osladit“ flákáním se, mazáctvím a přikrádáním. Na klopě uniformy nosí vojenští kaplani našitý kříž. Ve svém znaku mají v jedné polovině erbu beránka, ve druhé lva. Na to vše se tedy Pavla Rumla zeptám a nebudu předstírat, že se neznáme:

Pavle, proč jsi tak zásadně změnil svůj život? V téměř třiačtyřiceti letech…

V Letohradě, na svém druhém místě jsem tehdy „farářoval“ už třináct let. Měl jsem dojem, že jsem tam dal ze sebe všechno, co jsem mohl. A v té době mě oslovil jeden z našich českobratrských farářů, který pomáhal zakládat armádní duchovní službu. Já potřeboval změnu. Naskytla se možnost zkusit farářovat úplně jinde a úplně jinak. Vstupoval jsem ale do naprostého neznáma, byly to tehdy úplné začátky takové služby v armádě.

xantypa-486x90jpg20.jpg

 

Přesto to vypadá, že všechno šlo jako „po másle“…

To ani omylem. Nejprve jsem se jel podívat za katolickým knězem, který už sloužil v Havlíčkově Brodě. Vstoupil jsem do kasáren a viděl ty dlouhé chodby, nástěnky, mříže, všude pečetě. Říkal jsem si, tak tohle už nikdy víc. Všichni na mě navíc hleděli jako na zjevení, měl jsem háro na ramena, dlouhé vousy a černý klobouk. Tak jsem to zabalil a jel domů. Po cestě jsem se ale bavil s kolegyní farářkou a ta mi k mému rozhodování řekla osudovou větu: „Když nenastoupíš teď, tak už nikdy.“ Ten červíček mi vrtal v hlavě. A za chvíli jsem se už ocitl v armádě.

Byl to tak trochu vstup do jiného světa?

I jako farář jsem se samozřejmě setkával s takzvanými nevěřícími, ale tohle pro mě znamenalo mnohem radikálnější potkání se s „nevěřícím“ světem. Mezi vojáky jsem se také mentálně dostával do oblastí, kam jsem předtím nevstoupil. A s jednotkami pak i fyzicky na místa, kam bych se normálně nikdy nedostal, tedy na mise.

Co nošení zbraně? S tím jsi neměl problém?

Zbraň samozřejmě máme přidělenou. Podle Ženevských konvencí ji ale kaplan ani nosit nemusí. Na některých misích je to však nutné kvůli jeho osobní bezpečnosti. Já jsem ji ale na žádné své misi neměl. Tamní situace podle mého nebyla tak nebezpečná. Prostě jsem se takto rozhodl, ale velitel mi to samozřejmě musel povolit.

 Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 9. 2016

Jiří Hapala

XANTYPA 10/16 - výběr z článků

Herecké duo Vojtěch Dyk a Tatiana Vilhemová

Herecké duo Vojtěch Dyk a Tatiana Vilhemová

Na rozhovor s nejznámějším českým hereckým párem Vilhelmová – Dyk jsem si připravila několik stran otázek, nakonec jsme si ale povídali o mnoha jiných věcech. Můj dojem? Táňa i Vojta jsou nejen po čertech pohlední, ale také inteligentní, přemýšliví a zábavní. Neustále se špičkují a každou vtipnou poznámku vzájemně oceňují uznalým smíchem. Je s nimi zkrátka dobře a já bych měla velkou radost, kdyby i na vás dýchla atmosféra onoho příjemného odpoledne, které jsem s Táňou a Vojtou strávila v jedné vinohradské kavárně.

Herec Robert Redford

Herec Robert Redford

Existují výročí, kterým se nechce věřit. Jedním z takových je i kulaté jubileum Roberta Redforda, filmařského veterána s vizáží rozpustilého kluka, jenž letos v srpnu oslavil osmdesátiny.

Zpěvačka Ewa Farna

Zpěvačka Ewa Farna

Zpěvačce Ewě Farně je teprve třiadvacet let. Přesto už se chystá oslavit deset let na pódiu. Nejdůležitější koncert v jejím životě (alespoň podle jejích slov) se připravuje na jedenáctého listopadu do pražského Fóra Karlín.

Výtvarník Kurt Gebauer provokoval, provokuje a provokovat bude

Výtvarník Kurt Gebauer provokoval, provokuje a provokovat bude

Sochař a všestranný umělec, profesor Kurt Gebauer oslavil 18. srpna 75. narozeniny. Do všeobecného povědomí se dostali jeho TRPASLÍCI a ČESKÝ RYBNÍK. Socha W. A. Mozarta se stala jedním ze symbolů Brna. Velkého uznání se mu dostalo za hřiště pro děti i dospělé, MINIKRAJINU, kterou vytvořil na ostravském sídlišti Fifejdy. S jeho tvorbou se můžete setkat v prestižních galeriích a na exponovaných veřejných místech. Nebylo tomu tak vždy.

Vzpomínání na Václava Havla

Vzpomínání na Václava Havla

Pátého října by bylo prezidentu Václavu Havlovi osmdesát let. Bohužel nás opustil již před pěti lety. Jeho vzor statečného jednání v období komunismu a celoživotní morální postoj od té doby české společnosti chybí. Velká část občanů si ale čím dál silněji uvědomuje odkaz Václava Havla.

Anketa 4. část  Český prezident

Anketa 4. část Český prezident

Jak si představujete svého prezidenta? A můžete být konkrétní, kdo by to měl být?

Jeden den na Rotterdam nestačí

Jeden den na Rotterdam nestačí

V Rotterdamu jsme se zastavili na jednu noc, cestou do města ’s-Hertogenbosch, rodiště slavného Hieronyma Bosche, kde byla pořádána výstava k 500. výročí umělcovy smrti. Patřím mezi lidi, pro které vše starobylé je krásné, oplývající křehkou, i když nezachytitelnou duší. Moderní Rotterdam mě však nečekaně okouzlil. Město vzdušné, stříbřitě bílé, sem tam s nějakou barevnou skvrnou.

Dokumentaristka Alena Činčerová

Dokumentaristka Alena Činčerová

V každém snímku je ukryta její životní zkušenost, její názor, její styl. Alena Činčerová rozhodně není tuctová filmařka, ale ani ženská. Nepochybně i proto, že její cesta do klidnějších vod středního věku nejednou hodně zabolela.

Juliana Jirousová

Juliana Jirousová

Chceme-li se pokusit slovy charakterizovat nejen výtvarné vyjádření, ale i životní postoje Juliany Jirousové, společnými jmenovateli by mohly být osobitost, originalita, odvaha, trpělivost a odhodlání. Anebo jen: neustálá snaha jít po Božích stezkách. Ty pro Julianu většinu času skutečně neběžely dlážděnými cestami, ale spíš trním (nebo se úplně ztrácely z dohledu), ovšem trvale a vždy znovu je bez ohledu na vnější skutečnosti a dobové i rodinné zvyky volila jako jediné, které mohou dovést až k cíli.

Slade bez pozlátka

Slade bez pozlátka

Těm, kteří v sedmdesátých letech minulého století podlehli kouzlu skupiny Slade a jejímu přímočarému a průraznému rocku, hranému s drajvem a syrově, s nepřeslechnutelně nezničitelným hlasem zpěváka Noddyho Holdera, se to možná bude zdát neuvěřitelné: letos uplynulo už padesát let od doby, kdy se zformovala její sestava!

Osobnosti - výběr z článků

Hynek Bočan

Hynek Bočan

Vážím si lidí, kteří něco dokázali, a přitom zůstali slušní. Jedním z nich je po­dle mě režisér Hynek Bočan. V našem rozhovoru jsme společně probírali je­ho věhlasné snímky i nutné úlitby.

Dagmar Pecková

Dagmar Pecková

Světoznámá česká mezzosopranistka Dagmar Pecková představí v dubnu svůj nový komponovaný pořad. Premiéra kabaretu WANTED – zasvěceného tvorbě Kurta Weilla – proběhne 12. dubna ve velkém sále pražské Lucerny. Podobu připravované revue, jejíž režii a výpravu vytváří známé autorské duo CABANI, naznačila už tisková konference ze začátku března. Pódium Lucerny ozdobil barový pult, balkony se proměnily v dobový šantán s pestře oděnými tanečníky a tanečnicemi. O této velkorysé show, pořádané během sedmnácti dubnových večerů v produkci Sagl Production, jsme si povídali s její inspirátorkou a protagonistkou.

Iggy Pop

Iggy Pop

Letošní sedmdesátník Iggy Pop svou tvorbou stále popírá označení, které by se vzhledem k jeho dlouhodobému působení na hudební scéně snadno nabízelo – hudební fosilie. Naznačují to ostatně také dvě přezdívky, kterými byl v médiích počastován: Kmotr punku a Rockový leguán. Svým životním stylem je často srovnáván s Jimem Morrisonem, frontmanem legendárních The Doors. Určitě je sbližuje jejich devastující životní styl, pijácké a drogové excesy, ale už v tom se jejich cesty brzy rozcházejí. O čtyři roky starší Jim se nedožil ani třiceti, kdežto Iggy působí na hudební scéně více než padesát let.

Zuzana Kronerová

Zuzana Kronerová

Dělat rozhovor se Zuzanou Kronerovou v baru pražského Studia Ypsilon nebyl nejlepší nápad. V příjemném odpočinkovém útočišti nejen ypsilonkovských herců se s ní chtěl každý aspoň pozdravit. Oldřich Navrátil, který s ní zkouší novou hru, ředitel Ypsilonky Jan Schmid, který jim k tomu poskytl prostor, kolegové Josef Polášek a Lukáš Pavlásek, a bůhví, na koho jsem ještě zapomněl. Jednu výhodu ten přerušovaný dialog ale měl: na vlastní oči jsem viděl, jak ji mají všichni rádi a jak ona sama se mezi nimi cítí jako ryba ve vodě. Není divu, v Čechách pracuje možná stejně intenzivně jako na Slovensku a zvláště český film si ji už více méně adoptoval.

Nina Simone

Nina Simone

Hudební revoluci, která vypukla v polovině padesátých let zrozením rock-and-rollu a pokračovala o nějakých deset let později nástupem beatových (či rockových) skupin, vedli v drtivé většině muži: muzikanti, zpěváci, také manažeři, producenti nebo diskžokejové a hudební publicisté. Byl to svět mužů. Populární hudba postupně míchala v jednom kotli rock, folk, blues, kořenila jazzem, etnickými inspiracemi, občas vykrádala klasiku. Pokud se žena v tomhle světě přece jen dokázala prosadit, bylo to hlavně za mikrofonem, jako sólová zpěvačka. Některé z nich byly i zdatnými instrumentalistkami, jiné autorskými osobnostmi. Tucet těch nejvýznamnějších představí – chronologicky, podle data narození – následující seriál.

Natalie Portmanová

Natalie Portmanová

V nedávno uvedeném dramatu JACKIE zosobnila Jacqueline Kennedyovou – ikonickou manželku legendárního amerického prezidenta. Film od chilského režiséra Pabla Larraína není standardním životopisem. Běží spíš o hrdinčin psychologický portrét, jehož klíčové segmenty líčí události od atentátu v Dallasu po Kennedyho pohřeb. A pětatřicetiletá Natalie Portmanová v roli Jackie během několika osudných dnů kličkuje mezi dozvuky šoku, návaly zoufalství a rozporuplnými vzpomínkami na minulost první dámy.

Jiří Havelka

Jiří Havelka

Jiří Havelka (nar. 1980) patří k výrazným osobnostem českého divadelnictví. Činný je především jako režisér, ale také jako pedagog a občas i herec (to především ve sdružení Vosto5).

Benedict Cumberbatch

Benedict Cumberbatch

Na civilních fotografiích připomíná vedoucího skautského oddílu nebo alespoň kladnou postavičku z nějakého komiksového seriálu, třeba RYCHLÝCH ŠÍPŮ. Brity fascinuje až groteskní podobnost jeho tváře a výrazu s chráněným bobrem.

Hawkingův život se singularitami

Hawkingův život se singularitami

Kosmolog Stephen Hawking zkoumá černé díry, které dosud nikdo neviděl, popsal záření, jež by z nich mělo vycházet, ale v dohledné době se nám ho nepodaří detekovat, a marně se snaží spojit teorii gravitace s kvantovou mechanikou. Přesto patří k nejslavnějším vědcům současnosti, protože porozuměl převratnému pokroku v kosmologii ve 20. století a napsal o něm knihu STRUČNÁ HISTORIE ČASU, kterou mnoho lidí dočetlo do konce a uvěřilo jejímu obsahu. Tento výjimečný autor oslavil 8. ledna 2017 pětasedmdesátiny.

Miloš Forman slaví pětaosmdesátiny

Miloš Forman slaví pětaosmdesátiny

Ve světě nejslavnější z českých režisérů, Miloš Forman, slaví pětaosmdesátiny. Narodil se 18. února roku 1932 v Čáslavi. Je držitelem dvou Oscarů pro nejlepšího režiséra. V roce 1976 jej získal za PŘELET NAD KUKAČČÍM HNÍZDEM, v roce 1985 za film AMADEUS, který dostal celkem osm sošek. Za tyto další snímky byl oceněn nespočetněkrát: LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY (1967), HAIR (1979), LID VERSUS LARRY FLYNT (1997), MUŽ NA MĚSÍCI (2000), a dá se říci, že v zemích od Ameriky po Japonsko. GOYOVY PŘÍZRAKY jsou zatím posledním filmem, který natočil.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 10/16

XANTYPA Číslo 10/16

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/17

XANTYPA XANTYPA 04/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne