Pro svého slavného otce byla vším. Když Jozef Kroner přišel první den do porodnice a sestřička ji v náručí natočila ke světlu a ona pootevřela jedno oko, začal výskat, dělat přemety po chodbě a přitom křičel: „Poznala mě! Poznala mě!“ V životě si s ním pak dcerka mohla dělat, co chtěla, byl jí naprosto oddán. A nebylo to jen tím, že přes veškerou snahu se jim už další dítě nenarodilo. Zůstala jejich jediná.
Vzešla z osudové lásky. Otec pocházel z dvanácti sourozenců, byl vyučeným čalouníkem, zámečníkem a autolakýrníkem, ale především hrál vášnivě ochotnické divadlo. Tedy hráli ho především jeho dva bratři, on mohl zpočátku jen malovat kulisy. A když se mu konečně podařilo dostat na jeviště, viděl ho profesionální režisér z Martinského divadla a nabídl mu práci.
Celý šťastný přijel do Martina a tam spatřil krásnou mladou ženu, hvězdu souboru. Ještě po letech vzpomínal, že zatímco ona seděla v kavárně hotelu Slovan s umělci a intelektuály, on stál venku na hromadě uhlí a díval se toužebně na ni do oken. Ani si ho nevšimla.
Mámina verze však byla jiná. Nadbíhali jí nejrůznější nápadníci – kolegové, spisovatelé, kritici. Ale když se podívala do jeho modrých očí, úplně mu propadla.
Slavnou rolí Jozefa Kronera v tomto divadle byl Kuba, vesnický hlupáček, ze kterého vytvořil dojemnou, tragikomickou postavu. Terka Hubanová hrála Aničku. A tak si Kuba vzal krásnou Aničku. Chtěli mít tichou, tajnou svatbu, žádné fotografie ani svatební šaty. Jenže svědci se podřekli a na „Kubu s Aničkou“ čekal před obřadní síní dav diváků, kteří tleskali, pískali – a tajná svatba se stala událostí Martina. Za dva roky se narodila Zuzana.
Maminka rodině a svému muži z velké části obětovala celou svou kariéru. Nesla to statečně. Když dostali nabídku do Národního divadla v Bratislavě, byly Zuzaně čtyři roky. Otec šel velmi rychle nahoru, ale máma v prostředí ambiciózních hereček pomalu ustupovala do pozadí, hrála menší a menší role, ale divadlo milovala a nakonec v něm zůstala déle než otec. Ten uměl ocenit její péči, ale oba byli velmi emocionální, takže měli opravdu živé, temperamentní manželství a občas to mezi nimi pěkně jiskřilo. Milovali se však velice a to i přesto, že kolem otce kroužily všelijaké dámy, děvčata a slečny, ale maminka zachovávala nadhled.
Zuzana si často s otcem povídala v kuchyni. Byly to krásné večerní hovory při červeném víně, které trvaly dlouho do noci. O divadle, o životě, o herectví. Mohla s ním mluvit o čemkoliv. Byl skromný i sebekritický. Otevřela i téma žen v jeho životě, dokonce ho slovně napadla „vždyť ty tam s tou slečnou…“ a otec na to: „Vždyť já tu slečnu ani moc neznám… Já miluju mámu a její krásný úsměv.“ Ale ke všemu se přiznal a končil vždy vyznáním lásky ke své ženě Terce. Maminka, unavená z celodenního starání, v té době už spala a oni si užívali. Ráno pak dospávali, zatímco ona už pracovala na jejich pohodlí. Byla obětavý člověk a přitom všem, čeho se musela vzdát, při vzpomínkách na svou martinskou slávu, byla z nich tří v životě největší optimista. Uměla prožít každý den a těšit se z malých věcí. Když na ni Zuzana poznala bolest, o to víc ji to trápilo a snažila se ji rozveselit.
Maminka říkávala, že když se Zuzana narodila, byla velmi hodná, a pak už se to jen zhoršovalo. A když se jako dospělá odstěhovala od rodičů a v podstatě jako „stará panna“ začala bydlet ve třiceti letech sama, přicházela k rodičům na návštěvu. Najednou ji připadalo, že mají úžasně uklizeno. Máma se jen pobaveně podívala na otce a řekla jí: „Víš, proč je tady pořádek, protože jsi odešla z domu.“ Maminka po ní i v dospělosti sbírala části oblečení.
Rodiče ji od herectví odrazovali a varovali, i když ona svou podvědomou touhu nikdy nevyslovila. Jako tříletou ji přistihli, jak na sebe dělá grimasy do zrcadla, aby byla co nejšerednější, vzpomíná si na jejich kradmé pohledy, otec chtěl dokonce z bytu zrcadlo odstranit. Nebo když hrála máma Desdemonu a otec Jaga a učili se doma texty, zaslechli najednou dětský hlásek, jak si recituje na nočníku slavný monolog: „Oj, příčinu znám, oj duše má…“ Když chtěla být členkou dětské dramatické sklupiny, rodiče zpozorněli: „Víš, jak tam ty dětičky trpí? Když něco pokazí, nedávají jim jíst a pít,“ strašili ji. Její snaha vyvrcholila zkouškami na Vysokou školu múzických umění, o čemž rodiče nevěděli. Přiznala se, až když byla přijata. Maminka převrátila oči v sloup, otec se chytil za hlavu a řekl: „No tak se nám tedy předveď.“ Postavila se v obýváku, nadechla se a se smíchem smíšeným s pláčem vyběhla z pokoje.
Skutečný respekt k otci ale příliš neměla. Maminka byla přísnější, ale laskavá a svým způsobem nedůsledná. „Zuzi, ukliď si tu skříň, máš tam seno.“ Podruhé už zvýšila hlas: „Ukliď si tu skříň!“ Potřetí už křičela a nakonec šla a skříň uklidila sama.
Otec se párkrát rozčílil, a to pak funěl svým velkým nosem. Uměla se s ním pohádat, „posekat“, měli podobné povahy, ale v podstatě mohla vše. V asijském horoskopu je ona drak a oba rodiče myši. A je tam napsáno: „Myši mají velkou trpělivost s drakem.“
Otec ji nikdy nechtěl vychovávat k obrazu svému. O to víc ji ovlivnil. O herectví jí říkával: „Vždyť nemusíš být ani slavná, ani vynikající, bude stačit, když budeš taková štika v rybníku, která občas rozčeří vody.“ Měla letitou lásku, ten vztah trval už od školy, byl to její první chlapec. Až její otevřená, přímá matka řekla: „To už nemá fazonu. Tak buď se rozejděte, nebo se vezměte.“ Cítila, že to není ten pravý. Existoval totiž jiný spolužák v ročníku, se kterým po sobě platonicky pokukovali. A otec ji při jednom z rozhovorů v kuchyni, ztišeně, ve dvě v noci řekl: „Já vím, že ten tvůj chlapec je asi trochu málo chlap. Já bych si tě uměl představit s tím druhým.“ Ten druhý byl založením otci podobný.
Nakonec se vdávala ve dvaatřiceti letech. Ve zralém věku, psychicky však končila pubertu. Ještě před svatbou si říkala, jestli to neuspěchala. Po obřadu jí jeden spolužák vyprávěl: „Když jsi řekla ano, zaslechl jsem strašné ‚bum‘. To tvým rodičům spadl kámen ze srdce, že už tě mají z krku.“

text Zuzana Maléřová

V tištěné Xantypě se dočtete více!