V Praze jste žila jako manželka amerického velvyslance v potemnělé době let 1983 až 1986. Jaké to bylo?
Československo bylo tehdy šedé a já jsem celkem brzo poznala disidenty Olgu Havlovou, Jaroslava Kořána nebo Michaela Žantovského a další. Státní bezpečnost nás sledovala na každém kroku. Jako správní šovinisté na mne nasadili třetiřadé agenty, zatímco ti nejlepší sledovali třeba řidiče. Chtěli jsme do Československa přivézt zajímavé Američany, tak jsem se disidentů zeptala, zda by přišli do naší residence a zda z toho nebudou mít problémy. „My už máme problémů stejně dost a vy máte whisky!“ zněla odpověď. A my jsme měli hodně whisky. (smích) Během dalších téměř tří let jsme představili mnoho současných amerických malířů, spisovatelů, ekonomů, dramatiků.
Jak se komunistické vládě líbily styky amerických diplomatů s českým disentem?
Nelíbily. My jsme ale reprezentovali svobodnou zemi a hodně nás obohatilo, že jsme mohli i lidem v komunistickém státě poskytnout kousek svobodného prostoru. A nejen disidentům. Pořádali jsme autogramiády autorů, například Updika nebo Styrona a lidé stáli hodiny před Čapkovým knihkupectvím s knihami v síťovkách i přesto, že si je úplně zblízka fotila StB. Chodili jsme také na vernisáže výstav v opuštěných budovách, ale vždy jsme museli přijet až na závěr, protože bezpečnost po naší návštěvě výstavu většinou zavřela.
Měli jste diplomatickou imunitu, odvážila se StB vůbec nějak omezovat vaše působení?
Někdy nás zastavili, ale když můj muž řekl, že je velvyslanec Spojených států, jejich reakce většinou byla „ježíšmarjá!“ Ale samozřejmě rezidence byla ostře sledovaná ze všech okolních budov, i na stromech na zahradě bylo odposlouchávací zařízení. Když jsme pokládali kytice na hroby padlých Američanů, komunisti ulice zavřeli, zatopili cesty vodou, hráli nahlas vojenskou hudbu, aby neviděli, že jim Američané mohou připomenout kus jejich historie. StB polívala vodou i hřbitov v Lánech, kam jsme na hrob Masaryka chodili s Annou a Bertou Masarykovými, se kterými jsem se hodně stýkala. Bydlely v maličkých bytech bez teplé vody. A v Lánech nás vždycky obklopili jejich staří služebníci a tichounce zpívali českou hymnu, zatímco estébácké teleobjektivy všechny fotily spoza stromů.
Americká vláda vaše styky s disidenty tehdy nekomentovala?
Ale komentovala, a mohutně. Ale na druhou stranu věděli, že mají v Praze profesionálního velvyslance. Byla například podepsána první kulturní dohoda mezi ČSSR a USA, včetně článku o lidských právech.
V roce 1986 dostal váš muž „nejlepší práci v New Yorku“, když se stal ředitelem Metropolitního muzea. Před vámi se otevřela newyorská kapitola života. Přesto jste se pořád vracela do Prahy…
Během devadesátých let jsem letěla do Prahy přesně pětasedmdesátkrát. Před revolucí jsme jezdili jednou ročně, pokaždé jsme pořádali setkání s přáteli v restauraci u Sedmi Andělů na Starém Městě. A v roce 1989 s námi také večeřeli přátelé, ale najednou polovina z nich byli ministři. Václav Havel přišel s dvěma bodyguardy, každý v černé kožené bundě a s copánkem. Absurdní bylo, že vše pořád sledovala i StB, protože ji ještě nikdo neodvolal. Druhý den se Havlovi stali prvním párem téhle země, tak jsem Olze vezla kufr oblečení a Bill dal Václavovi svazek kravat.
Česká média tehdy věnovala mnoho prostoru délce, nebo spíše krátkosti kalhot nově inaugurovaného prezidenta…
To si nepamatuji, i když na Havlovu inauguraci mám neuvěřitelné množství vzpomínek. Když Václav Havel vešel na nádvoří za zvuku fanfár, všichni byli užaslí a mně se zdálo, že v tu chvíli doslova povyrostl o půl metru. Olga v blůze ode mne, Václav v kravatě od Billa. A když zaznělo Dvořákovo TE DEUM, jediné oko nezůstalo suché. Ani oko komunistického ministra obrany, který stál v uniformě hned vedle mne a plakal.
text Martina Leierová, foto Antonín Kratochvíl
FOTO : Poly Kraft, Václav Havel a Wendy Luers na Hrádečku v roce 1989
V tištěné Xantypě se dočtete více!
