Především je třeba uvést, že právníci států protihitlerovské koalice si sice již v průběhu druhé světové války uvědomovali nutnost jasného pojmenování válečných zločinů, jejich zdokumentování a potrestání, avšak dlouho si nevěděli rady s tím, jaké zločiny mají být vlastně stíhány, které soudní instituce se jimi budou zabývat a jací pachatelé před nimi stanou. Jasno neměli především v otázce odpovědnosti za rozpoutání války, řešili otázku trestní nebo pouze mravní odpovědnosti původců války, nemohli se shodnout v tom, zda je útočná válka mezinárodním zločinem, a dokonce ani v tom, zda mají být státníci a vlády, provinivší se jejím rozpoutáním, osobně potrestáni. K nalezení odpovědí na tyto otázky nakonec naprosto zásadním způsobem přispěl nikoli Američan, Brit, nebo občan Sovětského svazu, ale český právník JUDr. Bohuslav Ečer (31. 7. 1893 – 14. 3. 1954), v letech 1943 – 1945 čs. vyslanec a zplnomocněný ministr v Komisi Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů se sídlem v Londýně a následně vedoucí čs. delegace u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku.
Dnes již jen hrstka zasvěcených ví, že to byl právě on, kdo se zásadním způsobem podílel na formování tehdy nové právní disciplíny – mezinárodního trestního práva, vůbec poprvé jasně vymezil pojem „zločin proti humanitě“, a že jeho myšlenky se staly zárodkem budoucí Všeobecné deklarace lidských práv přijaté v roce 1948 Valným shromážděním OSN v Paříži. Svou neúnavnou prací v letech válečných i měsících, které následovaly, vydobyl JUDr. Ečer Československu na poli souzení válečných zločinů pozici, jež byla naprosto neúměrná mocenské pozici malé středoevropské země. Byl to právě on, kdo 27. dubna 1944 přednesl v Londýně přelomový referát, v němž navrhl, aby se Spojenci rozhodli trestat samu přípravu a rozpoutání druhé světové války, porušení zákonů a válečných zvyklostí, a v neposlední řadě i zločiny proti humanitě (nyní spíše označované jako zločiny proti lidskosti), tedy vraždy v zázemí, násilné deportace a zotročování civilního obyvatelstva, páchané na lidech jen z důvodu jejich rasy, nábožen­ského vyznání nebo politického smýšlení. A právě všechny tyto jeho návrhy byly zapracovány do Charty Mezinárodního vojenského tribunálu, schválené 8. srpna 1945. Tím, že bylo v chartě soudu prohlášeno za zlo­čin a jako zločin soudem potrestáno připravování a rozpoutání útočné války, a tím, že byly do charty soudu pojaty zločiny proti lidskosti a že za ně byli nacisté soudem potrestáni, staly se charta soudu a rozsudek vynesený na jejím základě, skutečným mezníkem ve vývoji mezinárodního práva.
Nejen v České republice, ale i jinde ve světě jsme často svědky, jak se bývalí vysocí představitelé a funkcionáři totalitních režimů, neonacisté i pachatelé rasově motivovaných zločinů schovávají za nejrůznější nedostatky právního řádu a unikají trestu. V té souvislosti by myslím bylo správné opakovaně připomínat zásadu, kterou Bohuslav Ečer vyznával a často zdůrazňoval jak svým přátelům, tak i protivníkům: „Nikdy nepřipusťte, aby právo zabilo spravedlnost!“

text Eduard Stehlík, foto archiv autora