Jaké byly začátky?
Odešel jsem do Německa, kde se narodila moje maminka, a z počátku jsem bydlel u sestry své babičky. Člověk na začátku nemá nic, takže se soustředí na práci. Vedle nutného vydělávání peněz jsem pokračoval v tom, co jsem začal už doma: maloval a kreslil. Dal jsem si přihlášku na výtvarnou akademii do Mnichova, ale nakonec vyšla akademie v Hamburku, kde jsem v roce 1971 začal studovat malířství, grafiku a později i typografii. Ale vlastní tvorba mě na studiích samozřejmě neuživila. Dostával jsem někdy stipendia a musel jsem při studiu normálně pracovat. Po škole jsem nějaký čas dělal pro jednu reklamní agenturu, ale to nebyla moje parketa: začal jsem s knižními ilustracemi, založil malé nakladatelství pro bibliofilie – a to z velké části dělám dodnes.
Odešel jste v poměrně mladém věku. Co pro vás bylo největším překvapením nebo naopak problémem, když jste porovnával život v totalitě a v demokracii?
Odpovím na to jednou příhodou. Zhruba po půl roce jsem musel jet do Karlsruhe. A na nádraží jsem byl svědkem, jak dva policisté, ne zrovna vybíravým způsobem, něco vysvětlují bezdomovci. A reakce kolemjdoucích mne překvapila: bezdomovce se zastali a policistům vynadali za hrubé chování. Na tom je přece vidět fungování občanské společnosti a respektování druhého, v tomto případě slabšího. Což byl pravý opak toho, co bylo obvyklé v totalitním Československu.
Zmínil jste svou práci na knižních ilustracích. Jak je pro vás podstatná malba a tvorba na velké plátno?
Pokud to myslíte z uměleckého přístupu, tak je myslím nutné pro toho, kdo dělá převážně grafiku, aby začal i s jiným rozměrem a technikou. Nemyslím si ale, že je pro malíře stěžejní velké plátno – ono je obtížnější namalovat něco dobře na malé! Velké plátno diváka vždycky ohromí a ani tam toho kumštu nemusí být tolik. Na druhé straně, pro mne hraje roli i pracovní gesto, tam pak je velikost plátna podstatná.
Jak těžké bylo po návratu z Německa v roce 1994 prosadit se na zdejším výtvarném trhu?
K tomu prosazení se vlastně nikdy nedošlo. Až na pár tuzemských výstav jsou moje díla směřována na německy mluvící země. Velké těžiště mé práce je ve tvorbě knih, bibliofilií, texty jsou v němčině. O české verze jsem se vlastně ani nepokoušel. Pro německý trh jsem dělal ilustrace k povídkám Bohumila Hrabala, k poezii Jana Skácela nebo k prvotině Václava Havla Rodinný večer. V současnosti pracuji na povídkách Franze Kafky a je určitá naděje, že by se mohla objevit i česká mutace knihy. Ale problémem je cena těch knih, která se pohybuje ve stovkách euro. A v německy mluvících zemích už mám přece jen spoustu sběratelů, je tam několik muzeí, která o takové publikace mají zájem a jsou ochotni zaplatit třeba 300, 500 i více euro.
Jak se lze v dnešní době, kdy je umění (a hlavně výtvarné) považováno za luxus a nadbytečnost, uživit malbou a ilustracemi?
Umění je velmi důležité, ale člověk se musí něčím živit, což není ve výtvarném umění úplně snadné. Obrazy jsou drahé a není tak jednoduché je prodat; tady například chybí silná střední vrstva lidí, kteří by se o výtvarné umění zajímali a měli zároveň kupní sílu. Což v Německu existuje. Krom toho Německo znamená ve výtvarném světě trochu něco jiného než Česká republika. Německé umění často přicházelo s inovativními věcmi a dokázalo se proslavit. Už jen fakt, že o německých školách a směrech se učí všude v Evropě i v Americe, je podstatný. A pokud jste na západě umělec z „východního bloku“, je ještě těžší se prosadit.
Co vás nejvíce ovlivňuje a inspiruje, ať ze strany různých uměleckých směrů nebo vjemů, které jsou kolem vás?
Na to asi neexistuje jednoznačná odpověď, je to velmi komplikované. Umělec se utváří velmi dlouho, stále hledá a musí především zformovat sám sebe. Co se týče směrů, byla to moderna 20. století. Henri Matisse a další postimpresionisté, Vasilij Kandinskij a ruská avantgarda, německý expresionismus, z českých malířů na prvním místě Josef Čapek. Inspirací je pro mě ale i hudba a její barevnost, myslím, že někdy jsou si obě kompozice blízké. A také město a jeho artefakty, a samozřejmě člověk. Velikou učitelkou je pro mě příroda.
Jakou úlohu a sílu má podle vás v dnešní postmoderní době umění?
Umění rozhodně může určitým způsobem působit na člověka a formovat ho. Ať už je to hudba, literatura, divadlo nebo výtvarné umění. Pokud by to tak nebylo, tolik lidí by se přece o umění nezajímalo, tolik mu neobětovalo. Jenže se nedá vyčíslit v korunách – a už začneme pochybovat. Touha lidí něco vyjádřit a sdělit a najít v sobě svobodu, vyjádřit se tak, aby si za tím stál, je obrovská a nekonečná. V tom asi tkví ona jedinečnost umění. A proto z něho mají všechny nedemokratické systémy takový strach.
Domů jste se natrvalo vrátil v roce 1994. Jak hodnotíte dvacet let demokratického vývoje u nás a v nás? Kam jsme, jako dnešní Evropané, pokročili ve vztahu k emigrantům a ve vztahu k sobě a k národu?
Rozhodně je jasné, že já jsem se změnil a lidé, kteří zůstali tady, prošli také určitým vývojem. Ze začátku jsem z toho neměl příliš dobrý pocit. K emigrantům se často přistupovalo nedůvěřivě, až nevraživě. Ale je pravda, že postupem času tyto jevy začaly mizet. Pořád nevím, proč český národ takhle reaguje a má to v sobě jakoby zakořeněné. Znám například řadu Poláků, kteří tenhle problém neprožívali. Ale možná je to tím, že jsou Poláci oproti nám velmi soudržný národ. Nejdříve Polák, potom teprve záleží na režimu a na tom, kde žijete. Pokud žijete v demokratickém státě, dokážete si udělat objektivní obraz o různých věcech. Ať už negativní nebo pozitivní, a to vás také formuje. To už po dvaceti letech víme. Po roce 1989 mi připadal postoj politiků i společnosti dosti naivní. Byl kladen malý důraz na dodržování zákonů a práva, na tom je přece fungování státu postaveno! I občanská společnost tady stále pokulhává a politici vlastně nemusejí nic moc dělat, až na pěstování vlastního image, protože je na ně vyvíjen minimální tlak ze strany společnosti. Také kultura mezilidských vztahů je v západní Evropě na jiné úrovni než tady – máme ještě hodně co zlepšovat. Na druhé straně si myslím, že zde není každodenní běh života tolik určován penězi; lidé pořád ještě jezdí na víkend na chatu, místo toho, aby si sháněli nějakou práci i na ten víkend. Ještě se umějí zastavit, ještě si umějí užívat života! Alespoň tak to vidím u nás na venkově.
Můžu intimní otázku? Máte pocit, že jste v životě sám před sebou umělecky i lidsky obstál?
Pokusím se odpovědět jednoduše: není moc věcí, za které bych se musel stydět. O té umělecké bych řekl, že se uměním živím už přes třicet let a stále se pokouším dělat a objevovat nové věci a nespokojit se s tím, kde jsem, bez ohledu na to, zda to „něco přinese“. Nevím, jestli je toto určitá známka „obstání“, na které se ptáte, ale mám z toho docela dobrý pocit.
text Daniel Szabó
