Bylo „super“ chodit na výslechy
Nedávno jsem mluvil se studenty o době před sametovou revolucí. Vyprávěl jsem jim, jak mě jednou zatkli estébáci, bylo to v roce 1989, den před výročím okupace v srpnu 1968. Při výslechu mě StB obvinila, že chystám ozbrojené povstání. Mladí to vyprávění hltali. Jedna slečna mi pak řekla: „To muselo být super.“ Já si v tu chvíli uvědomil, jak jsou některé zkušenosti nepřenosné. Pro ty vysokoškolské studenty bylo vyprávění o rozmnožování nelegálních novin a časopisů, o protikomunistických demonstracích, o drobné podzemní činnosti dobrodružství. Vnímali to jako film, povídku. Ono to totiž vůbec nebylo „super“, celá ta doba ubíjela, byla děsivá a po léta bezvýchodná. Řekl jsem té dívce, že bych totalitu radši nezažil, že bych se rád narodil do svobody jako oni. Ale to jsem jen zbytečně házel hrách na stěnu. Ona vrtěla hlavou: „Aspoň vám o něco šlo.“
Tím chci naznačit, že totalita, okrádání lidí o tu vnější, zcizitelnou svobodu, se může kdykoli vrátit. I když vznikají všelijaké úřady, které minulost připomínají, i když teď Listopad humbukem kolem revoluce připomíná advent v obchodech, ten pocit – žít ve strachu, kdy mě zavřou, protože rozmnožuju Hrabala, Škvoreckého nebo dejme tomu Castanedu, kdy mě vezmou na výslech za to, že roznáším podzemní noviny nebo se zastávám nespravedlivě stíhaného člověka – je nesdělitelný.
Jiná dívka mi jindy vyčetla, že jsem ve svých textech „banálně antikomunistický“ a že komunisti mají přece v lecčems pravdu, „mají hlubší sociální cítění než kapitalisti“. Jen jsem zíral. Ono to nikdy neskončí.

Pravda obtěžuje
Samozřejmě že ta „super“ dívka je vlastně normální. Ta mladá komunistka taky. Jen pro člověka, který zažil ten hnusný estébácký režim, je těžké to skousnout. Generace nezatížená totalitou žije dopředu. Nějaké „kecy o hrozbě z Východu“, o vlivu Moskvy, o nebezpečí KSČM je neberou. Cestují po světě, vůbec je nenapadne, že je to vzácné, protože nepamatují zadrátovanou hranici, výjezdní doložky, pouliční výbory KSČ, kádrování, SSM a podobné radosti. Stejně je ani nenapadne, že by nemohli studovat. Jezdí na stáže do Německa, Holandska, Švédska, USA… Připadá jim to samozřejmé. A to je možná jedna z nejlepších věcí, která nás po roce 1989 potkala. Normálnost svobody.
Starší mají k minulosti a uplynulým dvaceti rokům složitější vztah. Málokdo dnes řekne: „Jsem vděčný a šťastný, že se režim změnil. Stálo to za to.“ Ne že by nebyli vděční, ale i pro ně je to dlouhá doba, víc než čtvrtina lidského života. Cítí mnohá zklamání. Ta často plynou ze svobody slova, jež kdysi byla snem, touhou svobodomyslných jedinců za totality. Moci psát pravdu. (Všimněme si, jak dodnes pravda vadí, jak strašně politiky dráždí, že se o nich píše. Jak snadno parlamentem prošel „náhubkový“ zákon, který zakazuje kupříkladu tisknout odposlechy. Jen proto, že se v nich objevovali lidé jako Ivan Langer, Miroslav Šlouf a další týpci.) – Pravda obtěžuje. Novinářům se často vyčítá, že preferují to špatné. V jejich podání Česko vypadá jako „korumpland“, „lobbyland“, kde hlavní dění organizují lidé jako Krejčíř, Dalík, Ulčák, Janoušek, Šlouf atd. Ze všech těch podvodů, malérů a zlodějin je čtenářům zhusta zle. A mnohým je zle z toho, že svinstva z doby před rokem 1989 nebyla nikdy potrestána. – Prošlo jim to.

Gott: smlouva s ďáblem a metál od Klause
Komunismus se v podobě před rokem 1989 nevrátí. Změnily se podmínky. Ale po „socíku“ starší muži a ženy občas vzdychají. Příklad nad jiné výmluvný. Letos 28. října rozdával prezident Klaus zase vyznamenání, řády. Bez medailí by to nebylo ono. A tak vyznamenával a mezi poctěnými stanul i Karel Gott. Dostal medaili Za zásluhy. Skvělý zpěvák se v sedmdesáti dočkal. Na něm je krásně vidět, jak těch minulých dvacet let vlastně proběhlo, že si svoji minulost jako národ příliš neuvědomujeme.
Jedna věc je, jak Gott zpíval, druhá, jak kolaboroval s komunistickým režimem v letech normalizace. Stal se jeho tváří. Díky Gottovi to zvenčí mohlo vypadat, že je u nás vše O.K. Ale nebylo. Zpíval tu Gott, a kdesi v garážích, sklepech, stodolách, pod zemí hrál underground proháněný a zavíraný estébáky. Jak známo, Mistr v roce 1971 na chvíli emigroval do Německa. Pak se vrátil. StB ho zřejmě vydírala přes rodiče, které tu nechal a přepsal na ně peníze a majetky. Když se vrátil, podepsal estébákům prohlášení, v němž mimo jiné stojí, jak si „uvědomuje, že není majitelem sám sebe, že patří do této vlasti, které se cítí zavázán a dlužníkem“. Klasická smlouva s ďáblem. Gott směl dál jezdit ven a zpívat, stal se však normalizačním slavíkem.
Ale pozor: nejde o Gotta. Jde o Klause. To on mu dal medaili Za zásluhy. To on se vysmál všem, kteří proti minulému režimu něco více nebo méně dělali, to on vyzdvihl kolaboranta jako pana zasloužilého. I to je jeden z výsledků uplynulých dvaceti let. Ještě před deseti lety by to bylo nešlo, ale čím jsme od Listopadu 89 dál, tím míň si vzpomínáme, tím je víc jedno, jak kdo tehdy žil.

Doktor Marek Benda
Člověk se občas musí štípnout do lokte, připomenout si: žiju ve svobodě a mám za to být vděčný. Neboť ho obklopují tuny věcí (těch zveřejněných, vyšťouraných novináři, bolavých, znechucujících), které nečekal, ale zároveň jsou logické a zákonité. Protože přechod k demokracii – vnějškové, ne zcela zažité, občany ne zcela přijaté demokracii – neznamená, že jsme se změnili my. Stejně jako se nezměnil třeba Karel Gott. Zlobil se, že mu někteří kritici nepřejí metál od Klause, a veřejně na ně vztyčil prostředníček. Přesně tohle ale dělal za minulého režimu – na lidi, kteří něco dělali proti bolševikovi, při každé té své estrádě vztyčil pěstěný prostředník.
Příklad „nezměny“, kterou zažíváme: za „socíku“ byly velmi důležité tituly. Nikoli vzdělání samo, to bylo na obtíž, být vzdělanec nikomu nepomohlo. Ale bez titulu (bez papíru) jste byli „nicky“. A tak měl titul kdekdo. Byly těžké školy, kde se studium nedalo jen tak ošolichat, ale byly i jiné, kde vystudoval leckdo. A dnes hon za tituly pokračuje. Českem hýbe skandál na plzeňských právech. Snadno, neuvěřitelně rychle nebo za nestandardních podmínek tam k doktorátům přicházeli třeba policajti, ale samo sebou i politici. Smutným hrdinou je poslanec ODS Marek Benda. Jeho otec Václav proslul jako chartista a odpůrce bolševiků, muž v opozici ctěný. Děti jistě vychovával k lásce, pravdě a poctivosti… Jeho syn si ale nechal za velmi podivných okolností udělit doktorát. A mimochodem to byl právě poslanec Marek Benda, kdo vymyslel „náhubkový“ zákon. Pravda, když malér praskl, „dobrovolně“ se titulu vzdal. Předtím si ho ale nechal dát.
Leccos se tedy nezměnilo. Ještě ne. Pravdou však také je, že zdrcující většina vysokoškoláků studuje poctivě – a dnes navíc to, co je baví.

Svoboda druhých
Václav Havel do časopisu Týden nedávno napsal: „My jsme získali formální, vnějškovou, normativní demokracii už dávno. Tu lze vybudovat poměrně snadno. Pokud jde o její skutečný obsah, tedy o cestu od demokracie formální k demokracii skutečné, máme ještě značné rezervy.“ Havel tvrdí, že tou cestou jdeme, že nejsme demokracií formální. – Tak sláva. Nakonec za tu změnu, která nastala, jsou velmi vděční i lidé jako Gott a mnozí komunisti. Vesele podnikají a do „totáče“ by se jim už sakra nechtělo. Jenže tihle lidé, a to je nebezpečné, dokázali, že je nezajímá svoboda druhých, jen ta jejich vlastní.

Autor je komentátor Týdne.
Psáno 9. listopadu 2009.