Nejprve pár stěžejních bodů Bokunovy historie ztráty humoru:
1. Humor býval kdysi přirozenou vlastností všech lidí, když lidstvo žilo v přirozeném přírodním společenském uspořádání zvaném matriarchát. V něm se praktické dovednosti, laskavost, trpělivost, dobrá nálada, smích a hravost předávala mateřskou péčí a výchovou na obě pohlaví. S matkami se děti stále smály. Otcové si někde mezitím hráli na lovce a válečníky. To v nich pěstovalo spíš vážnost, zasmušilost a chvástavost.
2. Ženy, zvyklé při výchově dětí a sbírání a pěstování plodin neustále pohlížet na svět z několika hledisek a nepředvídaných situací, měly od přírody vypěstovaný samozřejmější sklon k humoru než muži. Tu a tam to matky či sestry bezděky dávaly svým synům a bratrům najevo. Nebo se to tak synům a bratrům jen jevilo.
3. Pocit, že si z nich matky a sestry utahují, začali synové a bratři vnímat jako ponižující a urážející, dostali z něho mindrák a před nějakými deseti tisíci lety se naštvali, spikli se ve vzpouru a povstání, v němž fyzickou silou, loveckou lstivostí a válečnickou organizovaností laskavý, hravý a veselý matriarchát svrhli, odebrali ženám mocenská a majetková práva a nastolili nad nim nadvládu. Té říkáme patriarchát.
4. Aby si nadvládu obhájili, vymysleli si patriarchální ideologie a náboženství, které jim mužskou nadvládu vysvětlily, obhájily a upevnily „vyšší mocí“ včetně „vůle boží“. Protože v hloubi duše vždy věděli, že všechny tyto ideologie jsou jen jejich vymyšleným nástrojem na udržování moci, museli si je povýšit na „jediné pravdy“, aby jim nakonec mohli sami začít věřit. Tak jim nezbylo než je i sebe brát vážně a každé zesměšnění jako útok na sebe, urážku a rouhání.
5. Tak vytvořili myšlenkový a politický systém postavený na sebeklamu, touze po moci a potřebě ovládat. Začali nastolovat totalitní vlády vážně se beroucích samolibých a sebedůležitých mužských despotů. Místo přirozené radosti ze života a hravé tvořivosti se hlavní náplní lidské psychiky stal strach a obrana před imaginárními hrozbami, které si tento strach vypěstoval. Od té doby se taky střídá jeden mužský despotismus s druhým.
6. Vyhlášeným cílem takovýchto pubertálních revolucí je touha po neměnné „stabilitě“, což je maskovaná touha po moci. Ta vede k vytváření abstrakcí, iracionálních ideologií a dogmat, kterým se pak snažíme přizpůsobovat realitu tím, že ji omezujeme, potlačujeme, znásilňujeme a překrucujeme.
7. Tak se také pěstuje věčně nedospělé a nesebejisté mužské ego, které se skládá z mnoha iluzí a je stále živeno strachem, že na ně bude někdo útočit a chtít je zničit. Proto se musí pořád bránit sebeobdivem a vyvyšováním se nad druhé.
8. Protože život je neustálý pohyb a vývoj, stabilita je nerealistická iluze a jejím pramenem je strach z nejistoty. Z nerealistické iluze stability, jistoty, pravdy a správnosti pramení stav sebevážnosti a sebedůležitosti, neslučitelný s humorem, humorem ohrožovaný, humoru se bojící a humor potlačující.
9. Tak vzniká despotismus, který je vždy postavený na nerealistických iluzích a sebeklamech vydávajících se za jedinou pravdu, kterou si pak despoti musí bránit potlačováním informací a idejí, které by sebeklam odhalovaly a zpochybňovaly. Nedostatek humoru je nápadnou vlastností všech despotů.
10. Obráceno naruby to taky znamená, že pokaždé, když se bereme vážně a pěstujeme si pocit důležitosti, riskujeme, že se z nás stanou despoti. Přílišná vážnost vede k sebestřednosti a přeceňování vlastní důležitosti. Sebevážnost je útěk z reality do sebeklamu, iluzí a fantasmagorií, tedy psychická vada, která má postupně i fyzické následky – na zdravotní stav, stav ekonomiky, společnosti, národa, světa.
11. Despoti byli vždy téměř bez výjimky muži a despotismus sebevážnosti je původu čistě mužského. Patří k němu i mužská víra, že smysl pro humor je čistě mužská vlastnost. A opak je pravdou.
Toto odpověděla známá anglická šprýmařka, herečka Margot Schneider (pro kterou Shaw napsal Lisu Doolittle) na večírku jednomu vtipálkovi tázajícímu se: „Jak to, že vy ženy nemáte smysl pro humor?“ – „Tak to Pánbůh zařídil, abychom vás mohly milovat a nemusely se vám pořád smát.“
A my se teď z nemoci sebevážnosti začneme po deseti tisíciletích na pokračování léčit.