S Josefem Mašínem jsem se sešel v hotelu v Mnichově. Celé odpoledne lilo a pěší zónou se valily prudké potůčky špinavé vody. Mašín jen několik hodin předtím přiletěl z Kalifornie na dvoutýdenní pracovní cestu po Evropě. Podniká v několika různých oborech, ale poslední dobou se zaměřuje hlavně na prodej a nová uplatnění svého mikročipu Trovan, kterým eviduje všechno možné, od lososů v Jižní Americe, až po systémy proti krádežím aut.
V recepci hotelu si mě vyzvedl v džínách, teniskách a tmavočerveném golfovém tričku. Ve věku sedmasedmdesáti let, kdy jeho průměrní vrstevníci jsou na věčnosti a ti nadprůměrní na penzi, působil mladistvým dojmem. Má husté, nakrátko ostříhané, šedivé vlasy, svalnatou postavu a z paměti lehce loví podrobnosti dávných událostí a jména jejich účastníků.
V Německu má jeho americká firma už dlouho pobočku, podnikající v leteckém průmyslu, a tak tu Mašín často pobývá. Při volbě tématu našeho rozhovoru jsem šel najisto, protože mi o dobrodružném podnikání s letadly v Africe vyprávěl už před lety na svém nebeském ranči v kalifornské Santa Barbaře, když jsem tam sbíral materiál na knihu ZATÍM DOBRÝ. Do obsáhlého textu se mi nakonec jeho příběhy nevešly, ale od té doby jsem toužil je nějak zaznamenat.
Má suchý humor a ve většině věcí vojensky jasno. Na mé otázky odpovídal přímo, bez společenských kalkulů a servítků. Občas hledal slova anebo složitě skládal náročnější gramatické vazby, protože česky často nemluví. Doma a v práci používá angličtinu a němčinu, a tak mu chvíli trvalo, než se ve své mateřštině rozmluvil. Vyprávěl hovorovým jazykem, jaký se už často neslyší. Takhle se mluvilo mezi mladými v Poděbradech čtyřicátých a padesátých let.
Ty ses po vojně věnoval obchodu a pokud vím, tak největší prachy, a myslím, že to byly desítky milionů dolarů, jsi vydělal v Africe…
Jo, já tam dlouhý léta prodával aeroplány, ale ne jenom tam. To byl dobrej trh, tam je málo silnic. A těch silnic je tam teď míň než před válkou, tam ty aeroplány dost potřebujou.
A měl’s v Africe pro podnikání nějaký zvláštní pravidla nebo zásady? Něco, cos jinde nedělal?
No, tak já třeba v Africe nikdy sám nejezdím autem. Poněvadž tam, když se někde nabouráš, tak seš bílá držka, oni tě zavřou a z basy se do konce života nedostaneš. Nebo tě to stojí takový peníze, že se to nevyplatí. To je nejlepší mít nějakýho domorodce, kterej tě vozí. No a třeba v Nigérii jsem svýmu řidičovi koupil manželku. (smích) Tam vůbec byly situace… Jednou mně naservírovali hovězí ještě s chlupama. A teď je nechceš urazit… Tak jsem si časem vytvořil story, že mám rád dodo. To je plantain, takovej jako banán, smaženej, s vejcema, to se dalo jíst. No, tak jsem pak všude požíral dodo.
Ale Nigérie a Uganda za vlády Idi Amina, to byl asi dost rozdíl, ne?
Pekelnej. V Ugandě, když’s tehdy jel z Entebbe do Kampaly, tak ležely u silnice mrtvoly.
A proč’s tam vůbec tehdy jel?
Protože jsem slyšel, že Uganda potřebuje koupit aeroplány a vyvážet kafe, tak jsem se tam jel podívat, jestli bych jim něco neprodal. Za Anglánů byla Uganda jedním z největších vývozců kafe v Africe. Jenomže to celý vedli Indové, a když se dostal k veslu Idi Amin, tak Indy vyházel, a celá ekonomika se mu zhroutila. No a Uganda nemá vlastní přístup k moři a dřív to kafe vozili vlakem přes Keňu do Mombasy, jenomže za Amina přestala Uganda platit za přepravu poplatky, takže jim to Keňani típli a řekli: a dost. A teď to kafe v Ugandě leželo na hromadě a přitom to byl jedinej jejich příjem. No a já slyšel, že se v Kampale mluví o tom, že ho budou vyvážet letadlama. Tak jsem se tam jel mrknout. Přijedu do Entebbe na letiště a tam dva Boeingy 707, kterejma mohli to kafe vozit, jenomže ty aeroplány tam stály rozmontovaný. Tadyhle chybí motor, támhle kola… A teprve tam mě napadlo, že jediný, co potřebujou, je know-how a že jim to všechno zařídím a to kafe vyvezu do Džibuti, malý zemičky u Rudýho moře.
A za kým s takovým nápadem v tak šílený zemi jdeš?
No, v tom Entebbe vidím tu situaci a povídám: „Kdo se tady o to stará?“ A oni že to kafe furt ještě dělá Coffee Marketing Board, tak já jel omrknout ten Board. A tam byl nějakej Mr. Musoke, docela inteligentní chlap. A já říkám: „Hele, já vám to kafe odsud vyvezu, ale je otázka, jak za to zaplatit.“ A on povídá: „Jo, prachy my žádný nemáme. Ale co když tě dáme dohromady s lidma z burzy, kde se to kafe prodává?“ Ta burza je v Londýně, tak já letěl do Londýna, a tambyla firma, kde mi řekli: „My to kafe chceme a za převoz zaplatíme.“ Tak jedu zpátky do Kampaly a Mr. Musoke povídá: „Koukni, to ale není tak jednoduchý. Ještě musíš na ministerstvo dopravy a dostat tam landing rights. Ty prostě musíš mluvit s Jeho Výsostí, Prezidentem na doživotí, Idi Aminem Dada, Polním maršálem, Přemožitelem Britskýho impéria“ – ty tituly, co si Idi sám dal, musel všechny oddrmolit… „Ten jedinej to může rozhodnout a povolit.“ A já povídám: „A jak se mám k jeho výsosti polnímu maršálovi premožitelovi Britskýho impéria dostat?“ „Mr. Masin, tady je ňákej Bob Astles.“ Bob Astles byl běloch, Angličan… Během druhý světový války působil v Keni a v Ugandě jako pilotní instruktor a pak zůstal v Africe, protože se mu líbily černý holky. A nakonec si tam jednu vzal, a ta ženská byla ministryní kultury u Idi Amina. No tak já zavolal toho Astlese, setkal se s ním a pokecali jsme si. Já mu říkám, že taky lítám… řek jsem mu pár stories, to se mu líbilo, a povídá: „Dobře, já ti zařídím, aby ses mohl sejít s Idi Aminem.“
Takže ses sešel přímo s Idi Aminem? A kde to bylo?
Přímo v jeho vile na Lake Victoria.
On byl hlídanej Palestincema, že jo? Já o něm jednou viděl výbornej dokument…
Já ani nevím, ale měl kolem sebe takový svoje goons – černochy, co měli tmavý brejle, italský černý obleky, bílý košile, pěkný italský polobotky, ale žádný fusekle… To byla uniforma těch jeho goons, což byli prostě zabijáci, rozumíš. Jednou večer jedeme k Idimu ještě s tím Bobem Astlesem. Já jsem to už znal a věděl jsem, že lidi jako Idi Amin jsou strašně roztěkaný, u nich máš jenom pět minut na to, abys jim vysvětlil, proč je ten deal pro ně tak dobrej, že si nemůžou dovolit ho neudělat. Dýl tě v Africe neposlouchaj a na nic jinýho neslyšej. No tak jsem to Idimu takhle vysvětlil a on povídá: „Tak dobře. Hele, ty už ani nejezdi zpátky do svýho hotelu, budeš bydlet tady u mě. A teď za tebou přijde jeden můj člověk a ten ti se vším pomůže. Jmenuje se Adam.“ Adam byl Aminův zabiják, ale mluvil velice dobře anglicky. A příští den pro mě přijel v peugeotu se šoférem, a jeli jsme na ministerstvo dopravy. Normálně by ses v Ugandě k ministrovi dopravy nedostal, aniž bys za to zaplatil balík, ale s Adamem to fungovalo o dost líp. Tenhle maník se na žádným ministerstvu nikoho na nic neptal, ten normálně kop do dveří. Ministr tam sedí za stolem a teď vidí ty tmavý brejle… Ten ministr myslel, že padá opona, rozumíš (smích). Vyskočil od stolu a celej rozklepanej se ptá, co prej si přejeme. Adam povídá: „Tady Mr. Masin s tebou chce mluvit.“ (smích) Tak jsem mu vysvětlil, co potřebuju. Přeletový povolení, a tak dále… A ministr to všechno na místě schválil. To byl docela fofr. A pak že jedeme za ministrem zemědělství pro další lejstra.
Tos to všechno zařídil za jeden den?
Za jeden den to bylo všechno zařízený. Ministr zemědělství byl kluk z Harvardu, jenomže… Tyhlety černý kluci jsou chytrý, klidně choděj na Harvard, ale pak přiletěj zpátky do Afriky, daj si jednu sprchu, Harvard ze sebe smejou, a mentálně jsou zpátky tam, kde byli, než do toho Harvardu odjeli. Ale tenhle ministr měl docela přehled, von mi pak furt říkal: „Mr. Masin, my jsme tak šťastný, že se kvůli vám zase o nás bude ve světě vědět…“ Já letěl do New Yorku, a všechno jsem tam zařídil s jednou leteckou společností, jmenovala se Seaboard World Airlines. My jsme zjistili, že v Ugandě nejenže nejsou žádný pohonný hmoty, ale nemaj tam ani žádný psací stroje, žádný auta, tužky, nic. Že tam nemaj ani hydraulickej zvedák nebo ještěrku, která by do letadla zdvihla ty palety s kafem… My jsme si tam museli přivézt sakumprásk všechno. To byla čistě vojenská operace.
autor Jan Novák
na fotografii Josef Mašín spolu s Janem Novákem
Více si přečtete si v tištěné Xantyp!