Odráží se ve filmu něco z vašeho života?
Mně se v příčinách a důsledcích nestalo nic z toho, o čem film vypráví, ale na druhou stranu všechny ty věci znám, protože se staly někomu velmi blízkému a já je s ním prožívala. Autobiografická jsou některá témata. Já mám adoptovanou dceru – a ve filmu se téma touhy po dítěti, marná snaha otěhotnět a rozhodnutí pro adopci objeví. Rodičovství od určitého věku řeší každý. Někdo nechce mít dítě, najednou ho čeká a řeší, co si počít. Jiný po něm touží, a nemá ho. Někomu dítě zemře. Forma rodičovství je různá, člověk si ji v určitém věku vybere, nebo mu je přiřčena.

Herci předem neznali scénář. Proč?
U filmů, které pojednávají o obzvlášť intimních a vztahových věcech, si vždycky říkám: „Jak to, že ty postavy vždycky vědí do říci? Někdo něco řekne, druhý to pochopí, rychle odpoví, jde to šup šup. Já to v životě cítím úplně opačně, lidé se vzájemně moc nechápou, jde spíš o nedorozumění a míjení. Třeba se nakonec i pochopí, ale ne hned. Autentických reakcí se dá s nastudovaným scénářem dosáhnout těžko. Mívám pocit, že herci neposlouchají toho, s kým hrají, jejich pozornost není upřena na to, co se právě dozvěděli, ale připravují si, jak nejlépe říci to, co mají ve scénáři. V MAMAS & PAPAS jsme do toho šli jako do života. Herec věděl, co jeho postava chce, ale nevěděl, co mu odpoví ostatní. Tím vznikly situace, které bych od stolu nevymyslela. Herci museli mluvit za sebe. Jazyk postav je tedy jiný, než jak bych to napsala já, mnohem autentičtější. Chtěla jsem dosáhnout maxima „nehraných“ emocí a poskytnout hercům možnost skutečně se stát svou postavou.

Ani kameramani nevěděli, co budou točit?
Nevěděli, co herci udělají, a byli nuceni je sledovat. Nemohli si předem komponovat situace. Točili jsme chronologicky na dvě kamery. Jedna zachycovala celou scénu, druhá se soustředila na detailnější dění. Ve filmu jsou čtyři dějové linie, oba kameramani – Matěj Cibulka a David Čálek – vždy u dvou střídavě figurovali jako hlavní, u dalších jako vedlejší. S oběma jsem už točila dokument o Wihanově kvartetu, poznala jsem, že na sebe slyší, dovedou se respektovat, že v určitou dobu má hlavní slovo jen jeden.

Překvapila vás reakce některého z herců natolik, že jste musela změnit scénář?
Spíš jsem musela někdy opustit svoje představy o tom, jak bude herec reagovat. U někoho jsem si říkala – to bude takový mlčenlivý frajer, u jiného zase, že bude hezky povídat a tím ji dostane, a on jí dostal naopak tím, že mlčel.

text MICHAELA GÜBELOVÁ a PAVLÍNA FORMÁNKOVÁ, foto JANUSZ SZYNDLER

V tištěné Xantypě se dočtete více!!