Malou princeznu pojmenovali z úcty k manželce prvního křesťanského krále Uher Štěpána I. Gizela a její kmotrou se stala bavorská babička, vévodkyně Ludovika. Druhá babička, arcivévodkyně Žofie, se pak postarala o to, aby byla Gizela okamžitě po porodu odebrána matce a svěřena do její výhradní péče. Mezi císařovou matkou a mladou císařovnou Alžbětou se rozpoutal nesmiřitelný boj. V roce 1858 si Alžběta navzdory tchyniným protestům prosadila svou a obě děti vzala sebou na návštěvu milovaných Uher. Krátce po příjezdu do Budína ale obě princezny onemocněly infekčními chorobami, doprovázenými vysokými teplotami a průjmy. Gizele se podařilo přežít, její starší sestra však nemoci podlehla.

Život ve zlaté kleci
Císařovna Alžběta se po smrti prvorozeného dítěte zhroutila. Vzdala nerovný boj s tchyní a bez protestů jí přenechala výchovu malé Gizely, ke které co nevidět přibyl i vymodlený následník trůnu, korunní princ Rudolf. Mezi sourozenci a babičkou se vytvořilo silné pouto.
Gizela měla svůj vlastní dvůr, kde se o její výchovu staral pod patronací babičky Žofie celý houf učitelů, vychovatelů a opatrovnic. Svoji babičku milovala, ale zároveň ji mrzelo, že kvůli ní se všechny významné životní okamžiky jejího života odehrávaly vždy pouze před zraky otce, vychovatelů a dvorních dam, nikoliv však za účasti matky, která se toulala kdesi po světě. Pocit odcizení mezi matkou a dcerou se již nikdy nepodařilo překonat.
Jako blesk z čistého nebe proto zasáhla vídeňskou společnost zpráva, že se císařovna Alžběta rozhodla svou sotva patnáctiletou dceru provdat. Do celého plánu byl zasvěcen pouze císař, který se sňatkem souhlasil.
Císařovna Alžběta si za potenciálního zetě vybrala bavorského prince Leopolda, druhorozeného syna pozdějšího regenta Luitpolda, a vůbec jí nevadilo, že princ měl právě před zásnubami se zcela jinou dívkou. Císařský pár pozval vhodného adepta na počátku dubna 1872 do Pešti a na zámek Gödöllö na hon a při té příležitosti zaranžovali také první setkání Leopolda s Gizelou. Oproti jinak přísně dodržovaným pravidlům dvorské etikety byli mladí lidé ponecháni dostatečně dlouho sami v jednom ze salónů, aby se mohli poznat a případně v sobě nalézt zalíbení. Leopold byl dívkou, která sotva odrostla dětským střevíčkům, fascinován. Dlouho neváhal a svou nastávající požádal o ruku.
Zasnoubení vyvolalo velkou senzaci, protože nikdo nečekal, že by si dcera císaře vzala prince, jehož kariéra nevyhlížela nijak zvlášť slibně. Unáhlenost výběru kritizovala také arcivévodkyně Žofie, ale mladému páru své rozčarování nedala znát. Ba právě naopak. S radostí jim udělila své požehnání a na společné konto jim připsala částku půl milionu zlatých. Svatby své milované vnučky se však arcivévodkyně Žofie již nedožila. Zemřela na konci května roku 1872.

Vzdálená, a přesto tak blízká
Svatba byla vzhledem k nízkému věku nevěsty stanovena na duben 1873. Do té doby psala Gizela svému princi zamilované dopisy a v jednom z balíčků mu do Bavorska poslala také nádherný medailon ve tvaru srdce, který pak u sebe nosil až do konce života. Velkolepý svatební obřad se konal ve vídeňském augustiniánském kostele. Podle staré tradice měli novomanželé strávit svatební noc ve vídeňském Hofburgu a druhý den se společně s celou rodinou účastnit děkovné bohoslužby. Císařovna Alžběta, která si byla vědoma toho, že svou krásou a šarmem nevěstu zcela zastínila, to odčinila tím, že se postarala o to, aby se Gizela a Leopold mohli odebrat ihned do císařské rezidence v Salcburku a strávit tam celý týden až do doby, než se vydají do nového domova v Mnichově.
Příjezd nyní již bavorské princezny Gizely do nové vlasti byl více než triumfální. Král Leopold se z úcty k císařovně Alžbětě (původem bavorské princezny z královského rodu Wittelsbachů) rozhodl připravit skvělé uvítání. Na nádraží očekávala pár nastoupená osobní čestná jednotka a do královského paláce je k audienci přivezl kočár se šestispřežím, který byl přesnou kopií kočáru francouzských králů z Versailles.
Domovem mladého páru se stala vila v italském stylu na Schwabinger Landstrasse č. 6, kterou dostali novomanželé jako svatební dar od nevěstina otce, císaře Františka Josefa I. Gizela a Leopold se okamžitě zapojili do společenského života. Jejich palác navštěvovali umělci jako malíř Franz von Defregger, architekt Gabriel von Seidl, historik Theodor von Heigel a další.
Krátce po svatbě Gizela otěhotněla. O svém rostoucím bříšku se v korespondenci vyjadřovala jako „o šťastném hrbu“. V lednu 1874 se jí narodila dcera Alžběta a následujícího roku další holčička – Augusta. Šťastní rodiče se s nimi projížděli na ponících anglickým parkem, jezdili na kolech a sáňkovali. Gizela se svým potomkům stala svědomitou matkou a všemožně se s nimi snažila vybudovat vztah, který sama se svou vlastní matkou nikdy nepoznala. Podle slov Gizeliny sestry Marie Valerie to však dělala jaksi ze smyslu pro povinnost, bez nadšení. Ke starším sourozencům přibyli časem ještě bratři Jiří (1880) a Konrad (1883) a rodina tak získala definitivní podobu. V domě „bavorských“ se všechno řídilo podle přesně daných pravidel a dle slov pamětníků tam vládly strojená pravidelnost a konvence.
Gizela se velice často vydávala na cesty. Navštívila Itálii, Španělsko, Bulharsko, Alžír, Sicílii a mnoho dalších zemí. V roce 1895 se na Korfu v paláci Achilleon setkala s císařovnou Alžbětou, pravidelně zajížděla za otcem a bratrem do Vídně, ráda se podívala do Uher, které v ní ale probouzely neblahé vzpomínky na dobu její dětské nemoci a ztrátu sestry. Gizeliným celoživotním přáním bylo navštívit Svatého otce v Římě, ale vzhledem k napjatým vztahům mezi italským králem a papežem jí to bohužel nebylo nikdy umožněno.
Mnohem více než cestování však Gizelu zaměstnávaly reprezentační a jiné povinnosti doma v Bavorsku. V roce 1886 byl choromyslný král Ludvík II. zbaven svéprávnosti a Giselin tchán se prohlásil regentem. Princ Leopold stoupal na společenském žebříčku a v březnu 1887 se stal generálem jezdectva a velícím generálem 1. bavorského armádního sboru. Gizela jej doprovázela na celé řadě společenských akcí a kromě toho se věnovala charitativní činnosti.

Konec starých časů
Konec 19. a počátek 20. století byl pro Gizelu dobou značného fyzického i psychického vypětí. V lednu 1889 spáchal sebevraždu rakouský korunní princ Rudolf. O devět let později (1898) byla v Ženevě zavražděna anarchistou císařovna Alžběta. Gizela podle svých možností zajížděla za otcem do Vídně, aby mu alespoň trochu zpříjemnila poslední roky života.
Stupňující se rozpory mezi velmocemi vyústily v první světovou válku. Gizela se ocitla přímo uprostřed válečné vřavy.

text Kamil Rodan

V tištěné Xantypě se dočtete více!