Další příklad z okruhu mých známých: Jedna kolegyně, Číňanka z Tchaj-wanu, mi nedávno nechtěla uvěřit, že je Mongolsko skoro devadesát let samostatné. Je to čínská provincie, anebo donedávna byla, přela se se mnou, jasně si to vybavuju ze školních map! Pozoruhodný paradox: zatímco kontinentální Čína svrchovanost Mongolska, nezávislého de facto od roku 1921, uznala krátce po druhé světové válce, druhá „Čína“, kterou je ostrov Tchaj-wan, se s ní nesmířila dodnes a zastaralými politickými mapami uvádí v omyl vlastní školáky a studenty.
Na Němce pozor, na Rakušany ještě víc
Evropě sice dnes vévodí unie 27 států, leckteré předsudky ohledně tamních národů, nejednou zděděné z předchozích staletí, jsou ale tak hluboce zakořeněny, že významně ovlivňují vztahy mezi nimi. Němci jsou nebezpeční a rozpínaví a je třeba držet je na uzdě, myslí si Francouzi, kteří se jakžtakž smířili s hospodářskou dominancí Německa na kontinentu, pod drobnohledem však dodnes studují každou politickou iniciativu vycházející od východního souseda. Ač člen NATO, Německo se donedávna s ohledem na neblahé vzpomínky spojené s třetí říší nezúčastňovalo dokonce ani žádné z mezinárodních vojenských misí.
Malé Rakousko se po devadesáti letech zcela nevzpamatovalo z rozpadu impéria, jehož bylo mocenským centrem, a v očích Evropy mu nepřidal ani ambivalentní postoj místní reprezentace k dědictví nacismu. Když po nástupu Kurta Waldheima do prezidentského úřadu v roce 1986 došlo k odhalení jeho minulosti aktivního příslušníka wehrmachtu, uvrhl svět Rakousko do diplomatické klatby a muž, který byl krátce předtím generálním tajemníkem OSN, si s výjimkou několika návštěv arabských zemí, států sovětského bloku a Vatikánu celý svůj šestiletý mandát odseděl ve vídeňské „karanténě“. Uvržení hlavy jednoho ze států „staré“ Evropy do mezinárodní izolace nemá po válce obdoby, například i španělský diktátor Franco od padesátých let na své půdě přijímal významné cizí státníky včetně amerického prezidenta. Podruhé vyhlásila rakouské vládě mezinárodní bojkot Evropská unie, už coby jednomu ze svých členů, v roce 2000 po vytvoření koalice lidovců kancléře Wolfganga Schüssela s krajně pravicovými Svobodnými. Opakované uvržení země na černou listinu se mohlo uskutečnit snad jen proto, podotýkají diplomaté mimo záznam, že šlo o Rakousko, toto „Německo druhé kategorie“.
Evropské diplomatické kuloáry si stále šuškají o italské lehkovážnosti, španělské vrtkavosti, francouzské nadutosti a britské odtažitosti, samosebou jen v nepřítomnosti zmíněných národních zástupců. Co se Velké Británie týče, hledí na ni v kontinentální Evropě s nedůvěrou coby na předsunout hlídku Spojených států. Britové zase s obdobnou nedůvěrou hledí na Evropu za Lamanšským průlivem a pokoušejí se, seč jim síly stačí, udržet křehkou rovnováhu mezi svými snahami zachovat si výlučnou pozici v rámci evropských mocností a zabránit vlastní izolaci.
Rada bezpečnosti ve znamení roku 1945
S tíhou setrvačnosti ovšem nejvíce bojují rychle se rozvíjející mocnosti mimo euroatlantickou zónu, jejíž metropole až do poloviny dvacátého století dominovaly světu. Jako jednu z prvních „nových zemí“ vzalo mezinárodní společenství na vědomí miliardovou Čínu poté, co zástupcům Pekingu, legitimizovaným americkým vládním tandemem Nixon-Kissinger, otevřelo v roce 1971 dveře Rady bezpečnosti OSN. Japonsko, Indie, Brazílie, Mexiko či Indonésie si své uznání coby partnerů hodných respektu, z hlediska počtu obyvatel i hospodářského významu, pracně vydobývají podnes. Už delší čas se na půdě světové organizace uvažuje o reformě Rady bezpečnosti, v níž by k pěti stálým křeslům, zabraným vítěznými mocnostmi druhé světové války, přibyla další (nejžhavějšími kandidáty na jejich obsazení jsou Německo, Japonsko, Indie a Brazílie), leč definitivní rozhodnutí, které musí projít hlasováním Valného shromáždění OSN, dosud nepadlo. Všichni si přitom dobře uvědomují dlouhodobou neudržitelnost stavu, kdy svět řídí pětice vítězů dávno skončené války.
Diplomaté by měli být nejlepšími znalci politického zeměpisu, ve skutečnosti i oni pracují s nejrůznějšími stereotypy. Ani ne tak z nevědomosti jako spíš z pohodlnosti a nechuti podstoupit riskantní improvizace.
text Martin Daneš
