xantypa - Archiv  /  Ročník 2009  /  Číslo 12/09

Wendy Luers má Čechy ráda, přesto (nebo možná právě proto), že nemá ani kapku slovanské krve, jak sama říká. Komunistické Československo poznala coby manželka tehdejšího amerického velvyslance Billa Luerse a na jejich výrazné tříleté působení se dodnes vzpomíná jako na éru Luersových. Pár týdnů po sametové revoluci založila v Praze Nadaci pro občanskou společnost, která realizovala mnoho významných projektů. Wendy Luers je spoluzakladatelkou a předsedkyní Projektu Spravedlnost v transformačním období. Její muž Bill W. Luers byl po návratu z Prahy patnáct let prezidentem Metropolitního muzea v New Yorku. Společně vychovali šest dětí a mají devět vnoučat. S energickou Američankou jsem si povídala v jejich útulném bytě na newyorské 51. ulici, plném knih a rámečků s fotografiemi rodiny a českých disidentů.

Vážení a milí čtenáři,

pár dní před sedmnáctým listopadem předáváme do tisku prosincovou Xantypu a spolu s Martinem Fendrychem se zamýšlíme, kam jsme se za těch dvacet let dostali, jak jsme se „svou“ demokracií naložili. Není to příliš veselé čtení. Martin kromě jiného rozebírá, jak svobodu vnímá starší generace, jak my, kteří jsme byli u zrodu, a jak rozdílně mladí, pro které je již samozřejmostí. Kvůli nim nám připadá důležité připomínat si minulost.

Indonéská Jáva se svými 132 tisíci kilometry čtverečnými a 120 milióny obyvatel – to už je vskutku pořádný ostrov… Za pozornost nestojí jen desetimiliónová megapole Jakarta plná rámusu a smogu či naopak poklidně vyhlížející prastará královská města Surakarta a Yogyakarta, hinduistický chrámový komplex Prambanan nebo Borobudur – snový skvost architektury z časů buddhismu.

Nikoho také nejspíš nepřekvapí, že Jáva má neskutečně krásnou přírodu. Nachází se zde také činné nebo jen dočasně (a tedy zdánlivě) odpočívající sopky: Gunung Merapi, Semeru, Bromo, Krakatau a mnoho dalších. Mezi vulkány má zcela jedinečné postavení ovšem zaujímá skoro 2.400 metrů vysoká hora Ijen - ani ne tak pro svou mohutnost či nějakou obzvlášť zlověstnou historii odkazující k minulosti - nýbrž tím, co permanentně skrývá na dně své kaldery…

S Josefem Mašínem jsem se sešel v hotelu v Mnichově. Celé odpoledne lilo a pěší zónou se valily prudké potůčky špinavé vody. Mašín jen několik hodin předtím přiletěl z Kalifornie na dvoutýdenní pracovní cestu po Evropě. Podniká v několika různých oborech, ale poslední dobou se zaměřuje hlavně na prodej a nová uplatnění svého mikročipu Trovan, kterým eviduje všechno možné, od lososů v Jižní Americe, až po systémy proti krádežím aut.

V recepci hotelu si mě vyzvedl v džínách, teniskách a tmavočerveném golfovém tričku. Ve věku sedmasedmdesáti let, kdy jeho průměrní vrstevníci jsou na věčnosti a ti nadprůměrní na penzi, působil mladistvým dojmem. Má husté, nakrátko ostříhané, šedivé vlasy, svalnatou postavu a z paměti lehce loví podrobnosti dávných událostí a jména jejich účastníků.

Císařské dítě, u kterého se předpokládalo, že se narodí jako chlapec. Dcera ženy, se kterou si nikdy nerozuměla. Manželka muže, u kterého hledala celoživotní jistotu. Matka dětí, kterým se snažila nahradit to, o co byla sama ochuzena.

Opět se nenarodil dědic
Psal se červenec roku 1856 a zraky obyvatel rakouského mocnářství se obracely k Vídni, kde se právě očekával příchod druhého císařova dítěte na svět. Po prvorozené dceři Žofii (1855) se všichni těšili na zprávu o narození císařského prince a dědice trůnu. Pro mnohé bylo proto velkým zklamáním, že se na zámku Laxenburg na předměstí Vídně narodila „pouze“ další dcera. Císař František Josef I. však působil spokojeně, žertoval, a dokonce popichoval svou porodem znavenou manželku, že měla přeci jenom poslechnout rady pešťského rabína a před porodem přibít na dveře pokoje hebrejskou báseň, která měla být zaručeným receptem na tolik očekávaného prince.

Začnu tento text osobněji: Žiju ve Francii a zhruba každý druhý, kdo chce v hovoru se mnou zmínit zemi mého původu, řekne „Československo“. Nejpozoruhodnější na tom je, že se takhle pletou nejen starší ročníky, ale i Francouzi, kteří větší část školní docházky absolvovali po česko-slovenském rozdělení v roce 1993. Síla setrvačnosti s mezigeneračním účinkem.
 

Hvězda nejen Městských divadel pražských, kde působí už padesát roků, Květa Fialová. Narozena před osmdesáti lety, i ve svém věku krásná. Od listopadu prochází na scéně Rokoka svým uměleckým i lidským životem v komorním benefičním večeru FIALOVÉ KVĚTY ŠTĚSTÍ.

„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.

Mnozí moji vrstevníci by si přáli být mladší. Ale já jsem vděčná za svůj věk, protože dřívější datum narození mi umožnilo seznámit se a spřátelit s lidmi, kteří jsou dnes historickými osobnostmi. V encyklopediích se dočtete, co vytvořili a jaká dostali ocenění. Ale už jen vzpomínky jejich blízkých vám o nich mohou sdělit něco skutečně zajímavého.