Četla jsem, že jste chtěl být právníkem…
Ano, v osmnácti jsem chtěl být právníkem, ale ve dvaceti jsem názor změnil. Nepocházím z umělecké rodiny a v roce 1989, kdy byla sametová revoluce, mě opravdu nenapadlo, že budu dělat to, co dělám.

To, že nejste z umělecké rodiny, ale není nutně na škodu…
V osmdesátých letech to bylo tak zafixovaný, že pokud člověk nemá protekci, nemá ani smysl hlásit se na uměleckou školu. Když jsem se pak dva roky po revoluci hlásil na JAMU, zkusil jsem to s tím, že je jiná doba, a vzali mě. Nevím, jak to funguje dnes, ale já jsem důkaz toho, že v roce 1991 bylo možné se dostat na vysokou uměleckou školu bez protekce.

Jaké jste měl tenkrát představy, o čem jste snil…
Všichni jsme tenkrát byli plni naděje, entuziasmu a pocitu, že je možné naprosto všechno.

A vyplnilo se Vám něco?
Ano. Ale to, co se mně splnilo, bylo díky mé cílevědomosti, pracovitosti a štěstí, ne proto, že jsem někoho znal. Myslím si, že u těch, kteří se dostanou nahoru díky konexím a známostem a jinak jsou přinejlepším průměrní, se to stejně dříve nebo později projeví. Průměrný operní zpěvák bude vždycky průměrný, i když ho někdo bude tlačit sebevíc.

V zásadě souhlasím, i když speciálně v oblasti kultury, médií atp. to na mě často dělá dojem, že se tady nad průměrným nebo dokonce podprůměrným výkonem málokdo pozastaví…
Problém je samozřejmě v tom, že lidi si tady zvykli spokojit se s průměrnou kvalitou. Obecně. Já když nejsem spokojen, tak si stěžuju, a nejde o to, že bych chtěl být nějakej protivnej dědek, ale vidím to jako jedinou možnost, jak tu úroveň pozvednout… V okamžiku, kdy mi něco vadí, a nebudu si stěžovat, tak se ta nekvalita stává jakousi normou.

Proč si myslíte, že jsou vaše scénky a zejména OTEVŘENÝ DOPIS KSČM, který se šíří internetem, tak populární?
Protože je to vtipný.

A nevnímají to lidi jako protest?
To nevím. Určitě to není fór pro fór, vždycky se snažím – někdy víc a někdy míň úspěšně – aby za těmi scénkami byla myšlenka, která někomu v metafoře může něco sdělit. V tomto konkrétním případě je to především útok na ideologii, která chce nějakým způsobem ubližovat a která, i když už nemá takovou moc, je pořád přítomná. Nebezpečná je hlavně taková ta romantická představa, že někdo za mě zařídí, abych se měl dobře, a já nemusím nic dělat. To vedlo k devalvaci tradičních hodnot, kterých já jsem zastáncem, a mnoho lidí to, alespoň doufám, cítí podobně.
 

text a foto Diana Zehetner

Čtěte tištěnou Xantypu, dozvíte se více!