VÁCLAV MALÝ, v roce 1989 disident, nyní pražský světící biskup
1) Sedmnáctého listopadu 1989 jsem navštívil statečné katolíky a též některé obhájce lidských práv (ne všichni byli věřící) v Šumperku a Jeseníku. Do Prahy jsem se vrátil v neděli 19. listopadu.
2) Záhy po listopadu 1989 jsem mohl opět bez překážek a bez jakýchkoli omezení působit veřejně jako kněz. Po jedenácti letech zákazu veřejného působení to byl pro mě veliký dar a radost.
3) Především byl vytvořen svobodný prostor k osobní iniciativě a podnikání. Otevřely se hranice a byla rozbita dlouhodobá umělá izolace od světa. Obnovil se spontánní spolkový život a vznikla nepřehledná řada záslužných občanských iniciativ. Změnil se vzhled našich měst a venkova. Vzdělávání přestalo být ideologicky ovlivňováno.
4) Ekonomická transformace nebyla provázena adekvátním právním rámcem. Došlo k nemravnému rozkrádání společného do kapes bezskrupulózních jedinců a skupin, aniž za to byli potrestáni. Právní vědomí občanů je na nízké úrovni, jelikož stav soudnictví ani po dvaceti letech není adekvátní nárokům doby. Mnoho našich občanů se dosud vnitřně neztotožňuje se zralým demokratickým smýšlením a jednáním.
5) Stávat se dospělými a vyzrálými Evropany, kteří jsou hrdi na svoje národní a duchovní kořeny a zároveň otevřeni všemu obohacujícímu v jiných tradicích.

JIŘÍ SUK, v roce 1989 student historie na FF UK, nyní historik, autor knihy LABYRINTEM REVOLUCE
1) Studoval jsem historii na Filozofické fakultě UK v Praze. Od časného rána jsme měli šílenou vojenskou katedru. Plk. Hedbábný na nás řval, abychom se při večerní povolené studentské manifestaci nenechali zmanipulovat „antisocialistickými živly“ k „protistátním“ a „protistranickým“ vystoupením. Byl si jistý, že jednotná masa pracujících se nikdy nepřidá na stranu hrstky disidentských dobrodruhů placených Západem. Naštěstí to byla poslední vojenská katedra v mém studentském životě.
2) Padly nesmyslné bariéry, otevřely se všechny možné světy. Pro mě rozhodující byl svět vzdělání, jenž se za minulého režimu nacházel v žalostném stavu. V lednu 1990 jsem vlastně začal znovu studovat. Ten skok z neprodyšně uzavřeného systému zkostnatělé marxisticko-leninské nevzdělanosti do zdánlivě bezbřehé postmoderní otevřenosti byl jedinečný a neopakovatelný. Byla to zkušenost svobody.
3) Nejzásadnější změna se odehrála na úrovni majetků, moci a vlivu. Z gruntu se proměnila vlastnická struktura, vznikly nové instituce a (ne)pořádky na její ospravedlnění a ochranu. Státní socialismus byl vystřídán globálním kapitalismem, v němž dominuje hyperkonzumní styl života. Za všechno možné i nemožné se platí, přičemž jen málo z těch věcí je kvalitních a potřebných. Jinou zásadní změnou je život na dluh v mnoha ohledech – rozpočtovém, ekologickém, populačním atd.
4) Novým demokratickým institucím jsme zatím nedokázali přizpůsobit naši mentalitu, která je pořád tak nějak postkomunistická, tj. poznamenaná érou konzumního socialismu, s níž byly spjaty určité vzorce chování – především ten vyjádřený sloganem „kdo nekrade, okrádá rodinu“. V éře dnešního konzumního individualismu by znělo trochu jinak: kdo nekrade, je hlupák, který okrádá sám sebe.
5) Odvážnější občany, nezkorumpované politiky, vládu kultury a vzdělanosti namísto vlády prodejné technokracie. Příštích dvacet let potvrdí, zda definitivně patříme k západnímu světu navzdory všem jeho nectnostem, nebo zda jsme fatálně uvízli ve východním světě, který navzdory všem jeho přednostem není naším civilizačním okruhem.

HELENA TŘEŠTÍKOVÁ, v roce 1989 i v současnosti režisérka, dokumentaristka
1) Pamatuju si to velmi přesně. Byli jsme s mým mužem na památné demonstraci na Albertově. Když se průvod vydal na Vyšehrad, odpojili jsme se, protože doma čekaly děti na večeři. Nikde nic nejelo, museli jsme si vzít taxíka. Nadšeně jsme řidiči vyprávěli, co jsme zažili. Taxikář s typickou taxikářskou moudrostí pravil – cituji: „To je stejně všechno na hovno, nic se nestane a komouši tu budou strašit dál…“
2) Dělám filmy svobodně, padla cenzura a nesmyslná ideologická omezení. Svět se otevřel.
3) Nastala svoboda a demokracie. S tou je ovšem třeba naučit se žít. A to je složitější, než jsme si mysleli při zvonění klíči.
4) Malý důraz na morálku, slušnost a kulturu. Jsou hodnoty, které „neviditelná ruka trhu“ nemá v popisu práce. A přesto existují a jsou důležité.
5) Přála bych si, abychom mohli cítit větší důvěru k lidem, kteří se hlásí o správu naší země. A aby oni o naši důvěru aktivně usilovali nejen líbivými slovy, ale především státnickými činy prospívajícími celku.

KAREL SCHWARZENBERG, v roce 1989 prezident Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva,

nyní senátor,předseda přípravného výboru TOP 09
2) Naprosto. Vrátil jsem se po jedenačtyřiceti letech domů. Žiji zde, pracuji zde a připouštím, že období od 17. listopadu do konce roku 1989 byly nejkrásnější chvíle mého života.
3) Už netoužíme po zlatém písku na bulharském pobřeží, nýbrž po Karibiku. Bavorák, a nikoliv kádrový posudek, je základ pro hodnocení člověka.
4) Nepodařilo se nám vybudovat vztah k právu. Svědčí o tom jak výroky našich politiků k rozhodnutím Ústavního soudu, tak každodenní korupce.
5) Abychom se přeci jen zbavili myšlení, na které jsme si navykli v období mezi lety 1938 – 1989 a stali se lidmi s rovnou páteří, kteří pracují tvrdě pro svou rodinu i pro tuto zemi a nemyslí si, že k blahobytu a ke štěstí se člověk dostane podvodnou zkratkou.

VÁCLAV MARHOUL, v roce 1989 filmový produkční na volné noze, nyní filmový producent a režisér
1) Odpoledne jsem šel na Albertov, euforie, pak už ve tmě pěší přesun na Vyšehrad, potom dolů na Výtoň, zastavení průvodu u Botanické zahrady, zpátky na Výtoň, po nábřeží na Národní, fízlové, milice, červené barety, antony, výprask, na ulici stovky bot bez majitelů, krev, jako v mrákotách do kavárny v Mánesu, diskuse co dál, domů…
2) Naprosto, totálně a pozitivně a ve všech úplně možných myslitelných směrech.
3) Svobodné volby, svoboda projevu, zrušení cenzury, možnost uplatňovat občanská a lidská práva, členství ČR v NATO a v EU.
4) Naprostá politická nekorektnost, ubohá politická úroveň, žádné politické dlouhodobé vize a státnické přemýšlení, čecháčkovství v oblasti našich spojeneckých závazků, dehonestace základních demokratických pojmů, myšlenková vyprázdněnost politických programů, špatný volební systém který jen vede ke koaličním „cochcárnám“, korupce, neexistence skutečných elit, nefungující právní stát, provázanost politiky a byznysu – klientelismus, nevyrovnání se s minulostí, buranskost a ubožácká (někdy rádoby humorná) sprostota při volebních kampaních, politické preference KSČM, sílící xenofobie, opětovný nástup neonacismu a antisemitismu…
5) Abych v případě otázky č. 4 vlastně nevěděl, co vůbec napsat.

ZUZANA BOEHMOVÁ, v roce 1989 žákyně základní školy, nyní analytička OSN pro veřejné zdravotnictví se zaměřením na sexuální zdraví a přístup k antikoncepci
1) Bylo mi devět let a se starší sestrou jsme byly samy doma, zatímco rodiče byli na Národní třídě. Oni se za žádné hrdiny rozhodně nepovažovali, ale na mě tehdy jejich odhodlání a odvaha udělaly obrovský dojem.
2) Ve všem. Mohla jsem vyrůst jako svobodný člověk. Bez všudypřítomné prolhanosti, sevřenosti a odporné absurdity komunismu. Bez zamítnutých výjezdních doložek, kádrových posudků, bez věznění odpůrců komunismu a bez cenzury. I pro naši rodinu se změnilo všechno, rodiče konečně dostali příležitost dělat, co je těší, a uplatnit se. Vybudovali pro nás zázemí a poskytli příležitosti, které byly před revolucí zcela nemyslitelné.
3) Zcela jsme si zvykli na osobní svobodu a svobodu slova. Většinová média se během posledních dvaceti let stala z příšerných slušnými, a pak zase příšernými, i když úplně jinak. Zlepšilo se postavení žen a muži se více zapojují do péče o rodinu. Chápeme, že peníze nejsou vše, myslíme víc na zdraví a kvalitu života. Ničení přírody už neprochází bez povšimnutí. Stalo se méně přijatelné být na veřejnosti rasistou, antisemitou nebo nacionalistou.
4) Spíš než zásadní chyby vnímám promarněné šance. Vadí mi sklon k černobílému vnímání složitých problémů a tendence schovat se za jednoduché slogany. Například neschopnost a neochota zásadně reformovat zdravotnictví. Zabýváme se poplatky u lékařů a ulejváním se z práce, zatímco zcela chybí promyšlená koncepce toho, na co se má zdravotnictví vlastně vůbec zaměřit. Jak prodloužit průměrnou délku života? Kde jsou potřeba investice, aby klesl počet výskytu typicky českých rakovin? Jak velký vliv farmaceutických společností je pro nás přijatelný? Nepromyšlenost péče o veřejné zdraví nás stojí spoustu peněz a spoustu (produktivního) času stráveného v čekárnách a předčasná, zbytečná úmrtí. A bohužel stále platí, že pokud někoho při pobytu v nemocnici nepodplatíte nebo nemáte známého lékaře, čekají vás mnohdy hororové zážitky.
5) Přála bych si, abychom se stali příkladem liberální, tolerantní společnosti dbající na lidská práva. Doufám, že nebude vzrůstat vliv náboženství ve společnosti. Doufám, že nás čeká úplná rovnoprávnost homosexuálů a konec diskriminace menšin, že ženy budou dostávat za stejnou práci stejný plat a jejich pohled už nebude vnímán jako „ženský“, ale prostě lidský. A moje soukromé přání? Lepší kvalitu jídla. Abychom přestali jíst odpadkovou, chemickou zeleninu a barvivy a konzervanty nasáklé potraviny. A aby se už konečně přestalo kouřit v restauracích.

MARTINA FORMANOVÁ, v roce 1989 studentka FAMU, nyní spisovatelka
1) Určitě se flákala. V té době jsem nedělala skoro nic jiného. Až když jsem o dva dny později viděla v jakési zvláštní euforii tátu, tak mě napadlo, že by se možná mohlo dít něco zvláštního.
2) Zásadně. Opravdu zásadně. Stala jsem se „pravdoláskařkou“, a to mi zůstalo.
3) No tak těch zásadních změn by se našlo hodně. Člověk by si je měl vlastně připomínat častěji, protože ve stínu mnoha nedávných politických událostí by snadno propadl trudomyslnosti.
4) Demokracie narazila na stejný problém jako marxismus: lidi jsou lidi a upřednostňují sebe před ideály. V demokracii by ale měli být pod jakousi veřejnou kontrolou.
5) No tak tady bych se mohla rozpovídat. Zdraví a prosperitu a pěkné počasí a tak dál. Ale co z toho, ničí přání situaci nezlepší. To může jedině osobní aktivita a účast ve volbách.

LUBOŠ DRAŽAN, v současnosti i v roce 1989 lékař na Klinice plastické a estetické chirurgie ve Fakultní nemocnici sv. Anny v Brně
1) 17. listopadu jsem na pozvání svého kamaráda z Itálie přednášel replantační chirurgii v Miláně. Tento kus medicíny byl u nás rozvinutý i před revolucí, v Itálii málo. Tam jsem se dozvěděl, že je u nás revoluce. Na to jsem reagoval slovy, „že u nás žádná revoluce nemůže být, protože komanči jsou silní a lidé skleslí“. Prostě jsem tomu nevěřil. Až při cestě z Vídně do Brna, to bylo 18. listopadu, jsem z atmosféry v autobuse pochopil, že se děje něco mimořádného.
2) Dám vám úplně přízemní odpověď: díky revoluci mohu mít, sice malinkou, ale jinak velmi efektivní, soukromou praxi v estetické chirurgii. Díky ní mohu pracovat ostatních 90 % svého času ve státní nemocnici, za malý plat, a přitom dělat na úrovni to, co považuji za prospěšné – tj. pomáhat postiženým, krásným bytostem, v jejich nerovném boji s rakovinou prsu.
3) Lidé už nemohou nadávat na komunisty a Rusy. Mohou tvrdě pracovat a mít se líp. Nadávat mohou ale na jiné věci, třeba na neschopné a zkorumpované politiky.
4) V mém oboru byl největší chybou vznik zdravotních pojišťoven. Jejich provoz je extrémně drahý a zoufale neefektivní.
5) Přál bych si, aby politici zmoudřeli a vládli ku prospěchu lidí, nikoliv ku prospěchu svému. Ušetřené peníze nechť se věnují na péči o staré, nemohoucí a umírající. Třeba.

ROBERT SEDLÁČEK, v roce 1989 student SPŠ Strojní ve Zlíně, v roce 1989 filmový režisér a scenárista
1) Byl jsem na pravidelném tréninku džuda, končil v osm večer, pak klidný spánek až do rána.
2) V mém tehdejším rozkolísaném pubertálním věku úplně. Zjistil jsem, že ozvat se, když se mi něco nelíbí, nemusí být jenom drzost.
3) Alespoň v části veřejného prostoru přestaly být průměr a konformita oslavovány jako ctnost.
4) Odstup dvaceti let je stále ještě přítomnost, proto se zdržím generálního hodnocení. Přítomnost nejsme schopní věrohodně zobecnit. Co doopravdy byla chyba, nebo nebyla, se průkazně projeví až při vzniku příští zásadní kolize. Dejte mi na tuto odpověď ještě třicet let.
5) Aby zpupnost politiků a nenasytnost bankéřů a byznysmenů nevytunelovala víru nás občanů ve smysl demokracie a aby přirozená egoistická tupost těchto vládnoucích „elit“ neporodila nového Lenina, Mussoliniho, Hitlera, Gottwalda…

text RENATA ELHENICKÁ