Hrstka věřících
Tři dny na konci září pobýval Joseph Ratzinger v Česku. Velká událost, kterou sledovala i světová média. Proč sem hlava katolické církve přijela? Ne proto, že bychom byli hluboce věřícím národem – mezi Čechy silně převažují pohani. Věřit u nás není „in“. Věřící jsou tu často posmívaní a není jich mnoho. Křesťanskou víru přiznává a zároveň praktikuje méně než desetina občanů. Dá se předpokládat, že všelijakých duchařů tu žije víc.
Benedikt XVI. přijel povzbudit svoje katolíky, „nakopnout je“. Média se ho ujala jako celebrity. Přepjaté titulky, přehnaná tvrzení („papež okouzlil Čechy“), zprávy, internet a noviny přecpané informacemi o papeži, od jeho bot až po mitru. Ve skutečnosti Benedikt XVI. Čechy neokouzlil. Na jeho brněnskou mši dorazilo 120 tisíc lidí, což vypadá na velký dav, ale na slovenské poutě chodí až 600 tisíc věřících i bez papeže. Těch 120 tisíc je málo. Číslo odpovídá tomu, jak málo u nás najdeme křesťanů. Nejsme boží lid. Nejsme Poláci. A ono české okouzlení? Stačilo jít do hospody a poslouchat, jak lidé tu ostře sledovanou návštěvu vnímají. Ne okouzlení – spíš tupá nenávist.
Čtyřicet let komunisti z lidí vyháněli víru v Boha. Čtyřicet let zesměšňovali a okrádali církve. Výsledek se dal čekat. Odolali jen ti, kteří opravdu věří. Kdo ještě dnes v Česku chodí do kostela, ten je mnohem spíš křesťanem, než ten, kdo chodí na mši třeba v Polsku. Tam je to většinová záležitost.
Vlkova krásná prohra
V televizi se „vyzpovídal“ primas český, arcibiskup pražský, kardinál Miloslav Vlk. Ten již přesluhuje a Vatikán vybírá jeho nástupce.
Vlk je muž obdivuhodný. Za komunistů byl v opozici, nezlomil se, nespolupracoval s StB. Nesměl sloužit jako kněz, mimo jiné se živil jako myč výloh. Má odvahu a dodnes si nebere servítky. O české politice mluvil a mluví otevřeně, což mu mnoho přátel nenadělalo. Své osmnáctileté arcibiskupské působení nahlédl jako prohru: „De facto za těch dvacet let jsem na církevněpolitické rovině nedosáhl vlastně téměř nic.“ O čem mluvil? Svatý Vít nepatří katolíkům, ale Hradu. Smlouva s Vatikánem chybí. A stát církvím dosud nenahradil většinu majetku, který jim byl uloupen za bolševika.
Prohra, ale pěkná prohra, krásná prohra. Kardinál Vlk nevymetal kanceláře ČSSD a ODS, nestal se pejskem politiků; pokud štěkal, tak na ně, na jejich způsob života a vedení země. Primas český je nejen duchovní, ale i politik. A celých 18 let (sám to zaokrouhluje na dvacet) předváděl, že politika se dá dělat bez lobbingu, bez servility, bez ohnutých zad. Pravda: taky bez úspěchu. Ale člověk si na jeho postavě uvědomuje, že NEÚSPĚCH může být příkladný, úctyhodný a cenný.
Čert ví
Papež v Praze, Brně a Staré Boleslavi samo sebou přitáhl pozornost zahraničí k Česku. Psalo se o vlažném přijetí Svatého otce, o českém cynismu, nevíře a naopak víře v konzum (ostatně na podle statistik mnohem křesťanštějším Západě rovněž hojně rozšířené). Ale mnohem větší zájem krátce na to, po irském referendu, vyvolává Václav Klaus. Druhého října Irové v opakovaném referendu přijali Lisabonskou smlouvu. Dokument sedmadvacítky, který umožňuje společné fungování toho chumlu jazykově nesourodých zemí. Brusel se zaradoval, zároveň však trne: rozhodnutí o evropské smlouvě smluv je teď na Klausovi.
Opakované referendum v Irsku kritizuje jako nefér (opakovaný fotbalový zápas) a konané „pod obrovským nátlakem“. Nikdo neví, kdy a zda Lisabon podepíše. Hned jistě ne – 17 senátorů poslalo své podání proti smlouvě Ústavnímu soudu do Brna. Do doby, než ústavní soudci rozhodnou, Klaus nic podepsat nesmí. A pak? Čert ví. Klaus tvrdí, že „po tomhle irském referendu žádné další referendum v Evropě nebude. Odteď to bude mnohem, mnohem snazší.“ Rozuměj Brusel, tamní byrokrati, to budou mít podle českého prezidenta snazší. Podle něj už jednotlivé země (hlavně ty malé) nebudou o ničem zásadním samy rozhodovat.
Švédskému premiérovi a předsedovi Evropské rady Fredrikovi Reinfeldtovi nedávno do telefonu sdělil, že žádá trvalou výjimku z listiny základních svobod v lisabonské smlouvě. Vymyslel novou obstrukci; prý má obavy z prolomení Benešových dekretů. „(Lisabonská smlouva) povede k ohrožení právní jistoty občanů a stability vlastnických vztahů v naší zemi,“ tvrdí. – Chytré, na to u nás uslyší kde kdo.
Mezi byrokraty a postbolševiky
Je to paradox demokracie: Lisabonskou smlouvu má v hrsti jeden jediný člověk. Stojí proti vůli českého parlamentu (obě komory vyslovily s Lisabonem většinový souhlas). A podle průzkumů veřejného mínění stojí i proti většině dotazovaných českých občanů; ti by smlouvu přijali. A přece nejedná nezákonně. Ratifikovanou smlouvu sice podepsat musí, ale Ústava neurčuje kdy. Chybí lhůta. Může to odkládat do aleluja, třeba až do konce svého volebního období. Přitom EU nutně potřebuje noty, podle kterých budou státy jednat. Tříletý odklad (Klaus na Hradě končí v roce 2013) je nemyslitelný.
Argumentuje – ve zkratce – ztrátou suverenity, vlivem bruselských byrokratů na naši zemi, přeregulovaností našich životů. Toto vše vážně a upřímně. Jenže nejde jen o euroregulaci, ale i o to, kam v Evropě patříme, pod čím vlivem se nacházíme. Tak malá země jako Česko nemůže žít sama o sobě, nezávisle, mimo vlivy silných států. Geografická poloha nás určuje. Ležíme mezi Východem a Západem. Buď se staneme pevnou součástí Evropské unie, která do jisté míry inklinuje k Moskvě a nedemokratickému režimu Putina a Medveděva, nebo… nebo budeme sami odolávat přímému vlivu Moskvy. O to se jedná. Sice nejsme tak blízko Rusku jako Gruzie, ale bez EU, vystrčeni z EU, se riskantně přiblížíme ruskému postbolševickému impériu. – Kam nás chce Klaus táhnout? Na Východ? Nestačí, že tu máme východní právní prostředí?
Rvačka o to, kdo je opozice
Předčasné volby přestaly kohokoli zajímat. Přesto o nic jiného než o volby a o to, kdo je vyhraje, nejde. Zároveň žijeme v situaci, jež se blíží velké koalici. Úřednickou vládu Jana Fischera sestavila a drží ODS (premiéra si vybral Mirek Topolánek), ČSSD a zelení. Úředníci měli vládnout jen do října, což se změnilo. Zemi řídí dál, prosadili úsporný balíček. Ani ČSSD, ani ODS vládnout nechce. Všecky strany chtějí být v OPOZICI. Ta má větší šanci vyhrát volby. O opozici je rvačka. Přitom úřednické vládě u nás fandí víc lidí, než fandilo vládě modré či oranžové.
Modří nedávno zaútočili na vnitro. To vede Martin Pecina, muž velmi blízký ČSSD a Jiřímu Paroubkovi. Dovolil si přeorganizovat vedení resortu. Měl dva náměstky za ODS – Jaroslava Salivara pro bezpečnost a Zdeňka Zajíčka, který měl pod sebou veřejnou správu, informatiku (e-government), legislativu a archivy. „Půlku vnitra“, jak tvrdí Pecina. Obří balík. Proto mu ubral, a Zajíček – po poradě s Jánským vrškem – rezignoval. Následuje střet o vládu. Topolánek vyhrožuje, že kabinet potopí, pokud Fischer neodvolá Pecinu. Jenže to neudělá. Pokud by se zasadil o pád Fischerovy vlády, dostal by se do pozice Paroubka, který shodil předchozí kabinet. To by se lidem nelíbilo. Takže je to jen divadlo, v němž se nás ODS snaží přesvědčit, že je OPOZIČNÍ stranou.
Čeká nás čekání. Zda Klaus podepíše Lisabon, abychom nebyli vystaveni přímému vlivu Moskvy. Taky budeme čekat, zda kabinet premiéra Jana Fischera vydrží do května roku 2010. A ještě se čeká, koho papež, Vatikán, vybere coby příštího primase českého. Ale to je většině české společnosti asi celkem buřt.
Autor je komentátor Týdne.
Psáno 12. října 2009.
