Kaddáfí, neomezený vládce nad severoafrickou zemí bohatou nalezišti ropy, posledních čtyřicet let nedisponuje žádnou oficiální funkcí. Nedlouho po úspěšném vojenském převratu se z hodnosti kapitána nechal povýšit na plukovníka a s plukovnickými prýmkami se spokojil do dnešních dnů. Aby těch projevů skromnosti nebylo příliš, nechává se titulovat Vůdcem Velké revoluce z 1. září Lybijskoarabské, lidové asocialistické džamáhírije. Kdo chce s ním dát řeč a není ochoten se celý titul učit nazpaměť, smí jej prostě titulovat „bratrem revolučním vůdcem“.
Kaddáfí je znám excentrismem, z něhož si udělal značku. S ohledem na svůj beduínský původ při zahraniční návštěvách nocuje vždy ve vlastním stanu, čímž šéfům místních protokolů přidělává vrásky na čele. Vrásky však přidělává i světovým státníkům svou vrtkavostí hodnou arabského kupce.
Přímá demokracie se všemi znaky diktatury
Megaloman Kaddáfí si od začátku své vlády zakládal na tom, že pod jeho rukama vzniká v Libyi cosi nového. Po vzoru Mao Ce Tunga, autora Rudé knížky, sepsal a po roce 1975 publikoval knihu Zelenou, v níž shrnul své politické učení. Jeho základem je termín džamáhírije („masová věc“), jejž dosadil i do názvu země. V protikladu k západním demokraciím, založeným na systému zastupitelské demokracie, obnáší demokracii přímou, ztělesněnou „lidovými radami“. Demokracie po libyjském vzoru má ovšem vážné trhliny: všechna důležitá rozhodnutí přijímá jediný muž a v zemi jsou vězněni lidé za své politické názory. V roce 1980 vyzval Kaddáfí disidenty žijící v zahraničí k návratu do země a ty, kdo neuposlechli, nechal jednoho po druhém vraždit tajnými službami.
Kaddáfí koketoval se Sovětským svazem, leč s vědomím vlastní výjimečnosti – na rozdíl od řady jiných „pokrokových“ vůdců rozvojového světa – nenechal svou zemi nikdy zahrnout do systému „světové socialistické soustavy“ řízené z Kremlu. Krátce po nástupu k moci prosadil zvýšení ceny libyjské ropy, na něž navázali ropní producenti Středního východu a vše skončilo vlnou ropných krizí z let 1973 a 1974.
Kaddáfí patřil k nejvýznamnějším sponzorům světového terorismu, na výcviku teroristů se spolupodílel a dotoval jej z bohatých ropných zdrojů země. Jeho aktivní podpoře se těšily italské Rudé brigády, baskická ETA i severoirská IRA. Pro státníky všech zemí euroatlantické zóny, s výjimkou svéhlavého Řeka Andrease Papandrea, se z něho brzy stala persona non grata.
Reaganovy bomby padají Kaddáfímu na hlavu
V dubnu 1986 na západoberlínské diskotéce navštěvované americkými vojáky vybuchla bomba a způsobila smrt jednoho Američana. Poté, co americké tajné služby zachytily tajnou depeši stvrzující zodpovědnost Libye za atentát, dal prezident Ronald Reagan rozkaz k náletům na tripoliské rezidence Kaddáfího a jeho rodiny. V jejich průběhu zemřela Kaddáfího nevlastní dcera Hannah a Kaddáfí sám byl zraněn.
Jako odvetu nechal Kaddáfí vystřelit dvě rakety Scud na americkou navigační stanici na italském ostrově Lampedusa, ty však minuly cíl a skončily v moři. V přímé konfrontaci byl Kaddáfí vždy slabý, vrátil se tedy na pole jemu vlastní. V roce 1988 vybuchlo nad skotským městečkem Lockerbie civilní americké letadlo a při pádu zahynulo 270 lidí. Zodpovědnost Libye za atentát byla brzy prokázána. Za uštědřenou ránu se Kaddáfí mstil dalšími teroristickými útoky po světě, jejichž hlavními terči byli Američané.
Obrat teroristy v mírotvorce
I Kaddáfí nakonec dostal z Američanů strach, nebo přišla únava spojená s věkem – možná obojí. V období kolem americkém útoku na Irák v březnu 2003 začal Kaddáfí obracet. Libye přiznala zodpovědnost za atentát nad Lockerbie a odškodnila jeho oběti částkou přesahující dvě miliardy amerických dolarů. Kaddáfí se zřekl útočné vojenské doktríny a proměnu zloducha v mírotvorce završil v roce 2004 podpisem smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Tři roky nato nechal propustit bulharské zdravotní sestry vězněné v zemi od roku 1999 v souvislosti s nařčením, že šířily AIDS mezi libyjskými novorozenci.
Dnes se v metropolích západního světa před Kaddáfím, významným lídrem rozvojového světa, rozvíjejí červené koberce a státníci, pro něž byl ještě včera ďáblem, si s ním srdečně potřásají rukou. Pokrytectví? Takhle to v diplomacii chodí, taková je světová „reálpolitika“.
text Martin Daneš
Čtěte tištěnou Xantypu!
